ste

Displaying 1 - 100 of 121
Načo ste ma za hnusňíka ta daľi
A vi páni žandári, vi ste veľkí klamári
Na čo ste ma verbovali v nedelu
Jedou husaři, od Vídně jedou, také-li jede ten můj milej? viděla bych ho, slyšela bych ho: pod ním koníček pěknej bílej. Jede husárek po Pražském mostě, pod nim koníček za dvě stě: koníček skáče, Andulka pláče, že jí Jeníček už nechce.
Ten panskej jurista l) koupil koně za tři sta, a kočárek za dvě sté, že pojede k nevěstě: ke který? ke který? k tý Lenorce kupcovy. 1) Ten náš malej jurista má koníčka za tři sta atd.
K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá; to trníčko bíle květe: má panenko, votevřete! „Proč bych já ti votvirala, dyt já nejsem tvoje milá.“ Jest-li nejste, vy budete, jen vy mi přec votevřete! „Však jsem já dobře slyšela, co tvá máma povídala: že mne za nevěstu nechce, že já nemám v truhle dvě stě. Kdybych já bohatá byla, já bych se tě neprosila: vzala bych si chlapce s dvorem, vožen ty se s pánem Bohem!“
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“
Ženo má, ženo má, ženo má maličká! já tebe radši mám, než husar koníčka. Husar má koníčka za dvě stě tolarů: já tebe, ženo má, zadarmo dostanu. Husar má koníčka pro to své jezdění: a já tě, ženo má, pro své potěšení.
Já husarka malá mezi husarama: husarů je kumpanyje, a já jedna sama. Kdyby bylo ještě těch husarů dvě stě, já bych se jim postavila jako švarny děvče.
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Starala's se, matko má! kde mi pán Bůh místo dá: na Obděnském hřbitově je, matičko, místo mé! Na hřbitově za stěnou tam mi postel ustelou; místo peřin prachových dají třísek borových. Ti Obděnští zvoníci, to jsou slavní mužici: ti mne budou pěkně hrát, a já budu tvrdě spát. Kdyby hráli sto hodin, už se více nezbudím; kdyby hráli ještě víc, všecko není plátno nic! Starala se matka má, kde mně pán Bůh místo dá. Na Oujezdském hřbitově mám já lůžko hotové. Místo peřin prachových trochu třísek borových. Místo vrchní peřiny trochu písku a hlíny. Žáci budou zpívali a přátelé plakali. Zvony budou pěkně hrát a má hlava bude spát. Kdyby hrály sto hodin, já se smutný nezbudím. Kdyby hrály i dvě stě – už je duše na cestě.
Počkajte, strážničničtí páni, co stě ňa na vojnu verbovali
Ja volari, volari, kde ste voli pásli
Ej žandári, žandári, vy stě dievča zklamali
A v nedělu po obědě chodil Pán Bůh po besedě.1) Nadešel tam panskú dívku, nabírala vodu čistú. Podaj, děvče, podaj vody, umyjem si svoje nohy. A ta voda není čistá, napadalo do ní lista.2) A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi jistá.3) Padesáte's mužů měla, s každým dítě zahubila. Mužma’s peklo zahustila, dětma’s moře zaplavila. Pannú si se udělala, knězi se nespovídala. Sám-li ste vy Pán Bůh milý, že vy znáte moje viny?4) Jdi, děvečko, do kostela, padni na holé kolena.5) Jak na krchovo vkročila, samy zvony zazvonily.6) Co ty zvony znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak do kostela vkročila, obrazy se potrhaly, naopak se obracaly. Co obrazy znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak v kostele pokleknula, v solný slúp se obrátila.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Svatý Michal trúbí trúbú, :] vstaňte hříšní, poďte k súdu. Hříšníci se radovali, na súd Boží pospíchali. Došli tě tam k rájským dveřím, tlúkli na ně, aj volali: Odpověděl jim Kristus Pán: »Jistě, jistě, já vás neznám. Jděte vy tam k Pánu tomu, v jehož ste slúžili domu. Slúžili ste tomu světu, svět vám nyní dá odplatu.« Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kterak my vás přikrýť máme? Samy zítra shořeť máme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kerak my vás přikrýt máme? Samy zítra vyschnúť máme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. O, běda nám hříšným bude, dyž den súdný Páně přijde.
Leta moje, leta, kaj stě se poděly? Něvěděly nožky moje, [: jak by chodiť měly. :] Chodivaly ony po hoře, dolině; a včul chodiť už něchcetě, [: choť vam hraju šumně. :] Co je už tu po mně, po tym mrtvým těle, zaněstě mne na krchovo, [: do tej tmavej země. :]
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
[: Povězte, povězte, vy malé rybičky, :] [: viděly-i ste tam, :] devča u vodičky? Viděly, viděly, dívalo sa do ní: Si-i tak hluboká, jako si široká, skočila bych do ní. Neskákáj, neskákáj, nedělaj mi toho; jak sa ti nelúbím, hledáj si jiného. Rožnove, Rožnove, stojíš na kopečku, pro tebe sem pozbyl svoju galanečku.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
Kuli se to jabko, kuli po ulici, [: kaj stě se poděli, :] moji milovnici? Něbyla sem doma, potkala mne škoda, měla sem mileho, vzala mi ho voda. Půjdu do kostela, budu prosiť Boha, aby mi ho dala ta dunajska voda. Ona mi ho dala, ale ni živeho. Na prostřed srdečka mečem prohnateho. Skoč, děvucho, dolů s břeha vysokeho, vytrhni meč ostry ze srdečka meho. Ona ho vyjala, do svojiho ťala, a to pro synečka, že ho milovala.
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
Novina, novina, co to za novina? Hodonské panenky popadauy z čuna. Dvě ženičky muadé, tři panenky švárné a jeden muádenec, uvijem jim věnec. Na kohos, Mariško, na kohos vouaua, dyž ti ta vodička usta zalévaua? Byua bych vouaua na svoju mamičku, ale sem nemohua pro prudkú vodičku. Byua bych vouaua na svého tatíčka, ale sa mi vliua voda do srdečka. Byua bych vouaua na svého miuého, ale sem nemohua pro Boha živého. Mariščina máti na ulici stojí, ruce zauomuje, družičkám děkuje. Pěkně vám děkuju, hodonské družičky, co ste bývavauy s mú Mariškú dycky. Hodonščí muádenci, pěkně vám děkujem, že ste mú Marišku vynesli z vody ven.
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
Ode mlýna k hájíčku cesta ušlapaná; kdo tu cestu ušlapal, ten mynářku miloval. Kluče, kluče na dveře: Je-li mynář doma? Mynář šel na mlýnicu, mele réž a pšenicu. Jak to mynář uslyšel, do sednice běžel a popadna sekerku uťal jemu hlavěnku. *) Šla mynářka pro vodu, pro vodu studenú, našla tě tam hlavěnku převelice raněnú. »O, hlavěnko, hlavěnko, kam’s poděla tělo?« Tělo je ve mlýnici na dubové lavici. Ach, mynáři, mynáři, co ste udělali, že ste mému milému tu hlavěnku uťali! »Dy sem uťal, uťal sem, do vody sem vhodil, aby lidi viděli, kdo mně za ženú chodil.« O, mládenci, mládenci, nemilujte ženy, já sem ženu miloval, až sem pro ňu život dal.
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
Sestra bratra vystrojala na tu vojnu na daleko Košulku mu vyválela, aby sa na něm bělala. Šnurečku mu zavázala, by sa na něm červenala. »Všecí páni z vojny jedú, mého bratra koňa vedú. Ptám sa já vás, páni milí, kde ste mého bratra děli?« Na tém francúzkém pomezí tvého bratra hlava leží. Leží, leží porúbaná, podkovama rozšlapaná.
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.
Černé oči, černé, ne každému věrné, a ty najčernější sú najfalešnější. Černé oči, černé jako ta trnečka, jak ste sa vřezaly do mojho srdéčka. A už sa vřezaly, už sa nevyřežú, už to mé srdečko na poly rozřežú.*)
Galanečky moje, proč ste vy sa bily? Pro tebja, šohajku, že sme ťa lúbily. Galanečky moje, nezáviďte sobě, néni mně věc možná, abych si vzal obě. Jednu sobě vezmu, druhá mně ostane; ja, Bože, Přebože, komu sa dostane!
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, moje potěšení leží v černej zemi. Plačte, oči, plačte, enom nezlykajte, čeho jste navykly, toho odvykajte. A vy ste navykly se šohajem hrávat, a včil je vám těžko toho odvykávat.
Dy sem já šel přes ty lesy, zpívali vtáčkové všecí, žádný nepláče, každý zpívá: Proč jsi, má milá, žalostivá? A proč bych já neplakala a nebyla lítostivá? Už má poctivosť v celém světě, tobě, synečku, růža kvete. Tobě je, synečku, jiná, za klobóčkem páví píra, tobě se léčka červenajó, mé černé oči naříkajó. Ach, vy panenky rozmily, kerý ste ješče poctivy! Ach, nemilujte pěti, šesti, klaďte to sobě za neščestí.
Když sem šel k muzice jedenkrát, [: zastal sem svó miló :] [: s jiném stát. :] Jak oni se spolem libali a mě přesmutného, synka upřimného, neznali. Dyž ste se nastáli, běžte spat; mně bude muzika do dně bílého hrát. Muzika mně hrála, břinkala, moja nejmilejší plakala. Co je po takové panence, ta, kerá miluje tři, štyry mládence. Jeden stojí v síni, dvá venku, nechtěl bych takovó panenku.
Přišly mně tej noci přesmutné noviny, že mého milého fojtaši zabili. Když ste ho zabili, zabijte nás oba, dajte nás pochovat do jedneho hroba. Do jedneho hroba, do jednej truhličky, aby neplakaly vážanské děvečky.
Svěc, měsíčku, jasně, až já povandruju, aby má milá věděla, kerou cestou půjdu. Půjdu-li, půjdu já, každý se podívá až na tou louku zelenou, kde má milá bejvá. Tam jí požaluju svoje těžké hoře, co ste vy o mně mluvili na tom vašem dvoře. Mluvili, mluvili, šak víc nebudete, až já od vás povandruju, šak vy spomenete. Spomenete jednou, spomenete dvakrát, až po třetí spomenete, musíte zaplakat. Již sem tak osiřel jako jabor v lese, když z něho listí opadá, on se smutně nese.
Aj, synečku, synečku, máš pěkný černý voči, když se na tě zpomenu, srdce ve mně poskočí. Má tvářičky červený, voči jak fialenka, ani mu néni rovná v tech Medlanech panenka. Voči jak fialenka, tvářičky jak růžičky, nesmí on k nám chodívat, bránijó mu rodičí. Zbraňuje mu matička, zbraňuje mu tatíček, aby on k nám nechodil ten švárný šohajíček. Měli ste mu zbraňovat spíš, než k nám počal chodit, ale včil už nesmíte jeho srdečko ranit. Jeho srdce raněné je tvrdé jako kameň, moje upřímný slova, ty mu ležijó na něm.
Valaši, Valaši, kde ste ovce pásli? Ztratila sem vínek, který ste ho našli? My sme ho nenašli, ale sme viděli, červené pantličky po vodě plynuly.1) Valaši, Valaši, na lodě sedajte, můj zelený vínek po vodě hledajte. Dybych si najala dvacet párů koní, můj vínek zelený žáden nedohoní. Dybych si zapřáhla sto padesát vozů, můj zelený vínek žádný nedovezú. Neplač, milá, neplač o vínek zelený, já ti kúpím vínek pěkný pozlacený. Jak můžeš přirovnat zlatý k zelenému? Jak by tě přirovnal k synku poctivému.
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho najmilejši navraca k němu krav.1) Jak ich navratila, pod jaborek sedla, pod jaborek sedla, žalostně plakala.2) Přišeltě k ni mily a sednul vedle ni: Co plačeš, nařičeš, moje potěšeni?3) A jak němam plakať a němam nařikať, lebo mně sobě vem, lebo mi vinek vrať. Ja si tě nevezmu, vinka ti něvratim, radši ti, děvečko, poctivě zaplatim. Dokulal, dokulal, tolary po stole:4) Pohledni, děvečko, esli maš za svoje.5) Abys mi načital jak maku 6) drobneho, ty mi nězaplatiš vinku zeleneho. Abys mi načital, jak je v rybě kosti,7) ty mi nězaplatiš moji poctivosti. Už ten můj vineček dolů vodu plyně, už moja poctivosť na věky zahyně. Můj zeleny vinek po Dunaju skače, a moja poctivosť v koliběnce plače. Choť bych se najedla kořenu paprati, moja poctivosť se vice něnavrati. Šifaři, šifaři, na šify sedajtě, můj zeleny vinek po moři chytajtě.8) Abysmy zapřahli tři sta vranych koni, už tveho věnečka žaden nědohoni. Volaři, volaři, kdě ste ovce pasli, ztratila sem věnec, ktery ste ho našli? My sme ho něchytli, ale smy viděli, našli ho šifaři, ale něbyl cely.9) Tvůj vinek zeleny, ten se ti proměni, tak, jak by uhazel do vody kameni. Ten kameň ve vodě v povod se obrati, tvůj vinek zeleny vic se něnavrati.
Viděli-i ste tu mojeho milého? Letěl dolů. Můj sivý holúbku, nedělaj zármutku, buďme spolu. Viděli-i ste tu mojého milého? On sa točí, má on péří zlaté, milování sladké, černé oči. Co celý svět zejdeš, s mých očí nezejdeš, uvidím tě, když poletiš dolů k červenému mořu, dohoním tě. Jak sem dolů sešla, hned sem všecka klesla od radosti, že nebudu stále na vysoké skále v samotnosti.
V Kyjově na rohu, ja, v tom radním domě, súdijá synečka, že chodil k děvčině. Nesuďte, nesuďte, vy kyjovščí páni, co by nemiloval, není tu z vás žádný. Syneček miloval podle svej libosti, dyž ste ho chytili, máte na tom dosti.
V tom račickým zámku měl jsem já galánku, dyž jedna hodina byla, teprv mě vyprovodila. Vyprovodila mě až k té myslivárně, až k tomu hustému boří; mé srdce k ní láskó hoří. Ach, Bože, můj Bože! Snad to byt nemože, bych tě, má Terezko, dostal; na věky bych v smutku ostal. Ach, vy rodičovi, co ste vy takoví, že nás spolu rozvádíte, snad se pomsty nebojíte?
Zahučaly hory, zahuČaly lesy, kam ste sa poděly, [: moje mladé Časy! :] Moje mladé časy neužily krásy, moje mladé leta neužily světa. Mladost, moja mladosť, vyšlas mi na márnosť, vyšlas mi na márnosť pro moju nedbalosť. Mladost, moja mladost, jak sem ťa strávila! Jak bych byla kameň do vody vhodila! Ten kameň ve vodě přece sa obrátí, ale moja mladost nikdá sa nevrátí. Ach, Bože, můj Bože, co sa se mnú vodí, že mia každý člověk zdaleka uhodí! Rozlúčils mia, Bože, se šuhajem švárným, rozluč už mia taky s tímto světem márným.
Želí sa mi, želí, miuý sa mi žení, ani mia nepozvau na svoje veselí. Dyby mia byu pozvau za najmenší družičku, neměua bych želu ani pouovečku. To jeho veselí tři neděle stáuo a moje srdečko žauostně puakauo. Puačte, oči, puačte, enom nezuykajte, čeho ste navykuy, toho odvykajte.
A. Dajte nám ju, dajte, máte-i ju dati, poslala nás pro ňu synečkova máti. B. My vám ju nedáme, my ju rádi máme, až my jí zelenú sukničku zjednáme. A. Už vy ste jí mohli sukničku zjednati, a včil nám mosíte dcerečku vydati. B. Nedáme, nedáme, až sa jí namáme, až my jí červené střevičky zjednáme. A. Už ste vy jí mohli střevíčky zjednati, a včil nám mosíte dcerečku vydati. B. My vám ju nedáme, my ju rádi máme, až my jí zelený víneček zjednáme.
Tajila sem, tajila, už tajiť něbudu, chystaj, mamko, peřiny, vydavať se budu. Nědaleko za vodu do suseda půjdu, za to vaše vydani děkovať vam budu. Děkuju vam, mamičko, děkuju vam stara, co ste vy mne chovaly, dy sem byla mala. Sprovoďte mne, mamičko, od vašeho dvoru, už ja u vas něbudu, s Panem Bohem půjdu.
Co ste vy tu, Choryňané, chtěli, že ste sobě zbroje nenabrali? My sme nešli na nijakú bitku, ale sme šli, kdo má hezkú dívku.
Z tejto strany Dunaja stojí linda zelená. Sedí pod ňú má milá, češe své zrůstlé vlasy. Mé pěkné husté vlasy, nepláchnete, kde chcete. Jak ste prvé pláchaly, kdy ste slobodné byly. Mé milé černé oči, neshlednete, kam chcete. Jak ste prvej shlédaly, kdy ste slobodné byly. Mé milé bílé ruce, nesyhnete, kam chcete! Jak ste prvej syhaly, kdy ste slobodné byly. Mé milé bílé nohy, neskočíte kam chcete. Jak ste prvej skákaly, dyste slobodné byly.
[: Fukaj, větře, z Podolé, :] zroň jabličko lebo dvě. Zronil jedno jediné, aj to bylo červivé. Požčaj, milá, nožíčka, nech vykrojím červíčka. Jak ponajprv zakrojil, nožíček sa přelomil. Někde přidávají: Bude jarmak v Libavé, bude nožéček nové.
A pod Vackovým husy štěbetají, krásné Nanynce vlasy rozplétají. Rozpletejte mě, krásné družičky, které ste bejvaly moje tovaryšky. Bejvávaly jste a už nebudete a taky-li vy na mne zpomenete? Jiné panenky půdou do kostela, a já přesmutná musím bejvat doma. Jiné panenky půdou do hospody, a já přesmutná musím strojit hody! Jiné panenky půdou tancovati, a já přesmutná musím kolébati.
Už sa svadba dokonává, už sa rodina rozcházá; nemože to jinač byt, mosíme sa rozejít. A vy, svadební tatíčku, děkujeme vám za všecko, nechť vám Pán Bůh zaplatí a všecí Boží svatí. A vy, mamičko svadební, vy ste nám dobře dělali! Něcht vám Pán Bůh zaplatí a všecí Boží svatí.
Už sme to dostali, oč sme pracovali, už to vezem domů, chvála Pánu Bohu. Stálo mi to za to, že sem šlapal blato, dostal jsem děvčátko milejší jak zlato. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne každému, jenom té maměnce, co mně dala dceru. Dobrá je maměnka, co mě vychovala, ale je ta lepší, co mně dceru dala. Dobrú noc, tatíčku, obtulám ručičku, že ste mi dopříli tu vašu Aničku. Rád sem tě mívával, dys byla panenkú, včil jsi mně milejší, dyž si mojú ženkú.
Děkuju vám,1) má milá maměnko, děkuju vám na stokrát, že ste vy mě těžko vychovali, mezi dobrý lid dali.2) Děkuju vám, můj milý tatičku, děkuju vám na stokrát, že ste vy mě těžko vychovali, mezi dobrý lid dali. Děkuju vám, moji bratři, sestry, děkuju vám na stokrát, že ste se mnó dobře bévávali, a já už jedu pryč od vás.3)
[: Počkaj, postoj, ty malý pacholku. :] [: Až já sa rozlúčím :] s mú milú maměnkú. S Bohem buďte, moja maměnečko, co ste mě vychovali, zaplať vám Bůh všecko. Počkaj, postoj, nerochaj bičíčkem, až já sa rozlúčím s milým svým tatíčkem. S Bohem buďte, můj milý tatíčku, už vám slúžiť nebudu, mám inú matičku. Počkaj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce sa mi od ní. Počkaj, postoj, enom na chvílčičku, až já sa rozlúčím s bratrem, se sestričkú. S Bohem buďte, moje kamarádky, už mia od vás odvezú, nepusťá mia zpátky. S Bohem buďte, rajnochovské kopce, už vás šlapať nebudu, nech vás šlape, kdo chce.
»Sedaj na vůz, kochání moje, nepomože plakání tvoje. Nepomože, milý Bože, dy už koničky ve voze sú zapřáhnuté.« A jak bych já na vůz sedala, dy sem matce neděkovala? Děkuju vám, má mamičko, za to vaše chovaníčko, za to chování. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem otci neděkovala? Děkuju vám, otče milí, že ste mne dotad živili, už nebudete. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem bratrům neděkovala? Děkuju vám, bratři milí, co ste na mne dobří byli, už musím od vás. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem sestrám neděkovala? Děkuju vám, sestry milé, co ste na mne byly dobré, dobře se mějte. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem prahům neděkovala? Děkuju vám, dvéři, prahy, co mé nožky chodívaly, už víc nebudú. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem stolům neděkovala? Děkuju vám, stoly, lavy, co mé ruce myjávaly, už víc nebudú.
[: S Pánem Bohem, :] má matičko stará, jenom ste se za mnú z okna podívala. S Pánem Bohem, mé mamičky lžičky, nebudú vás drhnút mé bílé ručičky. S Pánem Bohem, mé mamičky krávy, nebudú vám nosit moje záda trávy. S Pánem Bohem, pavlovské děvčátka, kerá jste bývala moja kamarádka. S Pánem Bohem, pavlovčí mládenci, keří ste bývali moji tanečníci.
S Pánem Bohem buďte, rodiči rozmilí, já už se dnes s vama lóčím naposledy. S Pánem Bohem buďte, bratříčku, sestričko, nechť vás opatruje tatíček s matičkó. S Pánem Bohem tu buď, kamarádko věrná, co sme bévávaly jako ruka jedna. S Pánem Bohem buďte, svobodní mládenci, co ste bývávali moji tanečníci. S Pánem Bohem buďte, maměnčiny krávy, už vám neponesu ode dneška trávy. S Pánem Bohem buďte, tatíčkovy ovce, nechť vás opatruje1) ode dneška, kdo chce.
Néní mňa najlutěj jako, maměnko, vás, [: vychovali ste mia, :] a včil mosím od vás.1) Vychovali ste mia jak v zahrádce kvítí, a včilej, maměnko, mosím od vás jíti. Vychovali ste mia jak v ořeše jádro, včilej ste mia dali synečkovi darmo.2)
Za horama, za tém černém lesem, nevěděla má maměnka, kde sem. Kdyby o mně maměnka věděla, veřím silně, že by pro mně jela. A jela by šesti plesnivéma, pro synečka taky takovéma. Dobró noc vám, vážanščí mládenci, co ste beli moji tanečníci. Dobró noc vám, vážanšký panenke, co ste byle moje kamarádke. Dobró noc vám, maměnčine kráv, co sem já vám nosívala tráve. Votvíréte, rodičové, vrata, vezeme vám plnó fůro zlata.
Ach, Bože, můj Bože, kaj su můj tatiček! Už mi na nich rostě zeleny travniček! Travniček zeleny, karafiat modry, kaj stě se poděli, můj tatičku dobry! Ach, Bože, rozbože, kaj su ma matička! Už mi na nich rostě zelena travička! Travička zelená, fialenka modra, kaj stě se poděli, ma mamičko dobra?1) Dobře mi pravili můj stary tatiček, že budu polivať slzami chodniček. Dobře mi pravili ma stara matička, že budu spominať na jejich slovečka. Ty přiborske zvony, ony pěkně hraju, mojemu srdečku velky žal dělaju. A půjdu ja, půjdu na zeleny krchov, a tam ja oplaču svojich rodiči hrob. Tatičku, stavajtě, požehnani dajtě, bo stě ho nědali, dy stě umirali. Matičko, stavajtě, požehnani dajtě, bo stě ho nědali, jak stě umirali.
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
Zle ste mia, mamičko, zle ste mia vydali, jak by ste mia byli za humno vyhnali. Zle ste mia vydali, mamičko má miuá, dycky mia muž bije, že nejsu poddaná. Dceruško má miuá, nemožu ti radit, musíš byt poddaná, nebude ťa muž bit.
Bože můj nebeský, jak je mně hrubě zle, [: kdo mě nevychoval, :] ten mně rozkazuje. A kdo mě vychoval, leží v černej zemi, ten by rozkazoval, vjec mu možná není. Ach, rodiči milí, vy ste pochovaní; vy o tom nevíte, jaké mám súžení. Súží mě chudoba, nemám místa svého, a já dycky prosím Pána Boha svého, by mě dal místečko u Jána svatého.1)
A co ste vy, posvatenští poddaní, co ste vy tú robotěnkú zedraní! Jeden den, druhý den, třetí den, štvrtý den, nevypřihaj kobylenky z pluha ven.
Čižmáři, čižmáři, co ste vy tak pyšní? Nechtěli ste ušit mojej miuej čižmy. My sme ich ušili od večera do dňa, nebyua ich miuá, nebyua ich hodna. Kováři, kováři, co ste vy tak pyšní? Nechtěli ste kovat mojej miuej čižmy. My sme ich kovali, peníze dostali, miuá sa hněvaua, čižem si nevzaua.

Pages