Smutný 45/011 | Hastrmánek malušický po kolena od země

6 words

Smutný 45/011 | Hastrmánek malušický po kolena od země (100%)
Hastrmánek malušický po kolena od země

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (100%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Galko 1/399 | Rabovali Ťurci až do Bielej hory (100%)
Rabovali Ťurci až po Biele hory, [: zvolenskej richtárky :] dve deti zajali. Šudy Katarinku do hintova dali, [: Ludy Tomášeka :] pod koč uviazali. A keď oni prišli do ťureckej zemi, [: Šudy Katarinku :] do svetlici dali. Šudy Katarinku do vrchnej svetlici, [: Ludy Tomášeka :] do spodnej temnici. Šudy Katarinka, má sestra premilá, [: ak ti bude dobre, :] nezabudni na mňa. Šudy Katarina v sriebre, zlate šila (žila), [: od veľkej dobroty :] na brata zabudla. Len na siedmy rôčok prisniu sa jej sníčok, [: že z jej pravej rúčky :] vyleteu holubčok. Šudy Katarína, ako ráno stala, [: dlho nemeškala, :] hneď k snáru bežala. Snáričok, snáričok, povedz mi ten sníčok, [: že mi z pravej rúčky :] vyleteu holubčok. Zomrie ti mamička, alebo tatičok, [: alebo sestrička, :] alebo bratíčok. Šudy Katarina dlho nemeškala, [: od spodnej temnici :] kľúče zhľadúvala. Ludy, Tomáš, Ludy, môj bračok úprimný, [: či si ešte živý :] a či si už mrtvý? Živy, sestra, živý, dopoly umretý, [: moje biele nohy :] po kolená v zemi. V mojich čiernych očiach žaby škrkútajú, [: v mojich žltých vlasoch :] myši hniezda majú. Ludy Tomáš, Ludy, môj bračok úprimný, [: či len tu budeme, :] či domov pôjdeme? Domov, sestra moja, k tej našej materi, [: žeby som neumreu :] v tej ťureckej zemi. A keď oni prišli do svojej krajiny, [: pýtali si nocľah :] od svojej materi. V izbe vám já nedám, tam veľa hostí mám, [: v komore vám nedám, :] tam veľa sriebra mám. Dajteže nám, dajte, aspoň predo dverci, [: aspoň predo dverci, :] na hnilom pazderci. Tam vám ver’ já už dám, lebo tam nič nemám, [: tam vám ver’ já už dám, :] lebo tam nič nemám. Ludy Tomáš, Ludy umreu už do rána, [: Šudy Katarinka :] tak ho nariekala: Ludy Tomáš, Ludy, môj bračok úprimný, [: keby si bou umreu :] v tej ťureckej zemi! Tam by si bou ležau v hodbábnej posteli, [: pri tvojej materi :] na hnilom pazderí. Deti moje, deti, vy nešťasnie deti, [: prečo ste sa vy mne :] nedali poznati? Bola by som vás já zlatom obkopala, [: zlatom obkopala, :] sriebrom obsypala. Šudy Katarinka v sriebre, zlate žije, [: a Ludy Tomášek :] v čiernej zemi hnije.

Sušil 0982 | Aj v Opavě na rynečku (91%)
[: Aj, v Opavě na rynečku :] [: stoji panna v okenečku. :] Stoji, stoji, lamentuje, bile ručky zalamuje.1) Dva ptačkove ju cěšili, že už jedzě jeji mily. Jedzě, jedzě, už přijechal, sliz s konička a zaplakal. Jak ho mila uhlidala, padla na zem a omdlela. Staň, ma mila, něcěž sobě, cěži mi je nežli tobě. Cěži mi je s tvým vinečkem, nežli tobě s dzicjatečkem. Ty vychovaš, do ludzi daš, ešče z něho ucěchu maš. Mně tvůj vinek budzě cěžky, dyž ja přijdu před sud božsky. Ty budzěš stać a žalovać a ja musim pokutovać. Hraju žily pod koleny o ten věneček zeleny. Hraju, hraju, něpřestanu, že sem podved krasnu pannu.

Bartoš 1901 / 0152 | Na potůčku bystré vodě (91%)
Na potůčku, bystré vodě, plače děvče své příhodě, dva ptáčkové ji těšili, neplač, děvče, jede milý. Jede, jede, i přijechal, spad s koníčka a zaplakal; jeho milá uslyšela, padla na zem a omdlela. Neplač, neplač, milá panno, neb již to jest všecko darmo, lepšíť tobě s ditětečkem, nežli mi jest s tvým věnečkem. Ty ditětečko vychováš a nebo ho do lidí dáš; já tvůj věnek nosit musím, který jsem vzal na svou duši. A když přijdu před soud božský, zemdlí ve mně všecky kosti, zemdlí žily pod koleny o tvůj věneček zelený.

Sušil 0983 | Když sem já šel kolem dvorka (91%)
Když sem já šel kolem dvorka, kapaly mě slze z oka. Pověz, synečku rozmilý, co sú tady za noviny? Novinečku uslyšela, padla na zem a omdlela; co sem smutná1) učinila, že sem víneček pozbyla! Neplač, nenaříkej sobě, horší je mně nežli tobě; horší je mně s tým vinečkem2) než tobě s díťátečkem. A ty chováš, až3) vychováš, vychovaja na vojnu dáš, já se stále trápit musím,4) vzal sem si vínek na svú duši.5) Dyž já přijdu před boží súd, bude mi hořký vínek tvůj,6) zažnú mně svíce pod koleny pro tvůj víneček zelený. Ešče temu horší zažnú, co má v domě svoju ženu7) a se s jinýma zabývá, ten hřích odpuščen nebývá.

Erben 5/096 | Po každé hodině (80%)
Po každé hodině: Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila desátá (jedenáctá atd.) hodina. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden: odpočiňte s pánem Bohem! Po každé čtvrti: Desátá hodina a první (druhá, třetí) čtvrt: mnohým lidem život a smrt; ta přijde nenadále, sebere žebráka i krále. K ránu: Chval každý duch Hospodina, i Ježíše, jeho syna: odbila třetí (čtvrtá) hodina. Vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena, vzývej Boha Hospodina! Tuto píseň zpívali do nedávná v Čechách obecně hlásní, a zpívají snad potud jeátě v městech některých, ěasu nočního při vy* truboviní hodiu. Léta 1656 byla dekretem vlády zemské zapovězena, ze jména proto, „žeby tento veršíček od starého kacířství podezřelý byl,“ a místo ní takto spívati nařízeno: Chval každý duch Otce, Syna, Ducha, Boha Hospodina, již bila atd.

Bartoš 1901 / 0425 | A ta Líšeň (80%)
[: A ta Líšeň :] je v pěkné dolince, teče tam voděnka dolů po dědince. [: A v té vodě :] drobný rebe skáčó: Pověz mně, má milá, proč tvý voči plačó. [: Vesoký só :] te Vajzuve vokna, pod nima syneček na kolena kleká. [: Prosím já ti, :] ješče jednó prosím, votevři, má milá, neco ti říct mosím. [: Votevřela :] dveři vod hulice: Nechoď k nám, synečko, nechoď k nám juž více. [: Děkujo ti :] za tvý votvírání; a já ti, synečko, za tvý milování.

Bartoš 1901 / 0821 | Na Vľčnovskéj veži (80%)
Na Vľčnovskéj veži złatá baňa ľeží, na ní je kohútek, má páové péří. Na Vľčnovskéj veži, złatá baňa ľeží, odpros sa, Marýnko, otcovi, mateři. Odpros sa jím, odpros, kľekni na koľena: Pro Boha vás prosím, neopúščajte ňa. Už ňa upustiľi přáteľé najbľižší, neopúščaj ty ňa, můj Kriste Ježíši. Už ňa opustiła, cełá má rodina, neopúščaj ty ňa, Panenko Maria. Dajte nám ju, dajte, vy její maměnko, dajte nám ju, dajte, sivá hołuběnko. Dajte nám ju, dajte, vy její tatíčku, dajte nám ju, dajte, sivý hołubíčku. Nedáme, nedáme, dyž my vás neznáme, až my sa někoho na vás pozeptáme. A co to pravíte, že vy nás neznáte, dyž vy nás od rána s boľesti čekáte. Dyby zme vás byľi s boľesti čekaľi, my by zme před vama dveří nezavřeľi. Otevři, Mařenko, maľované dveři, vynes ten víneček na bíłém taľéři. Vystup si, Mařenko, vystup na łavěnku, pohľédni po ľuďoch, máš-ľi tu maměnku. Vystup si, Mařenko, vystup na stołeček, pohľédni po ľuďoch sú-ľi tu tatíček. Zeber si, Mařenko, svoje majetnosti, co sis najednała od svéj maľučkosti. Ženichu nedbałý, nestoj za dveřami, poď do izby rači, nevěsta se mračí. Všecko sem zebrała, nic sem nenechala, enom ten kľíneček, co viséł víneček.

Sušil 0239 | Šel stařiček dolinú (80%)
[: Šel stařiček dolinú :] až k svatému Hostýnu. Šel tam přes jeden krchov, jednoho pána přes hrob. Kdož po mém hrobě ide, studenú rosu myje? Já, panáčku, sluha tvůj, služebníček věrný tvůj. Odkažte tam mej paní, nech šije čechel nový. Že je tento juž shnilý, od sirot uplakaný. Paní nemeškala, hned na krchov běžala. Otvíraj sa, hrob hrubý, mého pána dům nový. Jak sa ten hrob otevřel, sivý holub vyletěl. Ta paní sa ulekla, hned na kolena klekla. Nelekaj sa, paní má, šak to byla duše má. Přiletěli andělé, vzali duši do nebe. Přiletěli po druhej, vzali tělo předrahé.

Sušil 1712 | Debe vojna vojnó bela (76%)
Debe vojna vojnó bela, já bech synka uhájila, a já bech teho synečka od vojny vyplatila. Šla bech k císarskému dvoru, k císařovi do pokoju, a na kolénka bech klekla, tyto slova bych řekla: Císaři, pěkně vás prosím, pusťte mně co v srdci nosím, pusťte mně synečka z vojny, poraďte se královny. Královna odpověděla, že by ho ráda viděla: Je-li synek, je-li k světu, že musí k regementu.