jsú

Displaying 1 - 50 of 50
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!
Ta Strážská hospoda stavěná z javorovýho dřeva: proč pak tám, mládenci, chodíte, když vás tám není třeba? „Kdyby nás tu třeba nebylo, my bysme sem nepřišli: jsú prý tu tak hezky děvčátka, my jsme si pro ně přišli.“
Kde jsú mý rodiče, kery mě chovaly, aby mně naposled požehnání daly? Požehnání daly, mě vyprovodily, eště se naposled se mnú rozlúčily?
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest jeden? A já vím, vám povím, co jest jeden: Jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest.
Druhé slohy: Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co je jeden? A já vím, vám povím, co je jeden: jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jsú dvě? A já vím, vám povím, co to jsú dvě: Dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co to jsú tři? A já vím, vám povím, co to jsú tři: Tři patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jsú čtyry? A já vím, vám povím, co jsú čtyry: Čtyry evangelistové, tři patriarchové a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jest pět? A já vím, vám povím, co to jest pět: Pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistově a t d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jest šest? A já vím, vám povím, co to jest šest: Šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistové a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jest sedum? A já vím, vám povím, co jest sedum: Sedum darů Ducha svatého, šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest osum? A já vím, vám povím, co jest osum: Osmero blahoslavenství, sedum darů Ducha svatého, šest je stoudví kamenných, v Galileji postavených a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jest devět? A já vím, vám povím, co jest devět: Devět je zborů anjelských, osmero blahoslavenství a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest deset? A já vím, vám povím, co jest deset: Deset Božích přikázání, devět je zborů anjelských a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jedenást? A já vím, vám povím, co jedenást: Jedenást panen zamordovaných, deset Božích přikázaní a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest dvanást? A já vím, vám povím, co jest dvanást: Dvanást apoštolů po světě poslaných, jedenást panen zamordovaných, deset Božích přikázaní, devět je zborů anjelských, osmero blahoslavenství, sedum darů Ducha svatého, šest je stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistové, tři patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.
Měla sem synečka, bylo mu Martinek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Zastav se, voděnko, na slavkovských polích, vyhoď mně Martinka na zelený trávník. Já se nezastavím, já jsu voda prudká, co jednó zachvátím, více nenavrátím.
Byla jedna vdova, patnast dcerek měla. Všecky povdavala, Verunku něchala. Turek se dověděl, hned pro Verušku jel. 1) Za humny seděla, zlatém vyšivala. Slyšela tam hrati, bubny bubnovati. Komu to, maměnko, komu to bubnuju? Tobě to, Verunko, Turci pro tě jedu. Ma mila maměnko, hdě bych se skovala? Skryj se do komory, jsu tam troje dveři. Jak Turci přijeli, všeci je vitali, jenom Verunka ni. Kaj je ma Veruška, ona mne něvita? Jak byla neděla, Veruška umřela. Turek na to nědal, jen Verunky hledal. Šli do prvnich dveři, tam Verunky něni. Šli do druhych dveři, tam Verunky něni. Šli do třetich dveři, tam Verunka leži. Mlada cisarovna, vypravuj se s nami. A Verunku vzali, na kočar ju dali. Jak byla za vraty, volala na braty: Bratřicci rozmili, zůstaňtě tu s Bohem. Ujela půl cesty, volala na sestry: Sestřičky me mile, buďtě vy tu s Bohem. 2) Jak přijeli k dubu: Staň, kočarku, se mnu. A choji lamala, pod kočar chybala. Ma mila Verunko, na co ty to lameš? A to na znameni, že tu Turci jeli. Jak přijeli k mořu: Staň, kočarku, se mnu. Abych se napila z bystreho Dunaja. Něpij to, Verunko, lepši u Turků vinko. Než bych měla vinko piť, volim se utopiť. 3) Do vody skočila, hned se utopila.
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)
Hlavěnka mě bolí, srdečko ve mně hrá, že můj šohajíček jinó panenko má. Jinó panenko má, jiné dary nosí, a já mám náděju, že se mě naprosí. Že se mě naprosí, na kolínka klekne, nebude na tom dosť, ješče klobók smekne. Nesmeké, synečku, nesmeké klobóka, ať lidi neřeknó, že jsu Boží muka. Že jsu Boží muka, co na poli stojí, že za mnó pacholek černovoké chodí.
Hněvaj sa ty, hněvaj, třeba sa popukaj, enom když jdeš podle, na okno zaťukaj. A já nezaťukám, zavolám hlasitě: Otevři, milúnká, už jsu na násypě.
Hore hájek, hore, ten zelený hájek; pověz mně, má milá, kde máš marijánek? Já mám marijánek v zahrádce na hřádce, ale ne pro tebe, pro jiné mládence. Pro jiné mládence, co jsú za horama, aby nepravili, že nemám galána.
Dal by mně to Pán Bůh, Panenka Maria, abych do dnes týdňa v černej zemi byla. Co si to, má milá, co si to vinšuješ? Šak se v černej zemi dosti nanocuješ. Co bych si, šohajku, co bych vinšovala, keď ti za mňa bráňá celá tvá rodina. Ani tak rodina jak tvoja mamička, že jsu já chudobná pro tebja děvečka. Keď jsu já chudobná, hledej si bohatší, keď ti to, šohajko, s chudobnú nesvědčí. Chudoba, chudoba, ona cti netratí, vychádzajú na ňu nádherní, bohatí. Kde chudoba chodí, všady kamen raní, že sa za chudobu žádný nezastaví.
Dybych já věděla, čije sú to koně, dala bych já stavit [: maštalenku pro ně. :] Dybych já věděla, že jsú to Jankovy, dala bych jim přibit stříbrné podkovy. Stříbrné podkovy a zlaté cvečečky, abys ty nešidil chudobné děvečky. Dybych ja věděla, že sú to milého, nažala bych já jim žita zeleného.
Dybych já věděla, čije sú to koně, dala bych já stavit [: maštalenku pro ně. :] Dybych já věděla, že jsú to Jankovy, dala bych jim přibit stříbrné podkovy. Stříbrné podkovy a zlaté cvečečky, abys ty nešidil chudobné děvečky. Dybych ja věděla, že sú to milého, nažala bych já jim žita zeleného.
Nechoď k nám, synečku, nechoď, ani k nám muziky nevoď, nebudu galanka tvoja, nedá mně maměnka moja. A ty mě, dcérečko, neznáš, a já jsu z Vizovic bednář, a já ti udělám denko přikrývat tvoje srdénko.
Pod tú černú horú [: husičky se perú. :] Poďme, moja milá, zabijem některú. Ty budeš mět maso, já budu mět peří; nech žádná panenka mládencům nevěří. Nevěřte, děvčátka, nevěřte synkovi, co on vám slibuje, dyž za vama chodí. Ty synkovy sliby jak na vodě ryby; ony jsú tak stálé, jak ty hrušky plané. Hrušky dyž uzrajú, na zem popadajú: Ty synkovy sliby děvče oklamajú. Letěla husička, letěla bez pera; proč si mě, má milá, proč si mě nechtěla? Já sem tě nechtěla, že za jinú chodíš a se mnú se vodíš.
Pondělí, úterý smutné po neděli, smutné jsú děvčátka, co chlapců neměly. A já jsu ta jedna, co jsem ho neměla, a už je třetí deň, ješče jsu veselá. Nemám-li milého, ale si ho kúpím, některé děvečce srdéčko zarmútím. Dyž nemám milého, ani nemám klebet, nemajú si lidi o mně co povědět.
Před naše je zahradečka, v tej zahradečce karuátečka, tyny dana jadana. Šua děvečka, natrhaua, před šohajka nasypaua. Jez, šohaju, karuátečky, šak jsú z našej zahradečky.
[: Před našima :] jsó vysoký vokna, zavolal syneček na naspja vystópna. Odevři mně, má panenko, dveří, ať si nepolámu za klobóčkem péři. Jednó ručkó dveře odvírala a druhó ručičkó slze utírala. Copak plačeš a naříkáš, milá? Vylála ti máti nebo tě pobila? Nevylála ani mne nebila, povídajó lidi, že nejsem poctivá. Třeba jsu já chudobné maměnky, ale jsu poctivá jak jiné frajerky. Třeba jsu já chudobného rodu, ale mně maměnka nedá ledakemu. A kdyby mně ledakemu dala, já bych jí celý den za dveřma plakala.
Synečku, synečku, velké sliby máme, [: kerý jich zrušíme, :] počet z něho dáme. Snadný já, děvečko, snadný já počet dám, dojda k farářovi hned sa vyzpovídám. Není, můj rozmilý, není farář Pán Bůh, on ti neodpustí, dyž mu povíš pravdu.1) Pěkně já ťa prosím, moja roztomilá, budu já putovat za tebe do Říma. Kdyby si putoval do Jeruzaléma, před hrubým oltářem padl na kolena; na kolena padl, sedům rázů omdlel, ješčě ti, synečku, odpuščat nebudem. Dopusť, Bože, dopusť takového hřmění, by na ťa padalo tři noci kamení. Bodaj ťa, synečku, popadla hodoňka, co by ťa držala do půl sedma roka. Do půl sedma roka, zrovna sedum roků, až by ti padali červi z tvého boku. Bodaj ťa, synečku, metalo vředisko, až by ťa hodilo na naše smetisko. Nekleň, milá, nekleň, už jsu proklnutý, snad mosím zahynút pod ludskýma ploty. Pod ludskýma ploty, jako ten hnilý klát, kerý sa nehodí ani do kamen dat.
Tluku jsem na dveří: Má miuá, otevři, jenom na suovečko odevři, Aničko. A Anička pyšná ani ven nevyšua, ale světuo zhasua, zima se mnú třásua. Počkaj, nedočkáš mně ani za dva týdně, sama za mnú půjdeš, ešče prosit budeš. Prosit ťa, nevím oč, nevěděua bych proč, takových šohajů ješče je v světě moc. Néní jich tak hojně, všecí jsú na vojně, dostaneš žebráka, starého vojáka.
U našeho jazera stoji lipka zelena,1) a na tej lipě, na tej zelenej zpivaju tři ptačkové. A ňejsu to ptačkove, to jsu šohajičkove, rozmluvaju o švarnej děvčině,2) keremu se dostaně? Jeden pravi: Budzě ma; a ten druhy: Jak Bůh da, ten třeci pravi: Srdečko moje, pročpak si ty tak smutna. Jakpak němam smutna byč, za stareho kažu isč, rozželilo se srdeňko moje, němožu ho ukojič.3)
U súsedův dvéře na vysokej veži; nechoď tam, synečku, už tam jiný běží. U súsedův dvéře na vysokém prahu, nechod tam, synečku, probijú ti hlavu. Ani neprobijú, ani neporaňá, jsú tam hezké dcery, a ty mia obráňá. A skočil do vody a chytil on lína, a on ho položil svej milej do klína. A ona ho pekla, v mléku obracala, pohledla na synka, žalostně plakala. Vyjal šátek z kapce, utíral jí líčko: Komu sa dostaneš, moja galanečko! Vyjal z kapce druhý, utíral jí obě: Komužby, komužby? Můj synečku, tobě.
Vysoké jsú u súsedů okna, nejednúc, ne dvakrát má hlavěnka zmokla. Vysoké jsú, už se ponížily, že už si mú milú chlapci namluvili. Namluvil ju súsedů pacholek, ona mu upekla nadívaný vdolek. Byl ten vdolek nadívaný hrubě, že on se rozsypal synečkovi v hubě.
Za našima okny zelena travička, přelecěla přes ňu dzivoka husička. Lecěla, lecěla, něvim, kady padla; poviz mi, dzěvečko, kaj jsu tu Napajadla? Lecěla, lecěla z Uher do Moravy; poviz mi, dzěvečko, kaj jsu tu vinohrady? Přelecěly husky přes petřvalske lučky, podaj mi, ma mila, tej svojej pravej ručky. Ja bych ci podala, synečku, baj obě, dybych ja vědzěla, že ty mne vezmeš sobě.
Hory, hory, hory jsú, za horama vršky jsú; kdo chce pěknú ženu mět, musí sobě pro ňu jet.
Hory, hory, hory jsú, za horama vršky jsú, kdo chce pěknú ženu mět, musí sobě pro ňu jet. A já si to dovedu, já si pro ňu pojedu štyrma koňma vranýma jako sedlák do mlýna.
Už mó miló dom z kostela vedó! Pověz ty mně, má panenko, jsi-li žena má? Už jsu, už jsu, švarný šohajinku, ja, už jsu já všady rovná mezi ženama.
Umřeš ty, umřu ja, umřemy my oba, damy se pochovač do jedneho hroba. Do jedneho hroba, do jednej kaplice, damy se napsači na zlate tablice. Kdo tum cestum půjdže, přečitač se može, že v tym jednym hrobě dvě čela při sobě. Nejsu to jen čela, jsu to ba i kosči, že ony umřely od velkej milosči.
Na vrch Lopeníčka věžka vysoká. Přelecela přes ňu huska dzivoká. Něbola to huska, boly húsata. Pod Lopeníkem jsú švarné dzevčata. Na vrch Lopeníčka zámek stavajú. Kryštalové okna doňho dávajú. Kryštalové okna, zelené rámy. Povedalo dzevča, že pojdze s námi. Dzevča povedalo, mamka nedala. Že je ona mladá, aby robila. Aby do kláštera vodu nosila.
Máte mia, maměnko, máte mia jedinú, nevydávajte mia na druhú dědinu. Keď mia tam vydáte, banovat budete, má stará matičko, včiu mně pomáhajte! Vybiraua jsem si mezi malinama, ale jsem si, Bože, kyseuú vybraua. Kyseuú, kyseuú, takovú kyseuú, neuvidíte mia jak živa veseuú. Vedua sem si, vedua jako ze sta jedna, z vysokej stoličky na nízkú sem sedua. Já sem si mysleua, že si já provedu, že z nízkej stoličky na vysokú sednu. Já sem sa vydaua, leda muža měua, leda ludé řekli, že jsu muadá žena. Já sem si mysleua, že mně dobře bude, že mně mojej kráse jak živ neubude. Už mně moje kráse pomali ubývá, už mně ju šohajek na chrbtě odbíjá.
[: Dyž sem u maměnky byla, :] dycky sem se dobře měla. Těžko mně dělat nedali, po svadbách mně vodívali.1) Povol sobě, zlaté dítě, dokud jsu já na tom světě. Až já z teho světa zendu, naděláš se ledakomu. Naděláš se, nenajíš se, oškubaná nachodíš se. Nech je v patek, nech je v svátek, budeš chodit v jedných šatech. Každý o tebe zavadí, jak na cestě o kamení. Dyž ti Pán Bůh zdraví vezne, žáden na tě nepohledne.
Už je zima, už je mraz, kaj se, ptačku, poděť maš? Skovam se ja pod hrudu, tam ja zimu přebudu. Budě padať, budě dešč, kaj se, ptačku, poděješ? Poděju se pod mezu, pod travičku zelenu. Skryju se ja do lesa, tam je moja potěcha, ty jedlove chojiny, to jsu moje peřiny.
Pasu krávy, pasu, ale nevím, kde jsú. Krávy hore hájem a já se šuhajem. Zajdi, slunce, zajdi za zelenú horu, rády by kravičky, rády by ke dvoru. Kravičky ke dvoru, kravarky ke stolu, maměnko, tatíčku, dajte nám večeřu.
Poštorské děvčata, može vás hanba byt, aj, že vy neumíte aj pole rozveselit. A ty novoveské, to jsú zpěvulenky,1) ty si rozveselá pole za rosenky.2)
Poslala královna do Moravy psaní. Aby sa mládenci na vojnu chystali. Oni odepsali na široké listy, aby sa nebála, že jsú dycky jistí. Bude vojna, bude, bude verbovaná, půjde na ňu chasa samá vybíraná.
Dybych byla vtáčkem tak, jak jsu panenkú, letěla bych do pole malenkú dírenkú. Letěla bych do pole za celú armádú, abych uviděla, co můj milý dělá. On tam nic nedělá, on se tam dobře má, napájí koníčka z nového okova. A dyž ho napojí, sám sebe přistrojí a připna sobě palášek, po procházce chodí. Pamatuj, pamatuj na ten závazek svůj, u svatého Petra, Pavla mšu svatú obětuj. Aby nás chránila Panenka Maria, tebe, synečku, na vojně a mě smutnú v domě.
Přes Bukovinku přelecěl ptaček, [: škubal mech. :] Daj mi, dzěvečko, sladkej huběnky jako med. U starej roby jsu zimné nohy jako led. A u dzěvuchy sladké huběnky jako med. Přelecěl ptáček přes Javorniček, škubal mech. Komu to, ptačku? Tobě, vojačku, na pelech.
Hojasa, hojasa, nožky moje, šly by do hospody,1) neskoro je, už jsú kosy nade mlýnem; nespala sem celý týden, ani tam tej noci, ani tejto noci, [: čekala sem na milého, co má černé oči. :]2)
Za Kravařem Kuty jsu, švarne dževky tamyk jsu. A ja se to dovedu, pro jednu si pojedu. Jednym koněm s půl vozem, s uzlovitym provazem.
[: Poď, Aničko, poď ty za mňa: :] [: Oj, nebude ti křivda žádná. :] Nebude ti žádný láti, ani otec, ani máti. Štyry jamy žita máme, nebozízem vyvrtané.1) Štyry myši okované, to jsú naše koně vrané. Dva brablce oškubané, to jsú naše voly tažné. Tři sýkory naběhané, to jsú naše krávy dojné.
Maloměrský stárku, buď veselý, nebůj se ty rany, ani střely; budeš-li se rany bát anebo jí uhýbat, budeš šohajíček pohaněný. Maloměrský stárku, nestrachuj se, kolik máš pacholků, podívej se! [: Mám jich jedenáste :] a sám jsu dvanáste, nebojím se. Maloměrský stárku, drž se hory, neboj ty se rany ani sily. [: Seberem šabličky, :] půdem do šermičky v širým poli.
A. Je-li váš mostek tvrdý? B. On je tvrdý jako kameň, jsú dubové trámy na něm. A. Dáte-li nám přes něj jeti? B. A co vy nám za to dáte, co vy přezeň přejecháte? A Chyťte si toho zadního ďunďu (= hlupáka).
Hylom, hylom, posluchajte, domácí, horní, přespolní, co vám budu povídat v svatodušní pondělí. Před týmto domem ptáčkové zpívajú, že ty panenky všecí mládenci rádi majú. Hylom *) Poslechněte, domácí, horní, přespolní, co vám budu povídati v svatodušní pondělí. Že je tu mračenko jasné, že jsú tu děvčátka krásné. Hylom. Poslúchajte, domácí, horní, dolní, přespolní, co vám budu povídati v svatodušní pondělí. Že jsú tu u domu kláty, že jsú tu děvčata jak karafiáty. **) Poslóchéte, horní, dolní, domácí, přespolní, co vám budu povídati v svatodušní pondělí. Před tímto domem hruška kamenka, je tu švarná panenka atd.
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.