mládenče

Displaying 1 - 30 of 30
Krásně jsem já dcerka z rodu chudobného: přece chtít nebudu, ani si nevěrnu mládence každého. Mládence každého, kterej pyšně chodí: ten by si nevšímal, ten by si nevšímal mý matičky chudý. Má matička chudá těžko mne chovala, za jeden groš, za dva za jeden groš, za dva chleba kupovala. Když mne vychovala, lidi nás sužujou, mně i mej matičce, mně i mej matičce srdce zarmucujou. Berounska. – Srov. Čel. II, 12.
Hezká jsi, Andulko, bejvala, dokud jsi mládenců neznala; jak jsi ty mládence poznala, hned se ti tvá krása změnila. Co je po takové panence, která má tři, čtyry mládence; jednoho v světnici, dva venku: nestojím já o tu panenku! Pěkně mně měsíček svítíval, když jsem od své milé chodíval: svit ty mně, měsíčku, ještě dnes, však mně víc svítívat nebudeš!
U Kláštera pole samy zelí, já tam po něm hledal potěšení: cely jsem poličko vobešel, potěšení jsem tam nenašel. U Kláštera pole samej jetel, já tam po něm běžel, jak by letěl: běžel jsem já k jednej panence, aby nešidila mládence. Dala jsi mně šátek za sednáčník, jako bych byl ňákej karabáčník: jen ty si nech šátek pro sebe, nestojím já, holka, vo tebe! Dala jsi mně šátek, zas ho vzala, jakou’s mi to hanbu udělala!? nic ty mně, panenko, netrucuj: pantoflíčky sobě vypucuj! Do Bechyně cesta samej jetel, já jsem po ní běžel, jen jsem letěl: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. Do Lázně je cesta ještě lepší, šla tam má panenka nejmilejší: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. K Radvanovu cesta zelená se, je tam hezká holka, nevdává se; vdávej ty se, má panenko, nebo ne, co je mně už jedenkráte do tebe!
Pro hodny mládence jsou u nás lavice, a pro ty daremny stolice bez nohy. Pro hodny mládence jsou u nás sklenice, a pro ty daremny hrnce roztlučeny.
Jetelka, jetelka, tráva zelená: Pušpersky mládence pejcha přemáhá; ale ne všecky, jenom někery: kdybych chtěla mluvit, vím dobře kery. A ten Adamojic, to je hned jeden: on si dal lemovat klobuk papírem; klobuk papírem, stříbrný přezky: – dyt já tě, ty blázne, dyť já té nechci!
Když já přijdu do hospody zrovna do kola: kdybych tě byl k tanci nevzal, stát bys musela; musela bys v koutě státi, na mládence se dívati, tak jako jiná, holka falešná!
Jak živa jsem neviděla na buku žaluda: pročby mládenec opustil svou pannu pro vdovu? Vždy! je panna pěkná bílá, červená, červená, a vdova je ve dva konce shrbená, shrbená. Jak živa jsem neviděla na louce jalovce: proč by panna opustila mládence pro vdovce? Mládenec je pěkný bílý, červený, červený, a vdovec je ušpiněný od ženy, od Ženy.
Já nechci mládence, já chci vdovce: budu dědit šaty po nebožce; všecky šaty, čepce taky, nebude jich třeba kupovati.
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Kdes, kukačko, kde jsi byla, že’s tak dlouho nekukala? „Seděla jsem na buku, volala jsem kukuku! Zakukala jsem panence, že se provdá za mládence: seděla jsem na buku, volala jsem kukuku!“ Žežuličko, kde jsi byla, že’s tak dlouho nekukala? „Kuku! Kuku! kuku, kuku, kuku!“ Seděla jsem na jedličce, volala jsem na myslivce: „Kuku! Kuku! kuku, kuku, kuku!“
V zeleném háječku milovali se dva; padlo na ně dřevo, zabilo je oba. Dobře udělalo, že oba zabilo: nebude naříkat jeden pro druhého. V zeleném háječku hrob tam vykopali, pannu a mládence spolu pochovali. Dobře udělali, že je pochovali: panny a mládenci by jich litovali.
Na svátého Bartolómy velká hostina se strojí u rychtářů v síni, žádné vo ní neví. Dceruška peče koláče, pozvala sobě mládence; keré napřed pude, její milé bude. A ten jeden napřed vkročil, druhé za ňém hnedka skočil; ten třetí pozadu, přivřela mu hlavu. »Nepřivíré, nepřivíré, dyť su já tvůj třetí milé. Co mně ju přivíráš? Snad mě neráda máš?« Šak bych já ju nepřivřela, dybych tebe ráda měla. Dyž tě neráda mám, proto ju přivírám.
Hore hájek, hore, ten zelený hájek; pověz mně, má milá, kde máš marijánek? Já mám marijánek v zahrádce na hřádce, ale ne pro tebe, pro jiné mládence. Pro jiné mládence, co jsú za horama, aby nepravili, že nemám galána.
Když sem šel k muzice jedenkrát, [: zastal sem svó miló :] [: s jiném stát. :] Jak oni se spolem libali a mě přesmutného, synka upřimného, neznali. Dyž ste se nastáli, běžte spat; mně bude muzika do dně bílého hrát. Muzika mně hrála, břinkala, moja nejmilejší plakala. Co je po takové panence, ta, kerá miluje tři, štyry mládence. Jeden stojí v síni, dvá venku, nechtěl bych takovó panenku.
Letěl holub do pole, [: by nazobal své vole. :]1) Dyj své vole nazobal, po jaborách posedal.2) Ohled se na dvě strany, do Čech a do Moravy. Uhlídl tam svou mjilou, pěknou, krásnou, spanilou. Ona byla v tanečku, v tom růžovým věnečku. Hraj, Marjánko, hraj dosti, uživej své mladosti. Aj se ke mně dostaneš, šak si hrati přestaneš. Zapovím ti ty tance, zvolenovský mládence. Co ty mně zapovídáš? Dyť ty mě ešče nemáš.3) A já si to dovedu, že si pro tě dojedu. Čtyrma koňma vranejma, jako zeman ze mlejna.4)
Ej, hanba, hanba, mládenče, že sa ty prosíš panence.*) Néní ti hanba nijaká, než je to láska veliká.
Maměnko, tatíčku, pěkná vaša chvála, že se vám dceruška poctivá vydává. Poctivá vydává, bere si mládence, budú mět oba dvá z rozmarýnu věnce.
[: Vejou panny, vejou věnce :] pro ty dvořiský mládence. Veje, veje každá svému, a já smutná nemám komu.1)
Byla sem veselá, jak bych nebyla, dy sem sobě nasela maděranečke do zahradečke, abe se mně ujala. Na nedělo v noce přišle dvá mládence, potrhale jo, pošlapale jo při měsíčku v noce.
[: Horala linda, linduška, :]1) seděla pod ňú Babuška. Jiskerky na ňu padaly,2) mládenci o ňu plakali. Jenom ten jeden neplakal, co jí prstenky posmekal.3) Není tě hanba, mládenče, posmekat krúžky panence?
[: Ach, letos je lepší, nežli bylo vloni, :] [: měl sem já milenku, nebylo nic po ní. :] Ale co mám letos, každému se líbí, jenom tu chybu má, že mládence šidí. A když mě ošidí, nepůjdu k ní více, zaroste cestečka přes ty Bilovice.
Pochválen buď Ježíš Kristus, páni mládence! Jesli ve nám dovolíte k vašé muzice? A me vám dovolíme, me vás rádi máme, s našéma frajerkama tancuvat vám dáme.
Heliška v kole tancuje, ráda mládence miluje. Přemá milá, roztomilá Heliško, věrná tovaryško.
Heliška v kole tancuje, ráda mládence miluje. Přemá milá, roztomilá Heliško, věrná tovaryško. Pohlaď si svoju hlavičku tak jak hladkó laštovičku. Přemá milá atd. Pohlaď si svoje léčičky, tak jak červené růžičky atd. Vyber ty sobě z těch pěti, (Anebo z dvaceti, desíti atd.) kerá tebe bude chceti. Třeba tutohle na koncu, ja, v tom růžovém ve věncu. *) Heliška v kole tancuje, ráda mládence miluje … **) Málo nás, málo nás, poď ty, Marjánko, (anebo jak se jmenuje) mezi nás. ***) Má nejmilejší paní Heliško, sedni na stoličku, obuj sobě boty, půjdem do roboty; obleč sobě sukni zelenou, půjdem na mši svatou atd. Pak Eliška vstane a, vyberouc si jednu, s ní tancuje.
Heryška v kole tancuje, ráda mládence miluje, má milá Heryško, červená, bílá*) růžičko. Heryška atd. Připni sobě pásek na zlatý řetázek. Má milá atd. Klekni na stoličku, vypí gořaličku. Vyber sobě z pěti, kerú budeš chtěti.
Stojí tyčka prostřeď dvoře, chvála buď, mocný Bože, chvála buď v nebesích. Na tej tyjce chmélí roste. Až to chmélí otrháme, píva z něho navaříme. Koho my s ním opojíme? A kohož bychom jiného, než mládence Staňkového. Kam pojedem pro nevěstu? Přes ty hory, přes ty doly až k těm Římkům do komory. V tej komoře bílé lože. Na tom loži panna leží. Zavázanou hlavu drží. Na prstě má zlatý prsten. Kdo ten prsten símat bude? Ten zajistě její bude.
Na tej panskej hrázi dvanáct se jich schází,1) ach, můj Bože, mocný Bože, což tá láska mnoho může, dvanáct se jich schází. A na tom rybníčku bílá labuť pluje, ach, můj Bože, mocný Bože, což ta láska mnoho může, bílá labuť pluje. Vystřelil tě na ni jeden ze dvanácti, vystřelil tě na ní její bílé2) péro. Aby se to péro v pannu obrátilo! Aby ta panenka dostala mládence.3) Aby ten mládenec dostal její věnec.
[: Chodí králka, chodí král, nemá koní ani kráv. :] Zhořela mu fára blízko pivovára. Nechcó mu jí stavěti, musí na ňu žebrati. Má matičko z lóky, déte misu móky. Pár vajiček vod slepiček, žičko másla vod kraviček. Déte jí na užičku másla, aby se jí ta huběnka spásla. Déte jí, déte na zlatý střevíce, ať se ona prochází z jizby do sednice. Déte jí, déte na stříbrný pásek, ať je na něm sto padesát krásek.1) Bude-li více, hezkého mládence, třebas toho, co leží v kolébce. Králka se nám roznemohla, nemůže dělati, a my smutny zarmóceny musíme žebrati.