bože

Displaying 1 - 100 of 276
Ach, Bože muoj, preboež muoj, čo mán urobiťi
Ach, Bože muoj, jak v tej Ameriki
Ach, Bože muoj, husárou verbujú
Ach, Bože muoj, čože son ja urobiu
Jaj, Bože muoj, čo mám robiť od žiaľu
Jaj, Bože muoj, čo mám robiť od žiaľu
Svitaj, Bože, svitaj, aby skôr’ mrkalo
Jaj, Bože muoj, prebože muoj, čo je mňe
Ach, Bože, prebože, čo mi je
Ach, Bože muoj, aká ta noc krátka
Jaj, Bože muoj, aká moja mišlienka
Jaj, Bože muoj, čo mám robie od žialu
Ach, Bože muoj, smutné čaši teraz mán
Ach, Bože muoj, na čuo to pán Boh dáva
Bože muoj, otče moj, ver som ponížená
Jaj, Bože muoj, prebože muoj, či som ňešťastľivá
Dej Bože, dej vláhy do naší dědinky: já jsem si zašila záhon rozmarinky. Sila jsem zelenou, žlutá mně vychází: že se můj Jeníček s jinšíma prochází. Prochází, prochází – ať si vodí jiné: co mně pán Bůh soudí, přec mne to nemine.
Ach bože nebeskej! co pak nejsem hezkej, že mě v těch Klatovech žádná nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím hezky děvče. Matičko nebeská! co pak nejsem hezká, že mě v tom Pušperku žádnej nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím taky chlapce.
Když jsem já šel od mé dívčky, svítily mi dvě hvězdičky. Jedna světlá, druhá tmavá: ach můj Bože! kde je ta má? Ach ta světlá, ta je tvoje, a ta tmavá, ta je moje. Hvězdo tmavá! rozsvětli se: má panenko! rozmysli se. Jak pak se mám rozmysliti, když si tě nemíním vzíti? Kámen mlejnský, ten je těžký: ještě těžší stav manželský. Kámen mlejnský se omele, stav manželský se nezdere. Kámen mlejnský se udrtí: stav manželský až do smrti!
Dej, Bože! Barboře Martina s kosou, aby jí nasekal travičky s rosou. Než trávy nasekal, kosa mu spadla; než kosu nasadil, tráva mu zvadla.
Kdybych já věděla, kdo mne s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči. Soli mezi oči, písku mezi zuby: aby nevypouštěl 1) falešných slov z huby. Byla je příčina stará baba jedna, ta je naše srdce od sebe rozvedla. Dopust, Bože! dopusť na babicí hřmění, by na ni pršelo devět dní kamení. Devět dní kamení, desátý den trní: by víc nerušila věrné milování. l) aby nerozváděl, co se komu líbí. Tím se někdy ta píseň také zavírá.
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.
Žádnej neví, co mě bolí, a já dobře vím; žádnej neví, co mě trápí, a já nepovím: zavolejte mi sem lékaře, ať mně mou hlavičku zaváže; nebo umřu, že nezvíte, jaky mám hoře! „Kdybys třeba už umíral, pro lik nepudu; kdyby hrana ti zvonili, plakat nebudu: proto že’s ošidil srdce mé, pomsta boží tebe nemine; Bůh nebeský svůj trest těžký sešli na tebe.“ Ach můj Bože, já mám hoře, já se usoužím; žádnej neví, co mě bolí, a já nepovím atd.
Varvažovskej zámek, kámen na kamínku: vzkázala mně má panenka o jednu hubinku. A já jí nepošlu, ani žádnou nedám: ona bude potom myslit, že se na ni hněvám. „Jaloveček v lese: Bože, rozpomeň se! jaké je to milováni, když Honzíček nechce!“
Ten nepřítel Turek se pozveduje: císař pán povídá, že na něj pude: my kamarádi pudeme taky, ty naše milenky necháme tady. „Už jsem osiřela jako hrdlička, která je zbavena svého samečka: ach Bože milý! popřej mi sily, by mě moh‘ milovat mládenec jiný!“
V Táboře na rynku sejou rozmarínku, v Táboře na rynku sejou oves; ovísek zelená, můj milej se hněvá: včera’s k nám nepřišel – nechoď i dnes! Což pak je, můj Bože, tak největší nouze, když jednoho chlapce si rozhněvám? šátečkem zatočím, tři, čtyry vytočím; pro tebe sobě smrt neudělám.
Šla Dorota do mlejna, potkal on ji – ach můj Bože! potkal on ji Vavřina. „Pojď, Vavřino, pojď ty k nám, já tě ráda – ach můj Bože! já tě ráda uhlídám.“ Přišla domu k mateři: „Stroj, maměnko– ach můj Bože! stroj maměnko večeři. K tej večeři džbán piva: přijde on k nám – ach můj Bože! přijde k nám dnes Vavřina.“ „Však já ti dám Vavřinu, vezmu-li já – ach můj Bože! vezmu-li já pružinu. Však já ti to vdavadlo z tej kotrby – ach můj Bože! z tej kotrby vyženu!“
Na Bílej hoře sedláček voře, má hezkou dceru, dej mi ji Bože! hej, župy, župy, dej mi ji, Bože! hej župy, župy, žup. Kdybych ji dostal, což bych si vejskat: tři sta tolarů bych s ní vyzejskal! hej župy, župy atd. Hezká ženuška, tři sta tolarů: dal bych ji vozit v krytém kočáru; hej župy, župy atd. Lokaje napřed, lokaje za ní; dal bych jí říkat: urozená paní! hej župy, župy, urozena paní! hej župy, župy, žup!
Ach Bože můj milý! jaké mám soužení: měla jsem milého, přišel mi k zmaření. Měla jsem milého, byl vedle z vesnice: vlez za mnou na půdu, snědly ho slepice.
V Varvažově na vršíčku je tu málo višní: jsou tu malí trpaslíci a jsou tuze pyšní. Jeden je tu trpaslíček na krátkých nožičkách, ten si počal vybírati v těch zdejších holčičkách. Kde ramena, tu kolena, břicho jako nůše: Bože, rač nás uchovati od takovy duše! Lecjakýs trpaslíček o krátkých nožičkách chtěl by sobě vybírati v hezounkých holčičkách. Vždyť má nožky jako hůlky, ruce jako topory: pán Bůh račiž opatrovat od takovy netvory!
Ach, můj Bože nejmilejši! jak je letos lacino: kopa mužskejch za půl jabka, a to ještě planyho, a dvě kopy za cely – ještě jsou dost placeny: jedna ženská za pět tisíc – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou žensky tak drahy: na rynku jich prodávají čtyry za dva krejcary; jeden mužskej za tisíce – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou mužsky tak drahy: dvanáct mužskejch za půl jabka, čtyrydvadcet za cely; jedna holka za tisíce – ještě není k dostáni!
Dej mi, Bože, synka, co na harfu břinká, aby mně zabřinkal večír u vokýnka. Večír u vokýnka, ve dne u stolečka, aby každý věděl, že mám harfeníčka. Dej mi pán Bůh synka, co na cimbál cinká: on mně bude cinkávati v noci u vokýnka.
Ach, Božeebože! bolí hlava mě, že se na mě rozhněvalo potěšení mé. Když se hněvá, ať se hněvá, nemám žalosti: hrajte, muzikanti! že má nejmilejší není k libosti.
Bože mne polituj! kde je, můj tatíček? už na něm vyrůstá zelený trávníček. Zelený trávníček, žlutý karafiját: škoda vás tatíčku, škoda vás nastokrát! Bože mne polituj! kde je má mamička? už na ní vyrůstá zelená travička! Zelená travička bílým kvítkem květe: už mne, má mamičko, vdávat nebudete! Ach nemám mamičky, nemám už tatíčka: mám jenom sestřičku a toho bratříčka. Bože mne polituj! kam se obrátit mám? komu požaluju, když rodičů nemám? Požalovala bych svému bratříčkovi: přec to tak nebude jako tatíčkovi! Požalovala bych své milé sestřičce: přec to tak nebude, jako své mamičce. Za kamenným plotem zpívá tam slavíček: že tam odpočívá můj zlatej tatíček. Za kamenným plotem lítá holubička: že tam odpočívá má zlatá mamička.
Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala daleko od mámy. Daleko od mámy, od zlatý mamičky: budou pro ni plakat mý černý očičky! Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala, kde chleba nemají. Kde chleba nemají, votavy nesečou: 1) ještě mé k posledu za vlasy vyvlečou! 1) žádného vařeni: pomoz mi, Bože můj! v tomto mém soužení!
Měla jsem já muže – ach Bože milý! teď na něj zpomínám každičkou chvíli. Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila! Nařezal řezanky, nasekal trávy, slepice ohledal, podojil krávy. Přeškoda atd. Dvoreček mi zamet, naštípal dříví, v kamnech mi zatopil, vyčistil chlívy. Přeškoda atd. Vody mi nanosil, uvařil jídla: přec neužil se mnou dobrého bydla. Přeškoda atd. Nití mi nasoukal, přebíral kroupy: a já mu říkala: ty troupe hloupý! Přeškoda atd. Já měla kalhoty a on měl sukni; proto mi nastali časové smutní! Přeškoda atd. Měla jsem manžela vždy po své vůli: nyní mám manžela, maže mě holí! Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila!
Nedej, Bože! abych stonal, kdož pak by mně posluhoval? Kdož pak jinej, než má milá, má Andulka roztomilá. Nedej, Bože! abych umřel, než zaplatím, co jsem dlužen. Nejsem dlužen než dvá česká, to zaplatí holka hezká. Co zaplatí grošíčkama, já oplatím hubičkama.
Ale pane Bože! to je Švanda, je tu v našem domě samá Manda: bába Manda, máma Manda, dcera Manda, děvka Manda, i ta podrnhyně taky Manda!
Husička divoká![73] letěla s vysoka, přisel na ni střelec, střelil ji do boka. Urazil jí křídlo a pravou nožičku, smutně zaplakala, spadla na vodičku. „Ach Bože můj milý! už jsem dolítala, už jsem těch svých dětí tady zanechala! Moje drobné děti nedělají škody: plovou po potoce,[74] napijou se vody.“
Není lepši na tom světě než zelený háječek: když se nad ním vyjasňuje ten překrásný měsíček! A já tady se svou milou čekám zase na zvěř divou, na zvěř divou, na srnce, jeleny a sajíce. Zajíc běží po dolině, srnec běží po háji; zajíček se přibližuje k mé panence, nezná jí. „Na zajíčka jsem střelila, jen že jsem se ho chybila: ach, můj Bože přemilý, kterak jsem to mířila! Nauč ty mne, myslivečku, nauč ty mne stříleti: chci se tobě za to ráda někdy zas odměniti. Zastřelím já ti srnčičku, dám ti překrásnou hubičku; budeš míti z ní radost, budeme mít oba dost.“ Záb. mysl I, 50, 51.
Ach můj Bože! co já zkosím: celej tejden za tím plouhem tlapat musím. Nevyspím se, nenajím se: celej tejden za tím plouhem uchodím se. Vejdu-li kam do hospody, sedlák stojí mezi dveřmi, hrozí holí. Pod, pacholče, pod mně domu: nepudeš-li, jak já pošlu pro patrolu.
Ti sedláci nbozí, což oni se navozí kamene křemene: bodejž pány čert veme! Ten purkrabí panikář, sám nejvétší pletichář. bije nás jako ras: zasloužil by sám provaz! A ten šelma nešťastný, ten šmathavý poklasný, pro ten klas stíhá nás: zasloužil by sám provaz! Šafář, taškář vybraný, od biřice vypraný, sám co vzal a prodal, nám sedlákům vinu dal! Pane Bože veliký! smiluj se nad rolníky: přijmi je do nebe – a pány ať čert veme!
Když jsem já šel od své nejmilejší, svítil měsíc vysoko, acb Bože! svítil měsíc vysoko: podívej se, má zlatá panenko, jak jsem já už daleko, ach Bože! jak jsem já už daleko. Byl jsem od ni čtyry hony polí, ještě za mnou volala, ach Bože! ještě za mnou volala: „Zůstaň tady, můj zlatej holečku! zůstaň s námi do rána, ach Bože! zůstaň s námi do rána.“ Já jsem se jí začal vymlouvati, že mám krmit koníčky, ach Bože! že mám krmit koníčky: ona začla sobě utírati svoje modré očičky, ach Bože! svoje modré očičky. Co pak pláčeš a sobě naříkáš, když mě tady ještě máš? ach Bože! když mě tady ještě máš: teprva plač a sobě naříkej, až mne víc neuhlídáš, ach Bože! až mne víc neuhlídáš.
Když jsem já šel okolo domečku, kde má milá přebývá, ach Bože! kde má milá přebývá: ona sedí u svého stolečku, zlatem šátek vyšívá, ach Bože! zlatem šátek vyšívá. Dobře je ti, má zlatá panenko, zlatem šátek vyšívat, ach Bože! zlatem šátek vyšívat: ale my teď ubozí vojáci musíme mašírovat, ach Bože! musíme mašírovat.
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.
Ach, Bože moj, šák je ta noc krátka
Daj ně, Bože, ten dar, co sa ně v noci
Ach můj Bože, můj starý nemože a já bych chtěła
Bože, bože, co sem robil, že sem ve dně cizoložil
Ej, háj, háj, háj, háj zelený chrást, ej daj mi, Bože...
Ach Bože, Božíčku, daj že mi dobrú ženičku
Ty jsi, Bože, pěkna ej, ale nerobotná
Šak to bože časy bývaly, keď zme my dva spolu
Pane Bože, pomáhaj nám, sivé voly poháňaj nám
Daj ně, Bože, synka, co na husle brinká
Daj ně, Bože, koňskej hrívy, abych moheu robit
Daj ňa, Bože, daj ňa na ty Kopanice, abych sa
Ach, Bože, můj prebože, moj, čo som
Ach Bože, čo robit mám, chudobným som a nyč nemám
Ach bože, to je potěšení moje, když ně můj koníček
Ach, Bože moj, čo mám robit od žalu
Daj ně, Bože, synka co na husle břinká
Tresci, Bože, tresci ej vsecky klebetnice
Aj bože můj, bože můj, falešný je galán můj
Aj bože můj, bože můj, falešný je galán můj

Pages