Rittersberk 1825 / 002 | Již nebudou víc ty časy.xml

4 words

Sušil 0729 | Něskoro děvečko (100%)
Něskoro, děvečko, něskoro lituješ, ach, dy už na rukach děťatko pěstuješ. Bylo třa, děvečko, bylo třa zavčasu, dokavad si měla ješče svoju krasu. Bylo třa, děvečko, zamknuť se v komoře a nepustiť synka do svojeho lože. Ale tys pustila, slibom’s uvěřila, tak’s při tom věneček zeleny pozbyla. Nadarmo, děvečko, hažeš prstenečkem, on už věc něbudě zelenym věnečkem. Byl pěkny zeleny, a včilej je černy, ach, jakej on došel škaredej proměny!

Galko 1/102 | Išlo dzivče ku spovedi (97%)
Išlo dzivče ku spovedi, popovi mluvelo, že bileho šuhajička do rana ľubelo. Dzevecraži, pane otče, poboškala šem ho. Poboškaj me dzešaty raz, jak popa tvojeho. Kedz už mušim, ta už mušim, ja bidna dzivčina; šak to i tak prinaleži popom dzešacina. Ceper ja ce rozhrešujem, nehreš ty už vecej; kohokoľvek lubic budzeš, lub popoch najvecej.

Sušil 0686 | Na lichnovskych horach (97%)
Na lichnovskych horach seje syneček hrach, galanečka jeho dive se na něho. Nědivaj se na mne, galanečko moja, něbuděš ty moja, to něni věc možna. Něvěřiš, synečku, něvěřiš ty v Boha? A to je věc možna, že ja budu tvoja. Budě-li, synečku, tvoja kera ina, s tu tobě mily Bůh požehnani něda. Esli mne ošidiš, ten hřich na tě spadně, těžko budě, synku, zapominať na mne. Ach, už budě, synku, něskoro nařikať, dy vas něrozvodi krom ryl a motyka. Dyž ty se oženiš, ja budu slobodnu, možu se obratiť na keru chcu stranu. Nepřijdě-li jeden, přijdě zase inši, ešče mi može byť memu srdcu milši. Chudobna děvečka je rovně dar boži, čekaj ty, synečku, co na tě Bůh vloži.

Sušil 0292 | Poslal tě Sobol psaní Socholovi (97%)
[: Poslal tě Sobol psaní Socholovi, :] [: aby dělal mosty :] z Uher do Moravy. Sochol mu odepsal, že je to těžká věc, že už leží Turka okolo Prešpurka nepřemožená moc.

Sušil 1702 | Před našim domem stoji kůň vrany (97%)
Před našim domem stoji kůň vrany, [: stroji se šohajek do vojny na nim. :] Stroji se, stroji, ba i pojedě, prošvarnu dzěvuchu sebum něvezme. Dy mě něvezmeš, plakać něbudu, jak sem prv dzělala, zas dzělać budu. Vylez, dzěvucho, na vysoky prah, podaj mi ručičku na ostatni raz. Na prah vylezla, ruku podala, sve žulte vlasy z hlavy trhala. Vyjel za humny, šátečkem točil, navrać mi, ma mila, co sem ci kupil. Dy sem ci kupil, to si nědbala, dy sem ci někupil, to si plakala. A jedź juž ty, jedź, něvolaj vice, bo si mi někupil enom střevice. O, dzěvče, dzěvče, dzěvče ze dvora, dalas mi šatečku, něbyla tvoja. Dybych byl vedzěl, že něni tvoja, byl by ju pořezal, podstlal pod koňa.

Sušil 0019 | Byla krásná Dorota (97%)
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.

Sušil 0087 | Svaty Juři po horach chodival (97%)
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.

Sušil 0164 | Vím já zahrádku místečko krásné (97%)
Vím já zahrádku, místečko krásné, svítí tam slunce převelmi jasné. Pravda a víra, láska, pokora, do té zahrádky dvéře odvírá. Ach, Bože, komu ráčíš to dáti, ve tvé zahrádce slávy dojíti. Zde člověk dychtí po světské slávě, a zítra již má hrob na hřbitově. Zde pyšní lidé ve zlatě chodí, zítra je červi a žaby snědí. Já nežádám víc světské rozkoše, žádám já vidět Pána Ježíše. V tom věčném ráji, kde starci hrají, andělé pěkné písně zpívají. Raduj se, duše, a buď veselá, tvého zde bydla je chvílka malá. Budeš-li stále zde bojovati, chce ti Bůh za to korunu dáti.

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (97%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.

Sušil 2114 | Už já mosím domů důmka (97%)
[: Už já mosím domů, důmka, :] za dveřama stojí hůlka. Stojí hůlka malovaná, na mý záda nachystaná. Kdo ju chystal? Můj tatíček, že sem nečesal koníček ani dneska, ani včerá, jak v nedělu od večera.1) A dyž přišel do seknice, sedl sobě na lavice. Tatiček k němu promluví, tó hůlku juž v ruce drží. Jak ty, šelmo, darebáku, kde se tóláš až do pátku? Matička se přimlóvala, za vlase ho potáhala. Líto je mně, je velice, neudělám teho více. A jak přinde nedělička, už si sedí u žedlíčka.

Bartoš 1901 / 1208 | Ta Moščenská dědina (97%)
Ta Moščenská dědina je smutná neveselá; měl sem v ní galánečku, ta mi vypověděla. Jak se, milá, jak se máš? Falešná si jako ďas, falešnější než Jidáš, už mně víc neuhlídáš. Když tys na mně čekala, proč pak’s mně nezbudila, dvá vojáci s kvérama stojijó pod oknama. Dvá vojáci s kvérama, sósedi s laterňama, šelma rychtář s dráhami, ti mně póta dávali. A já falešná nejsem, já upřímná panna jsem, tři noci jsem nespala, na tebe jsem, čekala. Jak mně pótečka dali, do Hranic mně poslali, ó, Hranice Hranička, tam dostanu koníčka. Jak mně koníčka dali, pěkně ho osedlali, s Pánem Bohem, má milá, já juž jedu do Brna.