Bartók III 1445c | Koľko na ňebi hviezd

4 words

Sušil 0061 | Byla cesta ušlapaná (100%)
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)

Erben 7/059 | Byla jest louka zelená (100%)
Byla jest louka zelená, slzavou rosou skropená. Kráčely po ní dvě duše, za nimi velká hříšnice. Když se až k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče?“ „Tlučou tam, Pane, dvě duše, za nima velká hříšnice.“ – „Ty dvě duše mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ Šla dušička vzlykající a svých hříchů litující. Šla od nebe, naříkala, až jí krev z oči kapala. Potkala ji Maria panna: 1) „Co naříkáš, duše hříšná?“ – „Jak pak nemám naříkali, když se nevím kam podíti? Musím jiti cestou šírou, kudy břišní do pekla jdou.“ – „Vrať se se mnou, duše hříšná! poprosím já svého syna.“ A když se k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče.“ – „Tluče to, Pane, matka tvá, a za ní ta duše hříšná.“ – „Mou matičku mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažto ji cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ – „Ne tak, ne tak, milý synu! odpusť hříšné duši vinu.“ – „Zeptej se ji, matko milá! co dobrého učinila? Kolik je svátků světila? kolik se pátku postila? kolik chudých obživila?“2) – „Já jsem svátků nesvětila, ani se v pátek postila. Jen jedno jsem vykonala: almužny jsem grešli dala.“ – „Podej, hříšná duše, ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti a z propasti do radosti. Grešlička, almužna malá, do ráje tobě pomohla!“ 1) Potkala ji panna Maria: „Kam ty kráčíš, duše hříšná?“ „Ach já kráčím cestou šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ „Vrať se se mnou, hříšná duše! přimluvím se u Ježíše.“ 2) kolik almužen rozdala.

Bartók III 1445c | Koľko na ňebi hviezd (100%)
Koľko na ňebi hviezd

Sušil 0244 | Když děvečka huse pásla (83%)
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)

Sušil 0885 | Ešče se tě jednúc zoptám (83%)
Ešče se tě jednúc zoptám, kolikrát ešče přijiť mám. Choď, synečku, choď do jara, ež bude modrá fiala. Choď, synečku, choď do zimy, ež do svaté Kateřiny. Choď, synečku, choď do roku, do hranického jarmaku. Na jarmaku kup střevíce, po jarmaku nechoď více.

Galko 3/077 | Svietevalo mi slniečko (83%)
Svietevalo mi slniečko na nitrianskych zahradách, svietevalo, už nebude, lebo leží na márách. Nemôžem na tebe zapomneť, čo by ťa (ma) miluvau celý svet; už len mosíš moja byti, bude-li to pámbo steť. Kolikrát som po rínečku, kolikrát som obejšou, ešte som sa ze svú milá, ešte som sa nezejšou. Nemôžem na tebe zapomneť, čo by ťa (ma) miluvau celý svet; už len mosíš moja byti, bude-li to pámbo steť.

Galko 3/063 | Keď sa milý na vojnu brau (83%)
Keď sa milý na vojnu brau, svojej milej tak zanahau, by sedem rokov čakala, a aby se nevydala. Sedem rokov už minulo, išlo douča na zelinu, nevidela tam iného, len vojačka jediného. Vojak sa jej začne ptati, či sa bude vydávati. Ja sa vydávať’ nebudem, ja milýho čakať budem. Tvoj milý sa už oženev, ja som na jeho svadbe bou. Čo mu vinšuješ, Anička, červená biela ružička? Vinšujem mu telko šťastí, kelko je na hore listí; vinšujem mu tolko zdraví, kolko je na zemi trávy. Zarmúteu (zradoval) sa a zasmiau sa, zlatý prsten zablyskou sa, po prsteni ho poznala, prežalostne (preradostne) zaplakala.

Černík 1908 / 143 | Žalo dzievča (83%)
Žalo dzievča, žalo tvávu v osyčí, prišli k němu dva hajníci, myslivci. Kosák vzali, polámali: »Choj domů, verbujú ci švarné chlapce na vojnu.« Keď verbujú, něch verbujú, já nědbám, já za jedno pocešenie kolik mám.

Erben 5/124 | Když jsem já šel k tý (83%)
Když jsem já šel k tý Šárový Lhotě, viděl jsem devět košil na plotě. Pět jsem jich sebral a pryč jsem jechal; čtyry jsem ještě na plotě nechal. Když jsem docházel k černýmu lesu, podíval jsem se, kolik jich nesu. Bodejž do toho zlej vítr zavál, že jsem jich radši všech devět nevzal!

Erben 2/502 | Počkej má milá (83%)
Počkej, má milá, já na tě povím, že jsi nedbala, kolik je hodin: čtyry hodiny v Kláštere bily, když tě mládenci doprovodili. Dala’s mně šátek, já ho ještě mám: až budu vorat, já ho závorám; závorám já ho, zaseju směskou: dostanu jinou panenku hezkou.

Erben 2/394 | Měla jsem milého (83%)
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.