Poloczek IV 281 | Šila som čepčeki

2 words

Sušil 0829 | Seděl jeden vězeň (100%)
Seděl jeden vězeň stopadesát neděl, a tak dlúho seděl, celý ošedivěl. V jeho šedej hlavě myši hnízda majú a v jeho životě žaby řehotajú. První ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k otcovi ju poslal. Můj tatičku starý, vyplať mia z vězení, z vězení těžkého, zámku tureckého. Pověz mi, synečku, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ješče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Druhý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, za mamičkú poslal: Mamičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Synáčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Třetí ráz zaplakal, třetí psaní napsal, třetí psaní napsal, za bratřičkem poslal. Bratřičku můj mily, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Bratřičku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských střibrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Štvrtý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k sestřičce ju poslal. Sestřičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého. Bratříčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Páty ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, ku svej milej poslal. Vyplať mia, má milá, vyplať mia z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého.1) Milá nemeškala, šňůru kupovala, milému podala. Spusť sa, milý, důle po hedbavné šňůře.2) Šestý ráz zaplakal, svej milej děkoval. Lepší jedna milá než celá rodina.

Sušil 0222 | V kosteleckém mléně (50%)
V kosteleckém mléně, je tam jednostejně, hejno hej, je tam jednostejně. Tam herskó dceru majó, dělať jí nedajó. Jenom husy pase, pěkně nastroja se. Pase jich na lóce, napájí v potoce. Haj, haj, haj, husičky, nekalte vodičky. Přijede sem šuhaj oplaviť koníčky. 1) Košulenka tenká, šila ju milenka. Šila ju pod hájem zeleným hedbávem. Dyž ju vyšévala, žalostně plakala. Dyž ju došévala, na orla volala: Orle, milý orle, kde só husy moje? Já sem ich neviděl, ale sem ich slyšel. Z vysoka letěly, velice křičely.

Smutný 19/038 | Můj rubáč je široký šila sem (50%)
Můj rubáč je široký, šila sem ho tři roky

Galko 3/052 | Čo sa stalo nové v tom zemanskom dvore (50%)
Čo sa stalo nové v tom zemanskom dvore? Ej, zabili Janíčka farárové kone. A ked ho zabili, po nom pošlapali, ej, košelenku tenkú na nom dotrhali. Košelenka tenká, šitá dole krajom, ej, šila hu má milá pod zeleným hájom. Ked hu vyšívala, pekne si spievala, ej, ked mu hu dávala, žalostne plakala. Načo ti, Janíčko, tá košelka bude, ej, ty pojdeš do vojny, kdo hu nosit bude? Ked ma dorúbajú, bude mi na rany, ej, a ked ma zabijú, bude mi do jamy.

Galko 1/399 | Rabovali Ťurci až do Bielej hory (50%)
Rabovali Ťurci až po Biele hory, [: zvolenskej richtárky :] dve deti zajali. Šudy Katarinku do hintova dali, [: Ludy Tomášeka :] pod koč uviazali. A keď oni prišli do ťureckej zemi, [: Šudy Katarinku :] do svetlici dali. Šudy Katarinku do vrchnej svetlici, [: Ludy Tomášeka :] do spodnej temnici. Šudy Katarinka, má sestra premilá, [: ak ti bude dobre, :] nezabudni na mňa. Šudy Katarina v sriebre, zlate šila (žila), [: od veľkej dobroty :] na brata zabudla. Len na siedmy rôčok prisniu sa jej sníčok, [: že z jej pravej rúčky :] vyleteu holubčok. Šudy Katarína, ako ráno stala, [: dlho nemeškala, :] hneď k snáru bežala. Snáričok, snáričok, povedz mi ten sníčok, [: že mi z pravej rúčky :] vyleteu holubčok. Zomrie ti mamička, alebo tatičok, [: alebo sestrička, :] alebo bratíčok. Šudy Katarina dlho nemeškala, [: od spodnej temnici :] kľúče zhľadúvala. Ludy, Tomáš, Ludy, môj bračok úprimný, [: či si ešte živý :] a či si už mrtvý? Živy, sestra, živý, dopoly umretý, [: moje biele nohy :] po kolená v zemi. V mojich čiernych očiach žaby škrkútajú, [: v mojich žltých vlasoch :] myši hniezda majú. Ludy Tomáš, Ludy, môj bračok úprimný, [: či len tu budeme, :] či domov pôjdeme? Domov, sestra moja, k tej našej materi, [: žeby som neumreu :] v tej ťureckej zemi. A keď oni prišli do svojej krajiny, [: pýtali si nocľah :] od svojej materi. V izbe vám já nedám, tam veľa hostí mám, [: v komore vám nedám, :] tam veľa sriebra mám. Dajteže nám, dajte, aspoň predo dverci, [: aspoň predo dverci, :] na hnilom pazderci. Tam vám ver’ já už dám, lebo tam nič nemám, [: tam vám ver’ já už dám, :] lebo tam nič nemám. Ludy Tomáš, Ludy umreu už do rána, [: Šudy Katarinka :] tak ho nariekala: Ludy Tomáš, Ludy, môj bračok úprimný, [: keby si bou umreu :] v tej ťureckej zemi! Tam by si bou ležau v hodbábnej posteli, [: pri tvojej materi :] na hnilom pazderí. Deti moje, deti, vy nešťasnie deti, [: prečo ste sa vy mne :] nedali poznati? Bola by som vás já zlatom obkopala, [: zlatom obkopala, :] sriebrom obsypala. Šudy Katarinka v sriebre, zlate žije, [: a Ludy Tomášek :] v čiernej zemi hnije.

Erben 7/003 | „Kdo to chodí po hřbitově? (50%)
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“

Erben 2/801 | Nevdávej se má panenko (50%)
Nevdávej se, má panenko, až ti bnde sto let: až ti zuby vypadají, nebudou tě bolet. Sila vičku na vršíčku, on jí vzešel oves: jen ty mi ho, můj holečku, do stodoly dovez.

Erben 2/132 | Vyletěla čejka (50%)
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.

Erben 2/068 (50%)
Dej Bože, dej vláhy do naší dědinky: já jsem si zašila záhon rozmarinky. Sila jsem zelenou, žlutá mně vychází: že se můj Jeníček s jinšíma prochází. Prochází, prochází – ať si vodí jiné: co mně pán Bůh soudí, přec mne to nemine.

Galko 1/484 | Už som všecko prepiu (50%)
Už som všecko prepiu, má milá beda mne, už aj tú košielku, čos’ videla na mne. Košelečka tenká, šila ju milenka, šila ju hodbábom pod zeleným hájom. Keď ju vyšívala, žalostne plakala: bodaj som ťa bola nikdy nepoznala. Bodaj som ťa bola nikdy nepoznala, keď som ťa, šuhajko, darmo milovala. Ej veru, púčiček, ružový púčiček, podaj mi, má milá, na koňa ručníček.

Bartók III 1326 | Sadla som si na lavičku šila (50%)
Sadla som si na lavičku, šila som