Kolberg 04 / K0229

6 words

Smutný 19/037 | Nalej ty ně šenkéřko máz vína (100%)
Nalej ty ně, šenkéřko, máz vína

Erben 4/056 | Těžko trpět žízeň (100%)
Těžko trpět žízeň,. bratří rozmilí! pivíčko dobry je, svlažuje žíly, jak je máme, tu zpíváme: Nepudeme domů až ráno, až bude ustláno; nepudeme domů až ráno, až bude den. Mázíček za mázem líbezně chutná, každej se napije, je jako putna, sklenci zdvihá, pěkně zpívá: Nepudeme domů atd. Ženuška přiběhne: „Muži, pojď domů!“ Šenkýř ji uvítá, vede ji k stolu: „Pije jen máz pan manžel váš!“ Nepudeme domů atd. Žena počne zpívat píseň bez noty: „Propiješ naposled kabát, kalhoty! prach nic nedbáš, jenom zpíváš: Nepudeme domů atd. Pivíčko pěkně se pění v sklenici; každej má rozumu plnou čepici: sláva sládku, též i mládku! Nepudeme domů atd.

Smutný 20/058 | Nalej ty ně šenkérenko máz vína (100%)
Nalej ty ně, šenkérenko, máz vína

Sušil 0338 | Šlo diťa chodničkem (2%)
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.

Sušil 0340 | Stojí limba stojí (2%)
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (2%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Sušil 1469 | Ja Helo Helelíško (2%)
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.

Bartoš 1901 / 1088 | Brněnské zahradník polámal komorník (2%)
Brněnské zahradník, polámal komorník, zesílá, zesílá ten.* Mám neco, mám neco, mám, nepovím, nepovím vám. Na krku gurale a v truhli tolare, tule já, tule já mám. Ješče sem obešel kole Merkovany, ješče výš, ješče sem neviděl takové děvčice jako dnes. Ona se točí, má černy oči, v hospodě. Dej mi ji Bože, dostat na stranu, do síně. Vyprosila si na panímámě svobodu, muže-li jíti do jezírečka pro vodu. A v tem jezírečku, studená voděnka jako led, že má panenka, sladká huběnka, jako med. Pásla husičky pode mlýnem, umývala se černobýlem. Umé se, milá, ať seš bílá, abes se chlapcům zalíbila. Mé srdečko, jak kameň, ono hoří plameněm, poď mě, milá, poď pomůct, ať nehoří celé deň. Než bych já ho hasila, radši bych přiložila, aby tá falešná láska na popel zhořela. Ani se mně nedotýké, ani se mně netýké. Jesli nám panímáma dovolí, dáme si huběnky po vůli. Žala trávu na strnisku, na tem panském ječmenisku. jak trávy nažala, na milého volala: Poď, milé, poď, pomuž, nažala sem trávy už. 1. Vila věnec, vila nové, zelené rozmarinové, cos děvečko myslela, žes ten věneček vila? 2. Myslela sem sama sobě, že se nedostanu k tobě, myslela sem a myslím, že tě opustit musím. 3. Než bych já tě opustila, radš bych do vody skočila, do voděnky nejhlubší, tam mně žádné nespatří.

Sušil 1346 | Vanoce vanoce (2%)
Vanoce, vanoce, skoro-li budětě? Ubohe siroty, kaj se podějetě? Co maju rodiče, to půjdu do domu, a ja sirotečka ze služby na službu.1) Ja němam tatička a němam matičky, ja němam bratřička a němam sestřičky. Ach, Bože, rozbože, kaj su můj tatiček? Už na nich narostl zeleny trávniček. Zeleny travniček, bily krvavniček, už mi věc něstanu rozmily tatiček. Ach, Bože, rozbože, kaj su ma mamička! Už na nich narůstla zelena travička. Zelena travička, bila lelujička, už mi věc něstanu rozmila mamička.2) Dyby ja věděla, že jich z hrobu zvihnu, nosila bych hlinu od Těšina k Vidňu.3) Ale ja dobře vim, že už jich nězvihnu, že jejich hlavěnky nikda něuhlidnu. Dy ja si zpomenu na svoju mamičku, jak by mi rozpalil pod srdečkem svičku. Vyjda na zahradu, chytila se pnička: Ach, Bože, rozbože, už němam tatička. Vyjda na zahradu, chytila se přičky: Ach, Bože, rozbože, už němam matičky. Vyjda na zahradu, chytila se plota: Ach, kaj se poděju, ubohá sirota!

Sušil 1350 | Komu je horši na světě (2%)
[: Komu je horši na světě :] jak tej ubohej sirotě. Co svych rodiči němaju a po světě se tulaju. Ach, každy laje a bije a žaden něpolituje. Ach, polituj mne sam, Bože, dy můj tatiček němože.1) Už můj tatiček tvrdo spi, moja mamička něslyši. Ach, můj tatičku, stavajtě, požehnani mi davajtě. Ach, dajtě mi ho s ručičku, můj roztomily tatičku. Ach, můj tatiček něstava, požehnani mi nědava, A sam Pan Bůh je vysoko a můj tatiček hlyboko. Moje ďiťatko, něvolaj, a mi těžkosti nedělaj. Bo ja už věcej něstanu, ležim tu pod tverdu zemu. Sem od tebe daleko, ležim ve hrobě hlyboko. Ležim blizko kostela, něslyšim ja zvoněňa. Ani ptačka zpivati, ene tvůj hlas nařikati.

Galko 1/010 | Od Oravy dážd ide (2%)
Od Oravy dážď ide, už môj milý nepríde; prišiel by on, jaj bože, pre zlé časy nemôže. Ani je to chyba tá, žeby bola cesta zlá; ale ľudské jazyky majú veľké praktiky. Príďže, Janík, príďže, príď, až keď budú štyri biť. Štyri bilo, päť bilo, milovanie chybilo. Štyri sviece zhoreli a tej piatej dopoly; už tá piata dohára, Janík dvere otvára.