Rittersberk 1825 / 009b | Copak ti naši dělají.xml

3 words

Bartoš 1901 / 0128 | (100%)
1. Za našíma humny veľiká kotľina, utopił sa šohaj, s čérnyma očima. Ponajprv sa topił, vyšeł nad vodičku; podaj ně, má miłá, podaj ně ručičku. Jak mu ju podała, žałostně płakała, kebych ťa, šohajku, nebyła poznala. Košuľenka z ľenu, viseła na brehu: Měł sas ty, šohajku, nekúpat v neděľu. Já sem sa nekúpał, já sem koně brodił, snád ňa miłý Pambů, do téj vody hodił. Do téj vody, do téj, do téj hubočiny, že sem si nevšímał, chudobnéj děvčiny. 2. Chudobná děvčina, v chudobě chovaná; ľudé povídajú že sem čarovaná. Čarů sem neznała, ani má mamička, ľež ně čarovały mé černé očička. Čarů sem neznała, ani můj tatíček lež ně počarovał švárný šohajíček. Nemá můj tatíček, takových sedmiček, co by on kupovał barvu do mých ľíček. Nemá má mamička takových dukátů, co by ňa strójiła do hedbávných šatů. Maľovał ňa maľér z vysokého neba, dał ně on barvičky koľéj było treba.

Sušil 1662 | Co su to za koně (100%)
Co su to za koně v tej naši dubině? Pase ich ma mila, košulenku šije. Dyž ju vyšivala, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Aj, něplač, ma mila, něutiraj oči, můj vrany koniček pode mnu se toči. Komu ty, ma mila, košulenku šiješ? To tobě, synečku, jak pomaširuješ. Ach, vyšij ju, vyšij zhůru na přiramku, abych pamatoval, že sem měl galanku. Ja ti ju vyšiju zelenym hedbavem, abych tě poznala, dy budeš husarem.

Erben 7/030 | Chodila matička (100%)
Chodila matička, po břehu chodila; švárného synáčka na ruce nosila. „Ach synu, synáčku, co ti mám udělat? mám-li tě utopit, nebo tě vychovat?“ „Má milá maličko, toho nedělejte; radš mě vychovejte, na vojnu mě dejte. Přijde vám pochvala od krále našeho, že jste vychovala vojáka švárného. Přijde vám pochvala od císaře pána, že jste vychovala švárného hulána.“

Sušil 0336 | V čirem poli stoji zamek (100%)
[: V čirem poli stoji zamek, :] [: služil tam jeden pacholek. :] Služil tam s jednu děvečku, to s rychtařovu dcerečku. Sedym let tam spolem byli, slova spolu němluvili. 2) A jak bylo v osmem letě, dal jim Pan Bůh krasne ditě. Tak se spolu uradili, by to ditě zmordovali. Zrob ty, mila, jak rozumiš, enom ať se něvyzradiš. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. 3) Divča pani to vidělo, hned panovi žalovalo. Pantatičku, zla novina, naša Anka mela syna. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. »Jdi, Aničko, jdi do pole, co uvidiš, všecko tvoje.« 4) »Stoji, stoji šubenička, na ni bila holubička.« Hdo tež na ni viseť budě? Hdo by jiný, lež Anička? 5) A idě kat s ňu po mostě a rozpravi s ňu po sprostě. Chceš, Aničko, moju byti? Ja ti kupim živobyti. Dělaj, kate, jak maš dělať, moje očka zavazovať. Ja sem teho zaslužila, tři děti sem usmrtila. Jak to slovo vypustila, hned ji hlava odskočila. Zakryte tu krev červenu, ať ji vrany něglubaju.

Erben 3/002 | Nade mlejnem (100%)
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.

Erben 3/004 | Má zlatá Ančička (100%)
Má zlatá Ančička v komůrce spí, Honzíček holeček připíjel jí: Ančko mé dítě! tu máte, píte moje zdraví! „Proč pak bych já vaše zdraví pila? když já nejsem žádná vaše milá: Honzíčku dítě, vy mě šidíte!“ – mně pravila. Budeme se soudit u rychtáře, u toho, co bydlí v naší faře: on veme štolu, sváže nás spolu u oltáře. Budeme se spolu milovali, ty budeš šít a já kolíbati: a tak vesele budem u sebe až do smrti.

Bartoš 1901 / 0946 | Za tú našú stodoľenkú roste kmínek (100%)
Za tú našú stodoľenkú roste kmínek, uvázała žena muža za řemínek. Ženo moja, duša moja, proč ňa vážeš? Dyž já tobě všecko děłám, co ně kážeš. Ženo moja, duša moja, pusť ňa z něho! Budu tobě všecko děłat, co dobrého.

Galko 1/107 | Svíti mesác nad naše huménko (100%)
Svíti mesác nad naše huménko, prám môj milý ide pod okénko; pustite ma, má mamička, venká, nevydržím bolesti srdenka. Never, dcérko, never rečám planým, sľubuje ti, zakád nenis’ za ním, a keď ťa raz za ženu dostane, bude ťa biť, pokým neustane. Ach, mamičko, však aj vás bíjali rodičia, a rada ste jich mali; keď ste to znésť mohli, aj ja móžem, bár čo robte, predsa zaňho pojdem.

Sušil 1060 | Za našima humny (100%)
Za našima humny, za našum stodolum kvitně kvitkem rež; ach, poviz mi, prošvarna dzěvucho, jestli mě ty chceš? Ja bych cě baj chcěla, prošvarny šuhajku, ale že šidziš; bo dy ty idzěš kole našich oken, za mne se stydziš. A což bych ja se, prošvarna dzěvucho, za cěbe stydzěl? A dy ja sem už u tvojej macičky kelko razy byl.

Erben 7/040 | Na té naší kopanince (100%)
Na té naší kopanince leží voják v rozmarínce, leží voják zabitý, rozmarínkou přikrytý. Přišla k němu jeho milá, 1) šátečkem krev utírala, dala jemu hubičku, přitiskla ho k srdíčku. Kdo nám bude koně kovat, až my budem mašíroval? kováře nám zabili, rozmarínkou přikryli. Do půlnoci koně kovat, od půlnoci mašírovat; podkovičky klapaly, modré oči plakaly. „Zvoňte zvony na vše strany, můj milý je pochovaný; zahynul mně z růže květ, pro který mne těšil svět!“ Zvoní koně podkovami, a vojáci šavličkami; hraje hudba veselá, a jí srdce usedá. 1) Kdo ho bude vybojovat, rány jeho zavazovat? kdož-li jiný než milá, co ho v srdci nosila.

Sušil 1654 | Jestli mě ráda máš (100%)
Jestli mě ráda máš, poprodej, kde co máš, poprodej vinohrady, vyplať mě, milá, z vojny. Vinohrad prodala, peníze mu dala: Tuhle máš, můj synečku, vyplať si svó hlavičku. Jestli mě ráda máš, dej říkat otčenáš, Zdráva Maria taky za ty naše vojáky.