krátký

Displaying 1 - 4 of 4
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
Čekala jsem, nespala jsem do půl jedné hodiny: toho jsem se nenadála, že mi přijdou noviny! ty hodiny pěkně jdou pořád jedna za druhou: toho jsem se nenadála, že mi chlapce odvedou! Ach hodiny roztomilý! proč jste tak krátký byly, že jste mě s mým nejmilejším tak brzy rozloučily, rozloučily ve světě – více nás nesvedete: což vy moje černé oči dlouho plakat budete!
Co pak jsi plakala, Hančičko, hubičko! když jsi šla dnes tejden přes hájíček? – Ak pak nemám plakat a sobě naříkat, když mně vodpověděl můj holeček! Když jsi k nám chodíval, kdy byla krátká noc: proč pak k nám nechodíš, kdy je delší? est-li jsem já byla na krátký hupřímná, na delší byla bych hupřímnější!
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.