Smutný 48/221 | Hore dědinú formani jedú zastavili se

9 words

Smutný 48/221 | Hore dědinú formani jedú zastavili se (100%)
Hore dědinú, formani jedú, zastavili se u mojej frajerky

Bartoš 1901 / 0881 | Formané jedú (50%)
Formané jedú hore dědinú, [: zastaviľi sa :] tam před hospodú. Ty néjsi kupec, ty mosíš utéct, [: ty honíš koze :] do Suchéj Łoze.

Černík 1908 / 027 | Ked' bysce to (49%)
Keď bysce to, moja mamko, vedzeli, jaký som já zarmúcený nad žen'mi, Bože, bysce ve dně v noci něspali, čo bysce mi frajarenku hladali. A keď vy mňa za něvestu něscece, hladajce si krajšie dzievča ve svece, já němosím s vaším synkom shovárac, móžece si krajšie dzievča pozierac. Moja milá zadrímala, já som spal, volahdo mi za širárkom pierko vzal, aj to bolo pierenečko z fijalky, škoda mojéj starodávnéj frajerky. A keď som já pri murároch robieval, piesek, vápno, drobný kameň nosieval, piesek, vápno, drobný kameň, aj vodu, já som mieval pri murároch slobodu.

Galko 1/141a | Ked ja pôjdem z tých Hyb (49%)
Ked ja pôjdem z tych Hyb, dam si muziku hrat, budu za mnuov volat: vrat sa, dyevcatko, vrat. A ja sa nevratym, any krok nekročim, kto za mnuov banuje, nech za mnuov vandruje.

Bartoš 1901 / 0439 | (49%)
1. Ked som išeł od méj myłéj z ohľadou, šetky panny posedały do radou; ony sa ma pýtávały, dze som boł, a já som jim odpovedat nemohoł. 2. Vinšujem ty, duša moja, dobrý den, požčaj my ty tvojéj kráse na týden, kebych si já svoju krásu požčała, dze bych ju já na sobotu hľadała ? Nestaraj sa, moja myłá, o krásu, šak já prídem na sobotu za času, na sobotu na vysokú obránku, abych vedzeł, že mám vernú gaľánku. 3. Keby si ty, moja myłá, vedzeła, jaká bude prežałostná nedzeľa, ked my budú moje vłásky strihaci, a ty budeš přežałostné płakaci. Aľe bys ty, moja myłá, nedbała, keby si ty mého kona sedłała, kebych si já svoje krky vyłomył a na tvoje byéłé ľíčko nehľadzeł. 4. Kebyste vy, ma mamenko, vedzeľi, jaký som já pres*) frajérky nezdravý, any byste štyry noci nespaľi, ľen byste my frajerénku hľadaľi. Keby som já, môj synáčku, vedzeła, kedy bude tvoja taká nedzeľa a já by som čtyry noci nespała, ľen by som ty švárné dziéča hľadała.

Sušil 0788 | Před našima jsó vysoký (49%)
[: Před našima :] jsó vysoký vokna, zavolal syneček na naspja vystópna. Odevři mně, má panenko, dveří, ať si nepolámu za klobóčkem péři. Jednó ručkó dveře odvírala a druhó ručičkó slze utírala. Copak plačeš a naříkáš, milá? Vylála ti máti nebo tě pobila? Nevylála ani mne nebila, povídajó lidi, že nejsem poctivá. Třeba jsu já chudobné maměnky, ale jsu poctivá jak jiné frajerky. Třeba jsu já chudobného rodu, ale mně maměnka nedá ledakemu. A kdyby mně ledakemu dala, já bych jí celý den za dveřma plakala.

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (42%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.

Sušil 0091 | Svatý Lukáš maléř Boží (42%)
Svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.1) Nemoh on ho vymalovať, musel nad ním podřimovať.2) Matka Boží přistúpila, obraz svatý malovala. Svoje líčka přiložila, hned obrázek ozdobila. Staň, Lukáši, staň ze spáni, už je obraz malovaný,3) Častochovu oběcaný. Zapřahajte šest pár volů, vezte obraz k Častochovu.4) Postavte ho na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú lidé putovati, zdraví tamo nabývati. A když jeli krajem lesa, pohonič bičem zapleskal. Když prostřed lesa přijeli, třé zbůjníci vyskočili. Stůjte, stůjte, nešmihajte, co vezete, to nám dajte.5) Vezem obraz svatej Panny, na Častochov oběcaný.6) A my vám ho porúbáme, a my vám ho posekáme. Nerúbajte, nesekajte, zkameňáte, zdřevěnáte. Zkameňáte jako múry, na památku tej figúry.7) Jali rúbať, jali sekať, matky Boží nelitovat. Jeden zaťal, hned zkameňal, druhý zaťal, hned zdřevěnal. A to máte na památku, nerúbajte Boží matku. A ten třetí Boha chválil, že obrazu neporanil.8) K Častochovu dále jeli, na kopečku zastavili, dále už jeti nemohli. Tu mě složte na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú ke mně putovati, zdraví u mne nabývati.9)

Sušil 0403 | Vím já lučinu širokú (42%)
[: Vím já lučinu širokú, na ní travěnku vysokú. :] Poďme my na ňu, sestřičko, nažnem travičky brzičko. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. A díval se jim z hradu král, na své pachole zavolal. Stávej, pachole, stroj koně, pojedem na hon do pole. Budeme honit zvířátka, patnáctileté děvčátka. A jak na lúku přijeli, vrané koně zastavili. Kdo vám tu trávu kázal žít? Jedna musíte s námi jít. Kázali otec a máti zelenej trávy nažati. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. Pro jeden kúsek trávníčka musím opustit tatíčka. Pro jednu malú travičku musím opustit mamičku. Pro jeden kúsek býlého musím opustit milého. 1)

Erben 7/015 | V Černovicích v hustém lese (41%)
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“

Smutný 09/045 | Hore dědinů formani idu tam hore (9%)
Hore dědinů, formani idu, tam hore