zlaty

Displaying 1 - 82 of 82
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.
Stála na zahrádce v zlaté šněrovačce. Měla čepec zlatý, vlásky kudrnaty. Košilicka tenká, šila ji panenka. Šila ji z hedbáví v tom zeleném háji. Šila, vyšívala, žalostné plakala. „V té zámecké věži tam můj milý leží. Vartu k němu dejte, ať mi neodejde.“ Vartu k němu dali, čtyry kyrysary. A y širokém domě sedlali mu koně. „Koně mně sedlejte, dlouhý palaš dejte. K tomu karabinu za mou mladou ženu.
K Pažežnici cesta húzká, 1) celá trníčkem porostlá; to trníčko bíle kvete: má panenko, votevřete! Má zlatá Spaněvská cesto, což je mně po tobě teskno ani tak ne po cestičce, jako po tě, má dívčice! „My zlaty Spaněvsky háje, já na vás zpomínám stále: ani tak ne po háječku, jako po tě, můj holečku! My zlaty Spaněvsky dráhy, jak jste vy se zelenaly: zazelenejte se eště, moje srdéčko potěšte!“ Tam na těch Spaněvskejch lukách já slyšel kukalku kukat; kukalička zakukala, má panenka zaplakala. Kukalka kukala kuku: „Podej mně, můj chlapče! ruku, podej ruku, podej pravou, zarostla k nám cesta travou. Podej ruku, podej vobě, že se nedostáném sobě: ani za rok, za dvě léta, ani do skonání světa!“ 1) K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá atd.
Mám velkej zármutek pro tebe, holečku, že jsi mne zanechal, ubohou děvečku. Když jsi k nám chodíval a mne jsi miloval, nemyslila jsem si, že bys mne zanechal! Když jsi mne zanechal, 1) děkuju ti z lásky: nebudem už spolu chodit na procházky. Děkuju ti, synku, za tvé milování: aby ti dal pán Bůh hojné požehnání! 1) Vždycky jsem myslila, že máš ke mně lásku: a tys mě ošidil, můj zlatý obrázku! Dřív jsi mne miloval, teď jsi mne zanechal: děkuju ti, synku, že’s falešný býval!
V tom našem sádečku je mnoho modráčků: žala tam má milá zelenou travičku. Když trávy nažala, sedla na cestičku: „Pojď, já tě pohladím, můj zlatý Jeníčku!“ Kolik mu na hlavě vlásků pohladila, tolik-tě slziček z očí svých vylila. Vytáh šátek z kapsy, utíral čelíčko: Proč pláčeš, naříkáš, má zlatá holčičko? „Kterak nemám plakat a sobě naříkat, když mne má pásnička nemůže obměstnat? Ani má pásnička, ani má suknička: to jsem já dostala od mého Jeníčka!“ Vzal ji za ručičku, ved ji ku krámečku: Já ti koupím pentli, nastav si sukničku. „Já bych nastavila, kdyby platná byla; jen kdybych já tebe byla nespatřila!“
Jak se dám, posekám ten zelený hájek, aby mi zafoukal na mou milou chládek. Jak se dám, posekám to zelené olší, aby mi zafoukal na mou nejmilejší. Pod jezerem, nad jezerem vodička se kalí: koupila má milá za tolar hedbáví. Za tolar hedbáví, za dva zlaty nití, že bude milému košiličku šíti. Košili ušila, nevěděla komu: dala ji milému – vzali ho na vojnu.
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.
Na hoře Táboře u sedláka, praly se děvečky o vojáka. Mý zlatý panenky, neperte se: tu máte kalhoty, rozdělte se. Jedna je popadla, utekla pryč; druhá zas plakala, že nemá nic.
U cimbálu stála, pořád trucovala, dokud jsem nevhodil dolar do cimbála. Tolar do cimbála, dva zlaty jsem propil, ještě jsem si k tomu novy boty koupil. Sobě novy boty, holce pantoflíčky, aby mně dávala upřímny hubičky.
Má zlatá mamičko! ženit se budu, já mám hezkou holku, já pro ni pudu. „Můj zlatej kolečku, 1) ženit se míníš? však budeš litovat, nevíš co činíš! Počkej jen, co na tě všecko se sveze: až budeš vyplácet bábu i kněze. Bábě dáš dva zlaty, knězi dáš dukát: nebudeš, Honzíčku, v hospodě dupat!“ 1) „Můj zlatej holečku! ženit se míníš? nic dělat neumíš, což se nestydíš?“ Já na to nic nedbám, jen když mám holku: to je mně milejší než mísa dolků!
Est-li jsi, Hančičko, z dobrýho chování, ty budeš naříkat, až pudeš vod mámy. Vod mámy, vod mámy, vod zlatý mamičky: ty budeš hutírat svý černý vočičky. Vod mámy, vod mámy, vod svýho tatíčka: ty budeš spomjnat na jeho slovíčka!
Poděkuj, Bětuško, svý zlatý mamince, že tě vychovala v strakatý peřince. Když tě vychovala, Jozífkovi dala: což jest ta matička dobře udělala. Poděkuj, Bětuško, svýmu tatíčkovi, že on tě vychoval tvýmu Jozífkovi. „Kterak poděkuju, když já ho už nemám? já svýho tatíčka nikdy neuhlídám!“
Až z toho Spáňova pudu, což já se vohlížet budu: vohlídnu se jednu, dvakrát, po třetí už budu plakat. Má zlatá Spáňovská cesto, což je mně po tobě teskno: ne tak po tě, má cestičko, ako po tě, má hubičko! Mý zlaty Spáňovsky hory, což mě má hlavička bolí: bolí, bolí, pobolívá, že mně chlapec vodpovídá.
Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala daleko od mámy. Daleko od mámy, od zlatý mamičky: budou pro ni plakat mý černý očičky! Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala, kde chleba nemají. Kde chleba nemají, votavy nesečou: 1) ještě mé k posledu za vlasy vyvlečou! 1) žádného vařeni: pomoz mi, Bože můj! v tomto mém soužení!
zlaty červeny čepeni bejvalo propleteny: včera mě strojily družičky, dnes už mě čepí ženy.
Syn. já do lesa nepudu: kdyby na mě hajnej přišel, on by mně vzal sekyru. Sekyřička za dva zlaty a topůrko za toral: kdyby na mě hajnej přišel, on by mi to všecko vzal. Otec ty do lesa přec pudeš: jest-li na tě hajnej přijde, nic se ho bát nebudeš. Naší obci patří ten les: což jsem já v ní ňákej pes? jest-li krůvek ty odneseš: hajnej na sta stěn odvez. Než bych já to dal hajnýmu, dám to radši myslivci: myslivec má hezkou dceru, a hajnej má opici.
Svatí, svatí, svati! půjčte mi tři zlaty: až já budu svatým, já vám je oplatím.
Sedláčkovi hodně je: jak namlátí, tak věje; žitečko platí za čtyry zlaty, pšenička je za dukát, šočovička taky tak.
Já mám koně vranky, mají zlaty canky, podkovičky vocelovy, hedbávny postranky.
Já jsem kočí z Prahy, mám koníčky vraný, koně vranaly, podkovy zlaty. Já jsem kočí z Vídně, mám koníčky šimle, koníčky lysy, hezky se nosí.
Já jsem chlapík z Vídně,[78] já mám koně šimle, mám koníčky šimlovaty, dám si na ně kšíry zlaty. Až pojedu vorat, budu na tě volat: pojď, má milá, pojď pohonit, nechtějí mně koně chodit.
Nastokrát děkuju svý zlatý mamince, že je mě chovala v cicový peřince. Chovala, chovala, nevěděla komu: když mé vychovala, vzali mě na vojnu. Na vojnu mě vzali, ani se neptali, jak jsou mě mi starší těžko vychovali!
Proto jsem se na vojnu dal, vojna mi se líbila: koukni, holka, jak mi sluší kamizola zelená. Ta zelená kamizola a vejložky červeny, čapka žlutá, zlaty třapce a knoflíky stříbrný.
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.
Neřek jsem dnes tejden, že budu voják, že budu nosívat na kvéru bodák; pro potěšení bílé řemeni: neplač, má panenko! nic plátno není. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese; šáteček červený a láska je v něm: když jsi mne nechtěla, což je mi po něm! Neřek jsem dnes tejden, že budu voják! a když mé svázali, co mám už dělat? vzali mě mocí od milej v noci; já pláču, naříkám, nemám pomoci. Až tady pojedu naší krajinou, eště si zpomenu na svoji milou: hory a lesy! má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Vlasy zavázaný, tvářičky blednou: ví pán Bůh nebeský, jak bude se mnou! dali mi šaty, palášek zlatý: už jsem já, nebožák, už jsem zajatý.
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.
Pase ovčák ovce na zelené louce. Šel tam tudy řezník a s ním strakatý psík. „Zdař pán Bůh, ovčáče! zač dáš čtyry ovce?“ „Čtyry za dva zlaty, jsou peníze taky.“ Peníze vzal, prohrál, ovečky domů hnal. Ovčák žene domů, pán jde proti němu: „Zdař pán Bůh, ovčáče! Kam's dal čtyry ovce?“ „Přišli čtyři vlci, každý vzal po ovci.“ „Máš hůl, měl’s je hnáti; máš psa, měl's ho štváti.“ Nedaleko Lysy ovčáček tam visí.
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.
Ze země jsem na zem přišel, na zemi jsem rozum našel: po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán – potěš mne pán Bůh sám! Kde jsou ty zlaty ručičky moji nebožky mamičky, co mě kolíbávaly, k srdci přitiskávaly, když jsem byl maličký? Není jich už, není, není – dávno hnijou v černý zemi: kterak já se odměním svým rodičům přemilým za jich dobrodění!
Měl cě svaty Juři konička vraneho, vyjechal se na nim do pole ščireho. Maš-li ty, děvečko, zlaty pas při sobě, zadrhni te sani, zadrhni na hlavě. Sedmeracka brana dost široka byla, ješče se ta sanuť v ni směscic němohla. A tu svateho Juřiho pěkně povitali, svatemu Juřimu čest, chvalu vzdavali. Děkujem ci, svaty Juři, za tvoju usluhu, že jsi nam ochranil našu milu dceru.
Měl cě svaty Juři konička vraneho, vyjechal se na nim do pole ščireho. Maš-li ty, děvečko, zlaty pas při sobě, zadrhni te sani, zadrhni na hlavě. Sedmeracka brana dost široka byla, ješče se ta sanuť v ni směscic němohla. A tu svateho Juřiho pěkně povitali, svatemu Juřimu čest, chvalu vzdavali. Děkujem ci, svaty Juři, za tvoju usluhu, že jsi nam ochranil našu milu dceru.
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Přišlo do rozumu, ptalo se na mamu. Tvá matka umřela, dnes rok pohřeb měla. Můj zlatý tatíčku, ukažte stežčičku. Jdi tam tó stežčičkó, svítí tam slunýčko matce na srdéčko. Děvče hned běželo, matce na hrob padlo. Má matičko, vstaňte, chlebička mně dejte. Běž, dceruško, domů, máš tam jinó mamu. Což je po té mamě, dyž ona mně bije. Dyž mně chleba dává, zlým mě odevzdává. Má mamičko, vstaňte, hlavičku mně češte. Běž, ty dítě, domů, máš tam jinó mamu a t. d.
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)
A před vraty kameň zlaty, bila leluja; vije vinky z mateřanky švarna divčina. Nědavaj ho synečkovi, un je podvodny, ale ho svaž do šatečka, shoď ho do vody. Voda běži, vinek plyně, už je po kraju; chceš-li ho měť, ma děvečko, ja ho dostanu. Voda běži, vinek tyně do sameho dna, ach, něnis ty, ma děvečko, věnečka hodna.
Kdes ty, holubka, kráčala, keďs ty křidelko, moje srdenko, zmáčala? Kráčala sem já po poli, svému milému na zdory. Keď do izbičky kráčala, zelený vjének, zlatý prstének strhala. Tu ho, šohajko, tu ho máš, a šak ty o to, srdenko moje, dávno hráš.
[: Dy sem byla u maměnky v domě, :] [: chodivalo šest mladeňců ke mně; :] hej. Každeho jsem pěkně přivitala, každemu jsem podarunek dala. Najprvšimu cele nove šaty a druhemu prsteneček zlaty. A třetimu dobre posedzeni a štvrtemu šatek vyšivany. A patemu košulenku tenku a šestemu vineček zeleny.
Můj milé má černé klobók, nemůžu já zapomenót, nemůžu já, nemůžu na tó červenó růžu. Můj milé má zlatý pírko, viselo mu přes ramínko, viselo mu, viselo, mý srdečko těšilo.
Neuhódne, aby hádal, kdo tuto pěsničku skládal. Skládali ju dvá mládenci u rychtářů na lavici. Jeden Janek, druhé Jurka, měli vobá zlatý pírka. Jeden Jurka, druhé Janek, měli vobá marijánek. Janičkovo zlatý péří u panenky v truhli leží.
Neuhódne, aby hádal, kdo tuto pěsničku skládal. Skládali ju dvá mládenci u rychtářů na lavici. Jeden Janek, druhé Jurka, měli vobá zlatý pírka. Jeden Jurka, druhé Janek, měli vobá marijánek. Janičkovo zlatý péří u panenky v truhli leží.
[: Sudiju se Kopřivjane s panem, :]1) o tu luku pod zelenYm hAjem. A ta lučka v pěknem mistě leži, kole lučky bystra voda běži. Ja tu luku dokola objedu, tam ja svoje potěšeni najdu.2) Dy ho najdu, dam mu pozdraveni: Hdě si bylo, moje potěšeni? »Ja sem byla doma u mamičky, sazela sem červene hřebičky.« »Jak vykvětu, udělam voničku, dam ju tobě, můj zlaty Janičku.«
Valaši, Valaši, kde ste ovce pásli? Ztratila sem vínek, který ste ho našli? My sme ho nenašli, ale sme viděli, červené pantličky po vodě plynuly.1) Valaši, Valaši, na lodě sedajte, můj zelený vínek po vodě hledajte. Dybych si najala dvacet párů koní, můj vínek zelený žáden nedohoní. Dybych si zapřáhla sto padesát vozů, můj zelený vínek žádný nedovezú. Neplač, milá, neplač o vínek zelený, já ti kúpím vínek pěkný pozlacený. Jak můžeš přirovnat zlatý k zelenému? Jak by tě přirovnal k synku poctivému.
Vrať mi, milá, vrať mi ten dar, co jsem ti na památku dal! Vrať mi, milá, prstýnek, je v něm zlatý kamýnek. Než bych ti ho, synku, dala, radši bych ho roztřískala, vhodila do Dunaje, tam ho žádný nenajde.
[: V tej Uherskej Skalici, :] oj, piju tam, piju tře mynarečkove, maju vino v sklenici. Jeden dzěvče napaja, a ten druhy namluva, a ten třeci ju vzal za pravu ručičku, zlaty prstenek ji dal. A vzal un ju za obě a ved se ju mezi kram: A včil mi ty poviz, moja najmilejši, co ja tobě kupić mam. Věnečka mi někupuj, sama se ho uvěju. Kup mi ty hedbavu na bilu šatečku, sama se ju vyšiju. Vyšila mu šatečku na daleku cestečku, aby se s ni cěšil a ji v srdci nosil, že tež měl frajerečku. Uvila mu voničku z tej bilej konvalije, aby ho poznala mezi rajtarama, dy pojedzě z revije. A juž sem byl v Moravě, v Holomucu, v Opavě; ešče sem něvidzěl takovej dzěvuchy, tak ta moja mila je. Ona v tanečku chodzi jak ta rybka po lodzi, ma červene lička a černe očička, ta dzěvucha se hodzi.
Vyšla je Marjánka zrána pro vodu, hejdum, hej, zrána pro vodu. Spatřila milého s kordem na ledu. Copak tak, synečku, co tak rousnatý? Ešče rousnatější než prsten zlatý.1) Prstýnek se počal mrazem pukati. Milého synečka v pantlech neznati. Překrásný synečku, kdes ty pantle vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal. Překrásný synečku, co si za ně dal? Na zelenou sukni jsem jí daroval. Překrásný synečku, kdes ten šátek vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal, hejdum, hej, daru jsem dostal.
Vyšla je Marjánka zrána pro vodu, hejdum, hej, zrána pro vodu. Spatřila milého s kordem na ledu. Copak tak, synečku, co tak rousnatý? Ešče rousnatější než prsten zlatý.1) Prstýnek se počal mrazem pukati. Milého synečka v pantlech neznati. Překrásný synečku, kdes ty pantle vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal. Překrásný synečku, co si za ně dal? Na zelenou sukni jsem jí daroval. Překrásný synečku, kdes ten šátek vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal, hejdum, hej, daru jsem dostal.
Husičky, husičky, vysoko letíte, vysoko letíte, každého vidíte. Zatočte se kolem nad milého dvorem, zkažte mu novinu, že se vdávat budu. Už jsem naň čekala, pětapadesát let, už mi má hlavěnka počíná šedivět. Ten zlatý prstýnek do prsta zarůstá, stříbrná tkanečka k čelu mi přirůstá.
Šla do komory, plakala, tam zeleny věnek a zlaty prstenek skladala. Hraj mně, muziko, vesele, dokad mam prstenek a zeleny věnek na hlavě. A jak věnek pozbudu, smutku a žalosci nabudu.
Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, můj tacičku, zlaty holubečku, politujcěž mne. A taciček idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podź, milý bratřičku, zlay holubečku, politujže mne. A bratřiček idzě, dveři odvíro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moji sestre, to je krev moja. A, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, mo mamičko, sivo holubičko, politujcěž mne. A mamička idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom ja žadneho, co mne lutuje. Podź, milo sestřičko, sivo holubičko, politujže mne. A sestřička idzě, dveři odviro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moje sestre, to je krev moja.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó. Aspoň vy, tatíčko, promluvte slovečko, šak už mě ztratíte za maló chvílečko. Aspoň vy, mamičko, promluvte slovečko, šak už mě ztratíte jak jablůň jabliško.1)
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, poď, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil by si, nemá zač, hulaj, nynaj a neplač. Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil si ho za haléř, vypil mu ho náš taléř. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za zlatý, vypil mu ho bachratý. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za babku, vylel si ho za lavku.
Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil by si, nemá zač, hulaj, nynaj a neplač. Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil si ho za haléř, vypil mu ho náš taléř. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za zlatý, vypil mu ho bachratý. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za babku, vylel si ho za lavku.
[: Je zima, bude mráz; :] kam se, ptáčku, schováš? Schovám se za lesy, kde nikdá neprýší.1) Můj zlatý holoubku, kdybys měl chaloupku! Já bych v ní sedala, písničky skládala. Neskládej jí o mně, skládej sám o sobě. Neskládej o pannách, skládej ji o vdovách. Neskládej o vdovcích, skládej o mládencích.
Žalo děvča, žalo trávu nedaleko vinohradu. Přišel na ňu šelma hájný, vzal jí plachtu a šel od ní. Cos, má milá, od ní dala? Prsten zlatý sem mu dala. Dala sem mu prsten zlatý, koštoval mia tři dukáty.
[: Stojí hruška v širém poli, :] v širém poli. Pod tou hruškou Dunaj běží. V tom Dunaji troje ryby. Kdo ty ryby lovit bude? Lovil on je jen Jozef sám. Maruška mu nadháněla. Vylovil si rybu štiku. Přineslu ji před svou matku. Hádej, matko, co v tej rybě? V tej rybě je zlatý prsten, v tom prsteně drahej kamen. Skroz ten prsten tráva roste. Po tej trávě pávi chodí. Kdo ty pávy pásti bude? Páslu on je jen Jozef sám. Maruška mu nadháněla. A ty nedej do pšeničky! A já nedám do pohanky. Spolu pásli, spolu hráli. Aj jsou všechno proso spásli. A ty budeš louky sícti. A já budu věnce víti. Věnce vila skroz modrej květ. Že je Jozef Nováků zet.
Něřek sem dnes tydeň, že budu vojak, a dy mne svazali, co budu dělať? Vzali mne s moci u milej v noci; ja plaču, nařiču, němam pomoci. A dy ja pojedu přes tu krajinu, ešče si spomenu na svoju milu. Hajičku, lesi, ma mila, kdě si? Ach, už mi splitaju pentličku vlasy. Pentličku černu, lička mi blednu, Pan Bůh vi něbesky, jak budě se mnu. Dali mně šaty, palašek zlaty, už su něbožatko cely zajaty.
Ach, ma mila, rozmila, pojedzěmy do pola, ach, tum uzučkum cestečkum k Holomuci městečku. Do kostela chodzila, Pana Boha prosila, aby svojeho mileho za sedym let spatřila. Sedmy roček dochodzi, mily z vojny přichodzi na pěknym vranym koničku, prstenek ma na prstu. Když ho mila spatřila, hnedky k němu běžela, jak prstenek uzdřela, před koničkem omdlela. Ptám se ci ja, ma mila, jak si se mi chovala? A jesli si ty keru noc při sobě keho měla? Ja sem se ci chovala, jako na mne naleži. Jedno v kolibečce leži, to druhe za mnu běži. Dy si se tak chovala, jak na tebe naleži, tu maš svůj zlaty prstenek, ode mne pryč odejdzi.
Brucko, brucko, gořalenko má, [: včerás byla v zlatým soudku, a dnes seš juž v mém žaloudku, brucko, brucko, gořalenko má. :] Včerás byla v zlatý báni, dnes seš juž nade mnou paní; brucko, brucko, gořalenko má. Včerás byla celá zlatá, dnes se mnou štoucháš do blata, brucko, brucko, gořalenko má.
Za našó vsó jahode só, trhala je má panenka, husaři s ňó. Za našéma stojí mája, tancovala má panenka s husarama. Husaři só hodní chlapi, voni dajó za hoběnko štere zlatý. Štere zlatý, ješče více, naší chlapci ti dávajó dva tisíce. Dva tisíce, to je přemoc; měla bes te, má panenko, štere sta dost.
Heryška v kole tancuje, ráda mládence miluje, má milá Heryško, červená, bílá*) růžičko. Heryška atd. Připni sobě pásek na zlatý řetázek. Má milá atd. Klekni na stoličku, vypí gořaličku. Vyber sobě z pěti, kerú budeš chtěti.
Houser: Husa, husa, poďte dóm. Husy: Nesmíme. Houser: Pro koho? Husy: Pro vlčka. Houser: Kde je vlček? Husy: Za plotem. Houser: Co tam dělá? Husy: Honí nás. Houser: Co vám dělá? Husy: Husy šklobá. Houser: Husa, husa, poďte dom! *) A. Zlatý husy, poleťte. B. Nesmíme. A. Pro koho? B. Pro pána. A. Pán není doma, jel do Beróna. Pro štyry ovce, pro pátého škopce. Zlatý husy, poleťte.
Pohleď, pohleď, co se sviči, přez zeleny kopec, ty ovečky běhaju, přez potůček skakaju. Aha pity aha pity, k Betlemu spichaju. A cuž vy tež daruječe, vy paně hospodař? Ja daruju klobasu, třikrat se s ňum opašu, a to temu Ježiškovi, to ja mu doněsu. A cuž vy tež daruječe, vy pani hospodyň? Ja daruju plenečky a zlate peřinečky, a to temu Ježiškovi do tej kolibečky. A cuž vy tež daruječe, vy švarne dževuchy? My darujem věneček a zlatý prsteneček. A to temu Ježiškovi do jeho jesliček. A cuž vy tež daruječe, vy pani synove? My darujem voničku ze zlateho hřebičku, a to temu Ježiškovi pro jeho mačičku.
Koleda, koleda, Ščepáně, co to neseš ve žbáně? Nesu,1) nesu koledu, upadl sem na ledu, husičky se sběhly, koledu mně snědly.2) Já su malý koledníček, přišel sem k vám pro troníček: Troníček mně dejte a mně se nesmějte,3) šak já s vozem nejedu, suché řepy neberu, co mně dáte, to vezmu, třeba trochu kaše, šak je všecko vaše, třeba starou krávu, vezmu ju na káru, třeba zlatý tele, vezmu do kabele, třeba malý rohlíček, mám já pro něj pytlíček, třeba maló bělku, mám pro ni kabelku.
Kolednice idu, koledovať budu, leluja, zemo zelena,1) přede dvorem jablunečka, ovoce něma. A co nam ty daš, prošvarny hospodař? A ja vam dam dva bite tolary,2) leluja atd. Což nam ty daš, prošvarna hospodyň? atd. A ja vam dam dva vdolky mazane.3) Což nam ty daš, propěkny pacholče? A ja vam dam svůj prstenek zlaty.4) Což nam ty daš, propěkna děvečko? A ja vam dam svůj vinek zeleny. Což nam ty daš, prošvarny pohůnče? A ja vam dam dvě stavečky šnury. Což nam ty daš, prošvarna kravařko? A ja vam dam kolečko, pohludky.5)
Na čem Pan Bůh sedí?1) leluja. Na čem Pan Bůh sedí? Rexem domina, Jezu Kriste, Maria. Na zlaté stolici,2) leluja, na zlaté stolici. Rexem domina, Jezu Christe, Maria. Co drži v ručice, leluja atd. Ten zlatý bičéček atd. Co ním pomrskuje? Ty zlatý holóbky.3) Až z nich péří lítá.4) Vyběhni, děvečko, seber to peříčko. Uvij z nich věnečky, rozdej koledničkům.5)
Stojí tyčka prostřeď dvoře, chvála buď, mocný Bože, chvála buď v nebesích. Na tej tyjce chmélí roste. Až to chmélí otrháme, píva z něho navaříme. Koho my s ním opojíme? A kohož bychom jiného, než mládence Staňkového. Kam pojedem pro nevěstu? Přes ty hory, přes ty doly až k těm Římkům do komory. V tej komoře bílé lože. Na tom loži panna leží. Zavázanou hlavu drží. Na prstě má zlatý prsten. Kdo ten prsten símat bude? Ten zajistě její bude.
Pustim ja ho, pustim ja ho dolu vodu, kady nebožatko, kady pacholatko [: koně myje. :] Zeleny vinek, zlaty prstenek [: k němu plyně. :] *) Vyhořela fára blízko pivovára, všecko zlato shořelo, jen olovo ostalo. **) Ješče se vrátíme a vás promlátíme, dejte jí, dejte, ať se nehněvá.
[: Chodí králka, chodí král, nemá koní ani kráv. :] Zhořela mu fára blízko pivovára. Nechcó mu jí stavěti, musí na ňu žebrati. Má matičko z lóky, déte misu móky. Pár vajiček vod slepiček, žičko másla vod kraviček. Déte jí na užičku másla, aby se jí ta huběnka spásla. Déte jí, déte na zlatý střevíce, ať se ona prochází z jizby do sednice. Déte jí, déte na stříbrný pásek, ať je na něm sto padesát krásek.1) Bude-li více, hezkého mládence, třebas toho, co leží v kolébce. Králka se nám roznemohla, nemůže dělati, a my smutny zarmóceny musíme žebrati.
Cos, má milá, udělala, žes při oltáři před bozkú tváří přesáhala? Nechtěla sem, musela sem před oltář kleknút, ručičke sepnút, plakala sem. Včerás byla tatíčkova, a dneska juž se, mý zlatý dítě, žena moja. Včerás byla matičena, a dneska juž se, mý zlatý dítě, moja žena. Včerás měla z růže věnec, a dneska juž máš bílé čepec.
[: Hraj, muziko, hraj z cicha na Dunaj, :] [: budem sa ubírat:] na milého kraj. A vy, formané, širujte koně, a vy, družbové, sedajte na ně. Ztracila sem vínek, můj zlatý prstýnek, u mamičky mej. U mej matery v truhle zamčený, červeným jabúčkem s milého srdečkem zapečacený.