Bartók III 1504b | Žalo díeča žalo trávu

4 words

Bartoš 1901 / 0127 | Žalo děvče žalo trávu (100%)
Žalo děvče, žalo trávu, nedaleko vinohradu, žalo, žalo travičku v tom zeleném hájíčku. Jak nažala, navázala, na synečka zavolala: Poď, synečku, na pomoc, nažala jsem trávy moc. Jak já budu trávu zvihat, budeš ty mět co kolíbat, co kolíbat a co nosit, nebudeš se synka prosit.

Sušil 0402 | Žalo děvče žalo trávu (100%)
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko vinohradu. Pán sa na ňu z okna dívá, on si na ňu rukú kývá. Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Čiré pole projíždžali, až sa k děvčati dostali. Daj nám, děvče, daj nám záloh, žes na panském trávu žalo. Dávala jim svú plachtičku, pán ju pojal za ručičku. Už si, děvče, už si moje, líbí sa mně líčko tvoje. Tobě moje a mně tvoje, líbijá sa nám oboje.

Sušil 0404 | Starobilsky kosteličku (100%)
Starobilsky kosteličku, stojiš na pěknym kopečku. Pod tym kopečkem domeček, pod tym domečkem dvoreček. Pod tym dvorečkem lučenka, na ni vysoka travěnka. Domluvily se dvě panny, by tej travěnky nažaly. Dival se na ně milostpan, na sve pachole zavolal. Stavaj, pachole, stroj koně, pojeděm na hon do pole. A co tam buděmy honiti, dy němamy žadnej flinty? Buděmy honiť zviřatka, patnactilete děvčatka. Atd.

Bartoš 1901 / 0282 | Ančuľenka srdce moje (100%)
Ančuľenka, srdce moje, keď já umrem, všetko tvoje, éj, éj, a to boła ona, a to boła ona, a to boła děvočka uprimná. Ančuľenka, Ančuľenka, odpadłas mi od srdenka, éj, éj, a to boła ona, a t. d. Žało diévča, žalo trávu nědaľeko vinohradu, éj, éj, a to boła ona, a t. d. Jak nažała, naviázała, na šohajka zavołała, éj, éj, a to boła ona, a t. d. Ešče keď ťa koľébaľi, už ťa za mňa sľubovaľi éj, éj, a to boła ona, a t. d. Ešče keďs ty húsky pásła už si v mojom srdci rástła éj éj, a to boła ona, a t. d.

Sušil 0347 | Šlo ďěvča na trávu (100%)
[: Šlo ďěvča na trávu :] [: na širokú mezu. :] Ponajprv zažala, prstéček odžala. Po druhé zažala, ručenku odžala. Po třetí zažala, lékařa žádala. Ponajprv zavázal, jedno sto zažádal. Po druhé zavázal, druhé sto zažádal. Po třetí zavázal, děvča si zažádal.

Erben 7/017 | Byla lučina široká (100%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Erben 7/016 | V černém lese na pasece (100%)
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (100%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Erben 2/273 | Když jsem šla jedenkrát (100%)
Když jsem šla jedenkrát přes háječek, ach, přes háječek! potkal mne na cestě mysliveček. Sluuéčko svítilo, bylo teplo, ach, bylo teplo! tenkrát mé srdéčko láskou kvetlo. Seděli jsme spolu do večera, ach, do večera! střelil mysliveček na jelena. Nebyl to jelínek, hyla laně, ach, byla laně! „Spomeneš, panenko, brzy na mě.“ Když potom po čase trávu žala, ach, trávu žala! Kýž jsem myslivečka nepoznala! Když šaty mákala u rybníčka, ach, u rybníčka! Kýž jsem nepoznala myslivečka! Než jsem já poznala myslivečka, ach, myslivečka! byla jsem červená jak růžička. Nyníčko však moje krása je pryč, ach, krása je pryč! mysliveček nejde milovat víc. Mysliveček s jinou na procházce, ach, na procházce! děvčátko v komůrce hořce pláče. Nechoďte, panenky, přes háječek, ach, přes háječek! ať vás tam nepotká mysliveček.

Erben 2/237 | Žalo děvče žalo trávu (100%)
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko suchopáru. Jak nažala, ohledla se, kde Janeček koně pase. Pase on je na dolině, na té mladé jetelině. Jezte, koně, však je dobrá – moje milá je podvodná. Koupil jsem jí pentli modrou: tu máš, holka, na rozchodnou! Když tu pentli zaplítala, vždycky nad ní zaplakala. „Kde je ten, co mně ji koupil? mé srdéčko mi zarmoutil!“

Sušil 0401 | Žalo dívča Žalo trávu (100%)
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.