Kolberg 02 / K0026

3 words

Sušil 0880 | Šest dní do týdňa sédmá neděla (100%)
Šest dní do týdňa, sédmá neděla, pověz, děvčico, čehos želela? Želela sem já svých černých očí, že sú nespaly po devět nocí. Ešče bych mohla po devět nespat, dybych tě mohla, synečku, dostat.

Bartoš 1901 / 0560 | Dyž sem šéł około vrát (92%)
Dyž sem šéł około vrát, słyšél sem muziku hrát, na harfy, na trúby, kdo mú miłú ľúbí, ten mosí jít domu spat. Přišéł sem do světnice, seďéł sem na łavice, seďéł sem u kamen, płakał sem jak błázen; má miłá nevdávaj se! Proč bych se nevdávała, tři ľeta sem čekała, tři ľeta čekati; ešče se nevdati; si voják, podvedeš ňa. Ešče k vám jednú přijdu, rodiče prost budu: matinko złatinká, poproste tatínka, by ně dáł vašu céru. Než bych ti céru dała, rač bych ju połámała, ruce po ramena, nohy po koľena, tak bych jí uděłała. Dyž ně jí nechcete dat, dám si ju vymaľovat, dám si já ju za skło, až ně bude teskno budu se na ňu dívat.

Erben 3/076 | Dvanácte panen usnulo (92%)
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého; jen jedna nespala, milého čekala. Čekala na něj s muzikou a s toužebnosti velikou; když se bo dočkala, radostí zplesala. Jak promluvil k ní slovíčko: „Kde jsi, má zlatá hrdličko?“ hoed jeho poznala, hned se mu ozvala. „Jdu k tobě, mé potěšení, jdu pro tvé obveselení; máš mne služebníka svého milovníka. Budem se spolu radovat, budem se věrně milovat, a to každou dobu až právě do hrobu.“

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (92%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Erben 5/299 | Těžko mě matička (92%)
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!

Bartoš 1901 / 0828 | Ej v onen dávný čas (92%)
Ej v onen dávný čas Ježíš Spasitel náš, vstoupil na lodičku plavil se přes vodičku. Ej bouře veliká, strach hrůza všeliká strhla se na moři v té největší bouři. Tak že vlny bily, lodičku přikryly, Pán spal na podušce v konci na lodičce. Volali na něho učedníci jeho: Pane, zachovej nás, hyneme v tento čas. (atd. u sv. Matouše 8. kap. v. 23.)

Bartoš 1901 / 0113 | V javorových horách (92%)
V javorových horách miłovaľi sa dvá, spadło na ně dřevo, zabiło jich oba. Dobře uděłało, že oba zabiło, nebudú naříkat jeden pro druhého. Nevěřte, děvčátka, nevěřte chłapcovi, co on vam sľibuje, dyž za vama chodí. On vám nasľibuje, že on si vás vezme, a jak vás okłamá ani nepohľédne. Hrušky, dyž dozrajú, na zem opadajú, šohajovy sľuby, na zem popadajú. Šohajovy sľuby ony sú tak stáłé, ony sú tak stáłé jak ty hrušky płané. Hrušky, dyž uzrajú, na zem opršíja, šohajovy sľuby děvča ošidíja.

Bartoš 1901 / 0784 | Skoro ráno na svitání (92%)
Skoro ráno na svitání učuła sem novinu, že můj miłý těžce stone, a já nevím, co je mu; tak bych ráda věděła, co bych mu děłat měła, potrebuje-ľi on kněza, ľebo enom dochtora. Dochtora ně, moja miłá, dochtora ně nedávaj, enom ty ně, moja miłá, pěkný pohreb uděłaj; co máš dati dochtoru, daj to knězu, kantoru, a oni ňa vyprovoďá s mužikú až ke hrobu. Muzika ně bude hrát, a já budem v hrobě spat, priď sa na mňa, moja miłá, priď sa na mňa podívat. Muzika ně bude znít, a já budu v hrobě hnít, priď sa za mňa, moja miłá, priď sa za mňa pomodľit.

Bartoš 1901 / 0677 | Když sem šel přes hory (92%)
Když sem šel přes hory přes ten les borový, [: našel sem tam, našel :] oříšek lískový. To nebyl oříšek, to nebylo jádro; [: co sem se nachodil, :] všecko bylo darmo. Přišel sem k mé milé, k milé pod okýnko, [: zaklepal, zaťukal: :] »Spíš-li, má Nanynko?« Ale já, já nespím, já tě dobře slyším; [: ale že já tobě :] otevříti nesmím. Když mně neotevřeš, tak s Pánem Bohem lež; [: já o tě nestojím :] až do smrti po dnes.

Bartoš 1901 / 0673 | Plakala želela (92%)
Plakala, želela, kdy prala šaty, že jest jí uplynul prstýnek zlatý; proč pak pláčeš a naříkáš o prsten zlatý, dyť musíš opustit ach má znejmilejší, rodiče taky. Milejší rodiče, nežli my oba, - mama mně chovala já byla malá, Panimáma mně chovala, dala mně nosit, musíte, mládenci, věrní milovníci, paňmámu prosit. Nežli bych paňmámu o tebe prosil, radčej bych po straně šabličku nosil. Trubači jemu troubili muzika hrála, můj milý odcházel, ach můj z nejmilejší, já ještě spala.

Bartoš 1901 / 0645 | Na tem Tučapským poľi (92%)
Na tem Tučapským poľi, stojí hruščička čapatá, poď ňó sedí má miłá, syneček ju obímá. A tak se obímaľi, až tam sebe okłamaľi, a pro veľikó łásku, tam obá dvá zaspaľi. Zaspał, syneček, zaspał, aj na modrým fěrtušku, a děvečka zaspała, aj na červeným ľíčku. Stávé, má miłá, stávé, dyť ešče máš krávy dójiť, než ty krávy podójíš, pastéř ti je uhóní. A nač bych já stávała, dyž sem se nevyspała, ja dyž tebe miłuje, přes poľe jiná panna. Ja miłuje, miłuje, máš ty k ní větší łásku, nechodívé, synečku, přes poľe na procházku.