Poloczek IV 333 | Jedna ruža dve ruže

4 words

Sušil 0052 | Na nedělu raničko (100%)
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)

Erben 2/469 | Na tom našem poli (100%)
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.

Sušil 0394 | Zdál se mi této noci sen (100%)
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.

Sušil 0296 | Co se stalo v Rataji (100%)
Co se stalo v Rataji, aj, co se stalo v Rataji, v jedném domečku na kraji. Zabil Adam Evičku, aj, v tem zeleném hájičku. 1) Po kolenách lozila, jeho pro Boha prosila: Oj, nechej mě na živě, v tobě dušička, ve mne dvě. Na živě tě nenechám, já tě ze světa zmařit dám. Věru bys mě zradila a do vězení vsadila. 2) Dala bys mně voničku, tu korycanskú temničku. Dala bys mně pérečko, to koryčanské patečko. Dala bys mně šáteček, ten koryčanský zámeček.

Sušil 0929 | Túžení túžení (100%)
Túžení, túžení, po kom ho, milá, máš? Po tobě, šohajku, že k nám nechodívaš. Túžení, túžení, po kom, milá, túžíš? Po tobě, šohajku, že daleko slúžíš. Túžení, túžení, túženičko dvoje, jedno šohajkovo a druhé je moje. Mé milé, rozmilé, mé milé srdečko, enom mně ostalo po tobě jménečko. Jménečko ostalo, a tebe tu néní, kde ťa hledat budu, moje potěšení? Už sem zapomněla na bílú růžičku, na tebe nemožu, švárný šohajíčku. Už sem zapomněla na modrú fialku, na tebe nemožu, rozmilý šohajku.

Erben 2/446 | Teče voda od javora (100%)
Teče voda od javora 1) okolo samého dvora; všecky lávky pobrala, jenom jednu nechala. Po které Pavloušek chodil, Mařenku za ruku vodil; utrh jabko, utrh dvě, pustil jedno po vodě. „Plyň, jablíčko, kam ty ráčíš, jenom ať se nepomáčíš; plyň, jablíčko, plyň dolů, k mé Mařence do domu.“ Jak jablíčko připlynulo, na Mařenku zavolalo: Vstaň, Mařenko, vyjdi ven, milý stoji před domem. „Proč pak bych já ven chodila, kdyť já nejsem jeho milá; a on není z růže květ, aby on mně kazil svět. Proč pak bych já ven chodila, kdyť jsem jemu povídala, aby k nám už nechodil, tou cestičkou nebloudil. Byla láska, ale není – zapadala do kamení, do kameni drobného, do srdce falešného.“ 1) Také: Teče voda od javora, teče voda široká atd.

Sušil 0174 | Ach můj Bože z nebe (100%)
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.

Bartoš 1901 / 0447 | (100%)
1 Pres ty Boršice, sú dvě cestice, na nich sú tri růže; jedna je bíłá, druhá červená, třetí modrým květe. Ja daj ně, Bože, z téj jednéj růže, utrhnút jeden květ. Já ti ho nedám, ľebo sa bójím, že bys jí skaził svět. 2 Hore dědinú, chłapci zpívajú, a oni idú k nám; zem nemetená, posteľ nestłaná, jak oni véjdú k nám. Mamičko stará, vy ste rozumná, vyjdite trochu ven; tam jich zabavte, porózprávajte, nech já zametu zem. Má cerko miłá, má roztomłá, on ide podľe nás; pérko skrivené, očka skłopené hněvá sa on na nás. Mamičko miłá, to není pravda, on to tak dycky má; pérko skrivené, očka skłopené, dyž ide podľe nás.

Bartoš 1901 / 0550b | Dyž sem šła z kosteła od (100%)
Dyž sem šła z kosteła od słova božího, postřetła mňa mati šohajíčka mého. Vitaj ty nevěsto od słova božího, móžeš sa netěšiť, že máš syna mého. Šak já sa netěším, ani neraduju, dyž ně ho nedáte, já ho měť nebudu. Červené růžičky květú ve dně v noci, moc sa napłakały moje čérné oči. Och vy čérné oči, nic vy nepłakajte, čeho ste navykły, toho odvykajte. Och, my sme navykły miłého vidívať, a včiľéj mosíme těžko zapomínať. Rači bych já nésła dvě noše kaméní, než s tebú, synečku, jedno rozłúčení. A dyž už nemožu, já si odpočinu, na tebe, synečku, zapoměť nestihnu.

Sušil 0688 | Na slavkovském poli (100%)
Na slavkovském poli dvě růže stojijó, co só to za růže, že mně nevonijó? Na hodeckém poli jenom jedna stojí, co je to za růža? Zdaleka mně voní. Na slavkovském poli rozmarýnu hory, už su u samého, ešče mně nevoní. Na hodeckém poli jenom jeden stojí, ešče su daleko, už mně pěkně voní. Ani mně nevoní rozmarýn zelený, jak mně zavonělo moje potěšení. Na hodeckém poli kdosi na mne volá, já se mu ozývám na slavkovském stoja.

Bartoš 1901 / 0005 | Neščasný Vsetínský zámeček (100%)
Neščasný Vsetínský zámeček, neščasný ten panský dvůr! Chodíł tam syneček, roztrháł krpeček, jeden cełý, druhý půł. Mamičko, de je vaša céra? Já ju přišéł navčívit; tři leta minuły, co sem í neviďél, já ju přišéł potěšit. Ceruška na kerchově ľeží, tam je její posteľka; nemysľi, synečku, švárný šohajíčku, že bude tvoja ženka. Ukažte ke kerchovu cestu, já sa na ňu podívám, žije-ľi tam ešče, černooké děvče, nech sa s ním rozhovárám. Dyž sem už na kerchov doběhł, uviďéł sem hrob nový; dvě růže červené, znamení ně dały: Tu ľeží potěšéní. Kdo to tady chodí po hrobě, a mé srce stłačuje? Chodí to syneček, švárný šohajíček, co tě věrně miłuje. Staň, miłá, z hrobu hłubokého, promłuv ke mně słovečko! Já bych ráda stała, k tobě promluviła, mám zemdľené srdečko.