ona

Displaying 1 - 100 of 256
Na prahu stála, hezká se zdála, já jí dal hubičku, ona se smála. Jak s prahu sešla, tuze se lekla, že musím na vojnu, smutně mi řekla. Na vojnu půjdu, bojovat budu: bude-li pán Bůh chtít, přece tvůj budu.
Když jsem šel jednou k panence mojí, svítil mi měsíc a jasné hvězdy. Když jsem tam přišel, ona nespala, venku pod stromem na mě čekala. „Nechoď, holečku, do mé komory, neb ti podkovky tuze cinkají. Ostanem raděj venku pod stromem a tu se spolu těšili budem.“
Osum kuželiček, devátej král: jen jsem jednou hodil, hned jsem vyhrál. Vyhrál jsem panenku, 1) což je hezká: chodí na pantoflích do městečka. 1) J Vyhrál jsem panenku boubelatou: ona má sukničku kropenatou.
Nestůj, děvče, na sluníčku, chraň se jarního větříčku: tváře se ti změnějí, pihy se tě chytějí. Ona jen se tomu smála, na sluníčku přece stála: když čekala Toníčka, nebála se sluníčka. A když se s ním seznámila, zas do chládku radš chodila; kde sluníčko svítilo, mílo jí tak nebylo.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“
Já mám holku komornou, ona líhá pod kolnou: já jí koupím prsten, za prstýnkem postel, postýlku javorovou, aby byla mou ženou.
Já jsem si vyvolil za ochranku s růžovou sukničkou Marijánku: necht je jak chce, ona mé chce; ona mně vzkázala o jarmarce. „Já jsem si zvolila za ochrance v zelené kazajce pana France: nechť je jak chce, když on mě chce, on si mé namluvil o muzice.“
Vždycky mně říkají, že já se nevdána, že já vyšívané zástěrky nemám: když nemám, nemám, můžu ji míti; dám si ji Volínské švadleně šíti. Volínská švadlena je dobře známa, ona ji vyšije s tulipánama; s tulipánama, i pěkné kvítí: potom mne budete, mládenci, chtíti!
Vykvetla mně pěkná tuže, karafiját: nechtěla mně má panenka hubičku dát; nechtěla je, nedala, proto že se hněvala: jak ona se má panenka udobří zas.
Nechoď tam, poď radš k nám, já jsem holka vonačejší; poď radš k nám, nechoď k ní, já jsem holka vonačí: jest-li ona bohatější, já jsem za to upřímnější; nechoď k ní, pod radš k nám, já tě ráda uhlídám.
Stála na pavláčce v kmentovej košilce, šněrovačku měla s portičkama; a já pořád prosil, klobouk v ruce nosil, aby mi ustlala peřinkama. Ona mi povídá, že ještě je mladá, že ještě husičky neškubala; až bude škubali, že mi chce ustlali pěknejma bílejma peřinkama.
Měsíček svití, já musím jíti za mou nejmilejší, za mou milou; měsíček zašel, já milou našel: ona mne čekala pod březinou.
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“
Když jsem já šel kolem lesa, byla velká rosa; sed jsem si tam pod stromeček, poslouchal jsem kosa. Kose, kose, černý ptáče! ty líbezně zpíváš, všecky panenky s trávy jdou, ty se na ně díváš. Všecky panenky strávy jdou, jenom moje nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Já zapřežu čtyry koně, pojedu si pro ni; povezu ji k doktorovi, který rány hojí. „Pane doktor, já vás prosím, vyhojte vy mně ji: já od ní chci zaplatí ti jako od svy mily.“ Všecky panenky s trávy jdou, jenom jedna nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Zapřáhněte čtyry koně, 1) a dojeďte pro ni; dovezte ji k doktorovi, ať jí rány zhojí. Náš pan doktor doma není, jen jeho mládenec: pan doktor jel do kláštera pro zelený věnec. V klášteře tvojí panence věnečků nevijou: to pro tebe, nevěrnice, že máš holku jinou! 1) Zapřáhněme koně vraný, pojedeme pro ni; dovezem ji do Mělníka k panu doktorovi. Aneb: odvezem ji k felčarovi, on mi ji vyhojí. Aneb: nežli pro ni dojedeme, zatím bude po ní.
Pásla má milá koníčky, pásla má milá koně, jen vždycky po záhoníčku, jen vždycky po záhoně. A když na konec dopásla, obrátila je zase, že ona jich pást nebude, ať si je pase kdo chce. Ještě si jednou zavejsknu za tím zeleným lesem, aby věděla má milá, aby věděla, kde jsem. Píseň tato spojuji brzy s číslem 330 brzy s 331, a však také každou jich samu o sobě zpívají.
Slunéčko zachází, potěšení moje, slunéčko zachází už za horu: o tom já dobře vím, a v tom se nemejlím, že tě, má panenko, nedostanu. Stezička šlapaná lesíčkem nahoru, stezička šlapaná, má milá, k vám: kdybych to byl věděl, že svoji nebudem, byl bych já stezičku šlapal jinam. Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná, přeškoda, má milá, že’s tak hrdá; myslíš si o sobě, že není nad tebe: však ona tě zmejlí naděje tvá!
Když jsem nebyl doma, holka se mně vdala; když jsem nebyl doma, byl jsem v Bavořích: potom přijdu domu, ona stojí v domu, má bílej čepeček, pláče ve dveřích.
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.
Přiletěl slavíček, sed na větvičku; přiletěl zas druhý, zpíval písničku: že má nejmilejší už jiného má, ten že je hezčejší, nežli prý jsem já. Když se ti nelíbím, krk si nezlomím: já se pro tě předce ještě ožením; jsem-li jí ošklivej, ať se nesměje: dostanu vždy hezčí, nežli ona je. Přiletěl slavíček, sed na jedličku; přiletěl tam druhej, zpíval písničku, a to píseň takovou krásnou, zpanilou: že můj milej šlape cestu za jinou. Což on sobě myslí, že budu plakat, když on bude cestu za jinou šlapat? blázen bych já byla, abych plakala, pro jedno stvořeni smutek nosila!
Pušperská šafářka hezkého syna má, ona mně zkázala, že mně bo chtít nedá. Já jsem jí zkázala za tu její lásku, aby ho vázala doma na provázku. Doma na provázku, na hedbávnej šňůrce, aby nepodváděl chudobný dívčíce. Chudobná dívčice což ta mnoho zkusí: ledajaké lidi poslouchati musí. Včera mně vzkázala jeho panímáma, bych si nemyslila na jejího syna. A já jí vzkázala za tu její lásku, by si uvázala syna na provázku. Syna na provázku, na hedbávné šňůrce, aby nechodíval k chudobné panence.
Varvažovskej zámek, kámen na kamínku: vzkázala mně má panenka o jednu hubinku. A já jí nepošlu, ani žádnou nedám: ona bude potom myslit, že se na ni hněvám. „Jaloveček v lese: Bože, rozpomeň se! jaké je to milováni, když Honzíček nechce!“
Ta mlynářka zlá hezkou dceru má: klekni, chlapče, proti domu, pomodli se pánu Bohu, ona ti ji dá. „Ach nedá, nedá! 1) ona ji schová: myslí si, že přijde pro ni čtvero párů vraných koní s kolma zlatejma.“ 1) Kdybych já ji chtěl, dávno bych ji měl: ale že jí nechci, poručím ji ševci, aby si ji vzel.
Protivinský zámek, pod ním pivovárek, vaří tam pivíčko jako voda; vzkázalo mi děvče, že ona mne nechce: když nechce, ať nechce, není škoda!
Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná; přeškoda, má milá, že’s tak hrdá: myslíš si o sobě, že není přes tebe: však ona tě zmejlí tvá naděje!
Já jsem si namluvil rychtářojíc: ona je zdrápaná od naštojic.
Hájkovic Andulka, ta je hodná holka: ona nic nedělá, jen se z okna kouká. Ve čtvrtek zašívá, a v pátek vypere, v sobotu vyválí, v neděli to bere.
Stojí hruška v širém poli listu zeleného, rejho-rej, ritum-rej, listu zeleného. Pod ní stojí má panenka líčka červeného, rejho-rej, ritum-rej, líčka červeného. Šel tam tudy její milej: Pozdrav pán Bůh, děvče! rejho-rej, ritům rej, pozdrav pán Bůh, děvče! Ona mu poděkovala: „Dejž to pán Bůh, ševče! rejho-rej, ritum-rej, dejž to pán Bůh, ševče!“ Jsem-U ševcem, za to ševcem budeš míti muže, rejho-rej, ritům rej, budeš míti muže. „Dřív mně musíš střevíčky šít z komárovy kůže, rejho-rej, ritum-rej, z komárovy kůže.“ Ty mně musíš košilku šít bez niti, bez jehly, rejho-rej, ritum-rej, bez niti, bez jehly. „Ty mně musíš sámek stavět na zelným košťáli, rejho-rej, ritum-rej na zelným košťáli.“ Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, rejho-rej, ritum-rej, do nejdelší smrti.
Já mám holku, to je holka, to je ňáká panenka: ona se tak pěkně nosí jako ňáká hraběnka. Vždycky lidé povídají, že ona je hrbatá: vy jste lidi všickni blázni – ona je tak bohatá. Má na zádech spakováno, jako kdy chce vandrovat: nechtěl bych s ní, na mou věru! na ten filec handlovat.
Co jsou mně ti naši dokázali, že jsou mi milou přivázali; přivázali na nit tkanou: ona se utrhla, přišla za mnou.
Když jsem šel po Praze po Malé straně, v potkal jsem děvčátko vyšperkované; já na ni česky, ona německy: bodejž tě kozel vzal, děvčátko pesky!
Nechoďte vy do Pušperka, do ty maly dědiny: je tam málo hezkejch holek, nemají tam peřiny; já jsem přišel za jednou, ona spala na seně, hlavu měla zavázanou v roztrhaný zástěře. A já jsem si postěžoval, že mně tuze je zima; a ona mně povídala: „Jdi, lehni si do sena.“ A já nechci, nepudu, máma by se mně smála, že jsem přines na kazajce sedům votýpek sena.
Alou, páni muzikanti! všem s kuráží, a mně taky: jakou já na mysli mám, takovou vám zazpívám. Měl jsem holku vedle ze vsi, měl jsem ji rád, už ji nechci; měl jsem ji rád dvě léta – už po lásce je veta! Dva mily za sebou vodí, jeden jde k ní, druhej od ní: ona oba ráda má, a tu láska přestává! Vždyť si můžu ještě vybrat rozmarínu, karafiját; z trní růže pichlavá, jako panna podvodná. a falešná panna srdce; z trní růži nechci mít, a s falešnou jsem už kvit.
Hajho husy ze pšenice, hajho husy ze žita! lepší je ta malá holka, nežli je ta veliká. Ta malá se sama točí, a ta velká nemůže: ona čeká na chasníka, až jí chasník pomůže.
Proč by koza netrkala, ona rohy má: pročby panna; neskákala, ona nohy má; vem kozičku za rožečky, veď ji do chlíva: vem panenku za ručičku, veď ji do kola.
Mládenec má dobře, ten se ženit muže: ale panna ne tak, ona musí čekat, až jí ňákej zkáze. Mládencovi dobře, on se ženit muže, co mu srdce káže: ale panně ne tak, ona musí čekat, až jí někdo vzkáže.
Což je ti, synáčku, po malé ženě, ona má sukničku do samé země; a když je rosa, ona jde bosa, ona si sukničku celou urousá.
Když jsem šel od lesa stezkou, potkal jsem panenku hezkou, skrovnou, nevysokou, švárnon, černookou. Já se ji počal vyptávat, brzo-li se bude vdávat? „Já bych se vdávala, 1) kdyby mně máma dala. Můj zlatej Jeničku hezkej, až půjdeš z hospody, vejskej, bych tě uslyšela, srdéčko potěšila.“ 1) Ona že ne, že ne, že si mne neveme. Počala ode mne běžet, upadla, zůstala ležet: ouvej, holka, ouvjej! když jsi upadla, vstávej!
Na tom Pražským mostě rozmarínka roste; žádný jí tam nezalívá, ona neporoste.[40] Až já tudy půjdu, zalívat ji budu: zelenej se rozmarínko, 1) já se vdávat budu.
Nestůjte, mládenci, pod okny, pojďte radš do světnice: jest-li vás nožičky bolejí, sedněte na židlice. My jsme k vám nepřišli posedět, my jsme se přišli poptat: vy máte tři hezké děvčata, můžem-li jednu dostat. Neber si, Jeníčku, takovou, která je tuze pyšná: ona by snad ani za tebou ze dveří ven nevyšla. Neber si, Jeníčku, takovou, která je zamračená: ona by se na tě mračila od rána do večera.
Andulka spi, Jeníček s ní: co ona neví, on jí to poví – jsouť oba sví. Andulka spí, Jeníček s ní: muziky hrají, lidi se ptají – nic nevědí.
Toulali se mládenci po tom Starém Kamenci. Toulali se, toulali, až se k Čížkóm[51] Stará mete světnici: Sedněte si, mládenci! „My si u vás nesednem: my si pro Marjánku jdem.“ A my vám jí nedáme, až jí šaty zjednáme. – Už má šaty sjednaný, modrý truhle srovnaný. Mládenci si vejskali, že Marjánku dostali. U Čížků si stejskají, že už dceru nemají. Ti Lazští mládenci ne ratum satum – toulali se po noci – klimboja linka plinka žína kosaři.[52] Toulali se, toulali, k Jersovům se dostali. Stará mete světnici: „Sednete si, mládenci!“ My si u vás nesednem, až Ančičku povedem. Povedem ji pres cestu, k Rosínovům nevěstu. Rosínka před dům vyjde: „My nevěstu nechceme. Ona hrachu nejídá, na mlíko se ošklíbá.“
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.
Sundej ty, Vavroušku! sundej svůj věnec: vždyťuž nynčko nejsi žádnej mládenec. Hanka pannou byla, pentle nosila: ona je pro tebe sundat musila. Sundej ty, můj chlapče! sundej ten věnec: jak už z tebe není žádnej mládenec. Když jsem pannu byla, pantle jsem měla: já jsem je pro tebe sundat musela!
Družbo, družbo, družebníčku! dej si pozor na družičku; jest-li ty si pozor nedáš, přijdeš o ni, než se nadáš. Družbo, co’s udělal družce? ona praví, že tě nechce. „Já jsem jí nic neudělal, jenom jsem jí hubičku dal.“
Není lepší jako mladá žena, neb ona se rozveselí sama: ráno dá hubičku a v poledne dvě, na večer si sama ke mně sedne.
Tak se má starej pří mladej ženě: ona se na něj nic nezasměje. On se k ní tlačí, ona se mračí: „Vari ode mne, starej fousáči!“
Vzal jsem si babičku stařičkou, myslil jsem, že něco má: ona má v komoře kohouta, ten jí tam kokrhává.
Každej se mne ptá, kde je má ženuška? každej se mne ptá, kde je má žena: ona šla do Prahy, nesla tam kapouny; kapouny prodá, peníze mně dá. Kapouny prodala, peníze propila: jak pak mně je dá, když už je nemá?
Ženěníčko, ženě-, ženění, to je horší nežli vězení: z vězení si člověk pomůže, ale od zlé ženy nemůže. Co pak jste, rodiče, myslili, že jste mě k ženěni nutili? dostal jsem s ní čtyry tisíce, ty mně zarmoutily mý srdce. Peníze jsem rozdal na dluhy, nemůžu se zbavit obludy: pořád ne mně sedí jako drak, bodejž jí vzal sobě černej šlak! Ženění, ženění! horši než vězení: z vězení si pomůže, a od ženy nemůže. Má žena falešná ona mi odešla: bodejž je mi utekla rovnou cestou do pekla!
Tahle sklenička, ta je maličká: tou se mi opila moje Anička. Já jich vypil pět, ještě jednou pět: ona jenom jednu, opila se hned!
Dávali mně za mou plantu čtyry libry diamantů, já ji přeci nechtěl dát: lepší planta než kabát. V plantě vyspím se na peci, a ona je hezká přeci; kabát musím pucovat: proto plantu nechci dát.
Já jsem zeman, chleba nemám: jenom kobyličku vedu na uličku, tam ji prodám. Koupím za ni hezkou paní: ona bude sedět, pěkně na mě hledět a já na ni.
Ti Mrákotští páni když na bukvice šli, ztratili paruku, více jí nenašli. Když pak domů přišli, do rady se sešli, a tam se radili, kdeby ji zas našli. Paruka je v lese, všecka rozškubána, leží tam pod bukem, jako chcíplá vrána. Namířil myslivec, myslil že je sova: a ona paruka z rady primasova! Řásenskej myslivec ten je jejich zprávčí, a on nejlepší ví, co Mrákotské tlačí: ach tlačí je, tlačí, že nemají plášti, že je roztrhali na bukvicích v chrastí.
Střelil myslivec sojku, trefil ji do obojku: ona se ulekla a jemu utekla do zeleného hájku. Chtěl ji myslivce zabit, neuměl na ni nabit: sedla na větvičku sehnula hlavičku, musel on se jí chybit.
Vstávej, vstávej zhůru, myslivečku! dennice vychází, jdi k háječku; zavolej štěňata, pusť mezi tenata tam na tu srnku. „Do tenat nepude, darmo všecko, neb ona schytralé má srdéčko: chrty na ni pustím a se jí nespustím, až ji zastřelím.“ Střelil jí smrtelně do srdéčka, tenkrát už poznala myslivečka: kterak střílí prudce zrovna v její srdce, spanilé srnky. Ještě utíkala do háječku, tam se položila pod jedličku; stopy jen nechala, zastřelena byla, běhy složila.
Pásla ovčičky v zeleném háječku; pásla ovčičky v černém lese: já zahoukal: Hale halihou! a má milá zase: Hela helilou! hej, tam pod hájem sešli jsme se. Pásla ovčičky v zeleném háječku, pásla ovčičky v černém lese; já dycky: dupy dupy dup! ona zas: cupy cupy cup! houfem, ovčičky, 1) seberte se! 1) kam tě pan páter za mnou nese!
Proč pak se ptáš, kde je šafář? přijde-li šafářka, ona ti vypráská jako šafář, jako šafář!
Když jsem já šel k mej panence, ona pekla dolky; já ji prosil o kousíček – ona: že jsou horky. Ona vždycky pomaloučku: „Jdi Honzíčku odtad!“ já jí nechtěl odtad jíti, až jsem jí dva popad.
Žádná není taková, jako naše sládkova: ona peče buchty s mákem, posílá je za vojákem. Dřív než buchty udělá, peněz do nich zadělá: když se buchty rozkrajujou, peníze se vyvalujou.
Až já odsad povandruju, komu já si požaluju? Hrajte mi, trubte mi, hrajte mi marš! Požaluju svý panence, ona praví, že mne nechce! Hrajte mi, trubte mi, hrajte mi marš!
Když jsem já šel od své nejmilejší, svítil měsíc vysoko, acb Bože! svítil měsíc vysoko: podívej se, má zlatá panenko, jak jsem já už daleko, ach Bože! jak jsem já už daleko. Byl jsem od ni čtyry hony polí, ještě za mnou volala, ach Bože! ještě za mnou volala: „Zůstaň tady, můj zlatej holečku! zůstaň s námi do rána, ach Bože! zůstaň s námi do rána.“ Já jsem se jí začal vymlouvati, že mám krmit koníčky, ach Bože! že mám krmit koníčky: ona začla sobě utírati svoje modré očičky, ach Bože! svoje modré očičky. Co pak pláčeš a sobě naříkáš, když mě tady ještě máš? ach Bože! když mě tady ještě máš: teprva plač a sobě naříkej, až mne víc neuhlídáš, ach Bože! až mne víc neuhlídáš.
Když jsem já šel okolo domečku, kde má milá přebývá, ach Bože! kde má milá přebývá: ona sedí u svého stolečku, zlatem šátek vyšívá, ach Bože! zlatem šátek vyšívá. Dobře je ti, má zlatá panenko, zlatem šátek vyšívat, ach Bože! zlatem šátek vyšívat: ale my teď ubozí vojáci musíme mašírovat, ach Bože! musíme mašírovat.
Háj – háj – háječku zelený! už jsem já na vojnu chycený: na vojnu mě vsáli, provazy svázali, daleko, široko do světa zadali. Háj – háj – zelený háječku! už mám já po boku šavličku: šavle ocelová, ta je moje žena, ona mě vyseká, až mi bude třeba.
Můj zlatej tatíčku! já vás prosím, vyplaťte mě z vojny, Vždyť jsem váš syn. Vždyť jsem váš syn, vaše dítě: jest-li pak mě z vojny vyplatíte? Kdyby má matička živa byla, ona by mě z vojny vyplatila. Vždyť jsem váš syn atd. Má zlatá matičko! tvrdě spíte, vy o mém soužení nic nevíte. Vždyť jsem váš syn atd. Kdybyste, matičko, to věděla, rakev by se s vámi otevřela 1 Vždyť jsem vás syn atd.
Vždycky jen se ptala, kde armáda stála, že by ona ráda za vojáky: že veme putničku, do ní kořalíčku, že bude prodávat na krejcárky.
Já jinou nechci než Pražskou šenkýřku, já jinou nechci než šenkýřku: ona má dukáty, z vojny mě vyplatí; já jinou nechci než šenkýřku.
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.
Naše paní nemocná, ona rána nedočká. Chtělo se ji vína pít, neměl jí kdo pro ně jít. Pána svého poslala atd. - - - - -
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.
Pod kopečkem tráva zelená, po ní se prochází panna Maria. Potkala ji svatá Alžběta: „Kam pak pospícháte, má milá teta?“ „Pospíchám já k tělu božímu, abych vykonala boží modlitbu.“ Poslal pán Bůh s nebe anděla, aby se podíval, kde je Maria. Marja klečí v čistém kostele, ona se tam modlí při božím těle. Kdo tu píseň třikrát zazpívá, tomu milý pán Bůh štěstí, zdraví dá. Zpívala ji Maria panna, to když kolíbala božího syna.
Byla jedna Andúlenka ANka, ona si tu krapulienku
Mal som frajeričku z Bieleho Potoka, ona taká blázon
Mám já milú pěknú bílú a ona ňa sce
Ta naše gazdina, to je dobrá roba, ona nám navarí pro prasata žrádla
[:Šla děvečka:], šla pro vodu. Potkal ju tě jeden stařec. Daj, děvečko, daj mi vody. Milý stařec, není čistá. Voda čistá, tys nečistá. A tys měla devět mužů, devět mužů nezdávaných. S každým's měla pacholátko, pacholátko, nemluvňátko. Hned's ho každé zmordovala a pod pécku zakopala, nehašené vápno dala, černú hlínú zašlapala. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v moři písek, v moři písek, stromě lístek. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v nebi hvězdy, v nebi hvězdy, po světě cesty. V nebi hvězdy, vysoko sú, v světě cesty, široko sú. Než jich ona spočítala, celá v prach se rozsypala.
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)
Vím hájíček pěkný, zelený, a v něm bydlejí svati andělí.1) Pod hájíčkem lúka zelená, kráčela po ní Panna Maria. Potkala ju svátá Alžběta: Kampak to kráčíš, Panno Maria?2) Kráčím já, kráčím do kláštera, bych nezmeškala Božího anděla.3) Seslal Pán Bůh anděly s nebe, aby hledali Panny Marie. Našli ju tam při mši v kostele, a ona klečí při Božím těle. Svého syna v rukách pěstuje a za nás za hříšné oroduje. Kdo tu píseň třikrát vyspívá, skoro ráno dřív než posnídá, tomu Pán Bůh hříchy odmývá.4) Spívala ju Panna Maria, když kolébala Božího syna.5)
Byla jedna, byla stará žena, měla ona jediného syna. A ten leží v smrtelnej nemoci, chtělo se mu studenej vody piti. Neměl mu kdo pro voděnku jiti, šla mu pro ňu jeho stará máti. Potkalo ju mladé pacholátko, a to bylo od Boha poslátko. Už já nesu jeho milú duši, do radosti, do nebeskej vlasti.
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.
Když s nebe vola hlas Boži, dušička sě s cělem luči. Cělo leži, hrubě stuka, dušička se v cěle leka. Stoji satan, stoji v nohach, stoji anjel, stoji v hlavach. Dzi, satane, do propasci, němaš tu žadnej radosci. Vylecěla duša z cěla, žaden něvi, kaj lecěla. Sedla ona na hajiček na ten zeleny travniček. Přišla ku ni svata Anna: Co se staraš, dušo hřišna? Chyc se, dušo, mého plašča, půjdzěmy před Pana Krista.
Mladzěněčku mlady, kaj ty povandruješ? »Z tej země do jinej, do krajiny cuzej.« Kdo cě tam opatři, dy cě smrć zachvaci? »Mam ja tam svu milu Panenku Mariu.« Ona mne opatři, dy mne smrć zachvaci. Košulu ušije, do ni mne obleče. Do truhly mne vloži, do hrobu položi. Do hrobu položi, do nebe sprovodzi.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
[: Sedí Adam na kopečku, :] [: na tým zeleným trávničku.:] Přišel k němu milý Pán Bůh: Co, Adame, co tu děláš? Vyjal žebro z boku jeho, udělal mu ženo z něho. To, Adame, žena tvoja, opatruj ji, a tě ona. Chodil Pán Bůh kolem ráje, Adam za ním pospíchaje. Jak do ráje přichodili, mluvil Pán Bůh Adamovi: Ze všech stromů požívejte, jednoho jen vynechejte. Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvetaje, červeným jabkem zasedaje. Učinil se ďábel hadem, svedl Evu i s Adamem.1) Uvinul se po jablůnce, urval jabko na halúsce, dal ho Evě v její ruce. Jez, Evičko, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko! Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila.2) Jez, Adámku, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko. Když to jabko okusili, tak se obá prohřešili, obá z ráje pryč museli. Dal jim Pán Bůh po motyce a seménka po trošičce a zaved jich na vinice. Jděte, dělejte, kopejte, chleba sobě dobývejte.3) Kady Adam pokopával, hned se oves rozzelenal.4) Kde Evička pokopala, pšenička se zelenala.5) Ten Adam jest první otec, do velkej nás práce6) doved. A ta Eva první matka, zavedla nás nebožátka.
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.
Horo mila, vysoka’s je, kopečku zeleny! Jak ja sobě rozpomenu na můj deň posledni. Ach, Bože můj, mocny Bože, kaj můj nocleh budzě tenkrat, když moja dušička z meho cěla vyjdzě. Snad u Krista Spasitele, tam si odpočině, ach, tam ona prvšu nocku, ach, dobře spać budzě. Mam ja postelku ustlanu, ale vim, že dobře, co mi Kristus Ježiš ustlal na kalvarskej hoře.
[: Hdzě můj prvni nocleh budzě, :] až ma duše z cěla vyjdzě?1) Půjdzě ona k Panu Bohu, ach, již ten čas přijdzě domů. Dej, bychme se radovali a tam ščasně putovali. Do domu tveho jasneho, na věky něskonaleho. O, dej nam to, mily Paně, ać se nam to všem dostaně. Přivedz nas tam, slavny hosci, do tej něbeskej radosci.
Ma mila dzěvečko, jak se pěkna zdáš! Edem spomeň na to, že jsi popel, blato, koněc lasky maš. Nač jsi ty, dzěvečko, nač jsi myslela? Stvořitele sveho, Ježiše mileho, jsi opusciła! Edem, ty dzěvečko, světa zaněchaj! Stvořitele sveho, Ježiše mileho, za ženicha měj. Marii Přiborsku sem si oblibil.*) Kdo se ji něspusci, ona něopusci, že by pochybil.
Jas ti koňa sedlal, ona šaty prala, namluval si Jasu, že by s nim jechala. Jechala bych s tebu, bych ene věděla, že bych v mem panenstvě nazad přijechala. Jak tiť přijechali do cuzeho kraja: Odstroj se, panenko, z panenského stroja! Ně potoch jechala, bych se odstrojala, jene tobě Jasu, košulenky prala. Jak tiť přijechali na ten most vysoky, vřutil Jas Jašenku v ten Dunaj hluboky. Onať tam něvpadla, za fortuch visela: Retuj mě, kochanku, bo ja Jaša tvoja. Ně na toch tě vřucil, že bych tě retoval, ene tobě, Jašo, Dunaj veflastroval. Juž tiť Jašinečce pěkne zvony zvoňu, a teho hultaja na sto koňach hoňu. Juž tiť Jašinečce na jurganach hraju, a teho hultaja tře kati stinaju.

Pages