okno

Displaying 1 - 100 of 211
Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mne štěkávával; já mu házel z kapsy kůrky: pust mě, pejsku do komůrky. Na okýnko jsem ťukával, vaši dceru jsem volával: vaše dcera velmi pyšná, ani za mnou ven nevyšla.
Pod našima okny širokej kámen: sedávej, holečku, sedávej na něm; dá ti pán Bůh štěstí, požehnání za tvoje upřímné milování.
Jen ty k nám, Matoušku! jen ty k nám choď: nechávej v zahrádce pod okny bot. Panímáma praví: „Čí to boty?“ – To jsou Matouškovy od roboty.
Pod našima okny roste jeřábek: že jsou naše holky jako obrázek. Pod našima okny roste rokytí: že jsou naše holky jako to kvítí.[17]
Kdybych já se nebál, má milá, tvé zrady, šel bych na jablíčka do vaší zahrady. Bojím se však, bojím, žebys mne zradila; žeby mně má služba za rok nestačila. „Neboj se, můj milý, já tebe nezradím: červeným šátečkem okýnko zahradím.“
V té naší zahrádce pěkně roste kvítí, do těch našich oken pěkně slunce svítí. Pod večer na nebi jasná hvězda vyšla: že za mnou má milá do zahrádky přišla. Do zahrádky přišla, podlé mne si sedla; nezůstala dlouho, hnedky zas odběhla. Neořu, neseju, přece se mi rodí: mám já potěšení, samo za mnou chodí. Nechodí, nechodí, přišla jenom jednou, jako ta ovečka za zelenou travou.
Sedí milá za stolečkem, jako z růže květ, sama sobě povídala, že jich měla pět. Jeden si ji zamiloval, druhej mu ji vzal; a třetího srdce bolí, že jí nedoslal. Čtvrtej stojí pod okýnkem, utírá oči; a ten pátej při muzice šátečkem točí.
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem.
Před tím naším okenečkem stojí lípa zelená: často na tě, můj holečku! mé srdéčko zpomíná. Pořád lidi povídají, že ta vojna zas bude: nevím, nevím, můj holečku! jaké to s tebou bude.
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, má hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, mé zlaté srdíčko! jiného máš. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“
Stojím pod okny celý promoklý jako myš: panenko zlatá! otevř mi vrata, jest-li smíš. „Ráda bych já tě k nám do světničky pustila: ale nemáme v celém stavení svítidla.“ „Dej si, můj milej, grešli na svíčku, já dám dvě: pak se budeme spolu těšiti až do dne.“
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.
Nic nedbám, jen když mám pod okny zahrádku, nic nedbám, jen když mám pod okny štěp: jsou na něm jablíčka, trhá je Ančička, jsou dobry, jsou sladky, jsou jako med.
Vzdor na vzdor někomu do našeho domu, vzdor na vzdor někomu do našich vrat: rostou tam dvě růže, žádnej k nim nemůže, žádnej jich nemůže pomilovat. „Já nejsem žádnej pes, abych k vám oknem lez; já nejsem žádnej pes, ani šelma: až já budu chtíti l) vaši dceru míti, nepůjdu já oknem, půjdu dveřma.“ 1) kdybych já šelma byl, já bych k vám nechodil, já bych k vám nechodil přede všema.
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“
Na kopečku stojí borovička, seděla tam pod ní má Ančička. Přiletěl slavíček, nese psaní, podal ho Andulce s pravé strany. Tu máš, má panenko, nelekej se, nesu ti psaníčko, potěšíš se. Dříve než slunéčko vyjde z hory, budeš mít milého u komory. Bude na tě smutně očekávat, bude na okýnko poklepávat. Až bude klepati, neotvírej, on taky klepává někdo jinej. A jest-li otevřeš, ošidíš se, a ta vaše láska promění se. Promění se jednou, víc nebude: milej tebe nechá, jinam pude.
Pršelo, bylo tma, holubička zmokla,[25] nemohla doletět k milému pod okna. Nemohla doletět, vzkázaní vyřídit: Vzkázal tě, Andulko! tvůj milej pozdravit. „A já mu zas vzkážu, že já se nehněvám, aby jen k nám přišel, že já ho ráda mám.“
Pověz mně, má milá, kudy je cesta k vám? „Pod našima okny roste tam tulipán Pod okny tulipán, u stezičky strůmek.“ – Dej pozor, Andulko! aby tě nepodved. Jest-li tě podvede, pak si tě neveme, na koníčka vsedne, na vojnu odjede. „Neboj se, má milá, toho neudělám: pro jednu panenku na vojnu se nedám!“
Až já odtud pryč pojedu, bude pro mě velkej pláč: budou pro mě holky plakat, které jsem já míval rád. A já taky plakat budu, až já odtud pryč pudu: pannu, kterou jsem miloval, víc milovat nebudu. Vykoukala z okýnečka, byla jako z růže květ; černé oči utírala, že se ji svět nepoved. Neplač, nekvil, nenaříkej, přijdu já k vám brzičko: přijdu ještě zejtra ráno, dřív než vyjde sluníčko. Vy hodiny, ach hodiny! co jste mi to vyvedly, že jste vy mne s mou panenkou. tak na krátce rozvedly? Jak rozvedly, tak rozvedly, už nás víc nesvedete: a vy mily černý, oči, kdy se dost vypláčete?
Vímť já domeček, 1) a v něm okénko, pod kerým jsem stával, na tebe volával: Spíš-li, panenko? „Nespím, ach nespím! 2) dobře tě slyším; jenom že já tobě, potěšení moje, otevřít nesmím.“ Proč bys nesměla? Vždyť nejsi sama, ani ti nebrání, potěšení moje, tvá panímáma. Když neotevřeš, s pánem Bohem lež: nepřijdu já k tobě, potěšení moje, do roka podnes. Nežli rok vyšel, už zase přišel: jen že u své milé, holky roztomilé, lásky nenašel. Ach holka milá, co jsi myslila, že jsi naši lásku, můj zlatej obrázku, že’s ji zrušila? „Zrušila jsem ji ne o své vině: že jsou nás podvedli, od sebe rozvedli falešní lidé. Zrušila jsem ji pro lidské řeči: že jsou mi nepřáli, milovat nedali tvých černých očí.“ 1) Ach nejmilejši zlaté okýnko! 2) Spala jsem, nespím.
V okýnku stála, ven vykoukala, byla co z růže květ: viděla svého nejmilejšího sem na koníčku jet. „Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede k nám: síň a světnička neumetená, co pak on řekne nám? 1) Matko, matičko, zlaté srdíčko! vyjděte k němu ven: až já umetu síň a světničku, zavoláme ho sem. Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede pryč – silnicí bílou za jinou milou – k nám už nepřijde víc!“ 2) 1) kterak pak vejde k nám? 2) za tou rychtářovic.
Pod našima okny teče vodička – napoj mně, má milá, mého koníčka ! „Nechci, nenapojím, já se koně bojím, že jsem maličká.“ Pod našima okny roste oliva – pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „K nám nikdo nechodí, neb o mě nestojí, že jsem chudobná.“ Pod našima okny roste z růže květ – pověz mně, má milá, proč tě mrzí svět? „Mne svět nic nemrzí, ale srdce bolí, plakala bych hned!“
Sklopila očičky, jakoby spala, a její matička z okna koukala. Má dceruško! nestůj tady, víš, že lidi pomlouvají, že je to hanba. „Má zlatá matinko! není to hanba: já se se svým milým rozžehnávala; už jsou sliby rozrušeny, naše srdce rozvedeny – šavli nosit má.“
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!
Měl jsem holku v Neveklově, mezi hustým lesovím; 1) chodil jsem tam každičký den, nynčko už tam nechodím: chodějí tam dva jiní, ale ne tak upřímní: dej si, holka, dobrý pozor, některý tě ošidí! Seděla tam v okenečku 2) jako z bílé růže květ, naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved. Škoda tebe, má milá! že jsi se tak změnila: když’s mne milovat nechtěla, už je holka zas jiná. 1) Roudnice je na dolině mezi pěkným stromovím. 2) Vykoukala z okenečka, byla jako z růže květ, oři měla uplakany atd. U Žďára jsou roviny, na nich pěkné křoviny: měl jsem já tam potěšení – teď tam chodí zas jiný. Chodí tam teď zas jiný, nebude tak upřímný: dej si, holka, dobrej pozor, že tě brzy ošidí!
Pod naším okýnkem rostou tam dvě růže, pod naším okýnkem roste tam strom; na stromě ovoce, je pěkné velice – jenom že nezralé, je chyba v tom. Pod naším okýnkem rostou tam dvě růže, pod naším okýnkem roste tam štěp: na něm jsou jablíčka, trhá je Ančička; jsou dobry, jsou sladký, jsou jako med. Pod naším okýnkem roste tam lilium, pod naším okýnkem roste tam strom; a na něm ovoce co těší mé srdce: jenom že paňmáma zbraňuje v tom.
Jen se ty, šátečku, vesele toč: můj milej se hněvá, já nevím proč? Když hněvá, ať hněvá, 1) já nic nedbám; takového štěstí všude dost mám. Takové štěstí mně všude květe: pod našima okny v zimě, v letě. 1) Když hněvá, ať hněvá, budu taky; roztrhám tu lásku na caparty.
Nad tím naším domkem vlašlovička lítá: nenadála jsem se, že mne milej nechá. At nechá, nenechá, já pro něj nezkážu: já takové hochy za podvazky vážu. Nevážu, nevážu, ale vázat budu: tobě to, můj milej, na vzdor dělat budu. Kolem našich oken vlašlovička lítá: vždyť jsem to říkala, že mne milej nechá! At nechá, nenechá, já mu předce zkázu: že já takového hocha darebného za podvazek vážu. Za podvazek vážu, pod kramflíčkem nosím: že se takového hocha darebného docela neprosím.
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“
Pod našima okny jsou dva rybníčky; plaval tam můj milej vrané koníčky: na jednom seděl, to dobře věděl, žp za jinou půjde – mně nepověděl. Však mi mé srdéčko dobře pravilo, že mé potěšení jinam chodilo! když je chodilo, ať chodí ještě: já o tě nestojím, falešný chlapče!
Pod naším okýnkem roste olíva: pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „Chodí k nám kočí, má černé oči: nechoď k nám, Jeníčku, já ho mám radší!“ Tobě je, má milá, snadno trucovat, když nemáš na práci, jen se pucovat; jen se pucovat, z okýnka koukat: tobě je, má milá, snadno si foukat!
Když jsi mě miloval, vždy jsi moě sliboval, že máš v Netolicích čtyry domy: máš tam sotva jeden, bez došků, bez oken; chceš, abych se vdala do stodoly!
Kovářova Tekla k okýnku si klekla, umyla se mlíkem, aby byla pěkná. Přeci pěkná není, krása se jí mění: šněrovačka těsná – hoši se jí smějí!
Hájkovic Andulka, ta je hodná holka: ona nic nedělá, jen se z okna kouká. Ve čtvrtek zašívá, a v pátek vypere, v sobotu vyválí, v neděli to bere.
Teče voda proti vodě, vítr do ní fouká – má panenka modrooká z okenecka kouká. Nekoukej ty z okenecka, vyjdi radši před dům: jest-li že mi dáš hubičku, já ti jich dám sedům. Než bych já ti jednu dala, radši ti jich sto dám; aby lidé nemluvili, že tě ráda nemám.
Já měla hezkyho milyho, já jsem ho ráda měla: jak jen na okýnko zaklepal, já jsem mu otevřela. „Máš-li ty hezkyho milyho, pěkně ho vyprovázej: jest-li tě falešně miluje, kamením za ním házej.“
Pod našima okny roste osyka, že je naše Anče jako motyka: kudy chodi, tudy spí, co je dobry, všechno sní; jak živ jsem neviděl děvče tak mlsný.
Nestůjte, mládenci, pod okny, pojďte radš do světnice: jest-li vás nožičky bolejí, sedněte na židlice. My jsme k vám nepřišli posedět, my jsme se přišli poptat: vy máte tři hezké děvčata, můžem-li jednu dostat. Neber si, Jeníčku, takovou, která je tuze pyšná: ona by snad ani za tebou ze dveří ven nevyšla. Neber si, Jeníčku, takovou, která je zamračená: ona by se na tě mračila od rána do večera.
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Pod našima okny meduličky: strojí se Marjánka vod mamičky, strojí, strojí, plakat bude: zapřahej, formánku, pojedeme.
Och my ubozí sirotci! my pijem, my pijem, my pijem, my pijem, my pijem ve dne i v noci. Kdyby to pivíčko skonalo, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás sirotků zůstalo! Pivo svůj obyčej mívá, že z moudrých nemoudrých, z nemoudrých že moudrých, že z moudrých bláznů nadělá. Dva ho vedou za ramena, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby nekop do kamena. Třetí mu nohy srovnává, tu pravou přes levou, tu levou přes pravou, nohu přes nohu přendává. Kaluže jako dláždění, sloupům – pům – pům, pům – pům – sloupům, sloupům dává pozdravení. Lidi koukají z oken ven, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, že jdou s nedvědem: a oni s kmotrem Matějem!
Kočka leze dírou, pes oknem: nebude-li pršet, nezmoknem.
Kudy bysi, Janku, vyšel, kdyby na tě tvůj pán přišel? „Udělal bych z okna dvéře, nečekal bych, až otevře.“
Zima byla, vítr foukal, náš tatíček z okna koukal: nekoukejte z okna, tatíčku, vítr vám profouká hlavičku.
Kýž je možná přijít k okýnečku, podívat se na mou Babrličku: Babrličko, Babrle! pojď a potěš srdce mé. „Proč pak bych já srdce tvé těšila, kdyť já nejsem žádná tvoje milá: ty s pannama nic nemáš, ty se modlíš breviáš!“
Ach, což je to hezká věc, že jsem já myslivec! postřelil jsem holubičku, upadla mi v jalovec. Má milá ji viděla, pro ni tam běžela; holubička s jalovečka na javůrek vletěla. A tu lístek s javora pad na nás na oba – vyprovoď mne, má panenko, až do našeho dvora. „Nechci, nechci, nepudu, vím že tvá nebudu: tys bohatých rodičů syn, a já holka chudobná.“ že jsem já bohatej: však já si tě přece vemu, jen se na mé nehněvej. „Já se na tě nehněvám, ale ráda tebe mám: přijď si večer k okénečku, pěknou hubičku ti dám.“
Pekla dolky z bílý mouky, sypala je perníkem, házela je Houzíčkovi 1) votevřeným vokýnkem: „Jez, Honzíčku! jsou dobry, jsou sypaný, kropeny; jest-li že ti budou chutnat, jsou tam ještě takový.“ 1) dávala je Honzíčkovi do maštálky okýnkem.
Odcházel synáček přede dnem, jeho milá koukala z okna ven. „Kam pak, můj holečku, kam pak jdeš? že si ani zde n nás nesedneš.“ Když už mně, má milá, čas vyšel: kamarádi čekají, abych šel. Co mně dáš, má milá, na cestu? ten prstýnek, kterej máš na prstu. „Ten prstýnek je mně těžko dát: ale tebe ještě hůř zanechat!“
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!
Má panenko rozmilá! proč pak jsi tak fortelná, žes vojáky s kverama pod okny stát nechala? Už vojáci s kverama, ponocní s lucernama a verbíři s poutama stoji mezi vratama. Povídají verbíři, že se líbím císaři; pouta na nohy mi dali, do Prahy mě dodali. Pudrovaná hlavička, po straně je šavlička: tám hle slojí má milá, utírá si očička!
Vykoukala z okynečka z nejhořejšího, spatřila na vraném koni nejmilejšího; hned mu vrátka otvírala, uctivě ho přivítala, ruku podala. „Vítám tě, můj nejmilejší, vítám tě, milý: moji rodiče jsou rádi, že tebe vidí; šavle po straně se blyští, s tou jsi oddán až do smrti – až tě zabijí!“ Vždyť nemusí na té vojně každého zabit: Bon na nebi všemohoucí bude mne chránit; až já budu u armády, budou moji kamarádi, budou mne bránit.
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.
Sveti mesiac nad našim humienkom, stojí šohaj pod mojím okienkom
Čo že je to za zelená tráva pod tým naším oknom nakosená
Před naším oknem, zahradka mala uprostřed....
Pred našima okienečky, bystrá voda vyvěra (
Přid, synečku, k okénečku, mám tam modrú
Chodí správčí po dědině, ej od okénka
Přiď synečku k okénečku, dám ti modrú fialečku
Prišel k nám pod okno žebrák, pýtal
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.
Sivy sokol zaletěl, hej, hej, ež přes Krakov přeletěl. Krakovjanky, měščanky, hej, hej, nikda nic nědělaju, sokola posluchaju. Sokoličku, Janičku, kaj maš svoju milučku? Moja mila umřela, v klašteře je schovana. Bilym ruchem oděta, černu hlinku přisuta. Třikrat klašter obešel, žadných dverek něnašel. Edem jedno okynečko, svoji milej srdečko. Hej, milenko, děvečko, potěš moje srdečko. Ja sem ti ho těšila, dokud sem živa byla. Včil ho těsiť něbudu, ani už tež němožu. Nech ho těši svaty Jan, na ostatku Pan Bůh sam.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
[: Bude vojna, bude, :] [: kdo pak na ňu půjde? :] Kdož pak by šel jinší, chyba najmilejší. Na koníčka sedal, s pláčem sa s ňú žehnal. Čekaj mia do leta, do leta sedmého, až do úplného. Sedmý rok dochodí, milého tu není. Máti sa dcery ptala, budeš-i naň čekať lebo sa vydávať? Radši bych umřela, lež bych sa vydala. Slovo nevyřekla, hneď a i umřela. Milý z vojny jede, kůň pod ním smutně jde. Můj koníčku sivý, proč si tak truchlivý? Snad milá umřela lebo sa vydala? Milúčka umřela, v klášter je schována. Třikrát klášter objel, a dveří nenašel. Edem okenečko, co svítilo slunéčko, na divčino líčko. Milúnká děvečko, potěš mé srdečko! Prvej sem těšila, včilej už nemožu. S koněm sa zatočil, hořem sa rozpučil. Zhynul on pro milú, ona pro milého. Zhynuli obádvá, jeden pro druhého.
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
Ten hodonský správce pěknú dcerušku má, ona nic neděuá, v okenečku sedá. V okenečku sedá, pěkně sobě spívá, její huásek padá zrovna do Dunaja. Nebohá dceruška, co to uděuaua! Do Dunaja padua, tam sa utopiua. Na kohos atd. jak předešle.
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)

Pages