bolí

Displaying 1 - 83 of 83
Hlavička ma bolí, srďiečko vo mňe hrá
Děvčátko maly po poli chodí, hledá sobě bylinečku, hlava mu bolí. Bylinko malá! kdybych tě znala: jistě bych si mládenečka přičarovala. Ale ne všecky, jenom jednoho: vybrala bych sobě ze sta nejvěrnějšího.
Sedí milá za stolečkem, jako z růže květ, sama sobě povídala, že jich měla pět. Jeden si ji zamiloval, druhej mu ji vzal; a třetího srdce bolí, že jí nedoslal. Čtvrtej stojí pod okýnkem, utírá oči; a ten pátej při muzice šátečkem točí.
Čtyry koně na dvoře, žádnej jimi nevoře. Voře jimi Jiříček, červený jak hřebíček. Jede s nimi do pole, zavorávat koukole. Když ku konci dovoral, na svou milou zavolal: Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mě má hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro tebe, bych upustil od tebe. „Pro mě ať tě nebijou, můžeš chodit za jinou.“ Já za jinou nepůjdu, dám se radši na vojnu. Až já budu vojákem, budu švárným jonákem. Daj mně šaty zelené a vejložky červené. A koníčka vraného, vyskočim si na něho. Na koníčka vyskočil, bílým šátkem zatočil: Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím!
Vyběhla z domu, pošeptala mu: „Máš jít, holečku, máš jít na vojnu!“ Na vojnu pudu, bojovat budu: co vybojuju, tobě daruju. Vybojoval jsem koně vraného: sedni, má milá, sedni na něho. Na koně sedla, hned celá zbledla: kam jsi, má milá, krásu poděla? „Poděla jsem ji do širých polí: ach což mne nyní srdéčko bolí!“
Chodila po lesí, trhala ořeší: „Což je po ořeší, když mne nic netěší!“ Chodila po hájku, trhala fijalku: „Což je po fijalce, když mne žádnej nechce! Chodila po poli, po zvorané roli: „Co je po té roli, když mne hlava bolí!“
Stojí hruška v šírém poli, vrch se jí zelená; pod ni se pase kůň vraný, drží ho má milá. Proč, má milá, dnes pasete z večera do rána? „Kam, můj milý, pojedete, já pojedu s váma.“ Och já pojedu daleko, přes ty modré hory: kýž jsem byl nikdy nepoznal, co mé srdce bolí! Och já pojedu daleko, přes vody hluboké: kýž jsem byl nikdy nepoznal panny černooké! Och já pojedu daleko, do světa šírého: kýž jsem byl nikdy nepoznal srdce falešného!
Vyjdu si já na vršíček, a ještě se podívám, vorá-li tam kde můj chlapec, já si na něj zavolám. Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání! neb mne bolí má hlavička od samého čekání. Čekala jsem, nespala jsem, čekala jsem na tebe: nemohu bejt, můj Jeničku, nemohu bejt bez tebe! „Leť, ty ptáčku! přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou, aby na mne nečekala, že já už zas mám jinou.
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.
Daleké široké políčka! což jste se zelenaly? když jste mne potěšit měly, vy jste mne zarmoutily! Má zlatá stezičko uzoučká, což je mi líto tebe! když já si na tě zpomenu, bolí mne srdce v těle. Což je ta stezička ouzká, kterou jsem chodívával! což je ta panenka hezká, kterou jsem milovával. Když jsem s mou milou chodíval do těch Hradeckejch polí, o lásce jsem s ní rozmlouval, teď mě mé srdce bolí! Bolí mé srdéčko, bolí, teprva poboluje: že si má panenka milá jiného oblibuje. Co jsem se za tebou nachodil, kolik jsem nocí nespal:[28] když jsi mi souzena nebyla, přece jsem tě nedostal!
Když jsem plela len, nevédéla jsem, co mě mé srdéčko bolí: že mně můj milej vypoví, nevěděla jsem. Když jsem plela mák – škoda nastokrát, škoda toho milování, že netrvá do skonání, škoda nastokrát!
Pod našima okny teče vodička – napoj mně, má milá, mého koníčka ! „Nechci, nenapojím, já se koně bojím, že jsem maličká.“ Pod našima okny roste oliva – pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „K nám nikdo nechodí, neb o mě nestojí, že jsem chudobná.“ Pod našima okny roste z růže květ – pověz mně, má milá, proč tě mrzí svět? „Mne svět nic nemrzí, ale srdce bolí, plakala bych hned!“
Když se ten ovísek vyme– vyme– vymetával, ještě mne můj milej milo– mílo– milovával; milovával, slibovával, že on si mě vezme za rok, za dvě, za tři léta. Už se ten ovísek zabě– zabě– zabělává: už mne tu můj milej zane– zane– zanechává; zanechává, už mě nechce! a proto mě bolí, bolí, bolí moje srdce.
Žádnej neví, co mě bolí, a já dobře vím; žádnej neví, co mě trápí, a já nepovím: zavolejte mi sem lékaře, ať mně mou hlavičku zaváže; nebo umřu, že nezvíte, jaky mám hoře! „Kdybys třeba už umíral, pro lik nepudu; kdyby hrana ti zvonili, plakat nebudu: proto že’s ošidil srdce mé, pomsta boží tebe nemine; Bůh nebeský svůj trest těžký sešli na tebe.“ Ach můj Bože, já mám hoře, já se usoužím; žádnej neví, co mě bolí, a já nepovím atd.
Slunéčko za mrak zachází, bolí mě mé srdéčko: že ty na mě zapomínáš, má předrahá perličko! ale jak ty zpomeneš, až si jiného vemeš: on se bude s tebou vadit, ničím vinna nebudeš. Přijdou na tě smutné časy, musíš v koutě sedati; jak slepice vejce snese, ‚ hned je musíš prodali; musíš mu jít pro tabák, nechť je zima nebo mráz, třebas měla, má panenko, vodou brodit až po pás.
Kolikkrát jsem přešel ty Lázecké hory, nikdá mne hlavička nebolela: nýčko už mě bolí hlavička i nohy, když na mě má milá zapomněla. Nešťastná hodina to býti musila, nešťastná hodina musila být, když jsme se poznali, potěšeni moje, že my se nemůžem spolu sejít.
Na tom našem dvoře všecko to krákoře, i ten kohout – nemůžu na tebe, potěšeni moje, zapomenout. Jest-li zapomenu, však dost těžce: předce mě pro tebe, potěšeni moje, bolí srdce!
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.
A já vždycky, co mě má hlavička pobolívá? a já vždycky, co mě má hlava bolí? má hlavička pobolívá, má panenka zapomíná;[29] a já vždycky, co mě má hlava bolí? Však já předce pro tě do nemoci neupadnu, však já předce pro tě stonat nebudu! do nemoci neupadnu, když tě, holka, nedostanu;[30] však já předce pro tě stonat nebudu!
Ach ouvej, bolí mě! a nevím, co je mně: vlezla mi housenka do čepice; láskou jsem zapálen, srdce jako plamen: polez ty housenko z čepice ven!
Ach, Bože Přebože! bolí hlava mě, že se na mě rozhněvalo potěšení mé. Když se hněvá, ať se hněvá, nemám žalosti: hrajte, muzikanti! že má nejmilejší není k libosti.
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.
Ach ouvej, ouvej! hlavička bolí: pojď sem, můj holečku, a zavaž mi ji. Hlavičku váže, ruce mu klesly: co jsi, můj holečku, co’s tak uleklý? „Já jsem se nelek‘, ale jsem se bál, že mně má panenka v rukou umírá.“ Já neumírám, ale se trápím: pro tebe, holečku, svou krásu tratím. „A když ji tratíš pro mě samého, chci já tě milovat do dne soudného.“ Do dne soudného, až do své smrti chci ti, můj holečku, upřímná býti.
Všichni psi štěkají, kudly vyjou: Adamka vyběhla, co kupujou? Kupujem, kupujem dceru vaši. Šimanka vyběhla: „Kupte naši!“ My vaši nechceme, ta je líná: jen jednou za tejden hrnce mejvá. Kdy hrnce uměje, hubu nechce: že už jí od toho bolí ruce.
Až z toho Spáňova pudu, což já se vohlížet budu: vohlídnu se jednu, dvakrát, po třetí už budu plakat. Má zlatá Spáňovská cesto, což je mně po tobě teskno: ne tak po tě, má cestičko, ako po tě, má hubičko! Mý zlaty Spáňovsky hory, což mě má hlavička bolí: bolí, bolí, pobolívá, že mně chlapec vodpovídá.
Proto jsem se vdala, vdala, vdala,[61] abych těžko nedělala: nýčko muším mlátit, ručičkama klátit, tomo jsem se nenadála! Co jsem se nažala, snopů navázala na tom panským poli: nejčko musím mlátit, ručičkama klátit, sž mě hlava bolí.
Má panenko, co děláte? zavázanou hlavu máte! bolí vás? bolí vás? já jsem lékař, zhojím vás. „O lékaře já nestojím, já se radší sama zhojím: můj milej, rozmilej je můj lékař jedinej.“
Má panenka smutně chodí, proto že ji srdce bolí; byla včera na trávě u zeleného háje. Šla má milá z trávy domů, panímáma přišla k tomu: Ach dceruško, dcero má! kdes tak dlouho chodila? „Panímámo má zlatičká! já mám ráda myslivečka: mysliveček nabije a zajíčka zabije.“ Záb. mysl. I, 50.
Vstávej, má milá! snídaní strojit: já jdu do háje zajíce honit. Zajíce honit, veverky chytat: vstávej, má milá! než bude svítat. „Vstávat nebudu, hlava mě bolí: jseš-li upřímnej, pojď zavaž mi ji. Hlavu jí vázal, ruce mu sklesly: „Co jsi, můj milej, co’s tak uleklý? Ty jsi, můj milej! ty jsi tím vinen, že’s mne opíjel červeným vínem. Červeným vínem, bílou pálenkou: mohla jsem býti podnes panenkou. 1 já panenkou, i ty mládencem, mohli jsme chodit oba pod věncem.“ Ty jsi, má milá, ty jsi vinnější, že’s mě vábila do síně vaší. Do síně vaší, pak do světničky, dávala’s mi tam sladké hubičky. O naší pouti, o posvícení budeme spolu už posvěceni. Pak si tě vemu okolo krku, dám ti hubičku, stisknu ti ruku.
Čtyry koně na dvoře, žádnej nimi nevoře. Voře nimi synáček, Nanynčino miláček. Jede s nimi do pole zavorávat koukole. Kdy je všechno zavoral, na svou milou zavolal. „Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mé má hlavička, vybila mě matička. Vybila mě pro tebe, abych pustil od tebe.“ Necht tě pro mě nebijou, můžeš si jít za jinou. „Já za jinou nepůjdu, radši se dám na vojnu.“ Na vojnu se nedávej, truc rodičům nedělej. „Na vojnu se přece dám, truc rodičům udělám. Až na vartě budu stát, přijď se na mé podívat. Na koníčka vyskočím, bílým šátkem zatočím. Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím.“
Ach bolí mě, bolí mě to srdéčko v mém těle: však už mně to dávno povídali, že mě vrchnost odvede. Konšelové, rychtáři okolo mne obchází, a ta moje nejmilejši kouká, brzo-li mě naloží. Už ležím já na voze, těžký pouta na noze: zapřáhněte čtyry vraný koně, pojedeme ku Praze. V Praze na mě čekají, bílej kabát mi dají; a ty moje kudrnaty vlásky ty mi tam ostříhají. Ještě já se podívám k Vyšehradským zahradám, jest-li tam kde moje nejmilejší, já si na ni zavolám. Ani ji tam nevidím, ani ji tam neslyším: s kým pak já se, má zlatá panenko, s kým pak já se potěším! Já se dycky ohlídám k těm Pušperským zahradám: jest-li tě tam, moje potěšení! jest-li tě tam uhlídám. Třebas já tě nevidím, jen když já tě uslyším: já se s tebou, moje nejmilejší! já se s tebou potěším.
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Oženiu sa po svéj vůli, ale včil ho huava bolí
Dyby ne tej Anky z fary, boli by ňa
U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista.1) Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati.2) Hospodáři nastávajú, ve svátek hnůj 3) vozívajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včil mládenci nastávajú, do mší svátých v karty hrajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.4) U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Hospodyně nastávajú, ve mši svatú pekávajú;5) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Nemožu, matičko, spáti, ani se sníčka dobrati. Včil panenky nastávajú, do mší svátých vínky vijú;6) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš viny pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včilej děti nastávajú, Otčenáše zaspávajú; to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.
Hajičku, hajičku, si pěkny zeleny; leži tam syneček, cely poraněny. Dyby ja věděla, že tě hlava boli, poslala by ja ti někaj pro dochtory. Něchcu, ma děvečko, dochtorovej masti, už su porubane na hlavě me kosti. Dyby ja věděla, že už musiš umřiť, dala by ja tobě košulu zlatem šiť. Nědavaj, děvečko, košulu zlatem šiť, klekni na kolena a pros Pana Boha, bych moh co spěš umřiť. Na hrobě klečela, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Něplakaj, děvečko, o synka mrtveho, možeš sobě vybrať z tisica jedneho. A ja bych vybrala, až bych baj přebrala, něni žadny milši nežli ten najprvši.
Hnala Anka kravy přes les jaborovy; kravy potratila, sama pobludila. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Nadešel ju Janek, nadobny šuhajek. Co tu dělaš, Anko, nadobna galanko? A ja viju vinky z různej rutovinky. Daj mi viněk, Anko, prošvarna galanko! Uvila sem ich šest, ober si kery chceš. Něber polajovy, hlava z něho boli; vem rozmarinovy, bo ten pěkně voni. Vem si hřebičkovy, svědči Janičkovi. *)
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.
Mračí se, mračí, bude-li pršet? Před našima je [: zelené vršek. :] 1) A pod tém vrškem široké kameň, sedí syneček s panenkó na něm. Syneček praví: Hlavěnka bolí, zavaž, panenko, ať se mně zhojí. Panenka váže, hlavěnka klesla; co ses, panenko, co ses tak lekla? Ach, jak se nemám smutná lekati, dyž už ty mně chceš v rukách skonati. 2) Já neskonávám, jenom se lóčím, tebe, panenko, Bohu poróčím.
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Ten hodonský mýtný na roh stola sedí. Na roh stola sedí, do cedulky hledí. Přichodila k němu jeho dcerka milá: Tatínku můj milý, hlava-li vás bolí? Hlava mia nebolí, ale život celý, že sem tebe prodal 1) Turku pohanovi. Vyhledni, dceruško, vyhledni oknem ven, prachy-li to idú nebo Turci jedú? To prachy neidú, než to Turci jedú, a to Turci jedú, co mia vezmú sebú. Jak k domu přijeli, do dveří střelili: Stroj sa, mladá paní, musíš jeti s námi. Pěkně vám děkuju, můj tatičku milý, za dobré chování, za zlé vydávání. K Dunaju přijeli, bystrej vody ptala; a on jí podával z zlatého pohára. Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k Dunaju. 2) K Dunaju přilehla, vody sa napila; jak sa jí napila, do něho skočila. Sjezte mia tu, sjézte, dunajské rybičky, ať mia nedostanú 3) Turkovy ručičky. Sjézte mia tu, sjézte, dunajščí račkové, ať mia nedostanú Turci pohanové. Ta stará Turková po břehu chodila: Cos to, mladá paní, cos to urobila? Nebyla bys u mňa jinší dělávala, ve zlatě, ve stříbře dycky přebírala.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
Starý mladé nic nevěří, zaléhá jí ode dveří, ahaha, ahahú, ode dveří. Pusť mě, starý, ven z komory; co mne ta hlavěnka bolí! Vylehni ven z okenečka, ochladí se tvá hlavička. Jaké je to ochlazení, dyž tu néni potěšení! Vzala klíče od sednice; bolí mě hlava velice. Ze sedničky vykročila, devět plotů přeskočila. Ten desátý byl vysoký, tam byl synek černovoký. 1) Od večera do svítání tam se spolu milovali. Běž, milenko, ke starému, chýlí se ke dni bílému. Kdes, Aničko, kdes ty byla, že si se tak urúsala? 2) A já sem byla v kostele, modlila sem se za tebe. Za tvé staré šediviny, aby na světě nebyly.
Co sem sa nažaua, taky navázaua, na miuého roli, až mia huava bolí! Nemíniu’s sa ženit, moheu’s nezačínat, mohli sa mně s tebú ludé nevysmívat. »Jestli to musí byt, že si ťa musím vzít, dyž na ťa pohlednu, dycky ťa budu bit.«
Dobry večer, okenečko, tam stavalo me srdečko. Tam stavalo a něbudě, že můj mily povandruje. O, listečku livendovy,1) po tobě mne hlava boli. Hlava boli, srdce tuži, že můj mily dvěma služi. Hlavo něbol, srdce nětuž a, můj mily, dvěma něsluž. Buděš-li ty dvěma služiť, něda ti Bůh světa užiť.2) Ani s jednu, ani s druhu, ani se svu roztomilu. Ani se svu najmilejši, kera je ti najvěrnějši.
[: Vinku, vinku polejovy, :] jak mne pod nim hlava boli! Hlava boli, srdce tuži, že můj mily jinši služi. JinŠi služi, ba i budě, ež mne zaňho haňba budě. Sednul za stůl a zaplakal: Vrať mi, mila, co sem ti dal. Vrať mi, mila, co je meho, ja ti vratim, co je tveho. Vrať mi, mily, můj věneček, ja ti vratim prsteneček.
Ej, sivé voly, sivé voly, co mě hlavěnka [: tuze bolí! :] Ej, bolí, bolí, pobolívá, že mně děvčinka vypovídá. Ej, dyž vypoví, bude jinší, bude děvčinka upřímnější. Ej, dyž vypoví, bude jiná, bude děvčinka bohumilá.
Hlavěnka mě bolí, srdečko ve mně hrá, že můj šohajíček jinó panenko má. Jinó panenko má, jiné dary nosí, a já mám náděju, že se mě naprosí. Že se mě naprosí, na kolínka klekne, nebude na tom dosť, ješče klobók smekne. Nesmeké, synečku, nesmeké klobóka, ať lidi neřeknó, že jsu Boží muka. Že jsu Boží muka, co na poli stojí, že za mnó pacholek černovoké chodí.
Chodzila po lesi, trhala ořeši; co je po ořeši, dy mne nic něčeši. Chodzila po hajku, trhala fijalku; co je po fijalce, dy mne mily něchce. Chodzila po roli, po oranej roli; co je po tom poli, dy mne hlava boli.
Ješče sem s mó miló v nedělu stál, jejího neščestí se nenadál, na pondělek v noci padla do nemoci; Pámbůh ví, bude-li jí více pomoci. Pověz mně, má milá, co tě bolí? A já tobě pošlu pro doktory. Bolí mě to srdce strápené velice, pro mý potěšení, že ho možná néní. Dyby tě, má milá, Bůh povolal, pěkné pohřeb bych ti udělat dal, dal bych tobě tróbit, na vše zvony zvonit a třema knězama k hrobu doprovodit.
Debe mně tak belo, jak mně belo vloni! Verostlo mně jabko na suché jabloni. Na suché jabloni, na suché halózce; včil mě tvá maměnka za nevěsto nesce. Vona za nevěsto a já jo za matku, večítala be mně, že já nemám statku. Já ho mám maličko, te ho nemáš toli. Ach, jak mě to srdce, jak mně vono bolí. Copak si te meslíš, že te seš doví co? Deť te seš jako já chodobnéch rodičo. Chodobnéch rodičo, voni nic nemajó, jen tebe, senečko, pro kráso chovajó. Pro kráso chovajó, pro velikó radosť, chodobné panence pro velikó žalosť. Už sem zapomněla na červenó růžo, na tebe, senečko, zapomnět nemůžo.
Dyž sem plela len, nevěděla sem, že mě mé srdečko bolí, že mně milý k jiné chodí, nevěděla sem.*) Dyž sem plela mak, škoda na stokrát, škoda toho milování, od večera do svitání, škoda na stokrát!
Okolo hájička teče vodička, napoj mně, panenko, mého koníčka. Já ho nenapojím, já se tuze bojím, že jsem maličká. Před našimi okny roste olíva; pověz mně, panenko, kdo k vám chodívá. K nám žádný nechodí, mne se každý bojí, že jsem chudobná. Před našimi okny růste z růže květ. Pověz mně, panenko, proč tě mrzí svět? Mne svět nic nemrzí, mne srdenko bolí, plakala bych hned.
Můj milý, můj milý, ale nevím kerý; ja, kerý mně bude od Boha súzený. Od Boha súzený, od rodičů daný, od pana faráře za ruky svázaný. Bolí mě hlavěnka, jak mě nemá bolet? Dyž mně šohajíček došel vypovědět. Bolí mě ta hlava, bolí mě od rána, bolí mě celú noc, nemožú mně pomoct. Šak by mně pomohli, dyby jenom chtěli, dyby mně šohajka do domu dovedli. Nebudu veselá tento celý tydeň, dokud mně nezkáže můj milý dobrý deň. Dobrý deň, dobrý deň! Dycky mně dobrá šla, v sobotu na večír zlá novina přišla. Zlá novina přišla od mého milého, abych se vdávala, esli mam iného.
Nasela sem marijánku všady, nechodívaj, můj synečku, tady. Najpěknější kvíteček utrhneš, potom si mňa nevezneš. Jak bys ty to, má milá, věděla? Dys ty se mnú málo bývávala. Poznala sem po jednom slovečku; falešný si, synečku. Všecky hvězdy na nebi tancujú, dyž mé oči milého spatřujú. Ach, Bože můj, Bože s vysokosti, přidaj trpělivosti. Dyž sem já šla přes jednu uličku, viděla sem v jednom okenečku, miluje tam syneček děvečku, až mia bolí v srdečku. Ešče jednú Pána Boha žádám, aby přišel starodávný galán; aby mně to slunečko svítilo, co mia těšívávalo. Těšíval mia ze všech najmilejší, včil mia těší obraz najsvětější; ten obrázek panenky Marije, ten v mojém srdečku je.
Plelo děvča, plelo len, [: dva záhony celý den. :] Jak sa za kraj doplelo, na synečka volalo: Poď, synečku, poď ke mně, já ti povím, co je mně. Ai, bolí mia hlavička, pobila mia matička. Prečo že ťa pobila? Keď som teba lúbila. Nech mia pre ťa nebijú, možeš chodiť za jinú. Já za jinú nepůjdu, radši sa dám na vojnu.
[: Ty hodiny vívanské, :] vívanské, ty sú, Bože, ciganské. Dyž se měly štyry bit, kázali mně k milej jít. Štyry bily, pět bilo, milej doma nebylo. Byla ona v hájíčku, žala kravám travičku. Dyž nažala vázala, milého zavolala. Poď, můj milý, poď ke mně, já ti povím, co je mně. Aj, bolí mě hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro vinu, že ty chodíš za jinú.
Má milá je nemocná, ona rána nedočká, já ju musím navštiviti, v nemoci ju potěšiti. Přišel do komůrky k ní a optal se, co je jí. »Ach, bolí mně má hlavěnka, uderila mě maměnka. Uderila pro tebe, nedá milovat tebe. Už, synečku, zapominej, pod okýnko nechodívej.« Pod okýnkem zahrádka, v ní pěkná marijánka; marijánka pěkně voní, mé panence zvoník zvoní. Pod okny je stromeček, na něm zpívá slavíček: Žaluj, žaluj, ptáčku, se mnou, už mou milou k hrobu vedou.
Slunečko zachádí, aj, za keř malenový, zkažte tam dobró noc mému šohajovi. Debech já věděla, co můj milé dělá, nestarala bech se, bela bech veselá. Debech já věděla, kde můj milé vuře, já bech tam běžela po hedbávné šňůře. Ale von nevuře, a von těžko stůne, je tuze raněné a von brzo umře. Milá k němu přišla, vode mu podala, pěkném bílém šátkem hlavo zavázala. Dež mu jo vázala, žalostně plakala, čeho sem se, milé, čeho dočekala. Bohutické krchov pěkně malovaný, na něm vodpočivá moje potěšení. Dež já vokolo do, srdečko mě bolí, dež já se podívám na tvůj hrobek nový. Na tvůj hrobek nový, jak ty tam ležíš sám, na něm se rozvíjá červené tulipán.
Slunéčko zachodi za vršek jaborovy, moja mila plače, že ju hlava bolí. Něboli ju hlava, ale ju bola oči, že se něvyspala pro synečka v noci. Něboli ju hlava, ale ju bola zuby, že jeji syněček už za inu chodi.
Sobotěnky, neděle može pro mě nebyt, a já nemám milého, [: nemá k nám kdo chodit. :] Nemám milého, nemám, ale si ho hledám, najit si ho nemožu, potěš mě Pán Bůh sám. Hledám si já ho, hledám na šardickém poli, najit si ho nemožu, hlavěnka mne boli. A když nemám milého, nemám ani řeči, a nemajú co plakat moje černé oči.
Šla milá na zdávání, šohajek v okně stál,1) od veliké žalosti na maměnku volal.2) Ach, má mamulko milá, poďte se podívat, jak mě srdečko bolí, viďa ju s jiným stát. Pošlite pro maléře, ať ju vymaluje, ať to moje srdečko krev hned nezaleje.3) A maléř odpověděl, že to nemože byt, že to jeho srdečko musí se v něm rozlít.4) Když bylo po pohřebě, milá na kerchově přežalostně plakala na milého hrobě. Ach, můj milý, rozmilý, co ty tak tvrdo spíš, a já na tebe volám, ty mně neodpovíš. Běž, má milá, běž domů, máš tam muža svého, a já tady musím byt až do dňa súdného. Ei, lásko, lásko, lásko, jak hoříš plamenem a spaluješ srdenko, spaluješ na hlaveň.
Na tym moscě trava roscě, co to budzě švarne dzěvče, až uroscě. Pod tym mostem žulty kvitek, kolebala švarna panna dvojo dzitek. Kolibala a plakala: Co sem ja to, něbožatko, udzělala! Něchcěla sem maci sluchać, a včil musim kolibečkum dycky gruchać. Gruchy, gruchy ve dně v noci, dziv že se mi me srdečko něrozskoči. Rozskoči se na dva poly, ja, ach, Bože můj, Bože můj, co to boli!
Za naším huménkem lúka široká, lúka široká, tráva vysoká až po kolena. Po ní sa prochází panna rozená, panna rozená, pěkná červená, jako malena. Pověz mně, mamulko, pověz první ráz, pověz první ráz, kemu mia chováš a kemu mia dáš. Chovám ťa, dceruško, chovám mladému, chovám mladému, dám ťa starému, dám ťa starému. Néni mně, mamulko, néni mně k vůli, néni mně k vůli, všecko mia bolí, všecko mia bolí. Pověz mně, mamulko, pověz ešče ráz, pověz ešče ráz, kemu mia chováš a kemu mia dáš? Chovám ťa, dceruško, chovám starému, chovám starému, dám ťa mladému, dám ťa mladému. To je mně, mamulko, to je mně k vůli, to je mně k vůli, nic mia nebolí, nic mia nebolí.
Za naším humnem hajíček, porúbal som sa v malíček. Porúbal som sa, moje srdenko, v malíček.1) Porúbal som sa, bolí mia, přijde má milá, zhojí mia. Keď mi ho milá vázala, žalostně nad ním plakala. Neplač, má milá, žalostně, šak mi malíček zarostně. Ej, narostně on, narostně, jako travěnka na mosce.2) Jak něnarosce, zahojí, šak mia malíček něbolí.
Daj mi, Bože, vědět, ej, s kým já budu sedět za stolem červeným, pod vínkem zeleným. Ach, Bože, přebože, co sem udělala, že sem pro jednoho všeckých opustila. Opustila sem já sokola pro páva, včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává on v lesi nebo v čirém poli, šla bych já ho hledat, hlavěnka mia bolí. Hlavičko, hlavo má, co mia tolej bolíš? Ani neodpadáš, ani sa nehojíš. Hlavičko, hlavo má, už mia tolej nebol; radši mně odpadni lebo sa mně zahoj.
Bojanovský krchov na kopečku stojí; dyž idu okolo srdečko mně bolí. Srdečko mě bolí, slzy polívají, že mně mí rodiči dlóho nevstávají. Dlóho nevstávají a vstávat nebudó; už jejich kostečky v hromadě ležijó.
Pane náš, pane náš, chystaj nám aldamáš, chystaj nám ho z lásky, sbíraly sme klásky.1) Co sme sa nažaly, klasů nasbíraly, na tom panském poli, až nás hlava bolí. Hostinské děvčátka, malú vůlu máte, to je vaša vůla, co si zazpíváte.
Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, [: dyž na ňu jít musím. :] Sama královna a císařovna do Moravy1) psala, [: aby Janoška :] do vojny dostala. U bílej vody Janošek stojí, hlavěnka ho bolí. Janíčku, nestoj, koníčky nastroj, pojedeš do vojny. Já nepojedu, hlavěnka mne bolí. Moja hlavěnka všecka porubaná; moja galánka všecka uplakaná. Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, dyž na ňu jít musím. Mám hezké děvče, odejít ho musím.2)
[: Co ste, maměnko, se mnó vystály! :] [: Z ručenky na ručenku :] napřekládaly. Ledva dorostám mám byt vojákem, ani jsem nepočal byt chvílku sedlákem. A už já musím pryč mašírovat a mý starý rodiče tady zanechat. A mý rodiče starý, rozmilí, jak mě pro vás velice mé srdce bolí.
Husaři jedou pod modrou vodou, [: na jihlavských lukách :] koně krmijou. Dyž nakrmijou, pak napojijou; jihlavské děvčátka, pojeďte s nama. My nepojedem, jsme holky mlady, za rok, za dvě leta půjdem za vami. Děvečka mladá po poli chodí, hledá bylinečku, hlava ju bolí. Bylinečko má, dybys věděla, kterak bych já svému synečku milému z vojny pomohla.
Ach, Bože můj, co mě mrzí svět; nemůžu na synka zapomnět. Svět mě tuze mrzí a srdečko bolí; plakala bych, plakala hned.*)
[: Ach, ovej, ovej, co mě hlava bolí,: ] hlavěnka mě pobolívá, aj, zavaž mně ju, moja milá, aj, zavaž mně ju červeném šátečkem, ať mě už víc nebolívá.
Lesti ťa, synečku, hlava bolí, uvaž si listeček jaborový; bude-li ti naplat, uvaž si ho dvakrát, ten listeček jaborový.
Křeček to tak chtěl míti, kázal se mně strojiti na ty hody do hospody, mohl sem nechoditi. Dlóho to netrvalo, šest jich na mne čekalo. Sedmý s holí u stodoly, to mě nejvíce bolí. Tak oni mě pobili, do luže mě vhodili. Já chuďatko, nebožátko, kolinka mně vrzaly. Běžel sem já k rychtáři, myslel sem, že se zdaří. On obrátil ke mně srdce, strčil mě do trdlice.
Na tej lúce zelenej pasú sa tam jeleně, zajíc s liškú tanec vede a srna jim gajduje. Hájný se psem počúvá, co to za muzika hrá, a sám začne poskakovať, pes sa naňho ohlídá. A liška skok na jedli: Uteč, zajíc, můžeš-li, číhá na ťa mysliveček, on ťa, myslím, zastřelí. Ten zajíc sa polekal, gatě sobě oblekal, chyťa pálené s lavicú, hore kopcem pospíchal. A přiběhňa na kopec, sedl si pod jalovec, zavdal srně páleného, aby gajdovala věc. Srna gajdovala dál, jeleň při tom husle hrál, vlk na píščelky tudlikal a nedvěď hrál na cimbál. Přišel tam jež s veverkú, dal si zahrát štajerku, vlk mu nechtěl po notě hrát a jež naňho s sekerkú. Vlk sa po zemi válí, že jeho hlavu bolí: Zajděte mně pro nedvěďa, ať mi hlavu zahojí. Už sa medvěď šuchoce, přivléká mu tři ovce; vlk je zdravý jako prvý, ešče lepši fukoce. Sysel s laskú do díry, myslivcůj pes za nimi, sysel se naňho obořil, že mu poláme nohy.*) Myslivcůj pes do domu, myslivec protiv němu : Už, pantáto, věc nepůjdu na tu lúku zelenú. Byli tam dvá zbojníci, obá v jednej světnici, chtěli mně nohy polámat, že proč chodím s myslivci.
Sisí, sisí, sisíčko, tebe bólí očičko. Tebe bólí, mě nebolí, šak ti ho Pán Bůh zahojí. Aneb: Mý milý sesíčko, bolí mě vočičko. Tebe nebolí, mě bolí: »Šak se ti do rána zahojí«. anebo též: Siselko, siselko, bolí mě vočičko; tebe nebolí, mě bolí. Ešli mě nebude boleti, teprv si mu dám zvoniti. Bolijó mě vobě dvě, nevím vo sobě.
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)
Nechoď, švárný šuhaj, ke mně, a mia bolí srdce ve mně, keď ťa čujem u dverí, nesmím ti jít otevřit. Dzi mu, dcerko, otevřici, já půjdu světlo rozžnúci, pusci si ho do síně, daj mu slovo uprímné. Dcerka dvera otvírala, maci světlo rozžíhala: Vítaj, milý, vítaj k nám, cos donesel, pověz nám. Počkaj, milá, já ci povím, došel sem si pro rozmarýn, daj mi z něho pérečko, potěšíš mé srdečko. Vyndzi, milý, k okénečku, máš tam modrú fialečku, fialku s rozmarýnem omotanú s hedbávem. S tým hedbávem pěkným bílým, abys vědzel, žes byl milým, žes k nám večer chodzíval a mia ze sna budzíval.