žena

Displaying 1 - 100 of 248
Niet krajší jak žena mladá, kerá vidí muža rada
Kdybych já moh býti, kde je mé myšlení: tam kde se prochází moje potěšení! Kdyby mi nebyly hory na závadě, viděl bych mou milou chodit po zahradě. Chodit po zahradě trhat modré kvítí: ach, to sám pán Bůh ví, budu-li tě míti! Hory, Černé hory, ustupte na stranu: ať přece mou milou za ženu dostanu.
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“ Když máš přijít zejtra ráno, zůstaň radši hned u mne. potěšíš tak mé srdéčko, potěšíš i sám sebe. 1) Místo následujících dvou sloh zpívá se místem tato jedna: Neplač, neplač, nenaříkej, vždyť já si tě přec vemu: až jen drobet povyrosteš, vemu si tě za ženu.
Stála na zahrádce v zlaté šněrovačce. Měla čepec zlatý, vlásky kudrnaty. Košilicka tenká, šila ji panenka. Šila ji z hedbáví v tom zeleném háji. Šila, vyšívala, žalostné plakala. „V té zámecké věži tam můj milý leží. Vartu k němu dejte, ať mi neodejde.“ Vartu k němu dali, čtyry kyrysary. A y širokém domě sedlali mu koně. „Koně mně sedlejte, dlouhý palaš dejte. K tomu karabinu za mou mladou ženu.
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.
Nebudeš, má milá, nebudeš má žena, kdyby ti visely pentle přes ramena. Pentle přes ramena, dundel na střevíce: nepůjdu k vám více do vaší světnice!
Co ty se vyptáváš, mnoho-li mám peněz? nic ti po tom není, do truhly mi nelez. Co ty se vyptáváš, mnoho-li mám věna: nic ti po tom není, nebudu tvá žena.
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.
Ach, můj Bože nejmilejši! jak je letos lacino: kopa mužskejch za půl jabka, a to ještě planyho, a dvě kopy za cely – ještě jsou dost placeny: jedna ženská za pět tisíc – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou žensky tak drahy: na rynku jich prodávají čtyry za dva krejcary; jeden mužskej za tisíce – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou mužsky tak drahy: dvanáct mužskejch za půl jabka, čtyrydvadcet za cely; jedna holka za tisíce – ještě není k dostáni!
Klášterská hospoda pěkně malovaná: kdož je ji maloval? mládenci s pannama. Mládenci s pannama, muži se ženama: moje nejmilejší bílejma rukama.
Do hospody chodím, ženy se nebojím – když jí nemám: až ji budu míti, pak nebudu smíti z domu nikám.
Půjč mi, ženo, motovidlo, půjč mi, ženo, motáček: já se budu učit motat, ty se budeš otáčet.
Kalamajka mik mik mik: voženil se kominík: kerou si vzal za ženu? pastejřovie Mařenu.
Strejček Nimra koupil šimla za půl páta tolaru; přišel domů, popad ženu, tancoval s ní maděru. Náš pan Matěj vyšel na frej, šel je skrze kuchyni: a vony ho celičkýho děvečky tam polily.
Která holka bledá, ta se vdávat nemá: která je jak růže, ta se vdávat může, z tý je hezká žena.
Málo pšenic, málo žit, málo žit, nesmíme se oženit, oženit; ječmeny jsou zeleny, musíme bejt bez ženy.
Chlapče, chlapče modrooký! nežeň ty se na ty roky: tyto roky vojna bude, žena tobě plakat bude.
Rád bych se ženil, ženy se bojím: žeby mě bívsla, doma zavírala, toho se bojím.
Na našem vršku viděl jsem lišku: kdyby mně pán Bůh dal ženu Lidušku! Na našem prahu viděl jsem vránu: kdyby mně pán Bůh dal ženu Márjánu!
Co pak ti naši dělají, že se mně ženit nedají? Mně je tak ženy potřeba, jako formánku nevěra. Forman si přeci pomůže, mně pomoct žádnej nemůže!
Ženu, ženu, ženu, ženu potřebuju, ženu, ženu, ženu, ženu muším mít: aby mně právala, postýlku stlávala; ženu, ženu, ženu, ženu muším mít. Ženu, ženu potřebuju, ženu musím mít: aby mně právala, postýlku stlávala, pekávala chlíb.
Když se všickni voženili, já se taky vožením: ženu pošlu na robotu, sám si doma poležím.
Nasík jsem dvě fůry votavy, nasík jsem dvě fůry sena: kdybych se byl letos voženil, byla by hrabala žena.
Jak živa jsem neviděla na buku žaluda: pročby mládenec opustil svou pannu pro vdovu? Vždy! je panna pěkná bílá, červená, červená, a vdova je ve dva konce shrbená, shrbená. Jak živa jsem neviděla na louce jalovce: proč by panna opustila mládence pro vdovce? Mládenec je pěkný bílý, červený, červený, a vdovec je ušpiněný od ženy, od Ženy.
Paňmáma povídala, abych si vdovce vzala: vdovec má půl srdce, půl ho dal nebožce; mládenec ten má cely, on je se mnou rozdělí. Paňmáma povídala, abych si vdovce vzala: že vdovec nepije a ženu nebije; že má zaschlej žaloudek, jako od smoly soudek.
Stála je v zahrádce v pěkné šněrovačce, a sukničku měla štráfovanou, tvářičky jak plena, čepeček s pentlema: bude z tebe, holka, hezká žena!
Pochválen pán Ježíš Kristus! my jsme k vám přijeli, dáte-li nám vaši dcero, abysme věděli: dáte, či nedáte? nynčko nám povězte, abysme se obrátili, pokud jsme na cestě.
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“
Inčko vám děkuju, pane páter! že jste vy mně dali, co jsem já chtěl. Dali jste mně ženu Kateřinu: a já si ji schovám pod peřinu.
Pře-můj milej tatíček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och táto, tatíčku! promluvte slovíčko; máte mě vodtud ztratit jako strom jablíčko. Pře-má milá matička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och mámo, mamičko! promluvte slovíčko; máte mé vodtad ztratit jako strom jablíčko. Pře-můj milej bratříček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och bratře, bratříčku! promluv jen slovíčko; máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-má milá sestřička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och sestro, sestřičko! promluv jen slovíčko: máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-můj milej ženíšek za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och promluv, ženíšku! promluv jen slovíčko: máš ty mě k sobě přimnout za ženu brzičko. Pře-mý mily muziky! hrajte mi z veselá, pokud eště s matičkou já sedím u stola: až já vodtnd pudu, víc sedít nebudu, svejch milejch a hupřímnejch na věky pozbudu!
Už ji vedou, už ji mají, komu pak ji odevzdají? komu by ji odevzdaly než ženichu do komory? Když pak družba nevěstu do ložnice uvedl a dvéře za ní zavřel, zpívají ženy dílem v příbytku nevěstině, dílem po cestě zpátky do hospody, písně tyto:
Když jsi se chtěla vdát, musíš družek nechat, musíš meze ženy do komory: vony tě slibuju, že tě věnec vemú, že tě za něj dají čepec bílý.
Mý zlaty červeny čepeni bejvalo propleteny: včera mě strojily družičky, dnes už mě čepí ženy.
Už, už, už Honzíček je muž; Andulička jeho žena, už je taky očepena: už, už, už Honzíček je muži
My máme mladú ženu, ženu, my máme mladú ženu: kdo ji chce vidíti, muši nám platiti, nebo mu klobúk vemu! Potom tancují dále, zpívajíce:
Ta Bludojc setnička nevymetená: stojí tam Kačenka, je vypletená; je vypletená, v bílým čepečku: kdo chce s ní mluviti, musí po česku. Německy neumí, a česky málo; kdo chce s ni promluvit – „Poďte sem, mámo!“ Po očepkách darují místem ženy nevěstě do hospodářství kužel naditý lénem, jehož obyčejně mnoho kloubů bývá.
My jsme ženy všecky hezky, proto že jsme Varvažovsky. Kalouskova taky hezká, když už bude Varvažovská.
My jsme ženy od Sušice, rády bysme kořalice. My jsme ženy z Protivína, rády bysme holbu vína. Holbu vína, holbu vody: budem strojit brzo hody. Družba maje v roce šátek, zpívá v tanci:
Jsem, jsem věru rád, že jsem dostal hezkou ženu; jsem, jsem věru rád, že jsem dostal Bělohrad: Bělohrad je pěkný město, má ženuško, nepověz to; jsem, jsem věru rád, že jsem dostal Bělohrad.
Chvála pánu Bohu! už jsem se oženil, chvála pánu Bohu! už mám ženu: už jsem se oženil, svobodu proměnil; chvála pánu Bohu, už mám ženu. Chvála pánu Bohu! už jsem se provdala, divála pánu Bohu, už mám muže; už jsem se provdala, pod čepec dostala; chvála pánu Bohu, už mám muže!
Poslechněte lidi málo, co se je před lety dálo, kterak jedna svatba byla, moc diváků přivábila. Ženich ten byl z Chudé Třídy, a nevěsta z Ženské Bídy, prohlášeni jsou v Jekově a oddáni v Nebylově. Družba ten byl z Drbalova a mládenec z Vyhnanova, družka byla ze Strojetic a kuchařka od Odřetic. Piva, vína bylo dosti, každý pil po své libosti; a když po obědě bylo, všecko se to k tanci mělo. Na skřipky hrál od Šumavy, a na šalamaj z Vratislavi; a na trouby co troubili, od Mrázova kdesi byli. Ze Strakonic byl s dudama, od Trhanova s kobzama, s trumarínou od Dobřína a s kejdama z Kokořína. Frkoč foukal jeden z Lomu: divili se lidé tomu, kde jsou takovou čeládku shledali k tomuto sňatku. Bylo jest to hodování, přes příkopy tancování! Rozešli se po tom čase – nevím, kde se sejdou zase.
Nestarej se, ženo má! že my nic nemáme:[53] zabijeme komára, masa naděláme.[54] Půl ho dáme do komína, půl ho uvaříme: nestarej se, ženo má, že se nenajíme![55]
Není lepší jako mladá žena, neb ona se rozveselí sama: ráno dá hubičku a v poledne dvě, na večer si sama ke mně sedne.
Ženo má, ženo má, ženo má maličká! já tebe radši mám, než husar koníčka. Husar má koníčka za dvě stě tolarů: já tebe, ženo má, zadarmo dostanu. Husar má koníčka pro to své jezdění: a já tě, ženo má, pro své potěšení.
Náš táta si mámu chválí, že mu málo dříví spálí: při maličkým polínku uvaří mu polívku. Náš táta má hodnou máma, já takovou nedostanu: a bych dost daleko šel, snad bych ji přec nenašel. Náš mlynář si ženu chválí, že mu málo dříví spálí: postavila na úkrop, spálila mu novej plot!
Mám kalhoty kožený, jenom že jsou dluženy: táta mi je půjčil, abych já se učil doma sedat u ženy.
Počkej za rok, za dvě léta, zapomeneš na hospodu: budeš doma u své ženy zunkat vodu! Počkej za rok, za dvě léta zapomeneš na muziku: bude ti ji žena nosit na jazyku!
Vizte, pane páter! vizte, vy jste mě ošidil čistě: dal jste mi ženu maličkou, já jsem ji zabil hubičkou.[56]
Pro peníze vždycky pláču, když si zpomenu na Káču, – co jsem za ni musel dát, když jsem ji chtěl sobě brát. Neb na cizím panství byla, vrchnost mně ji povolila: kdo chce Káču ženu mít, musí dobře zaplatit.
Přeškoda nastokrát, že jsem se ženil! tu zlatú svobodu že jsem proměnil! Já miloval pannu, doslal jsem ženu: na to já do smrti nezapomenu!
Každej se mne ptá, kde je má ženuška? každej se mne ptá, kde je má žena: ona šla do Prahy, nesla tam kapouny; kapouny prodá, peníze mně dá. Kapouny prodala, peníze propila: jak pak mně je dá, když už je nemá?
To je žena má:[57] v kapse mejdlo má, v polici má hřeben, aby každej věděl, že se česává. Špatnou ženu mít,[58] ještě od ní bit: dám vykopat jámu čtyryceti sáhů, dám ji tam hodit.
Hodnou ženu mám, nechlubím se vám: je to dobrá hospodyně, kde si smyslí, tu si sedne, to vám povídám. Studenou vodou chléb zadělává: když jí zůstane jako brus, nesmí ho dát žádnýmu kus, mně vinu dává. Že jsem jí dřiví naštípal křivý; že má k chlebu rovny býti, suků žádnejch nemá míti, z toho mne viní. Pořádek u vás ten není n nás: jeden střevíc pod lavicí, druhej v řezací stolici – to není u vás! Co vám víc povím: bílá co komín, sukni nosí k jedny straně, cíp od šátku na rameně – víc vám nepovím!
Za padesát zlatejch maly volčata –ta –ta, maly volčata: co jsem se vošidil, že jsem se voženil, mily děvčata –ta –ta, mily děvčata! Ani tak na volkách, jako na ženě –ně –ně, jako na ženě; voly můžu prodat, a peníze prohrát, ale ženu ne, ne, ne, ale ženu ne. Voly můžu prodat za sto tolarů –rů –rů, za sto tolarů: ale s ženou běda, za tu žádnej nedá deset krejcarů –rů –rů, deset krejcarů. Zadělává buchty studenou vodou –dou –dou, studenou vodou; přes koleno váli, ještě mi je chválí, že dobry budou –dou –dou, že dobry budou!
žena se na mě hněvá, nemluví: bude-li to dlouho trvat, oněmí!
Ženěníčko, ženě-, ženění, to je horší nežli vězení: z vězení si člověk pomůže, ale od zlé ženy nemůže. Co pak jste, rodiče, myslili, že jste mě k ženěni nutili? dostal jsem s ní čtyry tisíce, ty mně zarmoutily mý srdce. Peníze jsem rozdal na dluhy, nemůžu se zbavit obludy: pořád ne mně sedí jako drak, bodejž jí vzal sobě černej šlak! Ženění, ženění! horši než vězení: z vězení si pomůže, a od ženy nemůže. Má žena falešná ona mi odešla: bodejž je mi utekla rovnou cestou do pekla!
Jaká by to hanba byla, aby žena muže bila; jaká by to hanba byla, aby se jí dal: by ho bila rukavicí, hodila jím pod lavici; jaká by to hanba byla, aby muž se dal!
Na tom mostě, na kameně, přivázala žena muže na řemene. „Zlatá ženo! pust mě s něho: nebudu ti nadávati psí plemeno.“ Za tou naší stodoličkou moc ječmena:[59] uvázala žena muže na řemena.[60] „Ouvej, ženo! pust mě s něho, nebudu ti nadávati slova zlého.“ Co mě, ženo moje milá, co mě vážeš? vždyť já tobě všecko dělám, co mně kážeš: kážeš-li mně pro kvasnice, já ti pro ně honem běžím – bez čepice.
Roztrhaná chalupa a zlá žena k tomu: ty dvě věci vyženou hospodáře z domu!
Já jsem už jako muž! klobouk mám klepouchej: ženo má, poslouchej, ženo, ženo, ženuško má! Ženo má, buď dobrá: nebudeš-li poslouchat, já ti dám vybouchat, já ti, já ti sám vybouchám!
Zakukala žežulička na rozcestí v háji: kerá žena muže bije, každá bude v ráji. Zakukala žežulička v šírém poli pěkné: kerej muž svou ženu bije, hořet bude v pekle. Zakukala žežulička v háji na rozcestí: kerej muž svou ženu bije, dá mu pán Bůh štěstí. Zakukala žežulička pěkně v šírém poli: kerá žena muže bije, na mršník se hodí.
Kdo má zlou ženu v nedělí, nechť jde do lesa v pondělí; v outerý kej na ni chystej, ve středu ním ji vytřískej. Ve čtvrtek bude stonali, v pátek bude umírali, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. V neděli půjdem namlouvat, v pondělí o věno smlouvat, v outerý, ve středu zváti, ve čtvrtek a nevěstou hráli. V pátek se svatba dokoná, v sobotu žena hotová; v neděli budu mít ženu, starosti všecky zaženu. Jak jsem chtěl, tak se mi stalo, peněz mi málo zůstalo: pochovám-li zas mršinu, pak vám vystrojím hostinu!
Já jsem se oženil o svatým Jáně: žena mně umřela, už leží v jámě.
Ach ženy, ženy! poraďte vy mi, muže trapiče mám: celej den pije, v noci mě bije, ani světa neznám! „Vyjdi do pole, natrhej sobě zelí čertovýho: jak je okusí, hned umřít musí do dne devátýho. Vyjdi do pole, nařež cibule, pod oči si namaž: aby neřekli lidi klevetní, že ho ráda nemáš.“ Cibuli měla, oči si třela, smutné naříkala: „Ach ouvejf ouvej! můj muži milej, co jsem se dočkala!“
Když jsme se tak sešli, kamarádi z mokré čtvrti! když jsme se tak sešli pospolu, dejme sobě nalejt, kamarádi z mokré čtvrti! dejme sobě nalejt poznovu; žena doma hospodaří, neví, jak se muži daří: my se máme pěkně, peníze jsou v pekle; my se máme pěkně, peníze ty tam! Když jsme se tak sešli, kamarádi z mokré čtvrti! když jsme se tak sešli pospolu, dáme sobě zabrat, a bodem veselí, dáme sobě zabrat nahoru.
Nestarej se, ženo má! kde je pivo, tu jsem já; nestarej se, ženo má, kde mne najdeš: kde je piva sklenice, tu je taky mý srdce; nestarej se, ženo má, tu mne najdeš!
Napi se, synu marnotratný! nejsou ti peníze tak nic platny. Co je ti platna mladá žena, když celej tejden nejseš doma? Co jsou ti platny pěkný koně, když celej tejden nedbáš o ně? Co je ti platnej hezkej statek? když pořád hejříš, jde na zmatek. Celičkej tejden nejdeš domů, neděle přijde, piješ znovu.
Ach co pak říkají ženy naše, že jsme jim propili dvaciáše, dvaciáše, novy groše? jak vony bědují, ženy naše!
Kdyby nebylo pana starého, tak by nebylo piva dobrého: ale náš pan sládek drží na pořádek, za to chvalme ho. Jen kdyby ženy neškaredily, když na pivo jdem, se nevadily, tak by žádné hádky, křiky, nepořádky nikdy nebyly. Vždyť my mlčíme, když kávu pijou, z hrnců mázových do sebe lijou: a nám k snídaníčku ňákou drobeničku ráno přinesou. Co vždy bývalo a co se patří, toho držme se, rozmilí bratří: ženám kávy šálek, mužům piva džbánek, tak se to patří!
Měla žena muže, on se smrti bál, třeba celé noci doma nelíhal; doma, doma, doma, doma, doma nelíhal, že se smrti bál. Ach má milá ženo! přijde-li ta smrt, pro Boha tě prosím, do pytle mě vstrč; dopí, ženo, dopí, dopí! do pytle mě vstrč, přijde-li ta smrť. „Ach můj slátej muži! já pytle nemám: mám tam starou nůši, do té já tě dám: nůši, nůši, na mou kuši! do té já tě dám, když pytle nemám. Ach má milá ženo! nůše děravá: přijde-li ta Suchá, vždyť mě uhlídá; uhlí-, uhlí-, uhlí-, uhlí-, vždyť mě uhlídá, a bude bída! „Ach můj zlatej muži! jinou radu mám; budeš-li se toulat, to ti udělám: vstrčím já tě do komory, zavru na všecky závory, to ti udělám, jak ti povídám.“
Těžko trpět žízeň,. bratří rozmilí! pivíčko dobry je, svlažuje žíly, jak je máme, tu zpíváme: Nepudeme domů až ráno, až bude ustláno; nepudeme domů až ráno, až bude den. Mázíček za mázem líbezně chutná, každej se napije, je jako putna, sklenci zdvihá, pěkně zpívá: Nepudeme domů atd. Ženuška přiběhne: „Muži, pojď domů!“ Šenkýř ji uvítá, vede ji k stolu: „Pije jen máz pan manžel váš!“ Nepudeme domů atd. Žena počne zpívat píseň bez noty: „Propiješ naposled kabát, kalhoty! prach nic nedbáš, jenom zpíváš: Nepudeme domů atd. Pivíčko pěkně se pění v sklenici; každej má rozumu plnou čepici: sláva sládku, též i mládku! Nepudeme domů atd.
Nic nedělá, pořád pije, domů přijde, ženu bije. Ženu bije, děti taky, budou na něj naříkati!
Kamaráde! nepí, chalupa ti letí, zabije ti ženu, zůstanou ti děti: neohod tam, nepí ho, toho piva hořkýho! „Kamaráde! jen pí, ať chalupa letí; veme-li čert ženu, veme taky děti: pojď jen tam, dej si ho, toho piva hořkýho!“
Inu! děj se vůle boží, já už nic nedbám! prodám ženu, prodám děti, peníze dám na propití: inu! děj se vůle boží, já už nic nedbám!
Až já půjdu z krčmy, moje ženo, mlč mi! až já půjdu opilej, ty mne, ženo, podpírej.
Už ho vedou Martina, kapsa se mu ztenčila: hrajte mu, trubte mu, muzikáři, marš, aby měl Martinek před ženou kuráž! Už ho vedou přes zahradu, jeden napřed, druhej zadu: hrajte mu, trubte mu, muzikáři, marš, aby měl Martinek před ženou kuráž! Už ho vedou, Martina, kapsa se mu ztenčila: co pak řekne jeho žena, stará Mařena?
Což pak mne, má ženo, neznáš, neznáš? vždyť jsem já z Podmoklé bednář, bednář. Pobíjím na pivo 1) sudy, sudy, znají mne šenkýři všudy, všudy. 1) Udělám já tobě víka, víka, budeš moct přikrejvat mlíka, mlíka.
Nebublej, ženo má, na šaty ti koupím; budeš-li bublati, krk tobě zakroutím!
Když jsem šel z hospody domu, to o půl noci, neměl jsem já pražádný strach s té tmavé noci; když jsem já přišel domů, klepal jsem na svou ženu: „Otevři mně má ženuško, já už jdu domů.“ Tu mne začls má ženuška smutně vítati, mou paruku kopuletou s hlavy škubati, a to bylo vítání do božího svítání, tu jsem dostal od své ženy trpké snídaní. Smutně zpomínal jsem sobě na pana sládka, že ho někdy porodila neštastná matka; on dobré pivo vaří, kapsa nehospodsří: teď jsem dostal za pokutu – musím drát peří.
Co pak se to se mnou děje, žádný mi nic nepřeje; prstem na mne ukazují, za ochlastu mne mají: tak jako bych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl, a své peníze propil! Kdybych třebas dukát propil, šenkýřka se nehněvá; šenkýř se mnou se nevadí, pivička mi nalívá: tak jako bych hoden nebyl atd. Alou, páni muzikanti! z veselá mi zahrajte; hrajte, trubte na vše strany, a mne obveselujte: tak jako bych atd. Veselosti plná hlava, v kapse ani krejcaru; má-li žena jaké groše, všechny jí je poberu: tak jako bych atd. Šel jsem včera do hospody, v patách za mnou běžela; jen jsem si dal holbu piva, už se do mne pustila: tak jako bych atd. Vždycky jenom mně vyčítá – věřte mi na mou víru – že mám kabát plný záplat, kalhoty samou díru: tak jako bych atd. Ach, moje zlatá ženuško! jen se na mě nehněvej, radši mi ňáké peníze na pivíčko vydělej: tak jakobych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl a se pivíčka napili
Šel Jukel na pivo, na dobré pivíčko; šla žena pro Jukla: „Pojd domů brzičko!“ Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala pro psíka, aby pes Jukla kous: pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala je pro kej, aby kej psa mlátil: kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít atd. Poslala pro oheň, aby oheň kej pálil: oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat atd. Poslala pro vodu, aby oheň hasila: voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit atd. Poslala pro vola, aby vůl vodu pil: vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit atd. Poslala pro řezníka, aby řezník vola bil: řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit atd. Poslala pro bábu, aby odčarovala: bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít atd. Poslala pro čerta, aby čert bábu vzal: čert nechce bábu brát, bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít atd. Poslala pro hroma, aby hrom čerta tlouk: hrom začne čerta tlouct, čert začne bábu brát, bába začne čarovat, řeznik začne vola bit, vůl začne vodu pít, voda začne oheň hasit, oheň začne kej pálit, kej začne psa mlátit, pes začne Jukla kousat, Jukel už chce domů jít, že už se mu nechce pít: ach to dobré pivo, to dobré pivíčko!
Naše stará bába není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše dojná kráva není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše mlsná koza není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše krmná svině není doma atd. svině s selaty atd. Naše tichá ovce není doma atd. ovce s jehňaty atd. Naše bílá husa není doma atd. husa s housaty atd. Naše zlatá kachna není doma atd. kachna s kachňaty atd. Naše kusá koura není doma atd. koura s kuřaty atd. Naše chytrá čubka není doma atd. čubka s štěňaty atd. Naše černá kočka není doma atd. kočka s koťaty atd. Naše malá myška není doma atd. myška s myšaty atd. Moje zlá žena není doma šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty, svině s selaty, ovce s jehňaty, husa s housaty, kachna s kachňaty, koura s kuřaty, čubka s štěňaty, kočka s koťaty, myška s myšaty, žena s děvčaty nejsou doma, šly do mlejna.
My jsme hoši, my jsme hoši, my jsme hoši svobodní: my můžeme vandrovati třeba do cizích zemi. A vy bratří kamarádi! můj pinkl mně spakujte, potom s veselou muzikou kousek mě vyprovoďte. Už je pinkl spakovaný, na stolečku tam leží: vynes mi ho, má panenko, vynes mi ho ze dveří. Pinkl vzala, ven vynesla, žalostně zaplakala: „Kýž jsem tě, můj nejmilejši, byla radš nepoznala!“ Bylo lásky, bylo lásky čtyry fůry formansky: už jí není a nebude za náprstek krejčovský. Ten náprstek je bezedný, láska z něho vyběhla: nemysli si, má panenko, že ty budeš má žena.
Sedlák na louce seče, kosa mu řezat nechce; von se vždy vohlídá, vočí k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Když bylo po polednách, vzal kosu na ramena: přiběhnul-tě domu, vyplísnil svou ženu, že nestrojí voběda. Sedlák na louce seče, kosa mu brati nechce; von se smutně dívá, voči k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Slunce jde na poledne: pojď, holka, vyprovoď mne! vyprovoď mne přes les, a já tebe přes ves, a tam se rozejdeme.
Nanynko, Nanynko! ty jsi trucovitá: kdybys byla moje, bejvala bys bita. Bejvala bys bita to lískovou holí: že tě tvá matička za rok nezahojí! Za rok nezahojí, ani za dvě léta: abysi věděla, že půjdu do světa. Za rok, za dvě léta bude z tebe žena, a já budu nosit šavli u řemena. Šavli u řemena, boty šněrovaný: abysi zpomněla na mé milování. Na mé milování, na moji dobrotu, že jsem k vám chodíval každičkou sobotu. Každičkou sobotu – sedumkrát za tejden: abys to věděla, že se víc nesejdem!
Vždycky jsou se naši starali, jakou by mně ženu dali: dali mně po straně šavličku, ještě mně ji připínali.
Háj – háj – háječku zelený! už jsem já na vojnu chycený: na vojnu mě vsáli, provazy svázali, daleko, široko do světa zadali. Háj – háj – zelený háječku! už mám já po boku šavličku: šavle ocelová, ta je moje žena, ona mě vyseká, až mi bude třeba.
Pořád mně dávají, co se mně nelíbí, pořád mně dávají, co já nechci: dávají mně starou, ošklivou, bublavou: co se mně nelíbí, toho nechci! Lepší je, tatíčku, na vraném koníčku, lepší je, tatíčku, na vojnu jít, nežli se oženit, škaredou ženu mít; lepší je, tatíčku, vojákem být.
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.

Pages