duše

Displaying 1 - 89 of 89
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.
Za vodou, za vodou, za vodičkou hrála tam má milá s holubičkou, hrála tam má milá s černým orlem: „Ožeň se, Jeníčku, s pánem Bohem!“ Já se ti ožením, ani nezvíš, ty mně mých ohlášek nezapovíš, ani mi oddavek strojit nedáš, toho ty, má milá, neuděláš. Když jsem tě nedostal za ženušku, vyvolím si tebe za družičku, abys mně naposled posloužila, věneček na hlavu položila. „To se ti, Jeničku, nemůže stát, pro lítost bych ti ho nemohla dát, pro pláč do kostela ani vejít: pro lásku falešnou musím umřít! Za to tě jen prosím, můj Jeníčku! bys při mém skonáni rozžhal svíčku, bys při mém skonání samotný stál, mé kalné očička zatlačoval! Zatlač mi očička, rozžhni svíčku, modli se otčenáš za dušičku: aby láska naše zapálená jedním plamínečkem vyhořela!“ Když jsem si tě nevzal za ženušku, vyžádám si tebe za družičku, za družičku za nejstarší, proto že’s byla má nejmilejší. „Já za tu družičku nemůžu být, nemohla bych pro pláč vínku uvít; vínku uvít, k oltáři jít – pro lásku falešnou musím umřít.“
Ach žalude, žalude! jak jsi těžkej na dubě: pod tebou se celičkej dub k zemi ohýbe! Vždycky jsi mně sliboval, když jsi za mnou chodíval, dokud jsi mě, můj holečku, ještě miloval. Slibovala mi, jak sluší, zaklínal se’s na duši, že se naše věrná láska nikdy nezruší. Už je láska zrušena, už je všecka zkažena: do vodičky do hluboky je uvržena.
Zatmělo se mně slunéčko, ach kdo potěší, moje znej milejší, mé zarmoucené srdéčko! Zatmělo se mně ze všech stran, že mnoho falešných a málo upřímných, že mnoho falešných lidí mám. Nemohu nikam vyjiti, aby mne nemohli ti lidé falešní, aby mne nemohli soudili. Ach suďte, suďte, jak sluší: záplat vám to pán Bůh, vy lidé falešní, záplat vám to pán Bůh na duši. Na duši, tak i na těle, proto že jste všichni, i ti mí přátelé, proto že jste všichni proti mně!
V Varvažově na vršíčku je tu málo višní: jsou tu malí trpaslíci a jsou tuze pyšní. Jeden je tu trpaslíček na krátkých nožičkách, ten si počal vybírati v těch zdejších holčičkách. Kde ramena, tu kolena, břicho jako nůše: Bože, rač nás uchovati od takovy duše! Lecjakýs trpaslíček o krátkých nožičkách chtěl by sobě vybírati v hezounkých holčičkách. Vždyť má nožky jako hůlky, ruce jako topory: pán Bůh račiž opatrovat od takovy netvory!
Šenkýři! šenkýři! povezou tě ke kříži, zahrabou tě do díry, že tak maly máš míry. Šenkýři! co děláš, že tak špatně dolejváš? dolej, dolej, jak sluší, čert tě chytne za duši!
Po každé hodině: Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila desátá (jedenáctá atd.) hodina. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden: odpočiňte s pánem Bohem! Po každé čtvrti: Desátá hodina a první (druhá, třetí) čtvrt: mnohým lidem život a smrt; ta přijde nenadále, sebere žebráka i krále. K ránu: Chval každý duch Hospodina, i Ježíše, jeho syna: odbila třetí (čtvrtá) hodina. Vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena, vzývej Boha Hospodina! Tuto píseň zpívali do nedávná v Čechách obecně hlásní, a zpívají snad potud jeátě v městech některých, ěasu nočního při vy* truboviní hodiu. Léta 1656 byla dekretem vlády zemské zapovězena, ze jména proto, „žeby tento veršíček od starého kacířství podezřelý byl,“ a místo ní takto spívati nařízeno: Chval každý duch Otce, Syna, Ducha, Boha Hospodina, již bila atd.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.
Byla-tě studánka stavěná, kalichem roubená, přebývala tam panna Maria. Co’s, panno Maria, tak smutná? „Kterak nemám smutná býti? měla jsem syna jednoho, přišli Židé, vzali mně ho; tak ho vzali, na kříž dali, hřebami ho proráželi.“ Šel pán Kristus do zahrady, naklonil své svaté hlavy na trávu zelenou, na rosu studenou. Jděte tam k mladému, pravte tam starému, jaké jsou věnce trnový dány do hlavy Kristovy. Kdo tu modlitbu říkat bude, dvanáct dní odpustků míti bude; tři dušičky vysvobodí z muk očistcových: jednu otcovu, druhou matčinu a třetí svou, do království nebeského budou mít cestu otevřenou. Pane Ježíši Kriste! Synáčka boží! ty neseš dřevo kříže, na kterém máš umřití, svou předrahou krev vylili! Šel - tě tady svatý Petr, svatý Jan, kteří želeli jeho ran. O pane Ježíši Kriste! smiluj se nade mnou; stůj mi v hlavách, panna Maria v nohách, andělíčkové po stranách, svatý Benedikt nade mnou, aby neměl ďábel moci nade mnou. Milostivý Bůh Otec † Syn † a Duch svatý † Amen.
Slyším zvony zvoniti. Vidím, vidím Krista pána nábožně mši svatou sloužili. Všecky dušičky k němu jdou: a já hříšná taky půjdu, z té studánky píli budu, kde se Kristus pán umýval, šeredného ďábla zaklínal. Vstal pán Ježíš s svého lože, vzal na sebe svoji komži, ohledal svých pět svatých ran, ty jsou mu tuze krvácely. Přišla k němu jeho milá Matka, začala jeho ran želeli. „Ach nežel, má znejmilejší Matičko! neb jsou ty rány darovany pro hříšníky pro křesťany.“
Stoji, stojí kostelíček, 1) v tom kostelíčku zvoneček; ten zvoneček sám zvoníval, když tam Kristus pán chodíval. Přiletěla holubička, vzala si ho pod křidýlka, letěla s ním na nebesa. Když k nebesům přiletěly, nebesa se otevřely, dušičky se radovaly: jen jedna se neradovala, okolo dveří obstupovala. „Proč, ty dušičko, se neraduješ, okolo dveří obstupuješ?“ – „Jak se mám já smutná radovati: otce, matky jsem nectila a jim jsem se protivila!“ – „Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky, skrze muky do očistce, tam uhlídáš své rodiče, kterak pláčou, naříkají, že svých dítek netrestali.“ Svatá Maří Majdalena pánu Kristu nohy myla, vlasy svými utírala. Kdo tu modlitbičku třikrát za den říká, tři duše vysvobodí: jednu otcovu, druhou matčinu, třetí svou, má do nebeského království cestu otevřenou. 1) Tamhle je kostelíček, v kostelíčku je zvoneček.
Byla jest louka zelená, slzavou rosou skropená. Kráčely po ní dvě duše, za nimi velká hříšnice. Když se až k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče?“ „Tlučou tam, Pane, dvě duše, za nima velká hříšnice.“ – „Ty dvě duše mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ Šla dušička vzlykající a svých hříchů litující. Šla od nebe, naříkala, až jí krev z oči kapala. Potkala ji Maria panna: 1) „Co naříkáš, duše hříšná?“ – „Jak pak nemám naříkali, když se nevím kam podíti? Musím jiti cestou šírou, kudy břišní do pekla jdou.“ – „Vrať se se mnou, duše hříšná! poprosím já svého syna.“ A když se k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče.“ – „Tluče to, Pane, matka tvá, a za ní ta duše hříšná.“ – „Mou matičku mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažto ji cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ – „Ne tak, ne tak, milý synu! odpusť hříšné duši vinu.“ – „Zeptej se ji, matko milá! co dobrého učinila? Kolik je svátků světila? kolik se pátku postila? kolik chudých obživila?“2) – „Já jsem svátků nesvětila, ani se v pátek postila. Jen jedno jsem vykonala: almužny jsem grešli dala.“ – „Podej, hříšná duše, ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti a z propasti do radosti. Grešlička, almužna malá, do ráje tobě pomohla!“ 1) Potkala ji panna Maria: „Kam ty kráčíš, duše hříšná?“ „Ach já kráčím cestou šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ „Vrať se se mnou, hříšná duše! přimluvím se u Ježíše.“ 2) kolik almužen rozdala.
Na krchově před kostelem hádala se duše s tělem: „Tělo, tělo, co‘s dělalo, že‘s o duši nic nedbalo Co‘s vidělo, všecko‘s chtělo, na Boha jsi nezpomnělo. Tělo, tělo, tělo hříšné, bývalo jsi v světě pyšné. Chodilo jsi v stříbře, zlatě: a já, duše, trpím za tě! Chodilo jsi po muzikách, a já vězím v těžkých mukách!“ – „Nedávej mi, duše, viny, byla’s se mnou každou chvíli.“ – „Byla-li jsem vždycky s tebou, nevládla jsem sama sebou.“
Kdybych já věděl, že letos umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu. Dubovou truhlu, lipové víko, aby to bylo panenkám líto. A na to víko zelený věnec, aby věděli, že jsem mládenec. Do toho věnce růžovou mašli, aby mne tady panenky našly. Tu by mě vzali, na máry dali, moji rodiče ti by plakali. Po každé straně šest krásných panen, a šest mládenců neslo by mě ven. Neste mě, neste, do hrobu dejte a černou hlínou mě zasypejte. Na hrob postavte široký kámen, a tato slova napište na něm: „Leží, ach leží tu mladé tělo, kteréžto rádo děvčátka mělo. Hezké panenky, které tu jdete, za jeho duši se pomodlete!“ Kdybych já věděla, že já zejtra umřu, dala bych si dělat javorovou truhlu; javorovou truhlu a lipové víko, aby toho bylo všem mládencům líto. Na vrch na to víko pěkné paví peří, aby každej věděl, kdo v té truhle leží: leží to v ní, leží jedno potěšení, kterému rovného na tom panství není.
Starala's se, matko má! kde mi pán Bůh místo dá: na Obděnském hřbitově je, matičko, místo mé! Na hřbitově za stěnou tam mi postel ustelou; místo peřin prachových dají třísek borových. Ti Obděnští zvoníci, to jsou slavní mužici: ti mne budou pěkně hrát, a já budu tvrdě spát. Kdyby hráli sto hodin, už se více nezbudím; kdyby hráli ještě víc, všecko není plátno nic! Starala se matka má, kde mně pán Bůh místo dá. Na Oujezdském hřbitově mám já lůžko hotové. Místo peřin prachových trochu třísek borových. Místo vrchní peřiny trochu písku a hlíny. Žáci budou zpívali a přátelé plakali. Zvony budou pěkně hrát a má hlava bude spát. Kdyby hrály sto hodin, já se smutný nezbudím. Kdyby hrály i dvě stě – už je duše na cestě.
Anička, dušička, nekašli, aby ma pri tebe nenašli
Anička, dušička kde si bola, že si ci čizmičky zarosila
A byla cě jedna macička, měla překrásného synačka. Zly pohan se o něm dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho masla vložici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho oleje vložici. Smaže se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na železný rožeň strčici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na cinovy taliř vložici. Zly pohan do něho zakroji a dzicjatko k němu promluvi: A ty, zly pohane, někrajej a moji dušičky nězjadej. Bo moja dušička spasena, tvoja je na věky spálená. Zpivali to žáčci v kostele, a svaty Vavřiněc při stole.
Aj, vím já lúčku zelenú, na ní lindičku sázenú.1) Pod ňú seděl David král, svaté pěsničky sobě hrál.2) O, radostná novina, přišla k němu Maria. o, Davide, Davide, tvoja matička v pekle je.3) Svatý David nemeškal, vezma husličky hned se bral. Když tam před peklo přišel, svoju matičku uslyšel. Hned na husličkách zahudal, svoju matičku ven volal. Dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Hned se s ďáblem zakládal, kdo by z nich pěkněj zahudal. David lepší zahudal, svoju matičku vyhudal. Aj, Davide, Davide, budeš-li ty služiť u mně? Nebudeš těžce dělávat, enom v měsíčku sedávat, svaté pisničky zpívávat.4)
Aj, vím já lúčku zelenú, na ní lindičku sázenú.1) Pod ňú seděl David král, svaté pěsničky sobě hrál.2) O, radostná novina, přišla k němu Maria. o, Davide, Davide, tvoja matička v pekle je.3) Svatý David nemeškal, vezma husličky hned se bral. Když tam před peklo přišel, svoju matičku uslyšel. Hned na husličkách zahudal, svoju matičku ven volal. Dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Hned se s ďáblem zakládal, kdo by z nich pěkněj zahudal. David lepší zahudal, svoju matičku vyhudal. Aj, Davide, Davide, budeš-li ty služiť u mně? Nebudeš těžce dělávat, enom v měsíčku sedávat, svaté pisničky zpívávat.4)
Aj, vím já lúčku zelenú, na ní lindičku sázenú.1) Pod ňú seděl David král, svaté pěsničky sobě hrál.2) O, radostná novina, přišla k němu Maria. O, Davide, Davide, tvoja matička v pekle je.3) Svatý David nemeškal, vezma husličky hned se bral. Když tam před peklo přišel, svoju matičku uslyšel. Hned na husličkách zahudal, svoju matičku ven volal. Dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Hned se s ďáblem zakládal, kdo by z nich pěkněj zahudal. David lepší zahudal, svoju matičku vyhudal. Aj, Davide, Davide, budeš-li ty služiť u mně? Nebudeš těžce dělávat, enom v měsíčku sedávat, svaté pisničky zpívávat.4)
Byla jedna, byla stará žena, měla ona jediného syna. A ten leží v smrtelnej nemoci, chtělo se mu studenej vody piti. Neměl mu kdo pro voděnku jiti, šla mu pro ňu jeho stará máti. Potkalo ju mladé pacholátko, a to bylo od Boha poslátko. Už já nesu jeho milú duši, do radosti, do nebeskej vlasti.
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
Když s nebe vola hlas Boži, dušička sě s cělem luči. Cělo leži, hrubě stuka, dušička se v cěle leka. Stoji satan, stoji v nohach, stoji anjel, stoji v hlavach. Dzi, satane, do propasci, němaš tu žadnej radosci. Vylecěla duša z cěla, žaden něvi, kaj lecěla. Sedla ona na hajiček na ten zeleny travniček. Přišla ku ni svata Anna: Co se staraš, dušo hřišna? Chyc se, dušo, mého plašča, půjdzěmy před Pana Krista.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)
[: Svatý Michal trúbí trúbú, :] vstaňte hříšní, poďte k súdu. Hříšníci se radovali, na súd Boží pospíchali. Došli tě tam k rájským dveřím, tlúkli na ně, aj volali: Odpověděl jim Kristus Pán: »Jistě, jistě, já vás neznám. Jděte vy tam k Pánu tomu, v jehož ste slúžili domu. Slúžili ste tomu světu, svět vám nyní dá odplatu.« Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kterak my vás přikrýť máme? Samy zítra shořeť máme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kerak my vás přikrýt máme? Samy zítra vyschnúť máme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. O, běda nám hříšným bude, dyž den súdný Páně přijde.
Svaty Michal trúbí trúbú, vstaňte hříšní, poďte k súdu. Na tom súdě což tam bude? Sám Pán Ježíš súdit bude. Kteří budú na pravici, to do nebe půjdú všecí. Kteří budú na levici, budú všecí pekelníci. Řekla sestra k druhé sestře: Poďme k Bohu, prosme ješče a padněme na kolena před stolicú Krista Pána. odpověděl jim Kristus Pán, jistě, jistě, já vás neznám. Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory, hory, přikryte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. Jakož my vás přikryt máme, samy se propadnút máme. Dušičky se polekaly, hned na lesy posedaly. Ach, vy lesy, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my sami shořet máme. Dušičky se polekaly, hned na skály posedaly: Skály, skály, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my samy se pukáme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody, vody, potopte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás potopíme! A my samy vysycháme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. Peklo se jim otevřelo a na věky se zavřelo.
Šel Pán Bůh na procházku, pod pekelnú bránu. Všecky dvéře zavřeny, na zámky zamčeny. Jak Pán do dveří stušil, hned zámky porušil. Co jest to za mocný Pán, že ruší zámky nám? »Já jsem Pán. Bůh s výsosti, přišel jsem pro duše.« Vem si jednu lebo dvě, jdi s něma do ráje. »Já nejidu pro jednu, ani pro dvě, pro tři; já jsem přišel pro všecky, pro věrné dušičky.« Všecky duše řadem jdou, vesele zpívají; jenom jedna smutná jde, žalostivě plače. Proč, dušičko, smutná jdeš, žalostivě plačeš? »Proč bych smutná nebyla? Otce, máti bila. Ach, nebila, nebila, jenom jsem myslela.1) Za to pomyšlení Boha jsem ztratila.«2) Horší jest pomyšlení nežli udeření.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
Vím já kopeček, na něm domeček, Bože, Bože, Bože, na něm domeček. A v tom domečku tři bílé lože, Bože, Bože, Bože, tři bílé lože. Na jednom loži Maria leží; Bože atd. Na druhém loži svátý Ján leží; Na třetím loži Kristus Pán leží; Před Pannú Marjí růže prokvétá; Před svátým Jánem andělé hrajú; Před Kristem Pánem svíce hořijú. Kdo tu pěsničku třikrát vyspívá, ten tři dušičky z pekla vystříhá. Jednu otcovu, druhú matčinu, Bože, Bože, Bože, a třetí svoju.
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován.
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován. Bil se nábožně v prsy své: Pane, odpusť mně hříchy mé, všecky hříchy, nepravosti, ach, můj Bože na výsosti.1)
Horo mila, vysoka’s je, kopečku zeleny! Jak ja sobě rozpomenu na můj deň posledni. Ach, Bože můj, mocny Bože, kaj můj nocleh budzě tenkrat, když moja dušička z meho cěla vyjdzě. Snad u Krista Spasitele, tam si odpočině, ach, tam ona prvšu nocku, ach, dobře spać budzě. Mam ja postelku ustlanu, ale vim, že dobře, co mi Kristus Ježiš ustlal na kalvarskej hoře.
[: Hdzě můj prvni nocleh budzě, :] až ma duše z cěla vyjdzě?1) Půjdzě ona k Panu Bohu, ach, již ten čas přijdzě domů. Dej, bychme se radovali a tam ščasně putovali. Do domu tveho jasneho, na věky něskonaleho. O, dej nam to, mily Paně, ać se nam to všem dostaně. Přivedz nas tam, slavny hosci, do tej něbeskej radosci.
Hlásný opovídaje hodiny večír takto zpívá: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila devátá hodina. Svatý, milý Floriáne, této dědiny patrone, chraň nás od věčného ohně. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden, odpočiňte s Pánem Bohem. Svatá Panenko Maria, matko naše milostivá, pros Ježíše, svého syna! By nám ráčil odpustiti, nás té noci ostříhati, od neštěstí ochrániti. Zrána: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila již druhá hodina. Odbila druhá hodina, vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena! Vstávej, již bude svítati, máš Pána Boha chváliti, že tě ráčil ostříhati.
Ježíši, světlo života, potěšení všeho světa! Na zemi nejsem nežli host, uděl, ať sem hříchů svých prost. Mám před sebou práznou cestu k tvému nebeskému městu; tam je má vlasť zaslíbená, krví tvojí vysloužená. Tvé svaté bolestné rány jsou mé duše jisté schrány, v nichž by se skryla holubice a nebála se vichřice. Když mně smrtí stuhne srdce, budiž slovo tvé má svíce. A když nakloním své hlavy, přej mi, Christe, věčné slávy. Tvůj kříž berla k putování, tvůj kříž mé odpočívání; nechť tvé prostěradlo lněné jest mé roucho smrtedlné. Dej, ať před soudem obstojím, odsouzení se nebojím; otevři mně nebes vrata, když dokonám pouť života.
Líbám já tento kříž svatý, na němž jest Ježíš rozpiatý. Líbám tebe, o, Ježíši, draho’s vykúpil mú duši. Děkuji tobě za všecko, dal’s probodnút své srdečko. Jesu Christe, netrestej nás, tvá matička prosí za nás. Prosí tebe: O, synáčku, nerač trestat svú ovčičku. Vztáhni, Christe, svú ručičku, a požehnej mú dušičku.
duše, schovej se, nepřítel blíží se. Já sem se schovala do ran Krista Pána, já již nebojím se.
duše, schovej se, nepřítel blíží se. Já sem se schovala do ran Krista Pána, já již nebojím se. Ty Kristovy rány, to jsou moje brány, aby ve dně v noci neměl ke mně moci ten ďábel pekelný. Tobě, o, Ježíši, odevzdávám duši, veď ji a zastávej, padat ji nedávej, až můj čas vyprší. Pak, Kriste, duši mou, vem ji k sobě sebou, do věčné radosti, do nebeské vlasti, ať přebývá s tebou. Ještě taky žádám a svou prosbu skládám, za své dobrodince, v poslední hodince tobě jich oddávám.
Marnosť, světská marnosť, k čemu’s mia podvedua, od mého miuého Boha’s mia odvedua. On mia na to stvořiu, abych jemu suúžiu, a já sem, můj Bože, k tvej libosti nebyu. Ej, došeu mňa mandat od Boha samého, že sa mám představit před velebnosť jeho. Že mám počet vydat z mých rozličných skutků, leká sa duše má velkého zármutku.
Matičko Boží, nebeské zboží, tys rájská růžička a Boží matička. Nebeská bráno, duší ochrano, neopouštěj mého srdce strápeného. Panenko čistá, tys schránka Christa, pros za nas synáčka, tys naše matička. Ty jsi to milé slunce spanilé; koho osvěcuješ, temnosti zbavuješ. O, milá záře, skloň k nám své tváře, nerač opouštěti svojich věrných dětí. Ten, kdo je v boji, bezpečně stojí, koho přiodíváš a štítem přikrýváš. Ty jsi Boží chrám, Christa’s dala nám, o, drahá perličko, předobrá matičko.
Nad Hostýnskú horú vychází slunečko; na stokrát buď pozdravena, má milá matičko. Přimlúvej se za nás vždycky a každý čas; a když duše z těla vyjde, přijmi ji pod svůj plášť. Když se postavíme pod úřad nebeský, matka Boží prosbu složí u milosrdenství. A když matka Boží za nás prosbu složí, má u Boha přislíbeno, zač žádá, obdrží. Když se tam dostanem, buď Pán Bůh pochválen, a i se všemi svatými, až na věky. Amen.
Na dušičky spomínejte, z očistce jim spomáhejte. Budó na vás zas spomínat, dyž budete [: umírat. :]
Na tom světě nic stálého, on je všecek márný, moje leta taky idú rovno s hodinami. A dy přijde amen, složá na mne kamen, duša v skrúšenosti půjde do věčnosti, půjde na examen. Tenkráte se každý doví, jaké to tam bude; budem-li met dobré skutky, dobře nám tam půjde. Ale ty zlé skutky, ty budú zármutky, ty nás budú hnísti, ty na srdci hrýzti, ach, po všecky věky! Ale na to žádný člověk předce dbati nechce, jenom sobě naplňuje každý svoje měšce. Nech je mladý, starý, předce je lakomý, statky sobě shání, hříchu se nechrání, až dojde na máry.
O, Jesu, můj Jesu, tys obrana moje. A půjdu já, půjdu do svého pokoje. A když nyni usnu, opatruj mě, Pane, ať moja dušička ráno zdravá vstane. Ochraň všecky lidi od ohně a vody. Od moru a hladu a všeliké škody.
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Spala bych, spala, ale ne sama, s Pánem Ježíšem, s anjelíčkama. Ještě bych k tomu modlitbu dala,1) dybych s Panenkou Marií spala. O, Kriste, Kriste můj nejmilejší, tobě poroučím tělo i duši.2) Stup, můj Ježíši, do srdce mého, najdeš tam, najdeš Jesu napsáno. Svou duši kladu do tvých pěti ran, nechť v tvé milosti život dokonám.3) Při mém skonání stůj anjel strážce, Maria Panna orodovnice.4)
Vím já zahrádku, místečko krásné, svítí tam slunce převelmi jasné. Pravda a víra, láska, pokora, do té zahrádky dvéře odvírá. Ach, Bože, komu ráčíš to dáti, ve tvé zahrádce slávy dojíti. Zde člověk dychtí po světské slávě, a zítra již má hrob na hřbitově. Zde pyšní lidé ve zlatě chodí, zítra je červi a žaby snědí. Já nežádám víc světské rozkoše, žádám já vidět Pána Ježíše. V tom věčném ráji, kde starci hrají, andělé pěkné písně zpívají. Raduj se, duše, a buď veselá, tvého zde bydla je chvílka malá. Budeš-li stále zde bojovati, chce ti Bůh za to korunu dáti.
Vyviň, vyviň svou ručičku, o, božské pacholátko; já do ní vtisknu hubičku, o, sladké Jezulátko. Nynej, nynej, holubičko, marijanské poupátko; podložím ti své srdéčko, o, nevinné robátko. Vyhlídáš z lůna matičky a snad hledáš beránky? Z mé duše, bludné ovčičky, ustroj své radovánky. O, matko plná milosti, půjč mi tvého synáčka, ať objímám do sytosti andělského panáčka. Pro to útlé pacholátko drsnaté jsou jesličky, v srdci láskou zapáleném lepší jsou poduštičky. Nebeští dvořenínové, sem s nebe pospíchejte a rozkošné nemluvňátko s matičkou1) kolíbejte. V kralů východních šlepěji do Betléma přistoupím a víru, lásku, naději od nich sobě zakoupím. O, děťátko roztomilé, do srdce mého vpadni a v duši mé od té chvíle na věky věků vládni. Stavím na tvém smilování, já sem tvůj, spas mě, Pane, ať setrvám do skonání, dej, Bože, ať se stane. Měj se dobře, marný světe, s tou podvodnou radostí, již Ježíš v srdci mém kvete, ten květ plný sladkosti.
Vzdejme čest Bohu samému, Bohu Otci nebeskému, jenž nás vše ráčil stvořiti a na tom světě říditi. Buď čest božská Bohu Synu, že z nás odňal věčnou vinu, kdy za nás ráčil trpěti, na dřevu kříže umříti. Buď čest i Duchu svatému, posvětiteli našemu, že nás na křtu svatém zplodil, dítkami Božími zvolil. Požehnej, Bože, ty dary, ať nám všem slouží ke zdraví, jako na svadbě chudobské, v městě Káni Galilejské. Ať jsou tělu k otavení, duši naší ke spasení. My tě chceme chválit vděčně, zde a v nebi nekonečně.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
[: Šel stařiček dolinú :] až k svatému Hostýnu. Šel tam přes jeden krchov, jednoho pána přes hrob. Kdož po mém hrobě ide, studenú rosu myje? Já, panáčku, sluha tvůj, služebníček věrný tvůj. Odkažte tam mej paní, nech šije čechel nový. Že je tento juž shnilý, od sirot uplakaný. Paní nemeškala, hned na krchov běžala. Otvíraj sa, hrob hrubý, mého pána dům nový. Jak sa ten hrob otevřel, sivý holub vyletěl. Ta paní sa ulekla, hned na kolena klekla. Nelekaj sa, paní má, šak to byla duše má. Přiletěli andělé, vzali duši do nebe. Přiletěli po druhej, vzali tělo předrahé.
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.
Co se stalo v Rataji, aj, co se stalo v Rataji, v jedném domečku na kraji. Zabil Adam Evičku, aj, v tem zeleném hájičku. 1) Po kolenách lozila, jeho pro Boha prosila: Oj, nechej mě na živě, v tobě dušička, ve mne dvě. Na živě tě nenechám, já tě ze světa zmařit dám. Věru bys mě zradila a do vězení vsadila. 2) Dala bys mně voničku, tu korycanskú temničku. Dala bys mně pérečko, to koryčanské patečko. Dala bys mně šáteček, ten koryčanský zámeček.
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.
Andulko, huběnko, dušo má, kam pak’s ty ovečky zahnala? Já sem jich zahnala do háje, kde pěkná zelená tráva je.
[: Což ty jsi mně sliboval, :] [: dyž jsi za mnó chodíval! :] Slibovals mně pod duší, že svou lásku nezrušíš. Ach, duše má, duše má! už je láska zrušená; do voděnky hluboké, už je tam zatopená.
Kedy, šohajku, kedy přijděš, a kedy enem u nás buděš, duša moja? Až od Javoriny svitať budě, ze skály slunko svjetiť budě. Jak živ som o tem něčuvala, jak živ som o tem něslychala, aby od Javoriny svitalo, ze skaly slunko světjevalo. Kedy, šohajku, kedy přijděš a kedy enem u nás buděš? Až drobné ryby zpjévať budú, bez perja vtáci ljetať budú. Jak živ som o tem něčuvala, jak živ som o tem něslychala, aby drobné ryby zpjévaly a bez perja vtáci ljetali. Kedy, šohajku, kedy přijděš? A kedy enem u nás buděš? Až suchá jabloň rodiť budě, ze starej baby mladá budě. Jak živ som o tem něčúvala, jak živ som o tem něslychala, aby suchá jabloň rodila, ze starej baby mladá byla, duša moja.
Šohaj, šohaj černooký, nemožu ťa zabudnúti! Ani ťa já nezabudu, pokud kolvěk živa budu. Ješče jednú na rozchodnú vinšuju ti takú věrnú, jako sem já tobě byua, vinšuju ti, duša moja. Co sem sa k vám nachodívau, dni a noci s tebú mrhau, ale tys byua falešná, nech ťa Pámbůh za to trestá. Néni pravda, moj přemiuý, robiua sem ti po vůli, žáden neví len já sama, jako sem ťa ráda maua.
Šohaju, dušo má, lelujo voňavá, dokaď ťa nevidím, všecka su bolavá. A jak ťa uvidím, hned z nohy na nohu, už sem ťa viděua, chváua Pánu Bohu.
[: Teče voda, velká voda :] kolem dokola jabora. Všecky lavičky pobrala, jenom tam jednu nechala. Po kerej Honzíček chodí, Marjánku za ruku vodí. Byl jest tam jeden stromeček, na něm bylo moc jabliček. Utrh Honzíček, utrh dvě, jedno je pustil po vodě. Kam, jablíčko, kampak kráčíš, že se ani nevotáčíš? Kráčím já, kráčím po dolu až k mej Marynce do domu. Když připlynulo k okýnku, zaklepalo na Marynku. Vyjdi, Marynko, vyjdi ven, Honzíček stojí před domem. Pročpak bych já ven chodila? Dyť já nejsem jeho milá. Pročpak bys milá nebyla, dyťs mi dávno slibovala! Slibovalas mně o duši, že se ta láska nezruší.
Když sem já šel kolem dvorka, kapaly mě slze z oka. Pověz, synečku rozmilý, co sú tady za noviny? Novinečku uslyšela, padla na zem a omdlela; co sem smutná1) učinila, že sem víneček pozbyla! Neplač, nenaříkej sobě, horší je mně nežli tobě; horší je mně s tým vinečkem2) než tobě s díťátečkem. A ty chováš, až3) vychováš, vychovaja na vojnu dáš, já se stále trápit musím,4) vzal sem si vínek na svú duši.5) Dyž já přijdu před boží súd, bude mi hořký vínek tvůj,6) zažnú mně svíce pod koleny pro tvůj víneček zelený. Ešče temu horší zažnú, co má v domě svoju ženu7) a se s jinýma zabývá, ten hřích odpuščen nebývá.
Lúčení, lúčení, co je to těžká věc, [: dyž sa musí rozlúčiti :] s panenkú mládenec. Dyž sme sa lúčili, obá sme plakali, obá sme si jedním šátkem oči utírali.1) Umřu-li v cizině, kdo dá pohřeb strojiť? Kdo sa bude za mú duši na mém hrobě modliť? Ten svět je široko, rodiči daleko, nežli sa oni dověďá, červíci mia sněďá. Červíci mia sněďá, ptáčkové roznesú; prikryj ty mia, má panenko, tú bilú lochtušú. Tú bilú lochtušú, zeleným věnečkem, už sem sa já rozlúčila se svojím synečkem.
V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li krejčířa. Nechcu já, nechcu já, matičko milá. Krejčíř dělá píchy, píchy, popukala bych se smíchy, matičko milá.1) V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li kovářa. Nechcu já, nechcu já, matičko milá! Kovář stojí u komína, kúká z něho lotrovina, mamičko milá.2) V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička se jí tázala, chce-li stolářa? Nechcu já, nechcu já, matičko milá. Stolář dělá ty truhličky, skovává do nich dušičky, matičko milá. V zahradě na hřadě drobný list padá. Hanička ho shrabovala, matička na ňu volala: chce-li ovčáka? A chcu já, a chcu já, matičko milá, dyž ovčáček ovce žene, dycky se on na mne směje, matičko milá.3)
Jozífek, staříček ušlechtilý, kolíbal diťátko roztomilý. Dyž kolíbal, líbě spíval: Tobě, můj Ježíšku, ruce líbám. Chceš-li byt, Ježíšku, chceš-li byt můj, já chci byt pokorný služebník tvůj; tebe chci velebiti, tobě, můj Ježíšku, chci sloužiti. O, Ježíšku, o, Ježíšku, rač přijat do nebe mou dušičku.
Anička milúčká, kde si bola, keď si ty čižmičky zarosila? Bola sem v hájičku, žala sem trávičku, duša moja. A já sem u Váhu lúčku kosil, já sem si čižmičky nezarosil; větříček ovéjá, slunéčko ohrjévá, duša moja.
Stojí v poli Boží muka, Krista Pána pravá ruka, pozdravuj ji, duše má, abys byla spasená. Rač nás, o, Pane, chrániti, v naší práci posilniti, ať se šťastně vrátíme a se spolu shledáme.
Pomodli se, pomodli, má panenko, za mne, ať se moja dušička do nebe dostane.
Povídali, že sem umřel, já jsem ešče nestonal, ešče byla duša v těle, už mně gajdoš gajdoval. Povídali, že sem umřel, já sem ještě nestonal, dávali mně starou babu, abych si jí namlouval. Starý babě dejme hrabě, aby s něma hrabala, mladý ženě dejme muže, aby se s ním těšila.
1.Studynka rajská, moc andělská, anděli jdou, zpívají, Krista Pána hledají. Našli tě ho, našli na té rajské lóce, on drží korunku v ruce. Poďte, vyvoleni, podejte mu ji na pravó ruku. Bože, dej mně šťastně umírati, tělo Krista Pána požívati. A dej, aby byla duše čista, dyž se postaví před Pána Krista. O, pane Jezu Kriste, pane náš, který snímáš světa hříchy, nepravosti, přiveď dušičku do radosti.
2.Šel Pán Kristus do zahrady tam na tu louku zelenou a na rosičku studenou. Naklonil svou svatou hlavu na studenou trávu.*) Přišel k němu svatý Petr, Pavel: O, Kriste náš! co tu děláš. Počítám své rány, co mně židi udělali. Jednu do nohy, druhou do ruky, třetí do hlavy, čtvrtou do boku, pátou do srdce. Svatý Petře, vemte klíče, choďte s něma po celém světě, povězte starému i mladému, aby se tu modlitbu vymodlil, tři dušičky vysvobodil. Jednu otcovu, druhó matčinu, třetí svou nejmilejší.
Pokutovaly tři duše, kyrie elejson, pokutovaly tři duše, pomož jim, Maria. Tej jednej bylo po kůstky atd. Tej druhej bylo po paže. Tej třecěj bylo po uši. Ty dvě dušičky plakaly. Ta třecja sobě zpivala. Proč tak, dušičko, vesela? Kterakž němam być vesela? Ma se mi sestra narodzić. Patnacte let ma pannum być. Po tym ma syna porodzić. A ten syn knězem ostaně. Jak prvšu mšu služić budzě, to mi do nebe spomůže.
[: Ach, Bože můj všemohuci, :] račils mě na svět stvořici. Ach, jako to polne kvici, na ktere milo patřici. A pokud sum mlade leta, kvici to pro mne rozkveta, na duši se něpamata. A jak přijdu stare leta, to se duše, to se leka. Vidzi ona smrci smutnu, vidzi střelu přeukrutnu. Ach, jak ona měři po mně, ohnivým šipem střeli do mne. A jak duše z cěla vyjdzě, to před sudce smutna půjdzě. Pan ji budzě ukazovac, ruce, nohe přebodzene, svate boky odevřene. Pohledz, člověče zuchvaly, na svu duši jsi nědbaly. Jak sem pro tebe pracoval, než sem cě ja z pekla pojal. A tys něbyl temu vděčny, musiš teraz v oheň věčny. Ach, Pane Ježiši Kriste, vedz nas po te svate cescě.
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)
Toto je ten chodníček přes ty vinohrady, co sem já jím chodíval k milej na přezvědy. Toto je ten šáteček od mého milého, a já mu ho navrátím, půjdu za jiného. Toto je ten šáteček, co mně milá dala, a já jí ho navrátím, aby neplakala. Toto je ten prstenek od mého milého, a já mu ho navrátim, půjdem za jiného. Za jiného půjdem, tebja lubit budem a na tebja, duša má, jak živ nezabudem. A co bys to, má milá, to peklo robila, za jiného bys išla a mia bys lúbila.