Rittersberk 1825 / 121 | Co jsem smutná myslila

4 words

Erben 3/049 | Co jsem smutná myslila (100%)
Co jsem smutná myslila před panem farářem, že jsem ruko podala před velkým oltářem: co jsem chtěla, už to mám, už se tomu neschovám, přesmutná děvečka! Cos, Andulko, myslila před velkým oltářem, že jsi ruku podala před panem farářem? Hleď, Andulko, hleď, hleď, své srdéčko nepleť: co jsi chtěla, už to máš, už se tomu neschováš! Kdybysi se schovala, on tě bude hledat, s když psk tě dostane, tu se bude hněvat. Hleď, Andulko, hleď, hleď, své srdéčko neplet: co jsi chtěla, už to máš, už se tomu neschováš!

Erben 2/310 | Teče voda teče (97%)
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.

Erben 2/353 | Vímť já domeček (97%)
Vímť já domeček, 1) a v něm okénko, pod kerým jsem stával, na tebe volával: Spíš-li, panenko? „Nespím, ach nespím! 2) dobře tě slyším; jenom že já tobě, potěšení moje, otevřít nesmím.“ Proč bys nesměla? Vždyť nejsi sama, ani ti nebrání, potěšení moje, tvá panímáma. Když neotevřeš, s pánem Bohem lež: nepřijdu já k tobě, potěšení moje, do roka podnes. Nežli rok vyšel, už zase přišel: jen že u své milé, holky roztomilé, lásky nenašel. Ach holka milá, co jsi myslila, že jsi naši lásku, můj zlatej obrázku, že’s ji zrušila? „Zrušila jsem ji ne o své vině: že jsou nás podvedli, od sebe rozvedli falešní lidé. Zrušila jsem ji pro lidské řeči: že jsou mi nepřáli, milovat nedali tvých černých očí.“ 1) Ach nejmilejši zlaté okýnko! 2) Spala jsem, nespím.

Erben 2/356 | Ach kýž jsem za vodou (97%)
Ach, kýž jsem za vodou, za vodou studenou! dala bych si ulejt, dala bych si ulejt roubu, to stříbrnou. Zatroubila bych, zaplakala bych, na svého milého, na neupřímného, zavolala bych. „Ach, dcero má milá! co pak jsi myslila, že jsi pro jednoho hocha falešného tak se zarmoutila?“ Ach! té mojí lásky neuhasí ve mně ani ten deštíček, ani ten deštíček, co se přes les žene. Co se přes les žene, přes zelené pole, tam kde vorávalo, když za mnou chodilo, potěšení moje. Já byla upřímná, ty jsi byl falešný: Bůh ti štěstí nedá, Bůh ti štěstí nedá v tom jiném manželství. Bůh ti štěstí nedá na tom tvém statečku: že jsi mne oklamal, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku! – Ty hvězdičko tmavá! kdybys slzy znalá, a měla srdíčko, má zlatá hvězdičko, jiskry bys plakala! Plakala bys se mnou, plakala noc celou, že pro věno zlaté nevěsty bohaté s milým mne rozvedou.

Erben 3/048 | Cos má milá (97%)
Cos má milá, cos myslila, žes při oltáři před božskou tváří přísahala? „Nechtěla jsem, musela jsem; a když jsem klekla, „slibuju“ řekla, plakala jsem!“

Erben 2/019 | Dlouho holečku (96%)
Dlouho holečku, dlouho k nám nejdeš: já jsem myslila, že už nepřijdeš! Když jsi k nim přišel, pojď večer s námi: však nejseš cizí, jseš dobrý známý.

Erben 2/280 | Mám velkej zármutek (96%)
Mám velkej zármutek pro tebe, holečku, že jsi mne zanechal, ubohou děvečku. Když jsi k nám chodíval a mne jsi miloval, nemyslila jsem si, že bys mne zanechal! Když jsi mne zanechal, 1) děkuju ti z lásky: nebudem už spolu chodit na procházky. Děkuju ti, synku, za tvé milování: aby ti dal pán Bůh hojné požehnání! 1) Vždycky jsem myslila, že máš ke mně lásku: a tys mě ošidil, můj zlatý obrázku! Dřív jsi mne miloval, teď jsi mne zanechal: děkuju ti, synku, že’s falešný býval!

Erben 2/539 | Když jsem k vám chodil (96%)
Když jsem k vám chodil do vašeho domu, ty snad jsi myslila, že já nemám k komu: když mne nechceš, nechej tak, nemusíš mne milovat, nemusíš mne, má panenko, více milovat! Když jsem k vám chodil do vaší komory, ty snad jsi myslila, že ti nejsem rovný: když mne nechceš atd. Když jsem k vám chodil, ty jsi byla pyšná; ty jsi ani jednou za mnou ven nevyšla: když mne nechceš atd.

Sušil 0194 | Byla jedna smutna žena (4%)
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.

Smutný 48/221 | A co je ně smutnej ženě (4%)
A co je ně smutnej ženě, ztratila sem pikolu v seně

Sušil 2273 | Chodí králka chodí král (4%)
[: Chodí králka, chodí král, nemá koní ani kráv. :] Zhořela mu fára blízko pivovára. Nechcó mu jí stavěti, musí na ňu žebrati. Má matičko z lóky, déte misu móky. Pár vajiček vod slepiček, žičko másla vod kraviček. Déte jí na užičku másla, aby se jí ta huběnka spásla. Déte jí, déte na zlatý střevíce, ať se ona prochází z jizby do sednice. Déte jí, déte na stříbrný pásek, ať je na něm sto padesát krásek.1) Bude-li více, hezkého mládence, třebas toho, co leží v kolébce. Králka se nám roznemohla, nemůže dělati, a my smutny zarmóceny musíme žebrati.