zase

Displaying 1 - 100 of 140
Už se Krumlovskej zámeček bourá: že se můj milej za jinou toulá. Toulá se, toulá, řekli mi lidé – až se vytoulá, však von zas přídě! Můj milej jede vod Prahy domů: já pudu zejtra naproti němu. Ach jede, jede čtyřmi koníčky: vzadu má vrané, napřed šimlíčky.
Tam hle je jablůnek, já na něj vlezu, jen jednou zatřesu, hned zase slezu. Jsou na něm jablíčka, pěkný červeny; tam pod ním sedává mé potěšeni.
V té naší zahrádce pěkně roste kvítí, do těch našich oken pěkně slunce svítí. Pod večer na nebi jasná hvězda vyšla: že za mnou má milá do zahrádky přišla. Do zahrádky přišla, podlé mne si sedla; nezůstala dlouho, hnedky zas odběhla. Neořu, neseju, přece se mi rodí: mám já potěšení, samo za mnou chodí. Nechodí, nechodí, přišla jenom jednou, jako ta ovečka za zelenou travou.
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Před tím naším okenečkem stojí lípa zelená: často na tě, můj holečku! mé srdéčko zpomíná. Pořád lidi povídají, že ta vojna zas bude: nevím, nevím, můj holečku! jaké to s tebou bude.
Nestůj, děvče, na sluníčku, chraň se jarního větříčku: tváře se ti změnějí, pihy se tě chytějí. Ona jen se tomu smála, na sluníčku přece stála: když čekala Toníčka, nebála se sluníčka. A když se s ním seznámila, zas do chládku radš chodila; kde sluníčko svítilo, mílo jí tak nebylo.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“
Mračinko vycházi, bude pršet: schovej mne, má milá, do podušek; nepůjdu od tebe, potěšeni moje, až vyjde sluníčko zas nad vršek.
Na krátce, na dlouze nic mě netěší, když on tu nepase můj znejmilejší! kdyby on tu pás, bylo by mně snáz, bylo by mé srdce veselejší zas.
Vykvetla mně pěkná tuže, karafiját: nechtěla mně má panenka hubičku dát; nechtěla je, nedala, proto že se hněvala: jak ona se má panenka udobří zas.
Zazpívej, slavíčku, vesele na tej naší dolině: co mi je od Boha souzeno, však ono mne nemine; nechť si lidi mluví, co chtějí, co mně mou milou odvádějí: jest-li mně má milá chtít bude, žádnej jí neodvede. Když jsem k mej panence chodíval, svítíval mi měsíček; když jsem se zas domů vracíval, bejval bílej deníček. Vyběhla za mnou do sádečku: „Brzo-li k nám přídeš, holečku? když tebe, můj zlatej, nevidím, ztrápená celá chodím.“
Proto jsem tě nechtěl, že’s tuze ospalá, proto jsem tě nechtěl, že tuze spíš: já jsem k tobě přišel, zase jsem odešel, dal jsem ti hubičku, ty nic nevíš.
Má panenko starodávná! pro tebe mne nechce žádná; pro tebe mne nemilujou, 1) na tebe mi ukazujou. Kdybych věděl, že má budeš, dal bych dláždit, kudy pudeš; dal bych dláždit dlaždičkama, kudy chodíš nožičkama. Slunce stojí nade mlejnem, kdepak se my zase sejdem? sejdeme se na cestičce, dáme sobě po hubičce. 1) Pro tebe mne nemiluje, prstem na tě ukazuje.
Zhůru cesta, dolů druhá – rozlučme se, moje milá! těžké naše rozloučení, když jsme spolu naučeni! Ach, až my se rozloučíme, 1) dvě srdéčka zarmoutíme! dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Modré oči, proč pláčete, když vy moje nebudete? nebudete a nesmíte, darmo si na to myslíte! 1) Starší píseň zní takto: Ach! až my se rozloučíme, dvě srdéčka zarmoutíme: jedno moje, druhé tvoje, budou plakat obě dvoje. Já za horou, za vysokou, ty za vodou, za hlubokou: dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Oči, oči, proč pláčete? což tak sobě naříkáte? Ach, neplačte vy pro toho, dostanete zas jiného.
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!
Pršelo, bylo tma, holubička zmokla,[25] nemohla doletět k milému pod okna. Nemohla doletět, vzkázaní vyřídit: Vzkázal tě, Andulko! tvůj milej pozdravit. „A já mu zas vzkážu, že já se nehněvám, aby jen k nám přišel, že já ho ráda mám.“
Putovalo děvče z Prahy do Moravy, mělo modry oči cely uplakany. Putovalo předse od potoka k řece: Převez, převozníčku! mne švárnou dívčičku. „Nechci, nepřevezu, jest-li má nebudeš; dokud mi neslíbíš, že ty se mnou pudeš.“ Nechci a nepůjdu, nejsem tvoje milá, radši bych se zase zpátky navrátila. – Sedla na mezičku, zaplakala tuze, že jí stříbrný pás opásat nemůže. Natrhala klasů, přivázala k pasu: Kýž jsem nepoznala tu mlynářskou chasu! Když jsem ho viděla příliš opilého, měla jsem se vyhnout do pole šírého. Když jsem ho viděla ouzkou cestou jíti, měla jsem se vyhnout, kde slunce nesvítí. Když jsem ho viděla hořké pivo píti, neměla jsem sama na trávu choditi!
Pásla má milá koníčky, pásla má milá koně, jen vždycky po záhoníčku, jen vždycky po záhoně. A když na konec dopásla, obrátila je zase, že ona jich pást nebude, ať si je pase kdo chce. Ještě si jednou zavejsknu za tím zeleným lesem, aby věděla má milá, aby věděla, kde jsem. Píseň tato spojuji brzy s číslem 330 brzy s 331, a však také každou jich samu o sobě zpívají.
Vyjdu si já na vršíček, a ještě se podívám, vorá-li tam kde můj chlapec, já si na něj zavolám. Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání! neb mne bolí má hlavička od samého čekání. Čekala jsem, nespala jsem, čekala jsem na tebe: nemohu bejt, můj Jeničku, nemohu bejt bez tebe! „Leť, ty ptáčku! přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou, aby na mne nečekala, že já už zas mám jinou.
Vímť já domeček, 1) a v něm okénko, pod kerým jsem stával, na tebe volával: Spíš-li, panenko? „Nespím, ach nespím! 2) dobře tě slyším; jenom že já tobě, potěšení moje, otevřít nesmím.“ Proč bys nesměla? Vždyť nejsi sama, ani ti nebrání, potěšení moje, tvá panímáma. Když neotevřeš, s pánem Bohem lež: nepřijdu já k tobě, potěšení moje, do roka podnes. Nežli rok vyšel, už zase přišel: jen že u své milé, holky roztomilé, lásky nenašel. Ach holka milá, co jsi myslila, že jsi naši lásku, můj zlatej obrázku, že’s ji zrušila? „Zrušila jsem ji ne o své vině: že jsou nás podvedli, od sebe rozvedli falešní lidé. Zrušila jsem ji pro lidské řeči: že jsou mi nepřáli, milovat nedali tvých černých očí.“ 1) Ach nejmilejši zlaté okýnko! 2) Spala jsem, nespím.
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.
Ach cestičko, cesto ušlapaná, ach cestičko k mej milej! když jsem k vám chodíval, vaši dceru chtíval, chodil tam jinej. Já k vám chodil, vy jste slibovali, chodil jsem k vám každej den: když jsem já odešel, bned zas jinej přišel, já byl podveden. Škoda cesty, škoda kroků mnoho, škoda koně vraného, že mne mnohokráte k vám, bezpočtukráte nosil smutného!
Přes ty pusty lesy – potěšení, kde jsi? vzdáleny, ach vzdáleny! ach to sám pán Bůh ví, kdy tě zas uvidím, mé zlaté potěšení! Pukejte se skály, rovnejte se doly, vrchové se položte: ať já ji uvidím, neb ať jen uslyším, kde je potěšení mé!
Pod horou háječek, za horou jaloveček, na hoře černá věž: pověz mně, můj milej, Jeníčku rozmilej, jest-li že mě miluješ? „Já tebe už nechci, už tebe nemiluju, už tebe nemám rád: já mám holku jinší, ta je mně milejší, než ty’s byla dosavad.“ Kdybys ty byl hodnej, chodil bys pořád k jednej, chodil bys pořád k nám: ale že jsi na nic, máš upřímnost za nic a jdeš šidit zas jinam. Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, ,. tamhle je černý les: pověz mně, můj milý atd.
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!
V Jičíně troubili, až se všecko rozlíhalo, můj milej zaplakal, až mu srdce usedalo; troubili marš, loučili nás: „Však my se shledáme brzo, brzo, brzičko zas!“ Já jsem mu na cestu mnoho štěstí vinšovala, pěknejch pár obrázků ještě jsem mu darovala; pár obrázků k rozloučení: by lidi věděli, že byl moje potěšení.
Měl jsem holku v Neveklově, mezi hustým lesovím; 1) chodil jsem tam každičký den, nynčko už tam nechodím: chodějí tam dva jiní, ale ne tak upřímní: dej si, holka, dobrý pozor, některý tě ošidí! Seděla tam v okenečku 2) jako z bílé růže květ, naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved. Škoda tebe, má milá! že jsi se tak změnila: když’s mne milovat nechtěla, už je holka zas jiná. 1) Roudnice je na dolině mezi pěkným stromovím. 2) Vykoukala z okenečka, byla jako z růže květ, oři měla uplakany atd. U Žďára jsou roviny, na nich pěkné křoviny: měl jsem já tam potěšení – teď tam chodí zas jiný. Chodí tam teď zas jiný, nebude tak upřímný: dej si, holka, dobrej pozor, že tě brzy ošidí!
Jakej by milej byl, aby ve vsi sloužil, jakej by milej byl, aby nedbal: aby se k svej milej, panence rozmilej, aby se k ní nikdy nepodíval? Já se k ní podívám, trošku ji zobjímám, potom se jí zeptám: jak pak se máš? „Já se mám dost hezky, jako hrách u cesty: kdo přijde, utrhne, uteče zas!“
U Kláštera pole samy zelí, já tam po něm hledal potěšení: cely jsem poličko vobešel, potěšení jsem tam nenašel. U Kláštera pole samej jetel, já tam po něm běžel, jak by letěl: běžel jsem já k jednej panence, aby nešidila mládence. Dala jsi mně šátek za sednáčník, jako bych byl ňákej karabáčník: jen ty si nech šátek pro sebe, nestojím já, holka, vo tebe! Dala jsi mně šátek, zas ho vzala, jakou’s mi to hanbu udělala!? nic ty mně, panenko, netrucuj: pantoflíčky sobě vypucuj! Do Bechyně cesta samej jetel, já jsem po ní běžel, jen jsem letěl: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. Do Lázně je cesta ještě lepší, šla tam má panenka nejmilejší: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. K Radvanovu cesta zelená se, je tam hezká holka, nevdává se; vdávej ty se, má panenko, nebo ne, co je mně už jedenkráte do tebe!
Přiletěl slavíček, sed na větvičku; přiletěl zas druhý, zpíval písničku: že má nejmilejší už jiného má, ten že je hezčejší, nežli prý jsem já. Když se ti nelíbím, krk si nezlomím: já se pro tě předce ještě ožením; jsem-li jí ošklivej, ať se nesměje: dostanu vždy hezčí, nežli ona je. Přiletěl slavíček, sed na jedličku; přiletěl tam druhej, zpíval písničku, a to píseň takovou krásnou, zpanilou: že můj milej šlape cestu za jinou. Což on sobě myslí, že budu plakat, když on bude cestu za jinou šlapat? blázen bych já byla, abych plakala, pro jedno stvořeni smutek nosila!
K Ouněticům dlouhá cesta přes ten trávniček: pojď mě, holka, vyprovodit, svítí měsíček. „Proč bych já tě, máj holečku, vyprovázela? když mi má zlatá matička nedovolila!“ – Straka skáče po zahrádce, hledá zrníčko: nemysli si, má panenko, na mé srdíčko. Straka skáče po zahrádce, hledá ječný klas: nemysli si, má panenko, že k vám přijdu zas.
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“
Tamhle je háječek, tamhle je háj, tamhle je, má milá, veselý kraj: já ti dám kvinde, hledej si jinde, o tě nedbám. „Jest-li ty mne necháš, já tě taky: vždyť mně jinej šlape zas na paty, ještě hodnější a vonačejší nežli jsi tyla
Čemu jsem se nejvíc těšila, už se mně la láska zrušila! zrušila se v krátkým čase: však vona se vrátí brzy zase.
Nad Pušperkem ten vršeček je okrášlený, ono se tam procházelo, mé potěšení; prochází se po senci, nosí pivo ve sklenci: když měl přijít k svej panence, on šel ze senci. Netrvala malá chvilka, on dal zas nalít; kdy měl připit svej panence, on dal jinej pít: „To ti na truc já dělám, že ti ani pít nedám: aby každej o tom věděl, že tě rád nemám.“ Kdybych já to, falešníku, byla věděla, nebyla bych já z tý sklence to pivo pila: bohatých tu málo máš, z chudých si posměch děláš, zpomeň sobě, falešniku, 1) že sám nic nemáš! 1) počkej jenom, falešníku, se vším se shledáš!
Když jsi mne nechtěla, vem si rasa; budeš mít každej den kousek masa: v neděli, v pondělí, v outerej zas, abysi věděla, že tě má ras.
Na hoře Táboře u sedláka, praly se děvečky o vojáka. Mý zlatý panenky, neperte se: tu máte kalhoty, rozdělte se. Jedna je popadla, utekla pryč; druhá zas plakala, že nemá nic.
Jen jsem jednou doma nebyl, stala se mně škoda: měl jsem děvče modrooký, vzala mně je voda. A já podu do kláštera, bodu prosit Boha, aby mně ho navrátila ta zpátečně voda. Když jsem nebyl doma, stala se mně škoda: měl jsem hezkou holku, krásnou holubinku, vzala mně ji voda! Ach vodo, vodičko! návrat mně mou milou: jest-li –nenavrátíš, škody nenahradíš, namluvím si jinou. Šel jsem do kostela prosit pána Boha, aby mně mou milou, holku roztomilou, navrátila voda. mou milou jsem našel; a tak z toho smutku, těžkého zármutku byl jsem zase vesel.
Kdes holubičko lítala, žes sobě líčko, krásné peříčko zrousala? „Lítala jsem já přes hory, svému milému, roztomilému na vzdory.“ Budeš-li ještě lítati, budu já na tě, má holubičko, líkati. Políknu na tě ječný klas: dostanu já tě, má holubičko, brzo zas. Políknu na tě žitíčko, dostanu já tě, má holubičko, brzičko. Políknu na tě do kvítí, dostanu já tě, má holubičko, do sítí. Políknu na tě na buku, dostanu já tě, má holnbičko, za ruku. Dostanu já tě, za ruku: nepustím já tě, má holubičko, do roku. Dostanu já tě za obě: nepustím já tě má holubičko, až v hrobě.
Však já si ještě to dovedu, že já za mou milou pojedu. Pěknejma koníčky vranejma, kterejma jsem jezdil do mlejna. Do mlejna, ze mlejna zas domů, zrovna mej panence do dvoru.
Má milá slouží za vodou, já zase sloužím za druhou: kterak já si poradit mám, bych mou panenku dostal k nám? Koupím si veslo slonové, stříbrem, zlatem okované, a sednu si na lodičku, pojedu pro svou holčičku.
Já mám jabloňku, já na ni vlezu; jen jednou zatřesu, hned zase slezu. Jsou na ní jablíčka pěkný červeny: já si jich natrhám pro potěšení.
Jdi měsíčku polehoučku přes ten panskej dvůr: nemysli si, má zlatá panenko, že já budu tvůj. Straka skáče po zahrádce, hledá zrnéčko: nemysli si, má zlatá panenko, na mé srdéčko. Straka skáče po zahrádce, drží v hubě klas: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu zas. Svět měsíčku polehoučku přes ten panskej les: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu dnes. Co ten ptáček s cliocholickou nad námi lítá? co nám nese za novino, že nic neříká? Nese, nese ti novina, nese takovou: že tvůj ze všech nejmilejši chodí za jinou. Co ten ptáček s chocholickou nad námi lítá? co nám nese za novinu, že tak štěbetá? Nese, nese ti novinu, nese takovou: že už tu tvou nejmilejši čepiti budou. Milá sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozplítati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, pro svůj věneček: však ti pěkně bude slušet bílej čepeček!
Řehtej mi, řehtej, můj koni vranej, přes pole běžící: ať se potěší má nejmilejší na voze kvílící. Hned se těšila, jak uslyšela vraného koně hlas: „Pospěš jen, pospěš, můj nejmilejší! ať tě uvidím zas. Když jsem já pro tě, můj nejmilejší, všecko opustila: co ty máš pro mě u své matičky, bych se potěšila?“ Mám já pro tebe u mé matičky pokojíček bílý: tam budem bejvat jako hrdličky, vždycky sobě milí. Já budu sekat, já budu mlátit a já budu vorat; když přijdu domů, sedneme spolu, budem se milovat. „Kdybych věděla, můj nejmilejší, že budeš takovej: dělala bych ti vždycky k večeři koláček makovej. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za vodou: koupila bych si zlatou lodičku, plula bych za tebou. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za lesy: koupila bych si koníčky lysy, jela bych, ty kde jsi. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty mě oklamáš: nejela bych já k tvojí matičce ani za dlouhej čas!“
Panímámo Jersouc! vyjděte před dům: nelekejte se nás, jede nás sedům; jede nás sedům, a několik víc: nevyjdete-li ven, zas pojedem pryč. Panímámo Jersouc! zameťte cestu: a my vám vezeme hezkou nevěstu; má novou truhlu, samy dukáty, strakatý peřiny, halmaru taky. Panímámo Jersouc! přivítejte nás: vezem vám nevěstu, ta bude pro vás; je mladá, hodná, umí dělati: ta vám nic nebude ubližovati.
Ach můj vínku zelený! už tě s hlavy skládám, a ten bílý čepeček na hlavičku dávám: abych v něm chodila, a se v něm těšila, do svý smrti nejdelší s hlavy ho nedala! Ach vy mily družičky! co za mnou stojíte, a mě smutnou nevěstu zhola nebráníte? až přijde ten váš čas, nebudu bránit zas, vemu bílý čepeček, vám na hlavu dám zas.
Poslechněte lidi málo, co se je před lety dálo, kterak jedna svatba byla, moc diváků přivábila. Ženich ten byl z Chudé Třídy, a nevěsta z Ženské Bídy, prohlášeni jsou v Jekově a oddáni v Nebylově. Družba ten byl z Drbalova a mládenec z Vyhnanova, družka byla ze Strojetic a kuchařka od Odřetic. Piva, vína bylo dosti, každý pil po své libosti; a když po obědě bylo, všecko se to k tanci mělo. Na skřipky hrál od Šumavy, a na šalamaj z Vratislavi; a na trouby co troubili, od Mrázova kdesi byli. Ze Strakonic byl s dudama, od Trhanova s kobzama, s trumarínou od Dobřína a s kejdama z Kokořína. Frkoč foukal jeden z Lomu: divili se lidé tomu, kde jsou takovou čeládku shledali k tomuto sňatku. Bylo jest to hodování, přes příkopy tancování! Rozešli se po tom čase – nevím, kde se sejdou zase.
Inu! měl jsem hezkou holku, jménem Majolenku, hezkou holku mít: čert mně tu bábu nastrčil, od Majolenky odstrčil! Inu! měl jsem hezkou holku, jménem Majolenku, hezkou holku mít. Inu! měl jsem hezkou holku, jmenem Majolenku, hezkou holku mít: kýžby si čert tu babu vzal a já mou holku zas dostal! Inu! měl jsem hezkou holku, jmenem Majolenku, hezkou holku mít.
Kdo má zlou ženu v nedělí, nechť jde do lesa v pondělí; v outerý kej na ni chystej, ve středu ním ji vytřískej. Ve čtvrtek bude stonali, v pátek bude umírali, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V neděli půjdem namlouvat, v pondělí o věno smlouvat, v outerý, ve středu zváti, ve čtvrtek a nevěstou hráli. V pátek se svatba dokoná, v sobotu žena hotová; v neděli budu mít ženu, starosti všecky zaženu. Jak jsem chtěl, tak se mi stalo, peněz mi málo zůstalo: pochovám-li zas mršinu, pak vám vystrojím hostinu!
Šenkýři hluchej – plechovec suchej! nalej mi, nalej, však je dost malej. Šenkýřko hluchá – sklenice suchá! nalej zas do ní, ať mi nezvoní.
Když bylo to pivo drahy, tenkrát bylo zle: já měl kabát roztrhaný celý na sobě; nejčko pivo laciny, já mám kabát zas jiný – jen že visí na hřebíku u židoviny!
My jsme mládenci marnotratní, nám nejsou peníze pra-nic platný: půl dáme šenkýři a půl panně, a nám nic mládencům nezůstane. Já jsem synáček marnotratný, mně nejson peníze pra-nic platný: hnedle je utratím, 1) za pivo dám, pivíčko vypiju – zas nic nemám! 1) co já nepropiju, v kartech prohrám, a co neprohraju, holkám rozdám. Aneb: rád piju, tancuju, v karty hraju, rád hezky děvčátka pomiluj u.
Pivo, pivo! kdo tě bude pít? kdo tě bude, pivo, pít, až já budu v hrobě hnít? pivo, pivo! kdo tě bude pít? Bratři, bratří! vy budete pít! kdo je ale bude pít, až i vy budete hnít? bratří, bratří! kdo je bude pít? Pak je budou naši kluci pít: ti zas budou kluky mít, ti též budou pivo pit: pivo, ty se věčně budeš pít!
V dobrém jsme se sešli, v dobrém se rozejdem: nežli se rozejdem, ještě se napijem, s pánem Bohem půjdem. S pánem Bohem půjdem, zpomínat si budem: dobře jsme se měli, rádi nás viděli, po druhé zas přijdem. Podruhé zas přijdem, déle tu pobudem: ty lásko bratrská, a ne farizejská, zůstaň s námi, amen. Zůstaň s námi, amen! 1) hlásat nepřestáném, že Bůh náš láska jest, jemuž bud chvála, čest věčně věkův, amen! 1) Zůstaň s námi, amen! zpívat nepřestanem, dokud Pán nebeský v slávě jazyk český zachová nám, amen!
Hejdumdá! hejdumdál však nás pán Bůh nezandá: zandá-li nás do bláta, on nás zase vydrápá; hejdumdál hejdumdá! však nás pán Bůh nezandá. Hejdumdá! hejdumdá! však nás pán Bůh nezandá: zandá-li nás do louže, on nám zase pomůže; hejdumdá! hejdamdá! však nás pán Bůh nezandá.
Přišel je k nim jeden pán, říkají mu kvardyán, má paruku ze psích chlupů, bázi se mu sem a tam: to je pán, to je pán, to je pravej kvardyán. Co vám povím ještě víc: vyplil on se na střevíc, ze střevíce zas na ruku, namazal si svou paruku: to je pán. to je pán, to je pravej kvardyán. Pocházíť on z Kosmonos, na křivo má trochu nos; tabák šňupe, jen to lupe, nestačí mu na den let: to je pán, to je pán, to je pravej kvardyán. Hej, bej, povím vám: na Vraclavi Zejda pán,[67] má paruku s třema copy, hází nima sem a tam. Hej, hej, eště víc: 1) naplil sobě na střevíc; ze střevíce na ruku, namazal si paruku. 1) Naplil on si na ruku, namazal si paruku, namazal, pomazal, až ji celou zamazal.
Ti Mrákotští páni když na bukvice šli, ztratili paruku, více jí nenašli. Když pak domů přišli, do rady se sešli, a tam se radili, kdeby ji zas našli. Paruka je v lese, všecka rozškubána, leží tam pod bukem, jako chcíplá vrána. Namířil myslivec, myslil že je sova: a ona paruka z rady primasova! Řásenskej myslivec ten je jejich zprávčí, a on nejlepší ví, co Mrákotské tlačí: ach tlačí je, tlačí, že nemají plášti, že je roztrhali na bukvicích v chrastí.
Vy havrani umazaní! kdo by k vám šel do díla? ve dne v noci pracujete, máte těžký kladiva. Ta neděle, krátká chvíle, tu se dobře vám daří, tu se pěkně vystrojíte, chodíte jak písaři. S pannama se vodíte, po hospodách chodíte: a když přijde pondělíčko, zas do díry musíte.
Komínku, komínku, komínku můj! za to já tě prosím, jen trošku stoj. Kdybych tě, komínku, byl nedržel, dávno bys, komínku, v pisku ležel. – Co jste zedníci vy řemesníci! pod rukou jste pracovali, peníze jste napřed brali: to mám na vás zisku, komín leží v písku! – Komín sem, komín tam, však já jinej udělám: přidám hrstku popele, komín bude zas cele: komín sem, komín tam, však já jinej udělám! Kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj: vždycky jsem to slýchávala, že ta láska není stálá; kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj. „Řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám: ať si lidi povídají, vždycky pravdu nemívají; řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám!“
Což jsem já zajíček neštastný! když vyjde slunéčko překrásny, do pole táhnu, běhy natáhnu, semotam se točím, sklíčím se: ach já myslivečka bojím se! Sednu si v jeteli na kraji, poslouchám, kde ti psi hafají: běží-li ke mně, hrkne to ve mně, honem zas do lesa pospíchám – kam já se ubohý podít mám! Myslivec nadchází dolinou, a za mnou sledníci křovinou; tehdy už bije hodinka moje: myslivec naměří, vystřelí, dojde si pro mě, je veselý!
Šel jest Jíra na kvíčaly: ony se mu všecky rozlítaly. Přišel domů, plakal pro ně: vzal si krajic chleba – šel zas na ně.
Není lepši na tom světě než zelený háječek: když se nad ním vyjasňuje ten překrásný měsíček! A já tady se svou milou čekám zase na zvěř divou, na zvěř divou, na srnce, jeleny a sajíce. Zajíc běží po dolině, srnec běží po háji; zajíček se přibližuje k mé panence, nezná jí. „Na zajíčka jsem střelila, jen že jsem se ho chybila: ach, můj Bože přemilý, kterak jsem to mířila! Nauč ty mne, myslivečku, nauč ty mne stříleti: chci se tobě za to ráda někdy zas odměniti. Zastřelím já ti srnčičku, dám ti překrásnou hubičku; budeš míti z ní radost, budeme mít oba dost.“ Záb. mysl I, 50, 51.
Bota leze voknem, švec ji volá: „Pod sem! máš-li něco roztrhaný, zašiju to koncem.“ Kramflekovy šídlo, to dělalo dílo: vyskočilo na verpánek, přerazilo bidlo. Ten kulatej kámen, ten skočil do kamen, z kamen zase do police – už je tomu amen.
Prodala pole, luka vše, dala si hádat cikánce. Ach, cikánečko má milá! přičaruj ty mně manžela. „Až já ti budu čarovat, musíš mně za to darovat: Žejdlík dukátů nebo dvá, však ti to milej zase dá.“
Sedlák je šelma velká, zamazal chalupníka; pak si zas pomyslil, jak by ho vočistil: vhodil ho do rybníka.
Prodal sedlák koně, plakal tejden pro ně. A pacholek voly, že jim nemá vody. A selka zas krávy, že jim nemá trávy. A děvečka kozy pro velikou nouzi.
Když jsem já ty koně pásal, přišla na mě dřímota, dřímo – dřímo – dřimotinka, koně vešly do žita. Přišel na mě šelma sedlák, toho žita hospodář: „Co ty, šelmo! co tu děláš, že ty koně v žitě máš?“ A já nejsem žádnej šelma, já jsem hodné matky syn: kdyby mně to jinej řekl, tomu bych se postavil! Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jsem vám neztratil: jen jedinkej zákolníček, a ten jsem vám zaplatil. Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jsem vám neukrad: jen jedinkou homoličku, a pro tu jsem s půdy spad. Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jste mně nedali: jen jedinkou košiliěku, ‚) a tu jste mně zas vzali. Já jsem synek zachovalej, žádnej na mě nic neví: jenom vaše Bětulinka, a ta na mě nepoví. Kdyby chtěla povědíti, pověditi nemůže: neb mě sama vodívala do zahrádky na růže. 1) jen tu starou kamizolku, a pro tu jste plakali. Aneb: jenom vaši Bětulinku, a pro tu jste plakali.
Za naší stodolou hnědá se pase: až se tam napase, potáhne zase.
Když jsi ty, sedláčku, pán, řezej si řezanku sám: řezej si drobounkou, já půjdu za holkou; řezej si drobouninkou, já půjdu za hubinkou. Má zlatá Andulinko! pojďme ven, je tu horko: až se vychladíme, něco si povíme; dáme si po hubičce, půjdem zas do světnice.
Není větší potěšení, jako kráva v chlívě: ráno si ji podojíme, večír mlíko sníme. Není lepší kratochvíle, jako když je kráva v chlívě: ráno mlíko nadojíme, večír je zas všecko sníme.
Pásla ovčičky v zeleném háječku; pásla ovčičky v černém lese: já zahoukal: Hale halihou! a má milá zase: Hela helilou! hej, tam pod hájem sešli jsme se. Pásla ovčičky v zeleném háječku, pásla ovčičky v černém lese; já dycky: dupy dupy dup! ona zas: cupy cupy cup! houfem, ovčičky, 1) seberte se! 1) kam tě pan páter za mnou nese!
Při vánoci dlouhé noci, dlouho mužem spát; není slyšet vlaštoviček, jen vítr foukat: zafoukej, větříčku, s Dunaje, ať ta zima brzy roztaje, ať se můžou zas ovečky na občině pást.
Sluníčko za hory zachází: pusťte nás z roboty, rychtáři! pusťte nás, ach prosím vás: však my vám přijdeme zejtra zas.
Když jsem já šel z Miletína, chytali mě od Jičína, chytali mě vojáci, ptali se mne: Odkad jsi? mám tam svoje potěšení; a já tam zas musím jít, moji milou navštívit.
Boleslav, Boleslav, to krásné město: neplač, nekvil, nenaříkej, moje nevěsto! „Jak pak nemám, smutná, plakat, naříkat, když tě vidím do vojenských šatů oblíkat. Ty vojenské šaty trápí srdce mé!“ Neplač pro mě, nenaříkej, zas se sejdeme. „Jak pak se sejdeme, když leprva jdeš? co pak ty mně, můj holečku, co pak mně pošleš?“ Pošlu ti psaníčko nejedno v roce: abys ty vždy dověřila mé věrné lásce.
Když jsem já šel od své milé, bylo slunce vysoko: podívej se, má panenko, jak jsem já už daleko. „Daleko jsi, můj holečku! daleko jsi ode mne: ale jseš-li tak upřímný, však ty přijdeš zas ke mně!“ Byl jsem od ni troje hony, ještě na mě volala: „Odpust mi, můj nejmilejši, v čem jsem tě rozhněvala!“ Rozhněvala jsi mě jednou, víc mne hněvat nebudeš: já si sednu na koníčka, ty tu sama zůstaneš. „Nezůstanu, nezůstanu, a já můžu s tebou jet: rodičové na hřbitově, ti nebudou nie vědět. Bratr, sestra nelaskavi, ti mi bránit nebudou: já si sednu na koníčka a pojedu za tebou.“
Leť ty ptáčku přes ty lesy, pozdravuj tam rodiče: aby pro mě neplakali, že mám veselý srdce. Let ty ptáčku přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou: aby na mě nečekala, že já už mám zas jinou.
Přiletěla holubička přes ty pansky stodoly, zahoukala, zaplakala, 1) že jí chlapce odvedli. Neplač, neplač, nenaříkej, však já si tě přec vemu: za rok, za dvě, za tři léta, až zas z vojny přijedu. Proto jsem se ns vojnu dat, vojna se mně líbila: abych viděl, jak se bijou Francouzové s našima. Alou muziky! s kuráži, pudem do patálie: dívati se na nás bude královna Terezie. Zakokáše, zaplakáše, že nenie vesdy jaro.
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“
Když jsme na vrany koně sedali, tenkrát panenky pro nás plakaly. Panenky od nás, neplačte pro nás: Turka zaženem a přijedem zas.
Hej, pane hejtmane! kterak udéláme, aby mě má milá zase chtěla? „Vem vody, umej se, šátečkem utři se: bude tě milovat holka jiná.“
Až já pojdu z Vorlíka, z Vorlíka, dám si troubit marš; moje milá naříká, naříká, že nepřijdu zas. Mlč, má milá, mlč neplač, však já přijdu brzy zas: nepřijdu-li v čtvrt létě, půl létě, přijdu v roce zas.
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
Až já odtud pryč pojedu přes ten zelenej sad, ohlídnu se na vše strany, kde jsem bejval rád; kde jsem já rád bejvával, hezké holky miloval: nynčko musím mašírovat, nechat milováuí. Můj koníček z hnědá vraný pode mnou skáče; má panenka černovoká žalostně pláče: Mlč, má milá, mlč neplač, nemůže to bejt jinač; dá-Ii pán Bůh, vrátím-li se, shledáme se pak zas.
Jaro se otvírá, všecko se usmívá, teskno je seděli; stromy zelenají, ptáčkové zpívají, radost je si vyjíti: a já pěšky nepudu, na koni sedět budu, tu barvu zelenou a pěknou červenou rozjímati si budu. Pan rytmistr ke mně: „Pověz mi upřímně, co tě k tomu nutí, že u Prahy v logru chceš se dát na vojnu a chceš hulánem býti?“ A milostivý pane! co žádám, ať se stane: dávno už se souží, mé srdéčko touží po té zelené barvě. Tu mě oblíkali, štěstí vinšovali, zelený kabát dali, červeny vejložky – ach což je to hezky! – ty jsou mi darovali; čepičku s fedrpušem: Má panenko! pospěš sem, podej mi ručičku a dej mi hubičku, už se spolu rozejdem. Má panenka běží, ručičkama lomí, pláče a naříká: „Ach, co’s to učinil a mne tak zarmoutil?“ černé oči utírá. Neplač a nenaříkej, a prej mi té radosti; vrať se zase domu, poruč pánu Bohu – máš tam mládenců dosti!
Kmotře Vávro! kmotře Řího! nestejskej si nic; že jsi přišel o kobylu, nedbej na to nic; kobyl ve světě více, nakoupíš jich tisíce: jen když Brandeburk nespálil naše vesnice. Stejskejme si, jak jen chceme, co to zpomůže? jen když nám ještě neleze přes hlavu kůže: přijde zase dobrý čas, nahradí se všecko zas; dočkáme se toho brzo, jako husa klas.
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, ať nás nežže věčný plamen.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)
Na dušičky spomínejte, z očistce jim spomáhejte. Budó na vás zas spomínat, dyž budete [: umírat. :]
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.

Pages