Rittersberk 1825 / 019 | Kdybych já věděla

3 words

Erben 2/469 | Na tom našem poli (100%)
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.

Erben 2/295 | Kdybych já věděla (100%)
Kdybych já věděla, kdo mne s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči. Soli mezi oči, písku mezi zuby: aby nevypouštěl 1) falešných slov z huby. Byla je příčina stará baba jedna, ta je naše srdce od sebe rozvedla. Dopust, Bože! dopusť na babicí hřmění, by na ni pršelo devět dní kamení. Devět dní kamení, desátý den trní: by víc nerušila věrné milování. l) aby nerozváděl, co se komu líbí. Tím se někdy ta píseň také zavírá.

Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (100%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,

Sušil 1702 | Před našim domem stoji kůň vrany (100%)
Před našim domem stoji kůň vrany, [: stroji se šohajek do vojny na nim. :] Stroji se, stroji, ba i pojedě, prošvarnu dzěvuchu sebum něvezme. Dy mě něvezmeš, plakać něbudu, jak sem prv dzělala, zas dzělać budu. Vylez, dzěvucho, na vysoky prah, podaj mi ručičku na ostatni raz. Na prah vylezla, ruku podala, sve žulte vlasy z hlavy trhala. Vyjel za humny, šátečkem točil, navrać mi, ma mila, co sem ci kupil. Dy sem ci kupil, to si nědbala, dy sem ci někupil, to si plakala. A jedź juž ty, jedź, něvolaj vice, bo si mi někupil enom střevice. O, dzěvče, dzěvče, dzěvče ze dvora, dalas mi šatečku, něbyla tvoja. Dybych byl vedzěl, že něni tvoja, byl by ju pořezal, podstlal pod koňa.

Erben 2/171 | Když jsem šel k mej milej (100%)
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.

Erben 2/189 | Žádnej neví co je láska (100%)
Žádnej neví, co je láska, kdo jí nezkusil: nešel bych já za svou milou, kdybych nemusil: ale já tam mnsím jít, svou panenka navštívit, kdyby mně to všickni lidé měli za zlé mít.

Erben 2/204 | Ach nevím nevím (100%)
Ach nevím, nevím, proč se tobě líbím, ach nevím, nevím, proč mne máš rád: bohatá já nejsem, tak hezká taky ne; ach nevím, nevím, proč mne máš rád. „Tvé modré oči ty já mám nejradši, tvé modré oči ty já mám rád: ty modré očičky a bílé ručičky: protože umějí 1) všecko dělat.“ 1) jen kdyby uměly něco dělat!

Sušil 1651 | Husaři jedou pod modrou vodou (100%)
Husaři jedou pod modrou vodou, [: na jihlavských lukách :] koně krmijou. Dyž nakrmijou, pak napojijou; jihlavské děvčátka, pojeďte s nama. My nepojedem, jsme holky mlady, za rok, za dvě leta půjdem za vami. Děvečka mladá po poli chodí, hledá bylinečku, hlava ju bolí. Bylinečko má, dybys věděla, kterak bych já svému synečku milému z vojny pomohla.

Sušil 1640 | V Račibořu v jednym domě (100%)
V Račibořu v jednym domě šiju se tam šaty pro mě, šiju mi tam kabatek na všední deň, na svatek. Když ty šaty oblikame, co my smutně pohlidame, o, Bože můj, Bože můj, co my mame smutny strůj. V Račibořu v jednom domě šiju se tam šaty pro mě, šiju se mundyrunky, že mušim od milenky.1) O, ma mila, lito če mně, že ja musim jisč od tebe, o, kdybys ty věděla, kaj budu od večera! Budu ja stač na ulici, co jdu podle peru všici, a kdybys ty věděla, kaj budu od večera.

Erben 2/205 | Ráda bych tě měla (100%)
Ráda bych tě měla, jen kdybych věděla, jen kdybych věděla, že budeš můj; ale tak těžko je, potěšeni moje, protože já nevím, budeš-li můj. „Jen ty mě ráda měj, na mě se nehněvej, jen ty mě ráda měj, já budu tvůj; nebo tak lehko je, potěšení moje, protože nechci bejt, než jenom tvůj.“

Sušil 1602 | Ach kdybys ty věděla (100%)
Ach, kdybys ty věděla, má panenko roztomilá, jaký já mám šaty, o, co bysi plakala, má panenko roztomilá, a já s tebó taky! Já mám šaty zelený a červeném vyložený, klobók lemovaný, to já musím nositi, má panenko roztomilá, do nédelší smrti!