Poloczek IV 243 | Či mi sto frasov

3 words

Sušil 0865 | Na nasilskym poli (100%)
Na nasilskym poli stromeček stoji, a na něm žulty květ; o! dočkaj ty, dočkaj, moja najmilejša, hodzinu sedym let. Co si ty je za pan, dy ja čekać mám hodzinu sedym let? To ja mam jinšeho, stokrate milšiho, co se mne vezme hned. Holubek urka, kukulenka kuka za dvorem na olši, o to se ty mysliš, moja najmilejša, že ja sem najhorší? O, nejsem, nejsem, šatečku daj sem, ač ći ju vyperu, abys ju měl bilu, když povedzěš jinu do tanečka v nědzělu.

Černík 1908 / 234 | Ej po rýnecku (100%)
Po rýnečku chodzila, v hrsci pérenko nosila, pój sem, šohajko, moje srdénko, čosi som ci kúpila. Já to pérenko rád vezněm, tebja, duša má, něveznem, máš ty, Hanička, červené liečka, tebja veru něveznem. Ach, padá, padá listopad, pozdravujem ťa nastokrát, tvé pozdravenie, mé pocešenie, že ťa mosím zaněchac.

Černík 1908 / 285 | Mamičenko moja (100%)
Mamičenko moja, ha, pod tú čiernú zemú, spomeněte-li si na cerušku svoju? Spomeněm, spomeněm, ej, nie jeden, nie dvakrát, já na vás, mamičko, za hodzinku stokrát. Za hodzinku stokrát, ej, pri každém jedzenie, mamičenko moja, rozmarýn zelený. Staňce, mamko, hore, ej, budzem sa vydávac, chojce mi, mamičko, vienek odevzdávac. Odevzdaj si, céro, ej, odevzdaj si sama, něbolo ci ešče vydávania treba. Pozrice sa, mamko, ej, na brezovskú vežu, jako mú slobodu do šjatečka vážú. Vážú ju tam, vážú, ej, na štyry uzlíčky, pan farár nám zvjáže ty naše ručičky. Váže on ju, váže, ej, na jeden veliký, téj už nerozvjáže celý svet široký.

Sušil 1005 | Pomale koničky přes vodu (100%)
Pomale, koničky, přes vodu až ku mej Nanynce na shodu a pozdravče mi ju na stokrat, ježli je tak zdrava jako ja. A ja sem tak zdrava jako ty, mam fortušek zlatem vyšity. A kdo či ho, mila, vyšival, zatym ja sem doma něbyval? Kupim ja či, mila, domeček za ten tvůj zeleny věneček. Ty budeš v tym domku vyšivač a ja budu k tobě chodivač. Pročpak by si ku mně chodival, dy sem ja chudobna a ty pan. Po čem’s mě, ma mila, poznala, že si mě ty panem nazvala? Po tvojim koničku po branym a po sedelečku červenym.

Sušil 0181 | A v pondělí po neděli (100%)
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.

Sušil 0399 | Ziždžali se panove (100%)
[: Ziždžali se panove k bystremu Dunaju, :] mily, mocny Bože. Jak k Dunaju přijeli, velku radu měli, mily, mocny Bože. Kdo ten Dunaj přeplyně, rytiřem ostaně. Obral se z nich najmladši, ze sta najšvarnějši. Jak byl prostřed Dunaja, volal: Bože, kraja. A jak byl blizko břeha: Podaj, pachole, dřeva, bo mi ho potřeba. »Dřevo ci něspomuže,« pomož, Pane Bože. Dybych ja měl poslička, poslička věrneho! Ach, co by mi tam zašel k mej milej panence. 1) Posel k zamku přichodzi, panna v taňcu chodzi. Ach, paničko, pani ma, dybys ty vědzěla! Taňca by si něchala, k milemu běžela. Mily se ci tam topi v tym bystrem Dunaji. Pani taňca něchala, k Dunaju běžela, rybaři hledala. Oj, rybaře, rybaře, ulovte mi rybu, srdci memu milu. Jak prvši raz zatahli, klobuček vytahli. Jak druhy raz zatahli, pantličky vytahli. Jak po třeci zatahli, mileho vytahli. A mila ho uzřela, žalostně zplakala. Krku se ho chycila, do vody skočila.

Erben 2/383 | Už se mně ta láska (69%)
Už se mně ta láska zrušila, kerá mě nejvíce těšila: kdybych sto let živa byla, žádnému chlapci bych nevěřila.

Erben 2/297 | Na Slíchovskejch lukách (69%)
Na Slíchovskejch lukách ztratila jsem dukát, a tam u vrbičky červené pentličky. Slíchovští mládenci! kde jste koně pásli? já ztratila pentle, kterej jste je našli? „My jsme jich nenašli, jen jsme je viděli: červené pentličky po vodě plynuly. Rybáři, rybáři! na lodě sedejte, červené pentličky po vodě hledejte. „Kdybychom zapřáhli tři sta vraných koní, červených pentliček více nedohoní. Kdybychom zapřáhli koní na tisíce, červených pentliček nedohoní více.“ Sedla na lodičku, zaplakala tuze, že už svých pentliček 1) dohonit nemůže. 1) Místo červených pentliček v písni této zastupuje také „zelenej víneček“.

Erben 2/354 | Když jsem plela len (69%)
Když jsem plela len, nevédéla jsem, co mě mé srdéčko bolí: že mně můj milej vypoví, nevěděla jsem. Když jsem plela mák – škoda nastokrát, škoda toho milování, že netrvá do skonání, škoda nastokrát!

Erben 2/361 | Těš se můj holečku těš! (69%)
Těš se, můj holečku, těš! pověz, jest-li ty mě chceš? já si ráda na tě počkám, jenom jest-li se tě dočkám, jest-li si mě pak vemeš. „A já si tě nevemu, á na vojnu pojedu; koníčka sobě osedlám, ještě s tebou se rozžehnám, a potom zapomenu.“ Ach! já jsem se měla vdát, a na tebe nečekat: mohla jsem dostat věrnější, než jsi ty, můj nejmilejši, škoda věku nastokrát! „Ty se nevdáš jen jednou, hned ti tvářičky shlédnou, tvoje krása se promění – adie, mé potěšeni! nepřijdu víc za tebou.“

Sušil 0087 | Svaty Juři po horach chodival (69%)
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.