Poloczek IV 479 | Ďeťi moje ďeťi

3 words

Erben 2/311 | Teče voda teče (100%)
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (100%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Bartoš 1901 / 0912 | Rodičové ve rodiči drazí (100%)
Rodičové, ve rodiči drazí, přijměte jo za dítě svý věrný meze syne, dcere svý, za svý dítě hopřímný Přijměte jo do rodine vaší za nevěsto, za cero nédraší, za nevěsto, za ženo synáčkovi vašemo! Te nevěsto, krásná holubičko, poď políbit rodičům ručičko, tatínkovi, maměnce za jich upřímný srce. Klekni na prah, pros rodiče drahý: »Přijměte mě za dítě svý drahý meze syne, dcere svý, za svý dítě hopřimný!« Te družičko, podé jí ručičko, přivíté jo jak vlastní sestřičko, milujte se ze srce, haž k poslední hodince Ješče jednó prosbo za ňo skládám a všech přátel vo lásko k ní žádám, habeste jo přijali, to do vašé rodiny.

Bartoš 1901 / 0002a | Vdávała matka (100%)
Vdávała matka, vdávała céru, nedaľeko přes poľe, přikázała jí, zakázała jí: Nechoď, céro, víc ke mě. Uděłám se vtáčkem, vtáčkem, jeřábkem, a poľetím přes poľe, do naší zahrádky, na ty małý hřádky, na ty modrý ľeľuje. Má maměnka miłá, okýnkem se dívá, to na vtáčka jeřábka, jak on na nich sedí, na ňu smuťně hľedí, maminka se naň dívá. Aj vtáčku, vtáčku, vtáčku jeřábku, nełámé nám ľeľuje, jak nám jich połámeš, a ony mě zvadnó, kdo pak mě jich zaľeje. Dyž mě muž budí, palicó mě tuží: Stává, mrcho ľenivá! Dýž mě maměnka doma budívała: Stávé, ceruško milá! Céra si stěžuje, matka při ní płáče: Ach, ceruško, céro má, dybych tě radš, ditě, vychovała krytě, až do nynější chvíľe.

Erben 5/071 | Husička divoká! (100%)
Husička divoká![73] letěla s vysoka, přisel na ni střelec, střelil ji do boka. Urazil jí křídlo a pravou nožičku, smutně zaplakala, spadla na vodičku. „Ach Bože můj milý! už jsem dolítala, už jsem těch svých dětí tady zanechala! Moje drobné děti nedělají škody: plovou po potoce,[74] napijou se vody.“

Bartoš 1901 / 0749 | S Pánembohem dveři moje (100%)
S Pánembohem, dveři moje, co chodiły nohy moje, s Pánembohem dveřičky, co chodiły nožičky. Dyž zme byľi děti małý, věrně zme se miłovaľi, a včiľ máme svojí byt, mosíme se rozejít. Tu je cesta tu je druhá; rozłučme se, moje miłá, rozłučme se, děvečko, pro maľičký słovečko. Jaký naše rozłóčení, dyž zme społem naučení, po špacíroch, zahradách, po muzikách, hospodách.

Bartoš 1901 / 0720 | Již se ty horečky zelenají (100%)
[: Již se ty horečky zelenají, :] [: již mně mou galánku :] namlouvají. [:Kdo si ji namlouvá, nech si ji má, :] [: ať se s ní přede mnou:] neobjímá. [: Kdyby přede mnou se objímali, :] [: těžké by mne srdce :] udělali. 2. [: Počkej, ty dostaneš darebáka, :] [: tuláka, pijáka, :] karbaníka. [: Co tobě otec tvůj neb máti dá, :] [: on ti to propije :] v kartách prohrá. [: Děti tobě doma budou plakat, :] [: dej, maměnko, chleba :] budou volat. [: Ty tam za ním půjdeš jako žena, :] on ti tam vybije, vypere, vykope jako šelma.

Bartoš 1901 / 0520 | Dybys býł z gruntu ditě (100%)
[: Dybys býł z gruntu ditě, :] [: můj synečku, duša moja, chtěla bych tě. :] [: Ale vím, že si voják :] [: že mosíš, duša moja, mašírovat. :] [: Pošľu ti, miłá psání, :] [: po vodě, duša moja, po Dunaji. :] [: V tom psáni bude státi,:] [: že mosíš, duša moja, zapłakati.:]

Erben 5/349 | Už do vojny jedeme jedeme (100%)
Už do vojny jedeme, jedeme: dobře se tu mějte! však vy na nás brzičko, o má zlatá matičko, stokrát zpomenete! Ach bratříčku, bratře můj, bratře můj! osedlej koníčka, že já musím pryč odjet, od mého srdéčka. Když jste bratra zabili, zabili, zabité mě taky: dejte pozor na sebe, a na svoje děti. Když jste bratra zabili, zabili, zabité nás oba: ponese nás vodička kolem Jarošova. Ponese nás, ponese, ponese na jedlové deštce: bude plakat, naříkat černooké děvče.

Bartoš 1901 / 0246 | Maměnko maměnko (100%)
Maměnko, maměnko, skała na mňa ľetí, chodí za mnú vdovec, má patero dětí. Enom ty mi pověz, ty miľunký vdovec, koľik těch dětí máš, ať mňa neokłamáš. V jednom kútě štvero a v druhém patero, mám toho, cérečko, enom devatero. Nepůjdu za vdovca, za vdovca starého, dycky bych płakała, pohľédňa na něho. Ty vdovcovy fúsa radovały by sa, a mé čérné oči napłakały by sa. Nepůjdu za vdovca, za vdovca starého, radši půjdu słúžit do dvora panského. A já v panském dvoře dvanást krav podójím, a vdovcovým děťom přeca neuhovím. Nepůjdu za vdovca, co by pěkně prosíl, radši za młádenca, co by tatar nosíł. Tá vdovcova hłava smrdí perpentínem, a młádenečkova vóní rozmarýnem.

Erben 5/364 | Můj zlatej tatíčku! (100%)
Můj zlatej tatíčku! já vás prosím, vyplaťte mě z vojny, Vždyť jsem váš syn. Vždyť jsem váš syn, vaše dítě: jest-li pak mě z vojny vyplatíte? Kdyby má matička živa byla, ona by mě z vojny vyplatila. Vždyť jsem váš syn atd. Má zlatá matičko! tvrdě spíte, vy o mém soužení nic nevíte. Vždyť jsem váš syn atd. Kdybyste, matičko, to věděla, rakev by se s vámi otevřela 1 Vždyť jsem vás syn atd.