směje

Slóžil sem tam první leto, veslóžil sem koře za to: a to koře krákoře, chodí po dvoře, má panenka plače, seďa v komoře. Slóžil sem tam drohý leto, veslóžil sem káče za to: a to káče hezke skáče, a to koře krákoře atd. Slóžil sem tam třetí leto, veslóžil sem hóse za to: a to hóse mělo fóse, a to káče hezke skáče, a to koře krákoře atd. Slóžil sem tam štvrtý leto, veslóžil sem hoso za to: a ta hosa bela bosá, a to hóse mělo fóse, a to káče hezke skáče, a to koře krákoře atd. Slóžil sem tam pátý leto, veslóžil sem tele za to: a to tele hobó mele, a ta hosa bela bosá, a to hóse mělo fóse, a to káče hezke skáče, a to koře krákoře atd. Slóžil sem tam šestý leto, veslóžil sem kozo za to: a ta koza spadla s voza, a to tele hobó mele, a ta hosa bela bosá, a to hóse mělo fóse, a to káče hezke skáče, a to koře krákoře atd. Slóžil sem tam sedmý leto veslóžil sem vepřa za to: a ten vepř kluče pepř, a ta koza spadla s voza, a to tele hobó mele, a ta hosa bela bosá, a to hóse mělo fóse, a to káče hezke skáče, a to kuře krákoře atd. Slóžil sem tam vosmý leto, veslóžil sem kozla za to: a ten kozel pivo vozel, a ten vepř kluče pepř, a ta koza spadla s voza, a to tele atd. Slóžil sem devátý leto, veslóžil sem kanca za to: a ten kanec vede tanec, a ten kozel pivo vozel, a ten vepř kluče pepř, a ta koza atd. Slóžil sem desátý leto, veslóžil sem vola za to: a ten vůl veze sůl, a ten kanec vede tanec, a ten kozel pivo vozel, a ten vepř kluče pepř atd. Slóžil sem jednástý leto, veslóžil sem krávo za to: a ta kráva mlíko dává, a ten vůl veze sůl, a ten kanec vede tanec, a ten kozel pivo vozel, a ten vepř atd. Slóžil sem dvanástý leto, veslóžil sem ženo za to: a ta ženka je Mařenka, hezke se mně všecko daří, vona dobře hospodaří, a ta kráva mlíko dává, a ten vůl veze sůl, a ten kanec vede tanec, a ten kozel pivo vozel, a ten vepř kluče pepř, a ta koza spadla s voza, a to tele hobó mele, a ta hosa bela bosá, a to hóse mělo fóse, a to káče hezke skáče, a to koře krákoře, chodí po dvoře, Mařenka se směje seďa v komoře.

Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“