mládenci

Displaying 1 - 95 of 95
Kdyby mně máti na trávu dala, já bych jí trávy nůši nažala. Tráva neroste jenom za vodou, kudy Chejnovští mládenci jedou. Ale ne všickni, jenom někteří: ti kteří nosí pávové peří. Pávové peří, stříbrné sponky: to jsou mládenci jako z pivoňky.
Koukněte, malinko, koukněte na mě, kterak se mládenci tahají o mě; kterak se tahají, kterak se perou: máte vy, malinko, radost nad dcerou!
Měla jsem milého, umřel mi na klíně: dala jsem mu dělat truhličku v Kolíně; truhličku v Kolíně, a víko v Kostelci: abyste věděli, falešní mládenci!
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati.
Vždycky mně matička říkávala, abych se mládencům vyhýbala: a já přeci mám je v srdci: však jsou li mládenci hodní chlapci. Když jsem šla v neděli na mši ranní, potkal mě mládenec k milování: pěkný tváře, modry oči – div že srdéčko mi nevyskočí!
Nechoďte, mládenci, k panskej Mařeně, sice vás jako mě psema vyžene: když jsem tam přišel, pes na mě vyšel, musil jsem se vrátit, sotva jsem ušel.
Vždycky mně říkají, že já se nevdána, že já vyšívané zástěrky nemám: když nemám, nemám, můžu ji míti; dám si ji Volínské švadleně šíti. Volínská švadlena je dobře známa, ona ji vyšije s tulipánama; s tulipánama, i pěkné kvítí: potom mne budete, mládenci, chtíti!
Zafoukej, větříčku, od východu: miloval jsem holku, víc nebudu. Nebudeš, Andulko, nebudeš má, neb je tvá matička tuze chudá. Přišly vám, mládenci, smutné časy, nesmíte sobě brát podlé krásy. Ať si je kulhavá, neb hrbatá, když jen má peníze, přec je zlatá!
Na Slíchovskejch lukách ztratila jsem dukát, a tam u vrbičky červené pentličky. Slíchovští mládenci! kde jste koně pásli? já ztratila pentle, kterej jste je našli? „My jsme jich nenašli, jen jsme je viděli: červené pentličky po vodě plynuly. Rybáři, rybáři! na lodě sedejte, červené pentličky po vodě hledejte. „Kdybychom zapřáhli tři sta vraných koní, červených pentliček více nedohoní. Kdybychom zapřáhli koní na tisíce, červených pentliček nedohoní více.“ Sedla na lodičku, zaplakala tuze, že už svých pentliček 1) dohonit nemůže. 1) Místo červených pentliček v písni této zastupuje také „zelenej víneček“.
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“
Včera neděle byla, já jsem doma nebyla: žala jsem travičku v zeleném háječku – svátek jsem nesvětila. Než jsem trávy nažala, celá jsem se požala: proto že, Jeničku! falešnou hubičku od tebe jsem dostala. V háji travičku žití – nechtějte to činiti, panny a mládenci s zelenými věnci! můžete se požiti. Včera přenešťastný den, kam se můj milý poděl? dostala jsem kvinde, šel k panence jinde, na mě snad už zapomněl!
Ty zdejší hodinky z temna bijou, že odtud mládenci pryč odejdou: nechoďte jen časně z rána, já svážu šátečky, půjdu s váma. Ti zdejší mládenci s vysoká jdou, chudobných děvčátek si nevšimnou: jen bohatá srdce trápí, chudobná panenka nic neplatí. Zelenej jalovec nedozrává, že mne už můj milej zanechává; zanechává a nevezme – však on upřímnější nenalezne!
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.
Počkej, má milá, já na tě povím, že jsi nedbala, kolik je hodin: čtyry hodiny v Kláštere bily, když tě mládenci doprovodili. Dala’s mně šátek, já ho ještě mám: až budu vorat, já ho závorám; závorám já ho, zaseju směskou: dostanu jinou panenku hezkou.
Vy jste mládenci pro samou rekraci, vy jste mládenci pro samej špás: do hospod chodíte, holky podvádíte; vy jste mládenci – bodejž vás ras!
Hradčansky hodiny pěkně bijou, že odtud mládenci pryč odejdou: půjde-li můj milej, já půjdu s ním; má-li co v uzlíčku, všecko mu s ním.
Vesecky panenky jdou tuze pyšně: kopaly koření od černý višně; na kamnech sušily, v papíře třely, aby je Vesečtí mládenci chtěli. Pušpersky mládenci jsou tuze pyšni: rejpali koření pod černou višní; na kranclích sušili, na šálkách třeli, dávali děvčátkem, aby je chtěly.
Ta Mářa krejčojic velká parádnice: dala si vyšívat na zádech zajíce. Na zádech zajíce na zástěrce lišku: aby ji poznali, 1) že je za šenkýřku. 1) aby každej věděl, co je to za dívčku. Červená, zelená, bílá lomenice: dala si malovat na puntě zajíce. Na puntě zajíce, navázala mašlí: aby ji mládenci o muzice našli.
Hrádečtí mládenci jsou, každej má panenku svou: mnzika zabručí, každej si poskočí, každej se vede se svou.
Ty mlady panenky tancujou, ty stary stojí k tomu: vzkažte je, mládenci, pozdravit, aby šly radši domů. „Nepudem, truc na truc nepudem, zůstanem zrovna tady: budeme napořád vochlovat, ty co jsou ještě mlady.“
Zasazuj, Honzíčku, zasazuj koně, pojedeme nima k Zlatej Koruně: v Zlatej Koruně vesele hrajou, mládenci s děvčaty pěkné tancujou. Pěkně se mnou tancuj, pěkně se mně toč; já ti koupím šátek, abys měla proč: šátek červenej, má láska je v něm: jest-li mě ráda máš, tehdy si mě vem.
Nepůjdu z hospody, až vyjde dennice, až mne vyprovodí moje tanečnice. Nepůjdu z hospody, až bude den bílý, až mne vyprovodí moje potěšení. Moje potěšení, má panenka zlatá, až mne vyprovodí před ty naše vrata. Nepůjdu z hospody až za dvě neděle, až pro mne má milá v kočáře přijede. Kočár malovanej, čtyry vraný koně: až si mne odveze potěšení moje. Nepůjdu z hospody za čtyry neděle, až ty stary panny všecky vlk pobere. Ty stary pobere, ty mlady dorostou, jako když vyroste jeteličks s rosou. Jetelička s rosou ta se pěkně seče, jako když se děvče ve svátek obleče. Ve svátek obleče,1) přistrojí v neděli, aby ji v kostele mládenci viděli. 1) Ve svátek obleče, ve všední přistrojí: přijde do hospody, přec u dveří stojí.
Klášterská hospoda pěkně malovaná: kdož je ji maloval? mládenci s pannama. Mládenci s pannama, muži se ženama: moje nejmilejší bílejma rukama.
Učte se, děvčátka, učte se rejdovat: budou vás mládenci, budou vás milovat.
Co pak se, mládenci, neženíte? ani si namlouvat neumíte! Dáte-li na pivo, já vám povím: o jednom kořínku na louce vím. Olšový, bezový, dubový list: kdo se chce oženit, musí ho sníst. Já jsem se oženil, jen jsem ho sněd“: dostal jsem holčičku, je jako med.
Mládenci, co chcete u mého děvčete? mládenci, co chcete u mé panny? dá pán Bůh v neděli, abyste věděli, že se vám cestička všem zapoví.
Čí je to ta dívčí, čí je, co mi tu košilku si je? čí je to ta holka malá, co mi tu košilku dala?
Nestůjte, mládenci, pod okny, pojďte radš do světnice: jest-li vás nožičky bolejí, sedněte na židlice. My jsme k vám nepřišli posedět, my jsme se přišli poptat: vy máte tři hezké děvčata, můžem-li jednu dostat. Neber si, Jeníčku, takovou, která je tuze pyšná: ona by snad ani za tebou ze dveří ven nevyšla. Neber si, Jeníčku, takovou, která je zamračená: ona by se na tě mračila od rána do večera.
Ta Strážská hospoda stavěná z javorovýho dřeva: proč pak tám, mládenci, chodíte, když vás tám není třeba? „Kdyby nás tu třeba nebylo, my bysme sem nepřišli: jsú prý tu tak hezky děvčátka, my jsme si pro ně přišli.“
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Toulali se mládenci po tom Starém Kamenci. Toulali se, toulali, až se k Čížkóm[51] Stará mete světnici: Sedněte si, mládenci! „My si u vás nesednem: my si pro Marjánku jdem.“ A my vám jí nedáme, až jí šaty zjednáme. – Už má šaty sjednaný, modrý truhle srovnaný. Mládenci si vejskali, že Marjánku dostali. U Čížků si stejskají, že už dceru nemají. Ti Lazští mládenci ne ratum satum – toulali se po noci – klimboja linka plinka žína kosaři.[52] Toulali se, toulali, k Jersovům se dostali. Stará mete světnici: „Sednete si, mládenci!“ My si u vás nesednem, až Ančičku povedem. Povedem ji pres cestu, k Rosínovům nevěstu. Rosínka před dům vyjde: „My nevěstu nechceme. Ona hrachu nejídá, na mlíko se ošklíbá.“
My jsme mládenci marnotratní, nám nejsou peníze pra-nic platný: půl dáme šenkýři a půl panně, a nám nic mládencům nezůstane. Já jsem synáček marnotratný, mně nejson peníze pra-nic platný: hnedle je utratím, 1) za pivo dám, pivíčko vypiju – zas nic nemám! 1) co já nepropiju, v kartech prohrám, a co neprohraju, holkám rozdám. Aneb: rád piju, tancuju, v karty hraju, rád hezky děvčátka pomiluj u.
Na našem sádečku při dolině nikdy tam travička nevyhyne, nevyhyne a nevyhoří: proto že mládenci po ni chodí.
Zdali nám, panenky, povíte, kam na travičku chodíte? „My dobře víme, a nepovíme, kam na travičku chodíme. Chodíme na ni do peren, roste tam travička s jetelem: my dobře víme, a nepovíme, kam na travičku chodíme.“ „Zdali nám, mládenci, povíte, kde svy koníčky brodíte?“ My dobře víme, a nepovíme, kde svy koníčky brodíme. Brodíme my je v Dunaji, jenom jim ouška koukají: my dobře víme, a nepovíme, kde svy koníčky brodíme.
Co se to tam blyští za tou voborou? Horažďovsky hoši na vojnu jedou. Dej jím pán Bůh štěstí, aby dojeli, aby žádnej nespad s koně do vody. Žádnej jinej nespad jen ten mlynářojc: bude pro něj plakat Anna kovářojc. Co pak se to blejská tam tou dolinou? Lhotečtí mládenci na vojnu jedou. Dej jim pán Bůh štěstí, aby vyhráli, aby nespad žádnej s koně do jámy. Spadne-li, tak spadne ten šafářovic, bude pro něj plakat Lídka Vaňkovic.
Mládenci, mládenci! co jste se dočkali, že vám vaše vlásky v Praze vostříhali? Vlásky vostříhali, bílej kabát dali, a tak vás zahnali zrovna na Maďary. Maďaři, Maďaři! co sobě myslíte, že tak české hochy tuze zabíjíte?
Kam se nám poděli mládenci? kam se nám poděla chasa? páni ji pobrali, na vojnu ji dali – Francouz z ni nadělal masa.
Vandrovali hudci, dva pěkní mládenci. Řek' jeden druhému, bratr bratru svému: „Slyšíš, milý bratře! vímť já dřevo krásné. Dřevo javorové, na housličky dobré. Pojďme, je utněme, houslí nadělejme. Houslí mně a tobě, ať zahrajem sobě.“ Když ponejprv ťali, dřevo zavzdychalo. Když podruhé ťali, krev se vy prýštila. Když potřeli fali, dřevo promluvilo: „Nesekejte, hudci, vy pěkní mládenci! Však já nejsem dřevo, jsem já krev a tělo. Jsem pěkná děvečka tu z toho městečka. Matka mě zaklela, když jsem vodu brala. Když jsem vodu brala, s milým si postála: Abych zdřevěněla a javorem byla. Javorem vysokým s tím listem širokým. Jděte, hudci, jděte, mé matce zahrejte. Zahřejte u dveří o té její dceři.“ Hudci počnou hráli, matička plakati. „Nehřejte mi, hudci, vy pěkní mládenci! Nic vy mi nehřejte, v srdce nebodejte. Dosti já hoře mám, 1) když dcery své nemám. Přenešťastná máti, co klne své děti!“ 1) Mám já dosti hoře po dceři Barboře.
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
Hořela lípa, hořela, pod ni panenka seděla; jiskřičky na ni padaly, mládenci pro ni plakaly. Což pak vy pro mě pláčete? vždyť nejsem sama na světě, vždyť nejsem sama jediná: děvčat je plná dědina!
Tam nahoře pod lípami tři mládenci spolu stáli, o lásce si povídali. Jeden začne povídati, co chce panně darovali: „Pěknou pentličku červenou, stříbrem, zlatem vyráženou.“ Druhý začue povídati, co chce panně darovali: „Trochu utrejchu bílého do nápoje smíchaného.“ Třetí začne hovořiti: „Škoda pannám ublížiti. Ale která je k libosti, milujme ji s upřímností.“ Šla Ančička, šla pro vodu, kde oni svou brali radu. Šla pro vodu dolů k mostu: „Pojď, panenko, pojď na poctu!“ Na poctu ji zavolali, ze sklenice pít jí dali. „Pí, napí se ze sklenice, však nebudeš píti více!“ Ze sklenice se napila, hned tu chvíli zbledla celá, přišla domu, hned omdlela. Stará matka se jí ptala: „Co’s panenko, co’s dělala?“ „Hořkej nápoj jsem já pila, otrávena jsem já byla!“ Pro milého si poslala: „Což pak jsem vám udélala, Že jste mne tak otrávili, můj mladý věk zahubili!“
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.
V zeleném háječku milovali se dva; padlo na ně dřevo, zabilo je oba. Dobře udělalo, že oba zabilo: nebude naříkat jeden pro druhého. V zeleném háječku hrob tam vykopali, pannu a mládence spolu pochovali. Dobře udělali, že je pochovali: panny a mládenci by jich litovali.
Kdybych já věděla, kdo mě s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči; soli mezi oči, písku mezi zuby, aby nevypouštěl falešných slov z huby. Kolik je zrníček na jedné bylince, tolik upřímnosti při každé panence; kolik je zrníček na jednom jalovci, tolik falešnosti při každém mládenci.
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista.1) Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati.2) Hospodáři nastávajú, ve svátek hnůj 3) vozívajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včil mládenci nastávajú, do mší svátých v karty hrajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.4) U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Hospodyně nastávajú, ve mši svatú pekávajú;5) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Nemožu, matičko, spáti, ani se sníčka dobrati. Včil panenky nastávajú, do mší svátých vínky vijú;6) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš viny pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včilej děti nastávajú, Otčenáše zaspávajú; to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Kateřinko, dcero moja, prosila si za to Boha? Abys sa ty vydávala a takovú svadbu měla? Na kantneřách bečka vína, Kateřinka není živa. Družičky stojá pod věnci a mládenci na ulici. Staň, Kačenko, přivítaj jich, do sedničky zavolaj jich. Její matka naříkala: Nic bych si to nehořela: Nic bych si to nehořela, dybych ešče dceru měla.
Ode mlýna k hájíčku cesta ušlapaná; kdo tu cestu ušlapal, ten mynářku miloval. Kluče, kluče na dveře: Je-li mynář doma? Mynář šel na mlýnicu, mele réž a pšenicu. Jak to mynář uslyšel, do sednice běžel a popadna sekerku uťal jemu hlavěnku. *) Šla mynářka pro vodu, pro vodu studenú, našla tě tam hlavěnku převelice raněnú. »O, hlavěnko, hlavěnko, kam’s poděla tělo?« Tělo je ve mlýnici na dubové lavici. Ach, mynáři, mynáři, co ste udělali, že ste mému milému tu hlavěnku uťali! »Dy sem uťal, uťal sem, do vody sem vhodil, aby lidi viděli, kdo mně za ženú chodil.« O, mládenci, mládenci, nemilujte ženy, já sem ženu miloval, až sem pro ňu život dal.
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)
[: Vandrovali tři pěkní mládenci, vandrovali v cizí kraj. :] Stavěli se v tem starém Bušíně, u Marušky na víně. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem víno nalíváš? Já nalívám za štyry grécary, za dva groše, nic jinač. Vandruj s námi, má pěkná Maruško, vandruj s námi v cizí kraj. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítě ukolíbám. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítěti piti dám. A dyž přišli do černýho lesa, Maruška se vohlíží. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem ty se vohlížíš? Je mně líto dítěte malého, co na kolíbce leží. Dy’s ty chtěla dítě lítovati, neměla’s s námi jíti. Hned Marušku mezi sebe vzali, na kusy roztrhali. Tu máš, Maruško, za tvé nalívání, chudých lidí klamání.
[: Putovali hudci, :] tři švarni mladenci.
[: Putovali hudci, :] tři švární mládenci.
[: Putovali hudci, :] [: tři švarni mladenci. :]
[: Putovali hudci, :] [: tři švární mládenci. :] Putovali polem, rozmlúvali spolem. Uhledli tam dřevo, dřevo jaborové, na husličky dobré. Poďme my ho sťati, huslí nadělati. Budú z něho, budú troje husle hlasné. Ponýprv zarubli, dřevo zesinalo. Po druhé zaťali, dřevo zaplakalo. Po třetí zaťali, dřevo promluvilo: Nerúbejte, hudci, přešvární mládenci. Nejsem já to dřevo, jsem já krev a tělo. 1) Kořen vykopejte, otci mě dodejte. Otcovi na radosť a matce na žalosť. Ta mě zaklnula, dyž sem vodu brala. Ostaň, dcero, ostaň, jaborem vysokým, listečkem širokým. O, neščasná máti, kerá klne děti.
[: Stála Kačenka u Dunaja, :] bilé noženky umývala. A keď jich ona umývala, hořce, žalostně zaplakala. Len jedneho syna mala, hodila ho do Dunaja. Dolů, synu, dolů vodú a já ešče pannú budu. Stála baba za Vážinú, počúvala Katerinu. 1) Hned ta baba nemeškala, rychtářičkom vědět dala. Rychtaříci, zlá novina, utopila Kača syna. Rychtaříci nemeškali, hned Kačenku chytit dali. Posadili ju na stoličku: Zmysli sobě na mamičku. Pozři, Kačko, ven okjenci, jidu-i tam otec, máti? Neidú tam otec, máti, než tam idú štyrja kati, koho’s budú utrácati. Teba, Kačko, teba samú, žes chtěla byt ešče pannú. Keď Kačenku utrácali, všeci mládenci plakali.
Bohoticí mládenci takovi só, chudobnýho děvčete si nevšímnó. Po bohatéch vočma točí: Chudobná děvčico, jdi mně z vočí. Už sem se já, synečku, dověděla, co na mě tvoja máti namluvila; za nevěstu že mě nechce, že sem já pro tebe špatný děvče. Vožeň se ty, synečku, s Pánem Bohem, a já tobě na statku nésu roveň; na poctivosť su ti rovná, na péchu, na statek néni možná.
Neuhódne, aby hádal, kdo tuto pěsničku skládal. Skládali ju dvá mládenci u rychtářů na lavici. Jeden Janek, druhé Jurka, měli vobá zlatý pírka. Jeden Jurka, druhé Janek, měli vobá marijánek. Janičkovo zlatý péří u panenky v truhli leží.
Neuhódne, aby hádal, kdo tuto pěsničku skládal. Skládali ju dvá mládenci u rychtářů na lavici. Jeden Janek, druhé Jurka, měli vobá zlatý pírka. Jeden Jurka, druhé Janek, měli vobá marijánek. Janičkovo zlatý péří u panenky v truhli leží.
[: Proč, kalino,1) v struze stojíš? :] [: Snad se tuze sucha bojíš? :] Já se sucha nic nebojím, kde sem zrostla, tady stojím.2) Proč, kalino, neprokvetáš, malinama nezasedáš?3) Já sem dávno prokvétala červenýma malinama. Shora vrabci obzobali, zdola panny oblámaly.4) Oblámaly na kytečky, mládenečkům za klobóčky.5) Ulomila každá svému, já ubohá nemám komu. Já svó pustím po potoce, snad ju nande někdo přece.6) Já ju pustím po palášó, kde mládenci koně pasó. Pasó jich tam na dolině, na té drobné jetelině. Pasó jich tam na trávníčku: Chyť kytečku, šohajíčku.
Nejednúc sem, nedvakrát sem tu ves obešel, ešče sem ťa, múdrá panno, doma nenašel. Našel sem ťa u súsedůj na horním konci, štyřé stáli, namlúvali tebe mládenci. Ja, byl bych já za blázenka, abych si ťa bral, ptáci žito vyzobali a já plevu bral.
V tej teleckej věži, tam můj milej leží; leží tam, tuze stůně, zavitej v rozmarýně. Hned, jak se rozstonal, hned sobě vyžádal: Ach, Bože, vem mě k sobě do nebeského ráje. Umřeš-li pak předce, budu plakat hořce. Dám já ti pohřeb strojit, na všecky zvony zvonit.1) Truhlu jaborovou, pěkně malovanou, maloval je ji malíř, je rovna jako talíř. Ty pudeš po straně, poneseš věnec mně; pan pater pude za mnou, bude říkat nade mnou. Mládenci pod věnci, dvě panny se svící; až pudeš, říkej nahlas; modli se: Zdrávas, zdrávas.2) Vyrost mně kvíteček zamodralý všecek, všeliky barevnosti, měla jsem na něm dosti. Já jsem ho utrhla, k němu jsem voněla; umrlčinou vonělo, mé srdce omdlelo.
Dycky mně maměnka říkávala, abych si mládenců nevšímala. A já předci mám je v srdci, dyž só ti mládenci hodní chlapci. Šla sem včerá zeleným trávníčkem, potkala sem se tam s mládenečkem bílých tváří, černých očí, div že srdečko mně nevyskočí.
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.
Toulali jsou se mládenci po tej vanovskej vesnici. O, lásko, zalíbení, ty jsi moje potěšení, po tej vanovské vesnici. A toulali se, toulali, aj se ke Mlejnkům dostali. Atd. Poseďte u nás, mládenci, na té červené stolici. A my nechceme seděti, my chceme Marjánku vzíti. My vám Marjánku nedáme, až jí na šaty1) zjednáme. Jak jí na šaty zjednali, hned ji těm hochům vydali.2) Mládenci zpívají, vejskají, že už Marjánku dostali. U Mlejnků plačou, želejí, že už Marjánku nemají.
Vím já jeden hájíček, v tom hájíčku domeček. V tom domečku děvečka, vykóká z okenečka. Černovocí mládenci tólali se po noci. Tólali se, tólali, až se k oknům dostali. Atd. Poďte, chlapci, poďte pryč, a už nedostanem nic. A šak hrachu nejídá, do hospody chodívá. Ani hrachu, ani krup, do hospody šupy šup.
A já už přiklekávám a idu k oltáři, svó miló očekávám s jasnó její tváří. Dróžička už přichází, věnec na hlavu sází; pozorujte, mládenci, už můj stav dochází.
Ty karlovské zvony, ony pěkně zvóňá, už tobě, děvečko, tvůj víneček zroňá. Zroňá ti ho, zroňá devětima konci,1) abys nechodila2) s jinýma mládenci.
[: S Pánem Bohem, :] má matičko stará, jenom ste se za mnú z okna podívala. S Pánem Bohem, mé mamičky lžičky, nebudú vás drhnút mé bílé ručičky. S Pánem Bohem, mé mamičky krávy, nebudú vám nosit moje záda trávy. S Pánem Bohem, pavlovské děvčátka, kerá jste bývala moja kamarádka. S Pánem Bohem, pavlovčí mládenci, keří ste bývali moji tanečníci.
S Pánem Bohem buďte, rodiči rozmilí, já už se dnes s vama lóčím naposledy. S Pánem Bohem buďte, bratříčku, sestričko, nechť vás opatruje tatíček s matičkó. S Pánem Bohem tu buď, kamarádko věrná, co sme bévávaly jako ruka jedna. S Pánem Bohem buďte, svobodní mládenci, co ste bývávali moji tanečníci. S Pánem Bohem buďte, maměnčiny krávy, už vám neponesu ode dneška trávy. S Pánem Bohem buďte, tatíčkovy ovce, nechť vás opatruje1) ode dneška, kdo chce.
Za horama, za tém černém lesem, nevěděla má maměnka, kde sem. Kdyby o mně maměnka věděla, veřím silně, že by pro mně jela. A jela by šesti plesnivéma, pro synečka taky takovéma. Dobró noc vám, vážanščí mládenci, co ste beli moji tanečníci. Dobró noc vám, vážanšký panenke, co ste byle moje kamarádke. Dobró noc vám, maměnčine kráv, co sem já vám nosívala tráve. Votvíréte, rodičové, vrata, vezeme vám plnó fůro zlata.
Vorali, vorali, mládenci nedbali, pod jednó lípečkó peníze sbírali. Lípečko, lípečko, co si tak bohatá, vod samýho stříbra, vod samýho zlata. Zlata sme pobrali, stříbra je tam dosti, škoda tě, lipečko, spadnó s tebe listí.
A. Na dole, na dole, tam je cosi moje. Daj mi, Pane Bože, ať to idě hore. Něni to fialka, co se po plote pne. Ale je galanka, co mi slovo řekně. B. Helesem, helesem, sama sem pod lesem. Hajovšči mladěnci, poďtě sem, poďtě sem, A jak něpůjdětě, my vas něponěsem.
Poslala královna do Moravy psaní. Aby sa mládenci na vojnu chystali. Oni odepsali na široké listy, aby sa nebála, že jsú dycky jistí. Bude vojna, bude, bude verbovaná, půjde na ňu chasa samá vybíraná.
Hořela lipa, hořela, panenka pod ňó seděla, jiskerky na ňu padaly, mládenci o ňu plakali.
[: Horala linda, linduška, :]1) seděla pod ňú Babuška. Jiskerky na ňu padaly,2) mládenci o ňu plakali. Jenom ten jeden neplakal, co jí prstenky posmekal.3) Není tě hanba, mládenče, posmekat krúžky panence?
Buďte panny veselý, mládenci só lacení. [: Pětadvacet za půl jabka :] a padesát za celý.
[: Kam půjděm, mladenci, kam pujděm? Hdě my tych peňazův nabuděm? :] Pujděmy pod zamek na žida, un ma moc peňazův, něch jich da. Pujděmy do zadni světničky, najděmy v kufrach dvacetničky, napylnime svoje puchyře, ať mamy čim platiť šenkyře. Pujděmy do přední komnaty, najděmy tam v kufrach dukaty; něbudě-li nas tam chceť pustiť, buděm ho natahať za fusy. Poslechni mej rady, židaku, nělituj tych svojich dukatů, šanuj radši svojiho zdravi, nědavaj natahať svej brady.
Maměnko, maměnko, mládenci jdó k nám. Maměnko, maměnko, co jim jesti dám? Střapatému řepe, Jozefkovi mrkve, přepěknému Janičkovi pěkné babičke.1) Maměnko, maměnko, mládenci jdó k nám. Maměnko, maměnko, jaké lžičky dám? Střapatému dřevěnó, Jozefovi cínovó, přepěknému Janičkovi pěknó stříbrnó. Atd.2)