ach

Displaying 1 - 100 of 391
Ach, Bože muoj, preboež muoj, čo mán urobiťi
Ach, čo ja mám za trápenia
Ach, čo ja mám za trápenia
Ach, Bože muoj, jak v tej Ameriki
Ach, Bože muoj, husárou verbujú
Ach, Bože muoj, čože son ja urobiu
Ach, Bože, prebože, čo mi je
Ach, Bože muoj, aká ta noc krátka
Ach, Bože muoj, smutné čaši teraz mán
Ach, Bože muoj, na čuo to pán Boh dáva
Ach cesto, cesto uzoučká! pude-li po ni Ančička, dám ji dláždit dlažičkama, kudy pude nožičkama. Slunce stoji nade mlejnem: kde pak my se spolu sejdem? sejdeme se na cestičce, tam si dáme po hubičce.
Už se Krumlovskej zámeček bourá: že se můj milej za jinou toulá. Toulá se, toulá, řekli mi lidé – až se vytoulá, však von zas přídě! Můj milej jede vod Prahy domů: já pudu zejtra naproti němu. Ach jede, jede čtyřmi koníčky: vzadu má vrané, napřed šimlíčky.
Když sem odcházel, muzika hrála; moje nejmilejší pro mne plakala. Ach, neplač pro mne, pojď raděj se mnou: a já tobě koupím sukni zelenou. Sukni zelenou, ne tuze dlouhou, abysi ty mohla vandrovat se mnou. Povandrujeme přes hory, doly, a lesové budou naše komory. Tráva zelená naše peřina: tam budeme spávat a se milovávat, holka rozmilá.
Ach holka, holka! černé oči máš: a já se tě bojím, že mne oklamáš. „Kdybych já měla ještě černější, neboj ty se, neboj, můj nejmilejší! Neboj se, neboj mých černých očí: ale jen se varuj klevetných řečí.“
Jak pak se, má milá, jak pak se máš? „Ach mám se – když ty nic o mé nedbáš. Do hospody přídeš, pivo piješ: a na mě nbohou nezpomeneš!“ Kterak pak mám na tě zpominati: když vaši zbraňujou k tobě jiti? „Jen tomu, holečku, nikdy nevěř: i vždycky se ptají, ‚ proč k nám nejdeš?“
Kdybych já moh býti, kde je mé myšlení: tam kde se prochází moje potěšení! Kdyby mi nebyly hory na závadě, viděl bych mou milou chodit po zahradě. Chodit po zahradě trhat modré kvítí: ach, to sám pán Bůh ví, budu-li tě míti! Hory, Černé hory, ustupte na stranu: ať přece mou milou za ženu dostanu.
Ach vy mily černý oči! což já po vás toužím: jest-li já vás nedostanu, já tu nedosloužím.
Roste stromek dubový, ach dubový! na vršíčku tenoučký: počkej na mě, má zlatá panenko! já jsem ještě mlaďoučký. „Já bych na tě čekala, ach čekala! však ty si mne nevemeš: ty si vsedneš na koně vraného a na vojnu odjedeš!“
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.
Kdyby moje milá samy pentle byla, a všem se líbila, a já si jí přece nevezmu: vezmu já si upřímnou dívčici, třeba měla jen jednu kytlici, modré oči, jako já, ach! jako já.
Ach nevím, nevím, proč se tobě líbím, ach nevím, nevím, proč mne máš rád: bohatá já nejsem, tak hezká taky ne; ach nevím, nevím, proč mne máš rád. „Tvé modré oči ty já mám nejradši, tvé modré oči ty já mám rád: ty modré očičky a bílé ručičky: protože umějí 1) všecko dělat.“ 1) jen kdyby uměly něco dělat!
Ach bože nebeskej! co pak nejsem hezkej, že mě v těch Klatovech žádná nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím hezky děvče. Matičko nebeská! co pak nejsem hezká, že mě v tom Pušperku žádnej nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím taky chlapce.
Čí je to koníček? po silnici řinčí: ach, můj nejmilejší na vojuu jede! já si svážu šaty, pojedu s ním taky, žádnej nás do smrti nerozvede.
Já nechci žádného, jen Honzu samého, já nechci žádného, jenom Honzu: Honza ten mě bude vozit v krytém vozu, v krytém vozu, čtyrma koňma, ach můj zlatej Honza, Honza!
Když jsem já šel od mé dívčky, svítily mi dvě hvězdičky. Jedna světlá, druhá tmavá: ach můj Bože! kde je ta má? Ach ta světlá, ta je tvoje, a ta tmavá, ta je moje. Hvězdo tmavá! rozsvětli se: má panenko! rozmysli se. Jak pak se mám rozmysliti, když si tě nemíním vzíti? Kámen mlejnský, ten je těžký: ještě těžší stav manželský. Kámen mlejnský se omele, stav manželský se nezdere. Kámen mlejnský se udrtí: stav manželský až do smrti!
Proč, kalino, v strouze stojíš? zdali ty se sucha bojíš? Kdybych já se sucha bála, ještě bych já hloubej stála. Proč, kalino, kalin nemáš a jimi se nečervenáš? Já jsem kalin dosti měla a jimi se červenala. Svrchu ptáci ozobali, z důly panny olámaly. Každá panna hochu svému – a já smutná nemám komu. Ach kdybych já komu měla, byla bych si přispíšila 1
Vsadila jsem záhy dosti, pěknou růži k svej libosti; ach, růžička opadává, můj milej mne zanechává. Zanechává a mne nechce, že já nemám na tisíce, na tisíce, ani na sta – zarostla k nám travou cesta. Měla jsem milého chlapce, což je po něm, když mne nechce? když k nám přijde, pořád sedí, ani slova nepromluví. Ožeň se, holečku, ožeň, vem si, která je ti roven: na poctivost jsem ti rovná, na bohatství není možná!
Zhůru cesta, dolů druhá – rozlučme se, moje milá! těžké naše rozloučení, když jsme spolu naučeni! Ach, až my se rozloučíme, 1) dvě srdéčka zarmoutíme! dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Modré oči, proč pláčete, když vy moje nebudete? nebudete a nesmíte, darmo si na to myslíte! 1) Starší píseň zní takto: Ach! až my se rozloučíme, dvě srdéčka zarmoutíme: jedno moje, druhé tvoje, budou plakat obě dvoje. Já za horou, za vysokou, ty za vodou, za hlubokou: dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Oči, oči, proč pláčete? což tak sobě naříkáte? Ach, neplačte vy pro toho, dostanete zas jiného.
Červená, modrá fijala – kdes ji, má milá, trhala? Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mne mé srdce. 1) Zelené, bílé ořeší – ach, kdo mé srdce potěší! Zarmoutil mně ho leda kdo, ale potěšit nemá kdo. 1) Někdy se píseň tato zavírá slohou následující: Proč by tě srdce bolelo, když už máš hocha jiného?
Vyběhla z domu, pošeptala mu: „Máš jít, holečku, máš jít na vojnu!“ Na vojnu pudu, bojovat budu: co vybojuju, tobě daruju. Vybojoval jsem koně vraného: sedni, má milá, sedni na něho. Na koně sedla, hned celá zbledla: kam jsi, má milá, krásu poděla? „Poděla jsem ji do širých polí: ach což mne nyní srdéčko bolí!“
Když jsem šla jedenkrát přes háječek, ach, přes háječek! potkal mne na cestě mysliveček. Sluuéčko svítilo, bylo teplo, ach, bylo teplo! tenkrát mé srdéčko láskou kvetlo. Seděli jsme spolu do večera, ach, do večera! střelil mysliveček na jelena. Nebyl to jelínek, hyla laně, ach, byla laně! „Spomeneš, panenko, brzy na mě.“ Když potom po čase trávu žala, ach, trávu žala! Kýž jsem myslivečka nepoznala! Když šaty mákala u rybníčka, ach, u rybníčka! Kýž jsem nepoznala myslivečka! Než jsem já poznala myslivečka, ach, myslivečka! byla jsem červená jak růžička. Nyníčko však moje krása je pryč, ach, krása je pryč! mysliveček nejde milovat víc. Mysliveček s jinou na procházce, ach, na procházce! děvčátko v komůrce hořce pláče. Nechoďte, panenky, přes háječek, ach, přes háječek! ať vás tam nepotká mysliveček.
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
Zdálo mi se té noci na moji postýlce, že můj milej odchází za české hranice. Odchází, ach odchází! víc se nenavrátí: kdo ty zimní večery, kdo mi je ukrátí!
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“
Ach žalude, žalude! jak jsi těžkej na dubě: pod tebou se celičkej dub k zemi ohýbe! Vždycky jsi mně sliboval, když jsi za mnou chodíval, dokud jsi mě, můj holečku, ještě miloval. Slibovala mi, jak sluší, zaklínal se’s na duši, že se naše věrná láska nikdy nezruší. Už je láska zrušena, už je všecka zkažena: do vodičky do hluboky je uvržena.
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“
Zakukala žežulička v lese v oboře, ach, v lese v oboře! zaplakala má panenka doma v komoře, ach, doma v komoře! Proč pak pláčeš a naříkáš? vždyť ty budeš má: až žežulka o vánocích třikrát zakuká. „Jak pak nemám naříkati, když nebudu tvá: vždyť žežulka o vánocích nikdy nekuká! Vyrostla mi rozmarinka pěkná zelená: měla jsem já milovníčka – už ho má jiná!“
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.
Na jednom poli pšenička, na druhém poli žito: pověz mně, pověz, má milá! kterého je ti líto? „Toho mi není nic líto, co má ty černý oči; neb on se za mne stydíval, chodíval ke mně v noci. Ach! toho je mně nejlítěj, co má ty vraný koně; neb on se za mne nestyděl, chodíval ke mně ve dne.“
Až já odtud pryč pojedu, bude pro mě velkej pláč: budou pro mě holky plakat, které jsem já míval rád. A já taky plakat budu, až já odtud pryč pudu: pannu, kterou jsem miloval, víc milovat nebudu. Vykoukala z okýnečka, byla jako z růže květ; černé oči utírala, že se ji svět nepoved. Neplač, nekvil, nenaříkej, přijdu já k vám brzičko: přijdu ještě zejtra ráno, dřív než vyjde sluníčko. Vy hodiny, ach hodiny! co jste mi to vyvedly, že jste vy mne s mou panenkou. tak na krátce rozvedly? Jak rozvedly, tak rozvedly, už nás víc nesvedete: a vy mily černý, oči, kdy se dost vypláčete?
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Zatmělo se mně slunéčko, ach kdo potěší, moje znej milejší, mé zarmoucené srdéčko! Zatmělo se mně ze všech stran, že mnoho falešných a málo upřímných, že mnoho falešných lidí mám. Nemohu nikam vyjiti, aby mne nemohli ti lidé falešní, aby mne nemohli soudili. Ach suďte, suďte, jak sluší: záplat vám to pán Bůh, vy lidé falešní, záplat vám to pán Bůh na duši. Na duši, tak i na těle, proto že jste všichni, i ti mí přátelé, proto že jste všichni proti mně!
Letěla tady labutě: ach kterak se máš, můj znej milejší, ach kterak se máš ve světě? „Lepší mi ve světě býti, nežli po tobě, potěšení moje, nežli po tobě toužiti. Toužení, to je velká moc: ještě je větší, potěšení moje, ještě je větší, než nemoc. V nemoci pošlu k lékaři: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede na máry. V nemoci pošlu k doktoru: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede do hrobu.“
Ach vyletěl je z hory pták: ach proč pak jsi ty, má z nejmilejší, smutná tak? „Kterak nemám smutná býti: když je mně usnul můj znejmilejší do smrti!“
Vímť já domeček, 1) a v něm okénko, pod kerým jsem stával, na tebe volával: Spíš-li, panenko? „Nespím, ach nespím! 2) dobře tě slyším; jenom že já tobě, potěšení moje, otevřít nesmím.“ Proč bys nesměla? Vždyť nejsi sama, ani ti nebrání, potěšení moje, tvá panímáma. Když neotevřeš, s pánem Bohem lež: nepřijdu já k tobě, potěšení moje, do roka podnes. Nežli rok vyšel, už zase přišel: jen že u své milé, holky roztomilé, lásky nenašel. Ach holka milá, co jsi myslila, že jsi naši lásku, můj zlatej obrázku, že’s ji zrušila? „Zrušila jsem ji ne o své vině: že jsou nás podvedli, od sebe rozvedli falešní lidé. Zrušila jsem ji pro lidské řeči: že jsou mi nepřáli, milovat nedali tvých černých očí.“ 1) Ach nejmilejši zlaté okýnko! 2) Spala jsem, nespím.
Ach, kýž jsem za vodou, za vodou studenou! dala bych si ulejt, dala bych si ulejt roubu, to stříbrnou. Zatroubila bych, zaplakala bych, na svého milého, na neupřímného, zavolala bych. „Ach, dcero má milá! co pak jsi myslila, že jsi pro jednoho hocha falešného tak se zarmoutila?“ Ach! té mojí lásky neuhasí ve mně ani ten deštíček, ani ten deštíček, co se přes les žene. Co se přes les žene, přes zelené pole, tam kde vorávalo, když za mnou chodilo, potěšení moje. Já byla upřímná, ty jsi byl falešný: Bůh ti štěstí nedá, Bůh ti štěstí nedá v tom jiném manželství. Bůh ti štěstí nedá na tom tvém statečku: že jsi mne oklamal, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku! – Ty hvězdičko tmavá! kdybys slzy znalá, a měla srdíčko, má zlatá hvězdičko, jiskry bys plakala! Plakala bys se mnou, plakala noc celou, že pro věno zlaté nevěsty bohaté s milým mne rozvedou.
Těš se, můj holečku, těš! pověz, jest-li ty mě chceš? já si ráda na tě počkám, jenom jest-li se tě dočkám, jest-li si mě pak vemeš. „A já si tě nevemu, á na vojnu pojedu; koníčka sobě osedlám, ještě s tebou se rozžehnám, a potom zapomenu.“ Ach! já jsem se měla vdát, a na tebe nečekat: mohla jsem dostat věrnější, než jsi ty, můj nejmilejši, škoda věku nastokrát! „Ty se nevdáš jen jednou, hned ti tvářičky shlédnou, tvoje krása se promění – adie, mé potěšeni! nepřijdu víc za tebou.“
Ach prší, prší rosička! spaly by moje očička, spaly by moje, spaly by tvoje, spaly by ony oboje. Ach prší, prší napořád! zkažte pozdravit nastokrát, zkažte pozdravení mému potěšení, že už ho musím zanechat. Na svého koníčka sedám, ještě se jednou ohledám, někde-li tu není moje potěšení, ať se s ním ještě rozžehnám.
Ach cestičko, cesto ušlapaná, ach cestičko k mej milej! když jsem k vám chodíval, vaši dceru chtíval, chodil tam jinej. Já k vám chodil, vy jste slibovali, chodil jsem k vám každej den: když jsem já odešel, bned zas jinej přišel, já byl podveden. Škoda cesty, škoda kroků mnoho, škoda koně vraného, že mne mnohokráte k vám, bezpočtukráte nosil smutného!
Kukačka kuká, holoubek vrká na zelenej volši: což ty si myslíš, můj. znejmilejší, že jsem já nejhorší? Ach nejsem nejsem, šáteček dej sem, á ti ho vyperu: abys měl bílej, až pudeš k jinej v sobotu k večeru. 1) 1) pozveš mě na svatbu.
Přes ty pusty lesy – potěšení, kde jsi? vzdáleny, ach vzdáleny! ach to sám pán Bůh ví, kdy tě zas uvidím, mé zlaté potěšení! Pukejte se skály, rovnejte se doly, vrchové se položte: ať já ji uvidím, neb ať jen uslyším, kde je potěšení mé!
Nad tou vaši stodolou vlaštovičky zpívají, zpívají, ach zpívají! abych k vám už nechodil, že mi tebe nedají, nedají, ach nedají!
Žežulinka kuká na buku v lesí – ozvi se, má milá, ozví se, kde jsi? ty jsi jenom ta jediná, co jsi srdce mé ranila, ozvi se, kde jsi? Zazpíval slavíček v hájku zeleném, že my už, má milá, svoji nebudem; nebudem už spolu chodit, nebudem se spolu vodit, ach, už nebudem! „Měla jsem holoubka, ten mi uletěl; že já budu plakat, na to nehleděl: uletěl mi do kapradí, žádnej mi ho nenahradí, ach nenahradil“
Měla jsem já milovníčka jednoho, ach jednoho, nebylo mu v šírém světě rovného, ach rovného: ten mě dlouho miloval, že budem sví, sliboval, a nyní mne naposledy zanechal, ach zanechal! Vždyť pak není mé srdéčko ledacos, ach ledacos, aby mi chtěl ubližovat ledakdos, ach ledakdos; mé srdéčko upřímné div žalostí nezhyne: kdo je souží, toho pomsta nemine, ach nemine!
Žádnej neví, co mě bolí, a já dobře vím; žádnej neví, co mě trápí, a já nepovím: zavolejte mi sem lékaře, ať mně mou hlavičku zaváže; nebo umřu, že nezvíte, jaky mám hoře! „Kdybys třeba už umíral, pro lik nepudu; kdyby hrana ti zvonili, plakat nebudu: proto že’s ošidil srdce mé, pomsta boží tebe nemine; Bůh nebeský svůj trest těžký sešli na tebe.“ Ach můj Bože, já mám hoře, já se usoužím; žádnej neví, co mě bolí, a já nepovím atd.
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Čekala jsem, nespala jsem do půl jedné hodiny: toho jsem se nenadála, že mi přijdou noviny! ty hodiny pěkně jdou pořád jedna za druhou: toho jsem se nenadála, že mi chlapce odvedou! Ach hodiny roztomilý! proč jste tak krátký byly, že jste mě s mým nejmilejším tak brzy rozloučily, rozloučily ve světě – více nás nesvedete: což vy moje černé oči dlouho plakat budete!
Přišla je mně včera z rána přežalostná novina: že můj milej těžce stone, o tom jsem nevěděla. Ach, co sobě počít mám? koho sobě objednám, by mně napsal pár řádečků, po kom já je poslat mám? Vidím, vidím, že je darmo, že tam musím sama jít, abych mohla s nejmilejším pár slovíček promluvit; abych se ho zeptala, chce-li míti doktora? ach, což bych já převelice neráda ho ztratila! „Doktora mně, má panenko, doktora mně nejednej: radši ty mně, má panenko, pěknej pohřeb objednej; co máš dáti doktoru, dej to radši kantoru: kantor ten mně bude zpívat, až mě ponesou k hrobu.“
Není tu, není, co by mě těšilo, není tu, není, co mě těší: co mě těšívalo, s vodou odplavalo; není tu, není, co mě těší. Ach není tu, není, co by mne těšilo, ach není tu, není, co mne těšil kdyby tu bývalo, co mne těšivalo, bylo by mé srdce veselejší. Jaké to vorání bez pluhu, bez koní, jaké to vorání bez koleček? takové vorání, jako milování, jako milování bez hubiček! Pořád mně dávají, co se mně nelíbí; pořád mně dávají, co já nechci: dávají mně vdovce, ten má jen pul srdce; půl ho dal nebožce, půl by dal mně.
Každý se nám diví, kdo nás spolu vidí, kam je se ta naše láska děla? odešla pryč, nepřijde víc, za hory, za lesy zaletěla. Rájovští sedláci jsou hodní čtveráci, ti mě s mon panenkou rozloučili: dali mně ji do Kaplice; proto je v zármutku moje srdce. Kdo nás koliv vidí, každej se nám diví, kam se ta veselost naše děla? za hory, za lesy, ach má nejmilejší! za hory, za lesy zaletěla.
Jaké to loučení, moje potěšení, jaké to loučeni s náma bude? když od sebe pudem, plakat oba budem, ach, kterak na sebe zapomenem? „Jaké to srdce máš, že mně připomínáš, že mně připomínáš na rozcházku?“ Snadné zpomínání, když nám naši brání, abych k vám nechodil, že nedají!
Ach můj znejmilejší! ty jsi dycky horši, ty sobě každej den jinú hledáš: ty za jednd pudeš, chčesti mít nebudeš, počkej ty, můj chlapče, jak zpomeneš!
Kdož by tě, Mařenko, nemiloval, když jsi tak, jak by tě vymaloval, červené tvářičky jako růže, nikdo ti odolat nemůže: ach škoda, škoda jen, že svoji nebudem, má zlatá Mařenko, Mářo! Mařenko roztomilá.
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.
Nechoď ty k nám v kabátě, vem si kamizolku, však já o tom dobře vím, že máš jinou holku! U ní celý večer jseš, u mne jen se stavíš; pro ni všecku lásku máš, ke mně jen tak pravíš. „Po čem to, má panenko, po čem to hádáte?“ Ach, můj zlatej Jeničku! hladké líce máte. – Do maličkejch kroužečků vlásky vám se točí, a ta vaše falešnost vám se blyští z očí.
Na kopečku stromeček, pod kopečkem louka: ach, když já si zpomenu na svého holoubka! Když si na něj zpomenu, ve dne nebo v noci, tak se se mnou celý svět do kolečka točí. Jak jest těžko umírat, když bolesti není: ještě hůře milovat, co k libosti není. Co k libosti bylo, to mě opustilo; co k libosti není, samo za mnou chodí.
Ta mlynářka zlá hezkou dceru má: klekni, chlapče, proti domu, pomodli se pánu Bohu, ona ti ji dá. „Ach nedá, nedá! 1) ona ji schová: myslí si, že přijde pro ni čtvero párů vraných koní s kolma zlatejma.“ 1) Kdybych já ji chtěl, dávno bych ji měl: ale že jí nechci, poručím ji ševci, aby si ji vzel.
Když jsem šel okolo vrat, viděl jsem mou milou stát; když jsem šel okolo, srdce mě bolelo – ach, ouvej, co mám dělat! Ještě tam jednou pudu, paňmámu prosit budu: paňmámo zlatičká, poproste tatíčka, aby mi dal svou dceru. „Já vám jí nemůžu dát, to proto, že jste voják; má dcera neumí ani nerozumí s vojáky mašírovat.“ Když mi ji nechcete dát, dejte si ji malovat: dejte si ji za sklo, až vám bude teskno, choďte se na ni dívat.
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“
Ach vysvěť ty jasný měsíčku! brzo-li k nám přijdeš, Jeničku? „Nepřijdu, nepůjdu, milovat nebudu tebe, andělíčku. Přišel jsem k vám včera v poledne, tys teprv vstávala z postele: taková panenka žádná hospodyňka do smrti nebude!“
Ten nepřítel Turek se pozveduje: císař pán povídá, že na něj pude: my kamarádi pudeme taky, ty naše milenky necháme tady. „Už jsem osiřela jako hrdlička, která je zbavena svého samečka: ach Bože milý! popřej mi sily, by mě moh‘ milovat mládenec jiný!“
Šla Dorota do mlejna, potkal on ji – ach můj Bože! potkal on ji Vavřina. „Pojď, Vavřino, pojď ty k nám, já tě ráda – ach můj Bože! já tě ráda uhlídám.“ Přišla domu k mateři: „Stroj, maměnko– ach můj Bože! stroj maměnko večeři. K tej večeři džbán piva: přijde on k nám – ach můj Bože! přijde k nám dnes Vavřina.“ „Však já ti dám Vavřinu, vezmu-li já – ach můj Bože! vezmu-li já pružinu. Však já ti to vdavadlo z tej kotrby – ach můj Bože! z tej kotrby vyženu!“
Ach Bože můj milý! jaké mám soužení: měla jsem milého, přišel mi k zmaření. Měla jsem milého, byl vedle z vesnice: vlez za mnou na půdu, snědly ho slepice.
Poctivost, ach poctivost! kde tě lidé berou? v zahradách se nerodíš, v poli té nesejou. Kdyby se ta poctivost v zahradách rodila, cožby každá panenka poctivá chodila!
Jen jsem jednou doma nebyl, stala se mně škoda: měl jsem děvče modrooký, vzala mně je voda. A já podu do kláštera, bodu prosit Boha, aby mně ho navrátila ta zpátečně voda. Když jsem nebyl doma, stala se mně škoda: měl jsem hezkou holku, krásnou holubinku, vzala mně ji voda! Ach vodo, vodičko! návrat mně mou milou: jest-li –nenavrátíš, škody nenahradíš, namluvím si jinou. Šel jsem do kostela prosit pána Boha, aby mně mou milou, holku roztomilou, navrátila voda. mou milou jsem našel; a tak z toho smutku, těžkého zármutku byl jsem zase vesel.
Ach, můj Bože nejmilejši! jak je letos lacino: kopa mužskejch za půl jabka, a to ještě planyho, a dvě kopy za cely – ještě jsou dost placeny: jedna ženská za pět tisíc – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou žensky tak drahy: na rynku jich prodávají čtyry za dva krejcary; jeden mužskej za tisíce – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou mužsky tak drahy: dvanáct mužskejch za půl jabka, čtyrydvadcet za cely; jedna holka za tisíce – ještě není k dostáni!
Ach ouvej, bolí mě! a nevím, co je mně: vlezla mi housenka do čepice; láskou jsem zapálen, srdce jako plamen: polez ty housenko z čepice ven!
Ach, Bože Přebože! bolí hlava mě, že se na mě rozhněvalo potěšení mé. Když se hněvá, ať se hněvá, nemám žalosti: hrajte, muzikanti! že má nejmilejší není k libosti.
Žádnej neví, jak je mně, když mě starej obejme: jak bych štovik, trnky jedla, do ostrého trní lehla, tak je mně, ach! tak je mně. Žádnej neví, jak je mně, když mě mladej obejme: jak bych cukr, mandle jedla, do prachovejch peřin lehla, tak je mně, ach! tak je mně.
Ach kýž jsem slavíčkem, tím malým ptačíčkem. Letěl bych přes hory k milej do komory. Poslouchal bych zticha, proč má milá vzdychá. Vzdychá pro mladého, nerada starého. Starej smrdí potem, co kopřiva plotem. Mladej voní tuze, co fijala, růže.
Ach, maminko! jede k nám mynářův Vašíček: toho já si nevemu, je jako střízlíček. Ach, maminko! jede k nám šafářův Jiříček: toho já si hned vemu, je hezkej chlapíček.
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“
Jetelíčku, jeteli! má panenko, chcete-li, půjdem spolu na procházku, na kancalář pro ohlášku; jeteli, ach jeteli! Jetelíčku, jeteli! má panenko, chcete-li, půjdem spolu před faráře, on nám štolou ruce sváže; jeteli, ach jeteli!
Bože mne polituj! kde je, můj tatíček? už na něm vyrůstá zelený trávníček. Zelený trávníček, žlutý karafiját: škoda vás tatíčku, škoda vás nastokrát! Bože mne polituj! kde je má mamička? už na ní vyrůstá zelená travička! Zelená travička bílým kvítkem květe: už mne, má mamičko, vdávat nebudete! Ach nemám mamičky, nemám už tatíčka: mám jenom sestřičku a toho bratříčka. Bože mne polituj! kam se obrátit mám? komu požaluju, když rodičů nemám? Požalovala bych svému bratříčkovi: přec to tak nebude jako tatíčkovi! Požalovala bych své milé sestřičce: přec to tak nebude, jako své mamičce. Za kamenným plotem zpívá tam slavíček: že tam odpočívá můj zlatej tatíček. Za kamenným plotem lítá holubička: že tam odpočívá má zlatá mamička.
Ach ouvej, ouvej! hlavička bolí: pojď sem, můj holečku, a zavaž mi ji. Hlavičku váže, ruce mu klesly: co jsi, můj holečku, co’s tak uleklý? „Já jsem se nelek‘, ale jsem se bál, že mně má panenka v rukou umírá.“ Já neumírám, ale se trápím: pro tebe, holečku, svou krásu tratím. „A když ji tratíš pro mě samého, chci já tě milovat do dne soudného.“ Do dne soudného, až do své smrti chci ti, můj holečku, upřímná býti.
Bětuška nic nepláče, není jí to lito, že ji odtud povezou přes zeleny žito. Tatíček tu ostane a matička taky: ach, kdo pak jim poslouží, až budou stonali?
Loučení, ach loučení! což jest to věc těžká, když se musí rozloučili, když se musí rozloučit! s syou matičkou dceruška! Nermuťte se, matičko, že já od vás pudu: nechciť já zapomcnouti, ale předce až do smrti vaším dítětem budu. „Nermoutím se, dcero má, že pudeš odemne: ale jen nejvíce nad tím, dceruško moje, se rmoutím, jak se tobě povede.“ Jak pak by se mně vedlo? dobře, má matičko: vždyť jsem já jen obdržela, co jsem sama míli chtěla, co žádalo srdéčko!
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.
Líto je mně, líto ach té naší louže, že jsem se dostala z rozkoše do nouze. Kde chleba nemají, nikdy ho nepečou; že jsem se já stala bezděčnou nevěstou!
Ach holka, holka, děvče mý! budou ti bourat čepení: čepeníčko rozbourají, čepeček ti za ně dají; za tvůj zelenej věneček dostaneš bílej čepeček!
Ach můj vínku zelený, už té s hlavy skládám! tobě, můj nejmilejši! jej teď odevzdávám: abysi jej choval, vždycky mě miloval, stále až do mé smrti v té lásce setrval. Ej, již se s vámi žehnám, družičky mé milé! s vám všem vale dávám – smutno této chvíle: změnily se časy, zavily se vlasy, laskavě vám děkuji za tu službu vaši! Už kamarádky jiny do počtu mě vzaly, už mně čepeček bílý na hlavičku daly: s nimi nosím býti a vás opustili: pán Bůh račiž je za to všecky odměniti!
Ach můj vínku zelený! už tě s hlavy skládám, a ten bílý čepeček na hlavičku dávám: abych v něm chodila, a se v něm těšila, do svý smrti nejdelší s hlavy ho nedala! Ach vy mily družičky! co za mnou stojíte, a mě smutnou nevěstu zhola nebráníte? až přijde ten váš čas, nebudu bránit zas, vemu bílý čepeček, vám na hlavu dám zas.
Ach ženy, ženy! poraďte vy mi, muže trapiče mám: celej den pije, v noci mě bije, ani světa neznám! „Vyjdi do pole, natrhej sobě zelí čertovýho: jak je okusí, hned umřít musí do dne devátýho. Vyjdi do pole, nařež cibule, pod oči si namaž: aby neřekli lidi klevetní, že ho ráda nemáš.“ Cibuli měla, oči si třela, smutné naříkala: „Ach ouvejf ouvej! můj muži milej, co jsem se dočkala!“
Měla jsem já muže – ach Bože milý! teď na něj zpomínám každičkou chvíli. Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila! Nařezal řezanky, nasekal trávy, slepice ohledal, podojil krávy. Přeškoda atd. Dvoreček mi zamet, naštípal dříví, v kamnech mi zatopil, vyčistil chlívy. Přeškoda atd. Vody mi nanosil, uvařil jídla: přec neužil se mnou dobrého bydla. Přeškoda atd. Nití mi nasoukal, přebíral kroupy: a já mu říkala: ty troupe hloupý! Přeškoda atd. Já měla kalhoty a on měl sukni; proto mi nastali časové smutní! Přeškoda atd. Měla jsem manžela vždy po své vůli: nyní mám manžela, maže mě holí! Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila!

Pages