máš

Displaying 1 - 100 of 248
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.
Ach holka, holka! černé oči máš: a já se tě bojím, že mne oklamáš. „Kdybych já měla ještě černější, neboj ty se, neboj, můj nejmilejší! Neboj se, neboj mých černých očí: ale jen se varuj klevetných řečí.“
Má zlatá panenko! jak se máš? až zejtra k vám přijdu, co mně dáš? „Přinesu koláče na míse, naleju ti piva, napí se.“
Jak pak se, má milá, jak pak se máš? „Ach mám se – když ty nic o mé nedbáš. Do hospody přídeš, pivo piješ: a na mě nbohou nezpomeneš!“ Kterak pak mám na tě zpominati: když vaši zbraňujou k tobě jiti? „Jen tomu, holečku, nikdy nevěř: i vždycky se ptají, ‚ proč k nám nejdeš?“
Co to máš, má milá, co to máš za celo: jak jsem tě políbil, celé se zardělo. Co to máš, má milá, co to máš za oči: když do nich pohlednu, svět se mnou se točí! Co to máš, má milá, co to máš za líce: když já jich nevidím, bolívá mě srdce.
Dlouho, můj holečku, dlouho domů nejdeš: koně máš ve stáji, hladem ti řehtají, kdy je krmit půjdeš? Dej jim, má panenko, dej jim kousek sena: aby se nažrali, na mne nečekali, Když já nejsem doma. Dej jim, má panenko, dej jim kousek vičky: aby se nažrali, na mne nečekali mý vraný koníčky.
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“ Když máš přijít zejtra ráno, zůstaň radši hned u mne. potěšíš tak mé srdéčko, potěšíš i sám sebe. 1) Místo následujících dvou sloh zpívá se místem tato jedna: Neplač, neplač, nenaříkej, vždyť já si tě přec vemu: až jen drobet povyrosteš, vemu si tě za ženu.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, má hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, mé zlaté srdíčko! jiného máš. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“
Můj milej, rozmilej, to ty mně udělej: kramflíčkem zaklepni a klobouček smekni, poklonu udělej. Když pannu navštívíš, rodiče pozdravíš, pak si sedneš zticha, srdce panně vzdychá, že na ni nemluvíš. Můj milej, rozmilej! toho mi nedělej, bys chodil za jinou, když už máš svou milou, bud ke mně upřímnej.
Nechoď, má milá, do lesa, padá studená rosa; střevíčky máš starý, cely roztrhany, musela bys jít bosa. Nechoď, má milá, do lesa, je tam veliká rosa: máš střevíčky maly, což by rozmokvaly, přišla bys domu bosa.
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.
Ach nevím, nevím, proč se tobě líbím, ach nevím, nevím, proč mne máš rád: bohatá já nejsem, tak hezká taky ne; ach nevím, nevím, proč mne máš rád. „Tvé modré oči ty já mám nejradši, tvé modré oči ty já mám rád: ty modré očičky a bílé ručičky: protože umějí 1) všecko dělat.“ 1) jen kdyby uměly něco dělat!
Otče, otče, otče, otče náš – má panenko, jak se máš? Zdráva, zdráva, zdráva, zdráva jsi – když mě vidíš, ráda jsi. Věřím v pána Boha – že jsme rádi oba: Desatero boží – když hubičky hoří. Andělíčku boží, strážce můj – ty jsi moje a já tvůj.
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko suchopáru. Jak nažala, ohledla se, kde Janeček koně pase. Pase on je na dolině, na té mladé jetelině. Jezte, koně, však je dobrá – moje milá je podvodná. Koupil jsem jí pentli modrou: tu máš, holka, na rozchodnou! Když tu pentli zaplítala, vždycky nad ní zaplakala. „Kde je ten, co mně ji koupil? mé srdéčko mi zarmoutil!“
Červená, modrá fijala – kdes ji, má milá, trhala? Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mne mé srdce. 1) Zelené, bílé ořeší – ach, kdo mé srdce potěší! Zarmoutil mně ho leda kdo, ale potěšit nemá kdo. 1) Někdy se píseň tato zavírá slohou následující: Proč by tě srdce bolelo, když už máš hocha jiného?
Vyběhla z domu, pošeptala mu: „Máš jít, holečku, máš jít na vojnu!“ Na vojnu pudu, bojovat budu: co vybojuju, tobě daruju. Vybojoval jsem koně vraného: sedni, má milá, sedni na něho. Na koně sedla, hned celá zbledla: kam jsi, má milá, krásu poděla? „Poděla jsem ji do širých polí: ach což mne nyní srdéčko bolí!“
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!
Na kopečku stojí borovička, seděla tam pod ní má Ančička. Přiletěl slavíček, nese psaní, podal ho Andulce s pravé strany. Tu máš, má panenko, nelekej se, nesu ti psaníčko, potěšíš se. Dříve než slunéčko vyjde z hory, budeš mít milého u komory. Bude na tě smutně očekávat, bude na okýnko poklepávat. Až bude klepati, neotvírej, on taky klepává někdo jinej. A jest-li otevřeš, ošidíš se, a ta vaše láska promění se. Promění se jednou, víc nebude: milej tebe nechá, jinam pude.
Mám velkej zármutek pro tebe, holečku, že jsi mne zanechal, ubohou děvečku. Když jsi k nám chodíval a mne jsi miloval, nemyslila jsem si, že bys mne zanechal! Když jsi mne zanechal, 1) děkuju ti z lásky: nebudem už spolu chodit na procházky. Děkuju ti, synku, za tvé milování: aby ti dal pán Bůh hojné požehnání! 1) Vždycky jsem myslila, že máš ke mně lásku: a tys mě ošidil, můj zlatý obrázku! Dřív jsi mne miloval, teď jsi mne zanechal: děkuju ti, synku, že’s falešný býval!
Na kobelí hůře náš synáček voře; chodějí mu koně na hedbávný šňůře. Ta kobelí hůra celá pošlapaná; chodí tam má milá celá uplakaná. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu eště máš: potom můžeš plakat, až mne neuhlídáš.
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!
Pantáto, pantáto! hezkou dceru máte: budu za ní chodit, jest-li mně ji dáte. „Karlíčky Karlíčku! nevěřím tvé řeči; nebo jsi falešný, hledí ti to z očí. Celý jsi falešný a máš hrdé srdce: žádná panna tobě už věřili nechce. Mne’s taky oklamal, lásku’s mi sliboval: já jsem ti věřila, nešťastná jsem byla.“ Seděla vzdychala, drala drobné peří: „Nechť žádná panenka mládencům nevěří!“
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
Když jsem já šel kolem lesa, byla velká rosa; sed jsem si tam pod stromeček, poslouchal jsem kosa. Kose, kose, černý ptáče! ty líbezně zpíváš, všecky panenky s trávy jdou, ty se na ně díváš. Všecky panenky strávy jdou, jenom moje nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Já zapřežu čtyry koně, pojedu si pro ni; povezu ji k doktorovi, který rány hojí. „Pane doktor, já vás prosím, vyhojte vy mně ji: já od ní chci zaplatí ti jako od svy mily.“ Všecky panenky s trávy jdou, jenom jedna nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Zapřáhněte čtyry koně, 1) a dojeďte pro ni; dovezte ji k doktorovi, ať jí rány zhojí. Náš pan doktor doma není, jen jeho mládenec: pan doktor jel do kláštera pro zelený věnec. V klášteře tvojí panence věnečků nevijou: to pro tebe, nevěrnice, že máš holku jinou! 1) Zapřáhněme koně vraný, pojedeme pro ni; dovezem ji do Mělníka k panu doktorovi. Aneb: odvezem ji k felčarovi, on mi ji vyhojí. Aneb: nežli pro ni dojedeme, zatím bude po ní.
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.
Letěla tady labutě: ach kterak se máš, můj znej milejší, ach kterak se máš ve světě? „Lepší mi ve světě býti, nežli po tobě, potěšení moje, nežli po tobě toužiti. Toužení, to je velká moc: ještě je větší, potěšení moje, ještě je větší, než nemoc. V nemoci pošlu k lékaři: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede na máry. V nemoci pošlu k doktoru: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede do hrobu.“
Pod horou háječek, za horou jaloveček, na hoře černá věž: pověz mně, můj milej, Jeníčku rozmilej, jest-li že mě miluješ? „Já tebe už nechci, už tebe nemiluju, už tebe nemám rád: já mám holku jinší, ta je mně milejší, než ty’s byla dosavad.“ Kdybys ty byl hodnej, chodil bys pořád k jednej, chodil bys pořád k nám: ale že jsi na nic, máš upřímnost za nic a jdeš šidit zas jinam. Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, ,. tamhle je černý les: pověz mně, můj milý atd.
Tuhle máš, má panenko, tuhle máš groš: můžeš si ho zatím schovat, co já budu mašírovat; tuhle máš, má panenko, tuhle máš groš.
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!
Přišla je mně včera z rána přežalostná novina: že můj milej těžce stone, o tom jsem nevěděla. Ach, co sobě počít mám? koho sobě objednám, by mně napsal pár řádečků, po kom já je poslat mám? Vidím, vidím, že je darmo, že tam musím sama jít, abych mohla s nejmilejším pár slovíček promluvit; abych se ho zeptala, chce-li míti doktora? ach, což bych já převelice neráda ho ztratila! „Doktora mně, má panenko, doktora mně nejednej: radši ty mně, má panenko, pěknej pohřeb objednej; co máš dáti doktoru, dej to radši kantoru: kantor ten mně bude zpívat, až mě ponesou k hrobu.“
Jaké to loučení, moje potěšení, jaké to loučeni s náma bude? když od sebe pudem, plakat oba budem, ach, kterak na sebe zapomenem? „Jaké to srdce máš, že mně připomínáš, že mně připomínáš na rozcházku?“ Snadné zpomínání, když nám naši brání, abych k vám nechodil, že nedají!
Jest-li mě ráda máš, vyprodej, kde co máš, abys mě z té vojny vyplatila; jest-li mě vyplatíš, na mně to neztratíš: za to ty pak budeš moje milá. ..Můj zlatej holoubku! kdybys měl chaloupku, ještě bych si na tě pomyslila: ale do podruží, to mě všecko mrzí, to mně má matička váli nedá.“ Kdybys měl stateček, jako jsi chlapíček, panímáma by nám nebránila: ale do podruží to ji všecko mrzí; to mně panímáma nedovolí. Kdyby byl stateček jako je chlapeček, žeby mu matička dceru dala: ale do podružství že ji nepropustí, žeby jí radši smrt udělala!
Jakej by milej byl, aby ve vsi sloužil, jakej by milej byl, aby nedbal: aby se k svej milej, panence rozmilej, aby se k ní nikdy nepodíval? Já se k ní podívám, trošku ji zobjímám, potom se jí zeptám: jak pak se máš? „Já se mám dost hezky, jako hrách u cesty: kdo přijde, utrhne, uteče zas!“
Za Strakonici zelenej vršek; vyšlo mračinko, bude z něj pršet. Bude z něj pršet tichá vlažička: že mně odpoví moje holčička. Kam se poděju, kam se obrátím? kde se obrátím, všecko vyvrátím! Na ten vejvratek pověsím šátek: ta máš, má milá, ten můj zármutek! Tam nad tím Lazem zelenej vršek: zamračilo se, že bude pršet. Že bude pršet ticha vlažička: že zapomíná moje Ančička. Že budou pršet velká kápata: že jsou tam v Lazu jiná děvčata.
Jeničku, bloudíš, že za mnou chodíš: já už mám jiného, ty o tom nevíš. „Která je bodná, víc hochů nemá; má svého milého a je mu věrné.“ Dítě mé milé! netrap mne dýle: jest-li mé ráda máš, řekni upřímně. „Což je to platno ráda tě míti: když si mne nemíníš upřímně vzíti!“
Nechoď ty k nám v kabátě, vem si kamizolku, však já o tom dobře vím, že máš jinou holku! U ní celý večer jseš, u mne jen se stavíš; pro ni všecku lásku máš, ke mně jen tak pravíš. „Po čem to, má panenko, po čem to hádáte?“ Ach, můj zlatej Jeničku! hladké líce máte. – Do maličkejch kroužečků vlásky vám se točí, a ta vaše falešnost vám se blyští z očí.
Ještě se tam ta pšenička v poli nemetá: počkej na mě, má panenko, ještě tři léta. „Proč bych na tě já čekala, když ty máš jinou: nosíš od ni za kloboukem pentli červenou.“
Nad Pušperkem ten vršeček je okrášlený, ono se tam procházelo, mé potěšení; prochází se po senci, nosí pivo ve sklenci: když měl přijít k svej panence, on šel ze senci. Netrvala malá chvilka, on dal zas nalít; kdy měl připit svej panence, on dal jinej pít: „To ti na truc já dělám, že ti ani pít nedám: aby každej o tom věděl, že tě rád nemám.“ Kdybych já to, falešníku, byla věděla, nebyla bych já z tý sklence to pivo pila: bohatých tu málo máš, z chudých si posměch děláš, zpomeň sobě, falešniku, 1) že sám nic nemáš! 1) počkej jenom, falešníku, se vším se shledáš!
Proč sem jdeš, nač sem jdeš? já o tě nestojím, proč sem jdeš, nač sem jdeš? já tě nechci: kdybych já tě chtěla, 1) já bych ti zkázala, třeba byl měsíček na půlnoci. 1) ty máš holku jinší, ta je ti milejší; ke mně jsi falešný, já tě nechci!
Když jsi mě miloval, vždy jsi moě sliboval, že máš v Netolicích čtyry domy: máš tam sotva jeden, bez došků, bez oken; chceš, abych se vdala do stodoly!
Nejsi tak, nejsi, jak jsi se dělala, nejsi tak, nejsi, jak se mí děláš: falešné srdce máš, darmo to zapíráš; nejsi tak, nejsi, jak se mi děláš! Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala, nejsi, nejsi, jak se děláš: falešné srdce máš, nic si mne nevšímáš; jednou, jednou v tom se shledáš! „Nedbám, nedbám, že mne nemiluješ, nedbám, nedbám, že mne nechceš: takových chasníků na každém hřebíku, jako, jako, jako ty jseš!“
Já si tě má milá nevemu, dyť ty jsi podobná k medvědu: medvěd má nožičky chlupaty, a ty máš srdéčko proklaty.
Nenech mne, má milá, nenech mne zbraň nosit: máš hezkou hubičku, můžeš mě vyprosit. Nenech mne, má milá, nenech mne zahynout: máš hezkou sukničku, můžeš mě zavinout.
Nechoď, synku! nechoď k nám, nerada tě vidím: roztrhanej kabát máš, já se za tě stydím. Nechoď k nám až v neděli, až budeš mít jinej: pak se můžeš chlubívat, že jsi ty můj milej. Nechoď k nám až ve svátek, až budeš mít šaty: pak tě ráda –uhlídám, panímáma taky.
Zasazuj, Honzíčku, zasazuj koně, pojedeme nima k Zlatej Koruně: v Zlatej Koruně vesele hrajou, mládenci s děvčaty pěkné tancujou. Pěkně se mnou tancuj, pěkně se mně toč; já ti koupím šátek, abys měla proč: šátek červenej, má láska je v něm: jest-li mě ráda máš, tehdy si mě vem.
Můj zlatej Matoušku! pejchu máš v kloboučku, a kuráže nosíš plny kapsy: však až se oženíš, svou krásu proměníš, však potom, Matoušku, sklopíš oči!
Hezkou, Němkynko! dceru máš: já odtud nepudu, má zlatá Němkynko, až mně dcerušku, dceru dáš.
Na těch Klenovskejch paloučkách, na těch Klenovskejch lukách ztratil Jeniček dukátek, ztratil Jeníček dukát. Jdi ho, má milá, hledati, jdi ho, má milá, hledat: jest-li ten dukátek najdeš, dáme se za něj oddat. Na těch Lázeckejch lukách ztratil Tomášek dukát: „Jdi ho, má milá, hledat, dáme se spolu oddat.“ Andulka dukát našla, panu faráři nesla: „Tu máš, faráři, oddej, vždyť je Tomášek hodnej.“
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“
Nedávej se, Bětuško, do statkn cizího: tam ti budou vyčítat, že není nic tvýho. Nedávej se, Bětuško, do cizího statku: tam ti budou vyčítat, že máš chudou matku. Jeden tebou postrčí, druhej tebe kopne: div že se ti srdéčko v těle nerozpukne.
Co jsem smutná myslila před panem farářem, že jsem ruko podala před velkým oltářem: co jsem chtěla, už to mám, už se tomu neschovám, přesmutná děvečka! Cos, Andulko, myslila před velkým oltářem, že jsi ruku podala před panem farářem? Hleď, Andulko, hleď, hleď, své srdéčko nepleť: co jsi chtěla, už to máš, už se tomu neschováš! Kdybysi se schovala, on tě bude hledat, s když psk tě dostane, tu se bude hněvat. Hleď, Andulko, hleď, hleď, své srdéčko neplet: co jsi chtěla, už to máš, už se tomu neschováš!
Pře-můj milej tatíček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och táto, tatíčku! promluvte slovíčko; máte mě vodtud ztratit jako strom jablíčko. Pře-má milá matička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och mámo, mamičko! promluvte slovíčko; máte mé vodtad ztratit jako strom jablíčko. Pře-můj milej bratříček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och bratře, bratříčku! promluv jen slovíčko; máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-má milá sestřička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och sestro, sestřičko! promluv jen slovíčko: máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-můj milej ženíšek za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och promluv, ženíšku! promluv jen slovíčko: máš ty mě k sobě přimnout za ženu brzičko. Pře-mý mily muziky! hrajte mi z veselá, pokud eště s matičkou já sedím u stola: až já vodtnd pudu, víc sedít nebudu, svejch milejch a hupřímnejch na věky pozbudu!
Vstala jest Anička v bílej den, a šla do maštale pro oheň. Zavolala k sobě – Jeníčka, aby jí nasekal dřívička. Popad on sekyrku dřevěnou, vysekal kolíbku zelenou. Tu si máš, Aničko, kolíbej, po jiných mládencích nehlídej! „Vždyť já ti po jiných nehlídám, proto že jen tebe ráda mám.“ V tom přižene se z komory babička, majíc na rukou děťátko z peřinek ustrojené, a běhajíc vůkol houpá je, konejší a zpívá: Hajej, dadej, hajej, pacholíčku malej! hajej, dadej, nynej – za rok bude jinej.
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého; jen jedna nespala, milého čekala. Čekala na něj s muzikou a s toužebnosti velikou; když se bo dočkala, radostí zplesala. Jak promluvil k ní slovíčko: „Kde jsi, má zlatá hrdličko?“ hoed jeho poznala, hned se mu ozvala. „Jdu k tobě, mé potěšení, jdu pro tvé obveselení; máš mne služebníka svého milovníka. Budem se spolu radovat, budem se věrně milovat, a to každou dobu až právě do hrobu.“
Řehtej mi, řehtej, můj koni vranej, přes pole běžící: ať se potěší má nejmilejší na voze kvílící. Hned se těšila, jak uslyšela vraného koně hlas: „Pospěš jen, pospěš, můj nejmilejší! ať tě uvidím zas. Když jsem já pro tě, můj nejmilejší, všecko opustila: co ty máš pro mě u své matičky, bych se potěšila?“ Mám já pro tebe u mé matičky pokojíček bílý: tam budem bejvat jako hrdličky, vždycky sobě milí. Já budu sekat, já budu mlátit a já budu vorat; když přijdu domů, sedneme spolu, budem se milovat. „Kdybych věděla, můj nejmilejší, že budeš takovej: dělala bych ti vždycky k večeři koláček makovej. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za vodou: koupila bych si zlatou lodičku, plula bych za tebou. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za lesy: koupila bych si koníčky lysy, jela bych, ty kde jsi. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty mě oklamáš: nejela bych já k tvojí matičce ani za dlouhej čas!“
Liduško, jak se máš? červeny pentle máš; pentle ti svundají, čepeček ti dají, na to se podíváš! „Nebojím se toho čepečku bílého, ani nelituju pro mého milého věnce zeleného.“
Hopsá, hejsa! ztratila věneček, hopsá, hejsa! ztratila věnec: ztratila věneček, dostala čepeček; hopsá, hejsa! dostala Čepec. Tu máš, ni máš, co jsi chtěla míti, tu máš, už máš, co’s chtěla mít: dostala jsi muže, kdo ti teď pomůže? tu máš, už máš, co’s chtěla mít.
Včera’s byla ještě pannou: ale už nejsi, ale už nejsi, už jsi ženou. Včera’s měla ještě věnec: ale už nemáš, ale už nemáš, už máš čepec. Včerá’s byla švárnú pannú: dnes máš hlavu povázaná; včerá’s byla pod věnečkem: dnes máš hlavu pod čepečkem.
Pí, synáčku, pomalíčku, pí, synáčku, pomalu: máš maličkou stodoličku, máš maličkou stodolu! Pivo sem, pivo tam! muzikanti hřejte; však já vám zaplatím,[62] nic se nestarejte!
Jen ty mně, šenkýřko, piva nalej, na mě se nekoukej, že jsem malej: máš-li pivo,1) nalej mi ho, a já mám peníze, zaplatím ho. Jen ty mně, šenkýřko, piva nalej, na to se nekoukej, že jsem malej: nalej, nalej, dokud teče, dokud ti vejdělek neuteče. 1) ty máš pivo, já peníze; však já ti zaplatím do halíře. Jen ty mi, šenkýřko, piva nalej, na to se nekoukej, že jsem malej. Jsem-li já v hospodě maličkej host, na to se nekoukej, mám dluhů dost!
Šenkýři! šenkýři! povezou tě ke kříži, zahrabou tě do díry, že tak maly máš míry. Šenkýři! co děláš, že tak špatně dolejváš? dolej, dolej, jak sluší, čert tě chytne za duši!
Kam pak pojdeš, Jiříku? „Do hospody, tatíku!“ Máš peníze, Jiříku? „Ani grešli, tatíku!“ Zůstaň doma, Jiříku! „Pojdte taky, tatíku!“
Tatíčku starej náš! šedivou hlavu máš: dokud ty jsi mezi námi, dotud ještě dobře s námi, tatíčku starej náš! Tatíčku starej náš! ať se nám zachováš: dokud živa tvoje hlava, bude dobrá naše správa, tatíčku starej náš!
Poslal mne pan zeman ulovit lani: a já do komory, popad jsem paní. Hej, pane zemane! tu máš tu lani. „O blázne nemoudrá! to je má paní.“
My tesařský řemesníci mnoho zkusit musíme: ať je zima nebo horko, do díla jít musíme. Ráno vstáném, do díla jdem, dřív než slunce vychází: moje ze všech nejmilejší po rynku se prochází. Tu mně nese snídaníčko, kafe z dobrý smetany: „Tu máš, můj milej Jeníčku! od mojí panímámy.“
Buď, sedláce, hodně vesel, třebas ani zrna nesel: on křivánek neseje, přece zpívá vesele. Buď, sedláče, buď veselý: v komoře máš kádi zelí, v lochu trochu bramborů, dej si zahrát nahoru! Vždycky sedlák je veselý, jen dokud má v kádi zelí, v lochu taky erpetle, může sedět na pekle. Na šráku má bochník chleba a pod ním co k tomu třeba; může sobě směle vzít, do smetany omočit.
Rychtáři Klukovskej, nic sobě nestejskej: máš hodně obilí a tlustý kobyly, hodně si zavejskej!
Máš, máš, máš, sedláčku! čtyry koně vraný: máš hezkou dcerušku, máš hezkou dcerušku, pudeme ti za ní. Máš, máš, máš, sedláčku! čtyry koně hřebce: máš hezkou dcerušku, máš hezkou dcerušku, žádnýho nás nechce. Máš, máš, máš, sedláčku! čtyry koně lysy: přece tvou dcerušku, 1) přece tvou dcerušku někomu dáš kdysi. 1) přec tu tvou dcerušku žádnej nedostane než Jeniček z Lisi.
Když jsem já ty koně pásal, přišla na mě dřímota, dřímo – dřímo – dřimotinka, koně vešly do žita. Přišel na mě šelma sedlák, toho žita hospodář: „Co ty, šelmo! co tu děláš, že ty koně v žitě máš?“ A já nejsem žádnej šelma, já jsem hodné matky syn: kdyby mně to jinej řekl, tomu bych se postavil! Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jsem vám neztratil: jen jedinkej zákolníček, a ten jsem vám zaplatil. Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jsem vám neukrad: jen jedinkou homoličku, a pro tu jsem s půdy spad. Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jste mně nedali: jen jedinkou košiliěku, ‚) a tu jste mně zas vzali. Já jsem synek zachovalej, žádnej na mě nic neví: jenom vaše Bětulinka, a ta na mě nepoví. Kdyby chtěla povědíti, pověditi nemůže: neb mě sama vodívala do zahrádky na růže. 1) jen tu starou kamizolku, a pro tu jste plakali. Aneb: jenom vaši Bětulinku, a pro tu jste plakali.
Jetelíčku náš! péknon vůni máš: na tom našem poli všecko se to trolí, ty se zelenáš.
Odcházel synáček přede dnem, jeho milá koukala z okna ven. „Kam pak, můj holečku, kam pak jdeš? že si ani zde n nás nesedneš.“ Když už mně, má milá, čas vyšel: kamarádi čekají, abych šel. Co mně dáš, má milá, na cestu? ten prstýnek, kterej máš na prstu. „Ten prstýnek je mně těžko dát: ale tebe ještě hůř zanechat!“
Nýčko nám nastaly smutný časy: přivezli munduru na dva vozy; na jednom kabáty, patrontaše, na druhým kaškety a palaše. Lejthaři směřujou do hromady: že muší tatíci se synami; syn každej povídá, že nepude: „Jděte tam, tatíčku! což to bude.“ Máš tam jít, synáčku, bez prodlení; přišlo nám až z Vídně poručení: dostaneš klobouček premovanej, vod císaře pána darovanej. „Můj zlatej tatíčku! vyplaťte mě: budu vás poslouchat jako prvé; vyplaťte, tatíčku znejmilejší! budu vás poslouchat ještě lepší.“
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!
Ta Strahovská brána 1) pěkně malována, stojí pod ní má panenka celá uplakána. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu ještě máš? potom můžeš pro mě plakat, až mne neuhlídáš. Místo domu mého mám koně vraného, šavličku a karabinu, a sedlo na něho. Místo krásných panen pár pistolí na něm: Adie, má nejmilejší, buď tu s pánem Bohem! Na koníčka skočím, šátečkem zatočím: Adie, má nejmilejší! já se ti poroučím. Na koníčku sedím, smutně sobě hledím: neplač pro mě, má panenko! že tě neuvidím. Nedívej se za mnou oči ti vypadnou: škoda těch tvejch modrejch očí,2) komu se dostanou! 1) Ta Moravská brána. 2) tehdáž jsi se mohla dívat, když’s byla mou pannou!
Když jsem já šel od své nejmilejší, svítil měsíc vysoko, acb Bože! svítil měsíc vysoko: podívej se, má zlatá panenko, jak jsem já už daleko, ach Bože! jak jsem já už daleko. Byl jsem od ni čtyry hony polí, ještě za mnou volala, ach Bože! ještě za mnou volala: „Zůstaň tady, můj zlatej holečku! zůstaň s námi do rána, ach Bože! zůstaň s námi do rána.“ Já jsem se jí začal vymlouvati, že mám krmit koníčky, ach Bože! že mám krmit koníčky: ona začla sobě utírati svoje modré očičky, ach Bože! svoje modré očičky. Co pak pláčeš a sobě naříkáš, když mě tady ještě máš? ach Bože! když mě tady ještě máš: teprva plač a sobě naříkej, až mne víc neuhlídáš, ach Bože! až mne víc neuhlídáš.
V Praze bylo na rathouze tři čtvrti už na pátou, když jsem se dal zverbovati pro panenku mou zlatou. Když mi štěstí sloužit nechce, ode mne se vzdaluje: co mé srdce milovalo, víc milovat nebude. Kde máš šátek, co jsem ti dal, ten kterej jsem nosíval, do kterého moje jmeno do rohu jsem vyšit dal? popel do povětří dej: aby lidé říct nemohli, že jsem bejval tvůj milej.
Nic mne tu netěší jen ta panská zahrada, po který jsem chodil, svou panenku vodil, žalostně plakala. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu ještě máš? teprv budeš plakat a smutně naříkat, až mne neuhlídáš.
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.
Nedbáš, když máš po straně palášek, nedbáš, když máš po straně palaš: palášek po straně, flintu na rameně; nedbáš, když máš po straně palaš.
Škoda tě, Jeníčku, že máš tu šsvličku, škoda tě, Jeníčku, že jsi voják! v všední den, ve svátek máš bílej kabátek; škoda tě že musíš mašírovat!
Jaro se otvírá, kvítí květe, trada tradadada tradada! žežulička kuká v hustým lese, trada tradadada tradada! slavíček v hájíčku tluče svou písničku: že já budu nosívsti šavličku. Myslila‘s, má milá, že je to špás, trada atd. a nynčko ze špásu zármutek máš, trada atd. teď budeš naříkat a na mě zpomínat, a já budu pryč od tebe mašírovat.
Jaro se otvírá, všecko se usmívá, teskno je seděli; stromy zelenají, ptáčkové zpívají, radost je si vyjíti: a já pěšky nepudu, na koni sedět budu, tu barvu zelenou a pěknou červenou rozjímati si budu. Pan rytmistr ke mně: „Pověz mi upřímně, co tě k tomu nutí, že u Prahy v logru chceš se dát na vojnu a chceš hulánem býti?“ A milostivý pane! co žádám, ať se stane: dávno už se souží, mé srdéčko touží po té zelené barvě. Tu mě oblíkali, štěstí vinšovali, zelený kabát dali, červeny vejložky – ach což je to hezky! – ty jsou mi darovali; čepičku s fedrpušem: Má panenko! pospěš sem, podej mi ručičku a dej mi hubičku, už se spolu rozejdem. Má panenka běží, ručičkama lomí, pláče a naříká: „Ach, co’s to učinil a mne tak zarmoutil?“ černé oči utírá. Neplač a nenaříkej, a prej mi té radosti; vrať se zase domu, poruč pánu Bohu – máš tam mládenců dosti!
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
V šírém poli lípa stojí, pod tou lípou vojsko leží. Trubač pěkně vytrubuje, už to vojsko mašíruje. „Já bych taky mašíroval, kdyby mi kdo koně sedlal.“ Sestra mladší nemeškala, hned koníčka osedlala. Když koníčka osedlala, přežalostně zaplakala. „Neplač, neplač, sestro moje, za dvě léta přijdu k tobě.“ Když dvě léta uplynula, sestra bratra neviděla. A on leží v šírém poli, má hlavičku na dvě půly. Vraný stojí kůň u něho, nohou hrabe, lituje ho. „Vstávej, vstávej, můj patrone! dávej oves, seno moje. Vždycky jsem se dobře míval, dokud jsi mým pánem býval. Nynčko ležíš v šírém poli, máš hlavičku na dvě půly! Máš hlavičku na dvě strany, roznesou té straky, vrány.“ Jiný počátek: Když vojáček mašíruje, žádnej jeho nelituje. Jenom ta jeho holčička, kterou si vzal do srdéčka. Já bych taky mašíroval atd.
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.
Pase ovčák ovce na zelené louce. Šel tam tudy řezník a s ním strakatý psík. „Zdař pán Bůh, ovčáče! zač dáš čtyry ovce?“ „Čtyry za dva zlaty, jsou peníze taky.“ Peníze vzal, prohrál, ovečky domů hnal. Ovčák žene domů, pán jde proti němu: „Zdař pán Bůh, ovčáče! Kam's dal čtyry ovce?“ „Přišli čtyři vlci, každý vzal po ovci.“ „Máš hůl, měl’s je hnáti; máš psa, měl's ho štváti.“ Nedaleko Lysy ovčáček tam visí.
Jedou formani od Vídně, vezou Venclíčka v košině. Ach co’s udělal, Venclíčku! že máš po straně šavličku? „Neudělal jsem nic zlého, jenom jsem zabil jednoho. Zabil jsem, zabil jelena, nynčko mne vezou do Brna. Nebyl to jelen, byla laň, nynčko mne vezou, nevím kam.“

Pages