Kolberg 02 / K0012

4 words

Sušil 0002 | Aj vím já lúčku zelenú (100%)
Aj, vím já lúčku zelenú, na ní lindičku sázenú.1) Pod ňú seděl David král, svaté pěsničky sobě hrál.2) O, radostná novina, přišla k němu Maria. o, Davide, Davide, tvoja matička v pekle je.3) Svatý David nemeškal, vezma husličky hned se bral. Když tam před peklo přišel, svoju matičku uslyšel. Hned na husličkách zahudal, svoju matičku ven volal. Dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Hned se s ďáblem zakládal, kdo by z nich pěkněj zahudal. David lepší zahudal, svoju matičku vyhudal. Aj, Davide, Davide, budeš-li ty služiť u mně? Nebudeš těžce dělávat, enom v měsíčku sedávat, svaté pisničky zpívávat.4)

Erben 5/299 | Těžko mě matička (86%)
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!

Bartoš 1901 / 0820 | Než družba žádá o nevěstu zpívá (86%)
Než družba žádá o nevěstu zpívá se: My zme dobří ľudé z Březůvského města; enom nám povězte, je-ľi tu nevěsta. My nevěstu máme, my vám ju nedáme, až jí všecky šaty novučké zjednáme. Už ste mohľi zjednat, už ich mohła zedrat, a vy nám mosíte tú nevěstu vydat. My vám ju nedáme, my ju rádi máme; až my jí šáteček hedbávný zjednáme. Už ste mohľi zjednat, už ho mohła zedrat; za štyry neděľe, neco sa zedere. Prosím vás, puste nás. veľmi ozíbe nás, Ořechovský páter, ten už čeká na nás. Vydaj nám ju, vydaj, ty její maměnko, pěkně ťa prosíme sivá hołuběnko. Co vy to pravíte, že nám ju nedáte, dyž už od přededňa vy nás vyhľédáte. Otvírajte vy nám, puste nás do dveří, pones nám, nevěsto, víneček zeľený.

Bartoš 1901 / 0051 | V Uherskéj krajině (86%)
V Uherskéj krajině býł jeden bohatý, hodiľi ho do Dunaja pro štyry dukáty. Dunaj ho nepřijáł, na vrch ho vyhodíł: přišéł k němu Haša šífař, do šífa ho vložíł. Přišla k němu mati: Vitaj, synu zlatý! Že sme tvoje drahé rúcho omrznuté našľi.

Bartoš 1901 / 0664 | (86%)
1. Vychází słúnečko z zeľenéj hory, má miłá sa na mne dívá z bíłéj komory. Nedívaj sa, má gaľánko, výjdi ven drobek; a já tobě povím, ze všech néjmiľéjší, co sem já doved. A já tobě povím že sem inde býł, co sem doved, to sem doved, dyž sem zabłúdíł. Dyž zabłúdiłs, tož zabłúdiłs šak tě tam ďách nes. Ešče sem tam nebýł, moja néjmiľéjší, až ponéprv dnes. 2. Płakała žeľeła, dyž prała šaty, že jí spadł do voděnky prstének złatý; proč ty płačeš a naříkáš o prsteň złatý? šak mosíš opustit, ze všech néjmiľéjší, rodiče taky. Miľéjší rodičé nežľi miłovat, maměnka ňa koľébała, dała ňa chovat, posteľenku zbudovała, dała ňa nosit, mosíte młádenci, . . věrní miłovníci, rodiče prosit. Než bych já za tebe rodiče prosíł, rači bych já na svém bočku šabľenku nosíł, ja, šaľenku na svém bočku a i patrontáš, už ně, má gaľánko, mé drahé srdenko, víc nezuhľídáš.

Sušil 0329 | Šla Dorna pro vodu (86%)
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.

Bartoš 1901 / 0673 | Plakala želela (86%)
Plakala, želela, kdy prala šaty, že jest jí uplynul prstýnek zlatý; proč pak pláčeš a naříkáš o prsten zlatý, dyť musíš opustit ach má znejmilejší, rodiče taky. Milejší rodiče, nežli my oba, - mama mně chovala já byla malá, Panimáma mně chovala, dala mně nosit, musíte, mládenci, věrní milovníci, paňmámu prosit. Nežli bych paňmámu o tebe prosil, radčej bych po straně šabličku nosil. Trubači jemu troubili muzika hrála, můj milý odcházel, ach můj z nejmilejší, já ještě spala.

Sušil 1636 | Ty tuřanský hodine (86%)
Ty tuřanský hodine, jak vone z temna bijó, [: a dež já si zpomeno, :] z vočí mně sloze lijó. A debe mně Pán Bůh dal a matička tuřanská, ja, abe mně svědčila ta šablička vojanská. A debe mně Pán Bůh dal a všecí milí svatí, ja, abe mně svědčily ty vojanský šaty. O, hétmane, hétmane, jak ste mě hrozně strestal, já sem se vojne nebál a na ňo sem se dostal. Ti, keří se hí báli, ti doma zvostali, mě, smutného pacholka, na vojno odevzdali. Néni tém žádné vinen, jak pudmistr s rechtářem, beli na mně žalovat před samém milostpánem. Před samém milostpánem na vrcho u hétmana, že mám dostat kabátek s modréma véložkama. S modréma véložkama a kamizolko bíló, už já mosím vopustit, ach, svó maměnko miló. Ach, svó maměnko miló a tatíčka starýho, už se mosím přidržet Pána Boha samýho. Pána Boha samýho a matičke tuřanské, aby mě zachránila vod šabličke vojanské. Té šabličke vojanské, každé se hí bojí, ani jeden šohajek bez ní nevobstojí.

Sušil 0890 | Šla Naninka na travičku (86%)
Šla Naninka na travičku do zeleného hájíčku, nadešel ju mládenec a žádal ju o věnec. »Než bych já ti věnec dala, ráděj bych se rúbat dala, pro věneček zelený z rozmarýnu pletený.« Šla Naninka z trávy domů, trefila se máti k tomu. »Kdes, Naninko, kdes byla, že ses tak porúbala?«1) »»Já jsem byla pro travičku a to v zeleném hájíčku, nadešel mně mládenec a žádal mne o věnec. Než bych já mu věnec dala, ráděj bych se sekat dala, ten věneček zelený, to je mé potěšení.««

Sušil 0874 | Stromečku březovy (86%)
Stromečku březovy, stojiš mi na zavadě, němožu uviděť potěšeni na zahradě.1) Ně tak na zahradě jak mezi horami, žaden něuvěři, jak je mezi nami. Mezi nami je tak, že se mamy něchať, my se něněchamy, bo se radi mamy. Na fojtove roli studenečka stoji, jak z ni voda vyschně, to mi buděm svoji. Voda z ni nevyschně, rok po roku budě, Pan Buh vi, děvucho, jak skoro to budě.2)

Sušil 0310 | Seděl jeden vězeň (86%)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.