Bartók III 1194b | Išlo devča išlo včera

4 words

Bartoš 1901 / 0005 | Neščasný Vsetínský zámeček (100%)
Neščasný Vsetínský zámeček, neščasný ten panský dvůr! Chodíł tam syneček, roztrháł krpeček, jeden cełý, druhý půł. Mamičko, de je vaša céra? Já ju přišéł navčívit; tři leta minuły, co sem í neviďél, já ju přišéł potěšit. Ceruška na kerchově ľeží, tam je její posteľka; nemysľi, synečku, švárný šohajíčku, že bude tvoja ženka. Ukažte ke kerchovu cestu, já sa na ňu podívám, žije-ľi tam ešče, černooké děvče, nech sa s ním rozhovárám. Dyž sem už na kerchov doběhł, uviďéł sem hrob nový; dvě růže červené, znamení ně dały: Tu ľeží potěšéní. Kdo to tady chodí po hrobě, a mé srce stłačuje? Chodí to syneček, švárný šohajíček, co tě věrně miłuje. Staň, miłá, z hrobu hłubokého, promłuv ke mně słovečko! Já bych ráda stała, k tobě promluviła, mám zemdľené srdečko.

Sušil 0203 | Nad Kostelcem je černý les (100%)
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.

Bartók III 1194b | Išlo devča išlo včera (100%)
Išlo devča, išlo včera

Sušil 1673 | Oj přišlo mi přišlo (100%)
Oj, přišlo mi, přišlo včera večer písmo, a že už ja tuším, maširovať musím přes fridecké město. Neplač, děvča, o mne, že sem já na vojně, šak mne nechytali, ani nevázali, šel sem dobrovolně. Kterak nemám plakat? Vidím ťa oblíkať. Pěkný kabát bílý, můj synečku milý, kerakž ťa odvykať? Zapomeneš snadně, má děvečko, na mne, tak jak to jablečko, dyž s jabloně spadne, A dyž ono spadne, po zemi se kúle, až sa můj syneček po tom světě túle.

Sušil 1721 | Ať včerá bela neděla (100%)
Ať včerá bela neděla, a já sem duma nebela. Bela tam mša svatá za naše děvčata, a já sem na ní nebela. Včerá bel zasvěcené deň, kdepak ten šohajíček bel? Dala sem mu kvinde, šel k panence jinde, ach, snad už na mne zapomněl.

Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (100%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,

Erben 2/264 | Za našima humny (100%)
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!

Bartoš 1901 / 1234 | Na té vojně néni hojně (100%)
Na té vojně néni hojně, [: chľeba málo, peněz máło, bití hojně :] Na té vojně nechcu byti, [: na vojně je safraporský živobytí :] Vyjdu-ľi já hde ze žbánem, [: vyvaľujó na mě oči, že su kmánem:] Vyjdu-ľi já do hospody, [: tu kaprálů jako ďábłů za mnó stojí :] Jeden praví: hybaj domu, [: nepudeš-ľi, pošľu já ti pro patróľu :] Patróľa de, co to bude? [: Tenkráť se mi, má panenko, zľe povede :] Ta patróľa, dyž tam přišła, [: jak mě pere, tak mě pere před obršta :] Na druhé deň łavica ven, [: jak mě meľe, tak mě meľe moju p ...... :] Křičím-ľi já, ouvé boľí, [: neměłs chodiť, safraporte, do hospody :] Nekřičím nic, kévá hłavó, [: ty musíš meť, safraporte, futrovanó :] Děkuju vám, pane hétman, [: že ste mi těch pětadvacet vysázeť dał :] Pětadvacet, to je jen špás, [: včerá sem był u děvčete, dnes pudu zas :]

Sušil 0986 | Štyry mile lesa (100%)
Štyry mile lesa, lesa březoveho, vyprovoď mě, moja mila naprostřed do něho. Ja bych cě vyvedla ba i přez celučky, ale se cě, synku, bojim, bo jsi je malučky. Bojim ja se, bojim synečka maleho, aby mi něukrad věnka zeleneho. A ty sobě mysliš, žech ci věnek ukrad, jak jsi včeraj šla na vodu, do studně ci upad. Sahaj ho, děvucho, pravu ručku do dna, ježli ho dostaněš, to ho buděš hodna. Dostala, dostala, ale už něcely, bo už ty červene kvitka z něho uletěly.

Galko 3/004 | Garafia, strom zelený (100%)
Garafia, strom zelený, nikdy farbu nepremení, [: jako taká dievečka, :] kerá nemá šuhajíčka. Keť som išou okolo vás, zavoňau mi (som) citrón u vás; keť som išou okolo, srdenko ma bolelo, že som nebou čera u vás. Ešte sa ja mosím vrátit', a mamičku, mamku prosit’: Ach, mamička, mamka má, ja vás prosím preboha, dajte mi tú vašu céru. A keť mi hu hneď nedáte, vymalovat’ si hu dajte, na ty dvere, na vráta, vaša céra strapatá, tam sa na ňu podívajte.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (100%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.