dvoře

Displaying 1 - 62 of 62
V tom vaľačom dvore už som sama
Ten panskej dvoreček ten se bělí, slouží tam můj milej, mně se líbí; slouží, slouží, slouží v panským dvoře, on se tam červená jako růže. Ten Řečičky zámek pěkný bílý, slouží tam můj milý, mně se líbí; je pěkný červený, jako kvítí: kýž mi ho je možná políbili!
Čtyry koně na dvoře, žádnej jimi nevoře. Voře jimi Jiříček, červený jak hřebíček. Jede s nimi do pole, zavorávat koukole. Když ku konci dovoral, na svou milou zavolal: Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mě má hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro tebe, bych upustil od tebe. „Pro mě ať tě nebijou, můžeš chodit za jinou.“ Já za jinou nepůjdu, dám se radši na vojnu. Až já budu vojákem, budu švárným jonákem. Daj mně šaty zelené a vejložky červené. A koníčka vraného, vyskočim si na něho. Na koníčka vyskočil, bílým šátkem zatočil: Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím!
Na našem dvoře veliká louže, do pásu: že je ztratila ta moje milá svou krásu. Vyprosila si na panímámě svobodu: že bude chodit do tej studánky pro vodu. A v tej studánce voda studená jako led: že jsou někery děvčátka hodny na pohled!
Na tom našem dvoře všecko to krákoře, i ten kohout – nemůžu na tebe, potěšeni moje, zapomenout. Jest-li zapomenu, však dost těžce: předce mě pro tebe, potěšeni moje, bolí srdce!
Když jsem já sloužil to první léto, vysloužil jsem si kuřátko za to: a to kuře krákoře běhá po dvoře; má panenka pláče doma v komoře. Když jsem já sloužil to druhé léto, vysloužil jsem si , kachničku za to: a ta kachna jako machna, a to kuře krákoře běhá po dvoře; má panenka pláče doma v komoře. Když jsem já sloužil to třetí léto, vysloužil jsem si husičku za to: a ta husa chodí bosa, a ta kachna jako machna atd. Když jsem já sloužil to čtvrté léto, vysloužil jsem si vepříka za to: a len vepř jako pepř, a ta husa chodí bosa atd. Když jsem já sloužil to páté léto, vysloužil jsem si telátko za to: a to tele hubou mele, a ten vepř jako pepř atd. Když jsem já sloužil to šesté léto, vysloužil jsem si kravičku za to: a ta kráva mlíko dává a to tele hubou mele atd. Když jsem já sloužil to sedmé léto, vysloužil jsem si volečka za to: a ten vůl jako kůl, a ta kráva mlíko dává atd. Když jsem já sloužil to osmé léto, vysloužil jsem si botičky za to: a ty boty do roboty, a ten vůl jako kůl atd. Když jsem já sloužil poslední léto, vysloužil jsem si děvčátko za to: to děvčátko jak poupátko, a ty boty do roboty, a ten vůl jako kůl, a ta kráva mlíko dává, a to tele hubou mele, a ten vepř jako pepř, a ta husa chodí bosa, a ta kachna jako machna, a to kure krákoře běhá po dvoře: má panenka stele postel v komoře.
Káčo, Káčo Kulichova! máš-li, máš-li husy doma? husy jsou na dvoře, Káča je v komoře, krájí, krájí husám chleba.
Proč pláčeš, má milá, Andulko rozmilá? – Jak nemám plakati, sobě naříkati? Mám do služby jíti, ve dvoře sloužili. Ve dvoře služba zlá, šafářka nedobrá. Hrách nedovařený, nemastný, neslaný. Kaše z mouky studily – což mé srdce truchlí! Maso nikdá není, krom o posvícení! Polívka z česneku, práce bez oddechu. Šafář chodí s holí, honí nás po poli.
Čtyry koně na dvoře, žádnej nimi nevoře. Voře nimi synáček, Nanynčino miláček. Jede s nimi do pole zavorávat koukole. Kdy je všechno zavoral, na svou milou zavolal. „Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mé má hlavička, vybila mě matička. Vybila mě pro tebe, abych pustil od tebe.“ Necht tě pro mě nebijou, můžeš si jít za jinou. „Já za jinou nepůjdu, radši se dám na vojnu.“ Na vojnu se nedávej, truc rodičům nedělej. „Na vojnu se přece dám, truc rodičům udělám. Až na vartě budu stát, přijď se na mé podívat. Na koníčka vyskočím, bílým šátkem zatočím. Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím.“
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.
Pri tej Nitri, pri dvore, pri Nitranskej obore
Štyry koně ve dvore, ve dvore, žádny s něma neoře
A či já to kone na dvore, čo maju zlate kontáre
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!
A když na dvůr vkročila, na tem dvoře nic není, enom tráva zelená, po ní chodí vývoda. Do maštale vkročila, v maštale nic není, enom holé mostnice, co ty koně stávaly. Kerá panna poctivá, každá je tak červená jak růžička saděná. Kerá není poctivá, ta je jak charba modrá, co na úhoře sedá.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
Hoře je mně, hoře v tém komenském dvoře, vysoké klenutí, žádný tam nemože. Pro švajcara može, pro švajcarku nesmí, přijdi, čerte, s měchem, švajcarku si vezmi. Dyby byly zámky železa štyrského, žáden nezabrání do dvoru panského.
Na tom našem dvoře to je voda, Bože! Kdo se jí napije, zapomnět nemože. Napil se jí, napil šohajíček zrána, nemohel zapomnět do svatého Jána. Do svatého Jána, do svaté Trojice, nemohel zapomnět své švárné děvčice.
Na tom našem dvoře je studýnka, Bože! Kdo se z ní napije odejít nemože. Napil se z ní, napil jeden šohajiček, nemohel odejít od naších děvčiček. Od naších děvčiček, ani od okýnka, až ho provodila ta jeho panenka.
Na našem dvoře só tam dvě lože a v nich vodička pro šohajíčka, stodená, Bože! Napi se, milá, má roztomilá! De se napiješ, nic nerozliješ, bodeš žena má. Já pit nebodo, dovi čích bodo, z keré stodynke, jaké maměnke vodo pit bodo.
Na tom našem dvoře dobrá voda, Bože, ne každý šohajek napit sa jí može. Černojoký šohaj nabral si jí žbánek, připíjal milence na zelený vínek. Na zdraví, na stálé, abys byla moja. Pán Bůh daj, šohajku, abych byla tvoja.
Svěc, měsíčku, jasně, až já povandruju, aby má milá věděla, kerou cestou půjdu. Půjdu-li, půjdu já, každý se podívá až na tou louku zelenou, kde má milá bejvá. Tam jí požaluju svoje těžké hoře, co ste vy o mně mluvili na tom vašem dvoře. Mluvili, mluvili, šak víc nebudete, až já od vás povandruju, šak vy spomenete. Spomenete jednou, spomenete dvakrát, až po třetí spomenete, musíte zaplakat. Již sem tak osiřel jako jabor v lese, když z něho listí opadá, on se smutně nese.
Zakukala zezulenka sedňa na boře; zaplakala má panenka choďa po dvoře.
Zakukala zezulenka sedňa na boře, zaplakala má panenka choďa po dvoře. Ja, co plačeš a naříkáš, dyť ty budeš má, až zezulka na vánoce třikrát zakuká. Jakpak bych já neplakala, šak nebudu tvá, dyť zezulka na vánoce nikdá nekuká. Pán Bůh mocné, Pán Bůh dobré, on to může dat, že zezulka na vánoce může zakukat.
Za našimi humny vika prokvítá, chodí tam děvečka, sobě naříká. Chodí po dvoře, naříká sobě na uředníka. Já tobě, děvečko, pomocť nemožu, tobě mládenečka nutiť nemožu, dybych ho nutil, on by se rmútil, vzal by na vojnu. Šla do zahrady, listí hrabala, našla tam zelinku, nad ňú plakala: Bože jediný, kde je můj milý? Pojel do Brna.1)
Za našimi humny vika prokvítá, chodí tam děvečka, sobě naříká. Chodí po dvoře, naříká sobě na uředníka. Já tobě, děvečko, pomocť nemožu, tobě mládenečka nutiť nemožu, dybych ho nutil, on by se rmútil, vzal by na vojnu. Šla do zahrady, listí hrabala, našla tam zelinku, nad ňú plakala: Bože jediný, kde je můj milý? Pojel do Brna.1)
V našem dvoře kvitnou růže, ja jich trhač něbudu, milovalach dvu mladencův, milovač jich něbudu. Dy něbuděš, to něbuděš, ja se prosič něbudu, jak tu přijdu susedovi, namluvač se jich budu. Už tu přišli, už tu stoju, nas do taňca něberu, to su šelmy, ci pacholci, ješče se z nas vysměju. Žaden nějest taky šelma, jak susedův pacholek, ma na vescě z střibra bortu, na klobučku faborek. Nězahlidaj na tu bortu, ani na ten faborek, vezřičiž mu do maštalně, jaky tam ma pořundek.
Služilo děvčatko ve dvoře, pasalo husatka na hoře. Přiletěl mezi ně černy ptak, rozehnal husatka po horach. A ty černy ptačku škovranku něrozhaňaj husek po hajku. Naša panimama lať budě dy husatek doma něbudě. Nělajtě, mamičko, nělajtě, su husičky doma, sčitajtě. A ty stare husky prodajtě, zelenu sukničku zjednajtě. Prodajtě kravičku strakatu, dělajtě svadbičku bohatu.
[: Na tom našem dvoře to sú vrata, Bože. Pěkně malované, hledět na ně može. Kdo ich namaloval, barvy nešanoval. Maloval ich malíř, učený tovaryš. Vymaloval na nich, štvero koní vraných. Vymaloval ešče černojoké děvče. Vymaloval také dva chlapce jednaké.
Když sem slúžil první leto, vyslúžil sem kuře za to; a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil druhé leto, vyslúžil sem káče za to. [: A to káče pěkně skáče, :] a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil třetí leto, vyslúžil sem húse za to. A to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil štvrté leto, vyslúžil sem ovcu za to. A ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil páté leto, vyslúžil sem kanca za to. A ten kanec vede tanec, a ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil šesté leto, vyslúžil sem tele za to. A to tele hlavú mele, a ten kanec vede tanec, a ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil sedmé leto, vyslúžil sem krávu za to. A ta kráva mléka dává, a to tele hlavú mele, a ten kanec vede tanec, a ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře.
Ta fojtova dcéra odkázala včéra ze dvora, ze dvora, ze dvorečka, ze dvora. Po dvoře chodila, kolem sa točila, do kola, do kola, do kolečka, do kola. Sukňu kupovala, kolem lemovala za dubem, za dubem, za dubečkem, za dubem. Šaty svazovala a pryč vandrovala za židem, za židem; za židáčkem, za židem. Ohledni sa, žide, co za tebú jide, novina, novina, novinečka, novina. Potěšení vzali, do vězení dali do Brna, do Brna, do Brnečka, do Brna. Kdybys mně tam umřel, dala bych ti trúbiť, tralala, tralala, tralalenka, tralala.
Běží psota přes hory, až jí nožky brněly; a tak sobě zaspívala, až ty hory zahřměly. Potkala ju povaha:*) Kdes ty, sestro, kdes byla? U takého hospodářa, co do poledňa léhá. Staň, sedláče, staň hore, už je psota na dvoře. Než sedláček s lůžka slezl, psota byla v komoře.
Běží psota přes hory, až jí nožky brněly; a tak sobě zaspívala, až ty hory zahřměly. Potkala ju povaha:*) Kdes ty, sestro, kdes byla? U takého hospodářa, co do poledňa léhá. Staň, sedláče, staň hore, už je psota na dvoře. Než sedláček s lůžka slezl, psota byla v komoře.
[: Dyž komára ženili, :] [: krapky vína neměli. :] Přiletěl k nim slavíček, dal jim vína židlíček. Jak se vína napili, hned komárka zabili. Komár leží na dvoře, muška plače v komoře. Neplač, muško, co ti je? Šak komárek ožije. A jak mně má ožiti, dyž je na smrt zabitý. Sádlo z něho vybrali, za sto zlatých prodali.*) Kůžu ešče za tolar, to byl, Bože, za komár.
Aj, pojedzěmy my na tu koledničku a přivezemy my prošvarnu dzěvečku. Hej nam hej, spomeň na nas s koledu. Aj, pojedzěmy my nědaleko pro ňu a přivezemy ci švarnu bohatu ženu. Hej nam atd. A ma ta dzěvucha take bystre oči, co ona vyšije černu šatku v noci. A ma ta dzěvucha taku veverečku, co ona skače v noci po lůžečku. A ma ta dzěvucha takove rybaře, co ji oni chycu rybečku ve vodzě. A ma ta dzěvucha takovy prstenek, co se un ji svici v noci jak ohenek. A ma ta dzěvucha takove tesaře, co ji oni setnu jaborek ve dvoře. Z toho jaborečka budzě kolibečka, co budzě dzěvucha kolebać synečka.
Ková synek, ková vrata, růže červená, růžičko červená, lilium fiala. Ty vrata jsou z stříbra, zlata, růže červená atd. Svítilo se po všem dvoře. Po všem dvoře i v komoře. V tej komoře bílé lože. Na těch ložích panna leží. Ta panna má zlatej prsten. Kdo ten prsten símat bude? Sejmul tě ho její mjilej. Sejmul jí ho, ji obejmul.
Tři sta ptáčků štěbetalo v tom lésku jaborovým.*) Co jsou oni štěbetali? Aj se hory zelenaly, svítilo se po všom dvoře, po všom dvoře až v komoře. V tej komoře bílé lože, na těch ložích milá leží, zlatej prsten v ruce drží. Kdo ten prsten símat bude? A kdož inej než můj mjilej, prsten sejal, mjilou objal.
Stojí tyčka prostřeď dvoře, chvála buď, mocný Bože, chvála buď v nebesích. Na tej tyjce chmélí roste. Až to chmélí otrháme, píva z něho navaříme. Koho my s ním opojíme? A kohož bychom jiného, než mládence Staňkového. Kam pojedem pro nevěstu? Přes ty hory, přes ty doly až k těm Římkům do komory. V tej komoře bílé lože. Na tom loži panna leží. Zavázanou hlavu drží. Na prstě má zlatý prsten. Kdo ten prsten símat bude? Ten zajistě její bude.
Vyšla děvčina, vyšla jediná jak růžový květ, stála ona, stála, hořce zaplakala, změnil sa jí svět. Čeho ty plačeš, čeho naříkáš, děvčino moja? Jak já nemám puakat, jak nemám naříkat, nebudu tvoja. Ach, nepuač, nepuač a nenaříkaj, šak ty budeš má, ludé ťi mia přejú a celá rodina a Pán Bůh to dá. [: Ty budeš paní :] na velkém dvoře, a já budu pánem, při svém táboře,1) Ty půjdeš cestú a já hostýncem, ty budeš pannú a já mládencem. Ty půjdeš horú a já dolinú, ty zakvitneš růž a já kalinú. Až my umřeme, zkážeme sobě zlaté litery vybit na hrobě. Kdo to přečítá, spomene sobě, neskončená láska leží v tem hrobě.