Či

Displaying 1 - 100 of 139
Spituje sa Anička, či je doma Zuzička
Spítaj sa ma, šuhaj či puojďen za teba
Keď ma vezmeš, či ma buďeš milovať
Dobrí večer, moj mužičku, či ešče piješ
Jaj, Bože muoj, prebože muoj, či som ňešťastľivá
A jak ja ci bede na wesele
Ej či to zvony zvonie či organy hrajú
Ej či to zvony zvonie či organy hrajú
Čí to zvony zvonia či organy hraju či že to
MIlá moj milá, jedo ci je vine, Ej pri jarečku býváš
Borovka, borovka, zelená borovka či se estě nevydala
Anička, dušička kde si bola, že si ci čizmičky zarosila
Čí je to ceruška, chce sa vdávat
Či my tunák buděme či večeřat budíme?
Či ji to ceruška, chce sa vdávat, neumí slepičkám
Či je to lúčka nakosená, ej strážnickej
Ej či mi tak, či mi tak, či mi bryndzie?
A či já to kone na dvore, čo maju zlate kontáre
Borovec, Borovec, zelený Borovec či dnes večer
Čí je to svadbička, čí je to
Čí je to domeček šindelem pobitý, budeš si do něho, mařenko choditi
Čí je to palička, aj na štyry brázdy
Čí je to domeček šindelem pobitý, budeš si do něho, mařenko choditi
A v nedělu po obědě chodil Pán Bůh po besedě.1) Nadešel tam panskú dívku, nabírala vodu čistú. Podaj, děvče, podaj vody, umyjem si svoje nohy. A ta voda není čistá, napadalo do ní lista.2) A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi jistá.3) Padesáte's mužů měla, s každým dítě zahubila. Mužma’s peklo zahustila, dětma’s moře zaplavila. Pannú si se udělala, knězi se nespovídala. Sám-li ste vy Pán Bůh milý, že vy znáte moje viny?4) Jdi, děvečko, do kostela, padni na holé kolena.5) Jak na krchovo vkročila, samy zvony zazvonily.6) Co ty zvony znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak do kostela vkročila, obrazy se potrhaly, naopak se obracaly. Co obrazy znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak v kostele pokleknula, v solný slúp se obrátila.
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
Měl cě svaty Juři konička vraneho, vyjechal se na nim do pole ščireho. Maš-li ty, děvečko, zlaty pas při sobě, zadrhni te sani, zadrhni na hlavě. Sedmeracka brana dost široka byla, ješče se ta sanuť v ni směscic němohla. A tu svateho Juřiho pěkně povitali, svatemu Juřimu čest, chvalu vzdavali. Děkujem ci, svaty Juři, za tvoju usluhu, že jsi nam ochranil našu milu dceru.
Měl cě svaty Juři konička vraneho, vyjechal se na nim do pole ščireho. Maš-li ty, děvečko, zlaty pas při sobě, zadrhni te sani, zadrhni na hlavě. Sedmeracka brana dost široka byla, ješče se ta sanuť v ni směscic němohla. A tu svateho Juřiho pěkně povitali, svatemu Juřimu čest, chvalu vzdavali. Děkujem ci, svaty Juři, za tvoju usluhu, že jsi nam ochranil našu milu dceru.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
Nač jsi za mňa išla, keď's mia nelúbila? Já som za ťa išla z ludského návodu, z mnohých nedostatků. Klínek nad postelkú, šablenka na klínku, mám-li já šablu vzít, hlavu ti urazit? Chytil on šabličku, uťal jí hlavičku. Jak bylo na ráně, hosti se schádzajú, co mladí dělajú, či sa rádi majú? Její stará máti šla sa podívati. Přes prah překročila, do krvi kročila. Kerá múdrá máti, nech nenutí dětí, jak sem já nutila, dceru sem pozbyla, zeťa sem neznala.
Vandrovala Kačenka, ta rychtařova dcerka, hejnam hej, ta rychtařova dcerka. Vandrovala dolinú, až na lúčku zelenú, hejnam hej, až na lúčku zelenú. Nadešla tam Janíčka a on pásl koníčka. Sedni, milá, v té trávě, jískaj mi v mojí hlavě. Při kopečku seděla, jískati mu musela. Co do hlavy pohlídla, zaplakati 1) musela. Proč Kačenka truchlivá, když do hlavy pohlídá? Zle, Janíčku, zle s námi, černá mrakva 2) nad námi. Nade mnú jest černá mhla a nad tebú červená, hejnam hej, že nebudu tvá žena. 3) Janíček se rozhněval, hned Kačence hlavu sťal. 4) Položil ju na Dunaj, a na Dunaj hluboký. Jeli tamto pánové od bystrého Dunaje. Co, Janíčku, co tam máš, co kamenem pokládáš? Hned Janíčka chytili, k šibenici ho vedli. Šibeničko šibená, pro koho si stavena? Čili pro mne samého, či pro koho jiného. Byl bych tebe ozlatil od vrchu až do dna, že nebyla hodna.
Zdalo se Ranoši na loži ležucej, že Jaša utonul po vodzě plynuci. Že Jaša utonul, jak by ho vidzěla, popatřicě lude, jak ho milovala. Chodzila Ranoša, po břehu běhala, rybaky na pomoc po vodzě volala. Rybaře, rybaře, pro Boha živeho, či scě něvidzěli Jašonka mojeho? Vidzěli, vidzěli ale něživeho, na prostředku vody mečem probiteho. Rybaře, rybaře, na čluny sedajcě, mojeho Jašanka na břeh vyrušajcě. A hnedkaj rybaře Čluny zarušali, mileho Jašanka na břeh vyrušali. Skočila Ranoša s břehu vysokeho, vydobila ten meč z boku Jašoveho. Meč ten vydobila, sama se probila, pohledněcě, lude, jak ho milovala. Bože můj, Bože můj Bože miloscivy, keho jsem kochala, teho mi už něni.
[: Ziždžali se panove k bystremu Dunaju, :] mily, mocny Bože. Jak k Dunaju přijeli, velku radu měli, mily, mocny Bože. Kdo ten Dunaj přeplyně, rytiřem ostaně. Obral se z nich najmladši, ze sta najšvarnějši. Jak byl prostřed Dunaja, volal: Bože, kraja. A jak byl blizko břeha: Podaj, pachole, dřeva, bo mi ho potřeba. »Dřevo ci něspomuže,« pomož, Pane Bože. Dybych ja měl poslička, poslička věrneho! Ach, co by mi tam zašel k mej milej panence. 1) Posel k zamku přichodzi, panna v taňcu chodzi. Ach, paničko, pani ma, dybys ty vědzěla! Taňca by si něchala, k milemu běžela. Mily se ci tam topi v tym bystrem Dunaji. Pani taňca něchala, k Dunaju běžela, rybaři hledala. Oj, rybaře, rybaře, ulovte mi rybu, srdci memu milu. Jak prvši raz zatahli, klobuček vytahli. Jak druhy raz zatahli, pantličky vytahli. Jak po třeci zatahli, mileho vytahli. A mila ho uzřela, žalostně zplakala. Krku se ho chycila, do vody skočila.
[: Ach, Bože můj, Bože můj, :] [: ten falešný, to je můj. :] Falešne un oči ma, za jinyma pohlida. K jinym chodzi každy dzěň, a ke mně raz za tydzěň. Ešče přijdzě v sobotu, kdy mam pilnu robotu. A přijdzi ty v nědělu, lůžečko ti ustělu. Ešče se ci přistrojim, u lůžečka postojim. Můžeš tu być do rana, vyženu cě s ovcama. Poženu cě uličku, na tem vraném koničku Šátečku cě přikryju, ać cě lude něznaju. Šatečka jé lehka věc, přijdzě věter, vezme preč.
Aj, dubina, dubina, pod dubinú březina, pod březinu miuá upuakaná byua. Co ti, miuá, co ti je, mé srdečko rozmiué! Snad ti máti uáua, či sa’s nevyspaua? A mně máti neuáua, a já sem sa vyspaua; ale želím svého vínka zeleného. Jiné panny tancujú pěkně jedna za druhu, a já nebožátko chovám pachouátko! Halaj, belaj, můj synu, máš mamičku malenu, tatíčka hodného, šelmu falešného.
A v te naši zahrodce rozmarijan roscě; nětrhaj ho, synečku, ež větši uroscě. A v te naši zahrodce pěkně obrovnane; něchodz tamo, synečku, je tam čarovane. Něni tamo žádného, kdo by tam čaroval, ach, že by to dzěvčotko, co sem tam chodzival. Čaruj, dzěvčotko, čaruj, žaden ci něbroni, sak čarovaný galan něni požehnaný.
[: Čí to pachole v noci chodí, :] [: že dobré lidi ze sna budí? :] Čí by bylo než Hlavačkovo? Chodí pod okno Kučerovo. Spíš-li, Nanynko, nebo nespíš? Nebo ty mně odevřit nesmíš? Já bych ti ráda odevřela, dyby mě hlava nebolela. Šak tě nebolí, jak se děláš, jen že v srdéčku jinšího máš.
Číž to pachole po vsi chodí [: a dobré lidi :] ze sna budí? A čí by bylo? rychtářovo; chodí pod okenko Tomečkovo. Tluče na okno i na dvéři: Pod mi, má Františko, poď, odevři. Nač bych já tobě otvírala? Dyž tebe miluje panna jiná. Mně nemiluje žádná inší, leda ty, Františko nejmilejší.
Či’s něbyl doma, či’s krmil koňa, či ci macička nědala? Alebo ci jinša, ta dzěvucha milša, cestečku zastupovala? Měl jsem ja koňa baj sem byl doma, baj mně macička kazala; ale že mi jinša, ta dzěvucha milša, cestečku zastupovala.
Ej, pravim, synku, pravim tobě, esli ci je zle, naprav sobě. Ja sem sobě uminila, aby sem cě opuścila. Milovalach cě z upřimnosci, podezřelach cě v něpravosci; pomni, synku, pomni na to, že cě Pan Bůh stresce za to. Smutny budzěš, plakać budzěš, dy mne s inšim vidzěć budzěš, jak se budzěm namluvaci a z tebe se vysmivaci. A jak ja půjdu do kostela, přes tve srdečko půjdzě střela, půjdzě střela, litovani pro falešne milovani. A jak ja budu u oltaře, tam nam pan farař ruce svaže; svaže nam jich z puhej lasky, rozvaže nas Bůh něbesky. A jak půjdu od oltaře, svić ty, měsičku, jasna zaře, jasna zaře i slunečko, pocěš, Bože, me srdečko.
[: Ešče jednú :] za svú milú půjdu, co jsem si zamiloval, to milovat budu. Miloval jsem s černýma očima; esi ťa nedostanu, čí to bude vina? Čí by byla, leda, šohaj, tvoja, chodívaľs k nám tři leta, nepromluviľs slova.
Našeu sem oříšek mezi vinohrady; pověz mně, má miuá, máme-li sa rádi? My sa rádi máme, ale potajemně; nehuas sa, má miuá, mezi ludma ke mně. Šak sa já nehuásím, ani neraduju, Pán Bůh ví nebeský, čí já žena budu. Nebudeš-li moja, budeš bratránkova, přeca budeš v rodě, frajirenko moja.
Čí je to děvčina s modréma očima? Přinesla do mléna tři vrtle ječmeňa. Prosila mynáře, by jí nebral méta, že mu dá huběnku dneska lebo zétra. Huběnku mu dala, méto jí předce vzal. Bodé tě, mynáři, Pán Bůh ščestí nedal. Pán Bůh ščestí nedal na tvojem statečku, že si ty ošidil chudobnó děvečku.
Dybych ja byl malym ptačkem, letaval bych krajem lesem, letěl bych k svej milej, esli ešče žije. Žije, žije, můj synečku, seče v zahradě travičku, seče a vyžina, jak by smutna byla. Co se, mila, na mne hněvaš, že se mnu nic něrozmluvaš? Či je ti co ně v nos, či tva nerozumnosť? Ja se na tebe něhněvam, ale k tobě chuti němam, že ti vaši laju, chceť ti mne nědaju. Ja jsem děvečka chudobna, ja něni sem tobě rovna, ober sobě radši, ktera je bohatši.
Dybych ja věděla, či sú to koníčky, já bych jim nažala zelené travičky. Ale já dobře vím, že nejsú milého, nebudu já kazit žita zeleného. Ale já dobře vím, že sú to mamičky, nebudu já kazit zelené travičky.
Dybych já věděla, či sú to pérečka, já bych je schovala do svého šátečka. Dybych já věděla, že sú bratra mého, já bych je schovala do šátka bílého. Dybych já věděla, že sú to Janíčka, já bych je schovala do svého srdečka.
A čí je to studýnka, co z ní koně pijó? Nechoď tam, synečku, [: ať tě tam nezabijó. :] Zabijó-li, zabijó, nechají mě ležet; milá je daleko, ta nebude nic vědět. Je-li jedna daleko, šak je druhá blíže; uvijó mně věneček z pěkné červené růže.
Co mně, mily, co daruješ, [: dy ode mne povandruješ? :] Daruju ci strom zeleny, to budzěš měč pocěšeni. Už můj mily z lesa jedzě, malovane dřevo veze. Veze ci ho po rynečku, ku svej milej k okenečku.
Nic to, má milá, nic to, všecko to z lidí přišlo; z lidského návodu, poručeno Bohu. Já sem syneček, já sem, já sem chodíval špásem, myslelas opravdu, že si tebe vezmu? Čí to husičky, čí to? Pozobaly nám žito, pozobaly nám jaré, ešče nebylo zralé.
Jezerečko vyschlo, rybky vyskakaly, poviz mi, dzěvucho, esli budzěm svoji? Ja ci dněs něpovim, dněskaj ani zitra, bo by mi srdečko od žalosci puklo. Rozhněval se hrubě můj syneček na mne, sama smutna něvim, co za přičina je. To je ta přičina, žech s jinym mluvila; a un sobě myslil, žech mu přislibila. Či to hnědž přislibi, jak slovečko mluvi? Třeba se to najprv macičky poradzić. Macičko, macičko, co vy tež pravicě? Něber ty ho sobě, roztomile dzicě! Vy scě sobě vzali, co se vam libilo, mi si vzač nědacě, co by mne cěšilo.
Pověz mi, dzěvečko, mam-li k tobě chodzić? Přes bystru vodzičku mam-li k tobě brodzić? Něbrodz ty, synečku, přes bystru vodzičku, je sem ja chudobna pro tvoju macičku. Chudobna, chudobna, chudobne mateři, něvyrovnam se ja žadnej selskej dceři. Chudobna, chudobna, z chalupečky malej, něvyrovnam se ja selskej dceři žadnej. Chudobna dzěvečka rovně je dar boži, něviš ty, synečku, co ci Pan Bůh vloži. Vloži ci un, vloži taku staru babu, co ci něvyleze za tři dni na lavu.
Přeleć, ptačku, přeleć přes zelenu horu a pozdrav mi moju milu, [: že už věc něpřijdu. :] Plakala dzěvucha v tej novej seknici, ja, že ju opuscili ci jeji panici. Plakala dzěvucha v tej novej komoře, ja, že už ji jeji pasek obestać němože. Přistav si, dzěvečko, červenu pentličku, a to lude zase řeknu, že jsi panenečku. Choč by přestavilać lokcě třebas oba, a to lude zase řeknu, že něni podoba. Prv jsem letavala jako laštovička, a včilej se musim kulać jak pivna bečička. Jak bylo po roce, přišla dcera k matce, přiněsla ji draguňatko v strakatem kaftance. Mi mili macičko, pomožte kolibać, jak uroscě, budzě vam stařenko povidać. Ma mila dceruško, kolibaj si sama, cos hledala, tos dostala mezi dragunama.
[: Prokvitala konvalija, :] kdo ji trhal? Moja mila. Trhala ji Majdalenka, pravym jmenem ctna panenka, Uvij vinek, Majdalenko, a daj mi ho, ctna panenko. Což bych ci ja vinek vila, dy sem cě němilovala? Esli něsmiš před svu matku, podaj mi ho přes zavratku. Esli něsmiš před svym otcem, podaj mi ho nočnim časem. Esli něsmiš před svu sestru, podaj mi ho přes tu cestu.
[: U me matky na dolině :] prokvetala konvalije. Trhala ju Majdalenka, Majdalenka ctna panenka. O, ma mila Majdalenko, daj mi jednu konvalinku. A ja ci ji něsmim daci, lala by mi moja maci. Dy ci budzě mama laci, přidź se ke mně litovaci. Mama laje, poličkuje, můj mily mne nělituje.
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Hora, černa hora, cosi to tam volá; či včelenky brňá, či mia milý volá? Včelenky nebrňá, to mia milý volá, volá mia syneček na dvě, na tři slova.
Na nasilskym poli stromeček stoji, a na něm žulty květ; o! dočkaj ty, dočkaj, moja najmilejša, hodzinu sedym let. Co si ty je za pan, dy ja čekać mám hodzinu sedym let? To ja mam jinšeho, stokrate milšiho, co se mne vezme hned. Holubek urka, kukulenka kuka za dvorem na olši, o to se ty mysliš, moja najmilejša, že ja sem najhorší? O, nejsem, nejsem, šatečku daj sem, ač ći ju vyperu, abys ju měl bilu, když povedzěš jinu do tanečka v nědzělu.
Švarna dzěvečko, moja kochanečko, měl bych cě o co prosić; slubovala jsi mně dva zelene věnky za klobučkem nosić. Švarny šohajku, můj kochanečku, stala se mi škoda; ach, měla jsem ci ja dva zelene věnky, vzala mi jich voda. Švarna dzěvečko, moja kochanečko, něfrasuj se o ně, ach, mam ci ja doma ty dva labudečky, pošlu ja ci pro ně. Labudek plyně, věneček tyně až do sameho dna, a že už ty nějsi, prošvarna dzěvečko, toho věnka hodna. Choć by mi včilej muzika hrala, trubače trubili, ach, to mi už oni mojeho srdečka žaden něrozveseli.
Šebišovske pole cele hložim kvitně, to moje srdečko [: na něm nepřivykně. :] Ale to bruzovske kvitně fialečku, to je pocěšeni mojemu srdečku. Pod tum našum klačum podkověnky skaču, o tebě, synečku, černe oči plaču. Psala bych ći psala, me spanile srdce, ale němom času, bo sě měnim krasu. Od velkeho žalu selzy mi kapaju a můj bile papir cele prolivaju. Na tem našem dumě plavy kohut pěje, z chudobne dzěvečky ledakdo se směje.
Na naši zahradě rostě rozmarijan, prošvarna děvucho, povonať mi ho daj. Povonať ci ho dam, ene mi ho nězlam, bo jedna haluzka koštuje mě tolar.
U susěda sum falešne okna, něchodž že tam, můj synečku, bo cě něchcum dokna. Něch tam něchcum, to ja jen něpůjdu, a te svoji frajirečce pěkně podzěkuju. Dzěkuju ci, frajirečko moja, že si juž ty připuscila jinšiho zlodzěja. Něpuscila, ale dzěprem myslim. Dočkaj že ty, můj synečku, až se ja rozmyslim.
Štyry mile lesa, lesa březoveho, vyprovoď mě, moja mila naprostřed do něho. Ja bych cě vyvedla ba i přez celučky, ale se cě, synku, bojim, bo jsi je malučky. Bojim ja se, bojim synečka maleho, aby mi něukrad věnka zeleneho. A ty sobě mysliš, žech ci věnek ukrad, jak jsi včeraj šla na vodu, do studně ci upad. Sahaj ho, děvucho, pravu ručku do dna, ježli ho dostaněš, to ho buděš hodna. Dostala, dostala, ale už něcely, bo už ty červene kvitka z něho uletěly.
Na janovskych polach seje syneček hrach, [: galanečka jeho navraca k němu1) krav. :] Un navracil koni a sednul vedle ni: O co tež ty plačeš, moje pocěšeni?2) Ja plaču, lutuju věnka zeleneho, že sem ho pozbyla pro tebě sameho. Něplač, něnařikej, utři sobě oči, ać se ci srdečko přes půl nerozskoči. Vedla sobě, vedla jako samajedna, z vysoke stoličky na nizučku sedla. Vybirala sobě mezi mladencami jako lesny ptaček mezi malinami. Vybirala sobě, jež sobě přebrala, jež tu najkyslejšu malinu dostala.
Vim ci ja zahradku a v ni je husty sad; pověz mi, dzěvečko, mam-li cě vyjednać? Vyjednaš, synečku, vyjednaš mne snadně, zachvěješ višinku, panenka ci spadně. O, choć bych ja zachvjal stromečkami dvěma, juž taka něbudzě jako prvša byla.
Pomale, koničky, přes vodu až ku mej Nanynce na shodu a pozdravče mi ju na stokrat, ježli je tak zdrava jako ja. A ja sem tak zdrava jako ty, mam fortušek zlatem vyšity. A kdo či ho, mila, vyšival, zatym ja sem doma něbyval? Kupim ja či, mila, domeček za ten tvůj zeleny věneček. Ty budeš v tym domku vyšivač a ja budu k tobě chodivač. Pročpak by si ku mně chodival, dy sem ja chudobna a ty pan. Po čem’s mě, ma mila, poznala, že si mě ty panem nazvala? Po tvojim koničku po branym a po sedelečku červenym.
Aničko, dzěvečko, poviz mě věrně, ežli maš upřimne srdečko ku mně! Na řeči nic nědbaj, ene mě ty kochaj, kochaj mě! Ežli ci zbranujum rodiče tvoji, že se me bohactvi něsrovna s tvojim, sprav že mi to, Bože, že to všecko može dostać se. Budzěme se modlić k Panně Marii, jak ve dne tak v noci a v každu chvili, by ona zvolila, ta Panna Maria, dostać cě.
Čí je to dívča na tom vršku, [: nosí voničky ve fěrtušku. :] Aj, nosí, nosí všelijaké: Přijdi, synečku, dám ti také. Aj, nosí, nosí karafiát: Přijdi, synečku, máš-li mě rád.
[: Pod kostelem lalija, :] trhaua ju má miuá. Kedz ju ona trhaua, na miuého vouaua: Podz ty, šohaj, podz ty sem, uvijem ci perko z něj.
Vstavajcě, panici, a šmarujcě biče, pojedzěme rano do lesa. [: Narubeme růždža drobneho, :] uhradzime zahradku z něho. O, poznać to, poznać šelmu takoveho, co se un dzěvuchy něvaži. Odbere ji cnotu i jeji ochotu, falešně se ku ni položi. Uhryze ji ličko jako pes, potym se ji, šelma, zapře preč, potym se ji, šelma, něvezme. Něbojí se, šelma, ani Pana Boha, člověka ve svěcě žadneho. Oh, dy se něbojiš žadneho, boj se aby Boha sameho, navrać panně cnotu, cos ji vzal. Bo u panny cnota jako kula zlata, třa ji nad dyamant šanovać; u pacholka viara jako u psa para. nětřa ci ho bylo nocovać. Ale ses ho bala rozhněvać, volilas mu věnek darovać, na koho maš teraz nařikać?!
O, což to tam buři po te dubině? Prošvarny Janiček koničky ženě. O, ženě jich, ženě, oni zerzaju; poviz mi, děvečko, buděš-li moju? O, budu ja tvoju, eno mne nězradz, kupim ti šatečku, eno ju něztrać. Bo moja šatečka draho vyšita, služila sem na ňu blizko tři leta. Ach, choć ja ju ztracim, něvelka škoda, dam ci tolareček, zas budzě nova.
Za našima okny zelena travička, přelecěla přes ňu dzivoka husička. Lecěla, lecěla, něvim, kady padla; poviz mi, dzěvečko, kaj jsu tu Napajadla? Lecěla, lecěla z Uher do Moravy; poviz mi, dzěvečko, kaj jsu tu vinohrady? Přelecěly husky přes petřvalske lučky, podaj mi, ma mila, tej svojej pravej ručky. Ja bych ci podala, synečku, baj obě, dybych ja vědzěla, že ty mne vezmeš sobě.
[: A před Volnym stoja dva duby, :]1) na nich tam hrkaju holubi. Co vy tam, holubci, hrkacě, dy vy tam dzěvečky němacě? A zůstal tež po ni klineček, na kerem věšala věneček. Ach, dzěvečka sedi pod lipu, syneček se vodi s muziku. Poď už, ty synečku, poď domů, uviju ci vinek z hedbovu. Potočim ci jo ho harasem, tvoja sem, synečku, tvoja sem. Potočim ci jo ho liliju, tvoju sem, synečku, tvu milu! Potočim ci jo ho pentličku, tvoja sem, tvoja sem, synečku.
Nědalečko za cestu do suseda půjdu, roztomila mamičko, už jo vos odejdu. »Moja mila dceruško, němom tobě co dać, něch ci Pon Bůh ščesci do, budu ci vinšovać.« Moja milo mamičko, co by scě mi dali? Něch vom Pan Bůh ščesci do, že scě mě chovali.
Či je to svadbička, či je to veseli? To teho synečka, co se něska ženi. Uschla nam hrušečka, už něbudě rodiť, něbudeš, synečku, za děvčaty chodiť.

Pages