Sušil 2167 | Herličko umyvej svoje bile ličko

19 words

Sušil 2167 | Herličko umyvej svoje bile ličko (100%)
Herličko, umyvej svoje bile ličko, podepři, podepři svůj rozkošny boček, poskoč do Dunaja, vyber sobě raja, z růže kviteček.

Sušil 2161 | Herlička umývaj (80%)
Herlička, umývaj svoje bílé líčka. Podepři, podepři své rozkošné bočky.1) Poskoč sobě do Dunaja, ober sobě kvítko z rája, keré najšumnější.

Sušil 0052 | Na nedělu raničko (25%)
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)

Sušil 2302 | Smrtolenko smrtolo (18%)
Smrtolenko, smrtolo, kams klíče děla? Dala sem jich, dala svatému Jánu, aby otevřel do nebe bránu. Dala sem jich, dala svátému Jiří, aby otevřel do nebe dveří, všelijaké kvítí, kde on ráčil jíti. Klíčnice z nebe, my prosíme tebe, až budem žíti, otevři nám nebe! Jedny vrata otevři, druhé mečem podepři.*) Svatá Kateřina, nalejte nám vína, abychme se napili a veseli byli. My chválíme Boha i celá obloha.

Sušil 2302 | Smrtolenko smrtolo (18%)
Smrtolenko, smrtolo, kams klíče děla? Dala sem jich, dala svatému Jánu, aby otevřel do nebe bránu. Dala sem jich, dala svátému Jiří, aby otevřel do nebe dveří, všelijaké kvítí, kde on ráčil jíti. Klíčnice z nebe, my prosíme tebe, až budem žíti, otevři nám nebe! Jedny vrata otevři, druhé mečem podepři.*) Svatá Kateřina, nalejte nám vína, abychme se napili a veseli byli. My chválíme Boha i celá obloha.

Sušil 2282 | A ty milé Pospíšku (11%)
A ty, milé Pospíšku, přindi ty k nám na přístku, skoro, skoro, ať je nám to na ty cívky sporo. Nekupuj mně ořechů, neměj ze mně posměchu! Hoje, hoje, hoj, přemilý potěšení moje. Nekupuj mně prstýnka, nésu malá pěstónka, hoje, hoje atd. Kup mně radši střevičky na mý bílý nožičky, hoje atd. Kup mně radši šáteček, v každém rožku kvíteček. Hoje atd.

Bartoš 1901 / 0713 | Nechoď synku do naší zahrady (10%)
Nechoď, synku, do naší zahrady, połámeš tam rozmarýnek všady; nájpěkňéjší kvíteček utrhneš, potom si ňa nevezneš.

Sušil 1029 | V tej teleckej věži (10%)
V tej teleckej věži, tam můj milej leží; leží tam, tuze stůně, zavitej v rozmarýně. Hned, jak se rozstonal, hned sobě vyžádal: Ach, Bože, vem mě k sobě do nebeského ráje. Umřeš-li pak předce, budu plakat hořce. Dám já ti pohřeb strojit, na všecky zvony zvonit.1) Truhlu jaborovou, pěkně malovanou, maloval je ji malíř, je rovna jako talíř. Ty pudeš po straně, poneseš věnec mně; pan pater pude za mnou, bude říkat nade mnou. Mládenci pod věnci, dvě panny se svící; až pudeš, říkej nahlas; modli se: Zdrávas, zdrávas.2) Vyrost mně kvíteček zamodralý všecek, všeliky barevnosti, měla jsem na něm dosti. Já jsem ho utrhla, k němu jsem voněla; umrlčinou vonělo, mé srdce omdlelo.

Sušil 0719 | Nasela sem marijánku všady (10%)
Nasela sem marijánku všady, nechodívaj, můj synečku, tady. Najpěknější kvíteček utrhneš, potom si mňa nevezneš. Jak bys ty to, má milá, věděla? Dys ty se mnú málo bývávala. Poznala sem po jednom slovečku; falešný si, synečku. Všecky hvězdy na nebi tancujú, dyž mé oči milého spatřujú. Ach, Bože můj, Bože s vysokosti, přidaj trpělivosti. Dyž sem já šla přes jednu uličku, viděla sem v jednom okenečku, miluje tam syneček děvečku, až mia bolí v srdečku. Ešče jednú Pána Boha žádám, aby přišel starodávný galán; aby mně to slunečko svítilo, co mia těšívávalo. Těšíval mia ze všech najmilejší, včil mia těší obraz najsvětější; ten obrázek panenky Marije, ten v mojém srdečku je.

Bartoš 1901 / 0307 | Nevod’ koní naším rovným dvorem (10%)
Nevod’ koní naším rovným dvorem, połámeš mně maryjánek kołem, najpěknější kvíteček vytrhneš, potom si mňa nevezneš. Dyť já dávno tú modľitbu skłádám, aby přišéł starodávní gaľán, a to je to moje potěšéní, keré dávno v srdci mám.

Sušil 0784 | Před naše okny lípa zelená (10%)
Před naše okny lípa zelená, na ní rosa krapnatá, pod ňó sedí děvčata; kerá bude má? Keráž by jiná, leda ta malá? Je třebas ta maličká, co má černý očička, to bude moja. Před sósedovým široký kameň; sedává tam děvečka, černooká Anička s synečkem na něm. Ona seděla, smutně hleděla, měla v ruce šáteček, v každém rožku kvíteček, hned mu ho dala a zaplakala.