Displaying 1 - 100 of 1120
Načo ste ma za hnusňíka ta daľi
Počkaj ma, šuhajčok na trenčianskom mosce
Čaka;že ma, čakaj, frajeruočka strojná
Spítaj sa ma, šuhaj či puojďen za teba
Ej, ke ma v cej Bystrici odobrali
Na čo ste ma verbovali v nedelu
Keď ma vezmeš, či ma buďeš milovať
Hlavička ma bolí, srďiečko vo mňe hrá
Což je tomu hodně, kdo milou v domě. Kdo ji přes pole, přesmutné pachole! Musí za ní jíti, byť měl krk srazili.
Ty podhajský kostelíčku, stojíš na pěkném vrsíčku. Vycházejí panny z tebe, jako andělíčky z nebe. Jedna vyšla pěkná bílá, a ta bude moje milá. Druhá vyšla ještě hezčí, ta bude nejmilejší. Třetí vyšla jako růže, žádný jí dostat nemůže. Já ji musím přece dostat, kdybych tam měl mrtev zůstat.[10]
Slunéčko vyšlo přes hory, milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě š ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.
Jdi, milá, jdi do lesa, podívej se, je-li rosa: rosička je pěkná bílá, roste na ni rozmarína.
Už je malá chvilka do dne: pojď, milá, vyprovoď mne, vyprovoď mne přes hájíček, já ti tam dám pár hubiček.
Šly panenky silnicí, potkali je myslivci dvá. „Kam panenky, kam jdete? která to z vás budete ? Ta maličká, ta je , ta oči jako já mám; Na krku granáty, mezi nimi dukáty jsou. Jak pak já to vyvedu? Já si pro ni přijedu tam, Čtyrma koňma vranejma, jako sedlák do mlejna jede.“
Která bude , než ta maličká: vona štěbetá jak vlaštovička. Vona štěbetá, vona se točí, když se k ní hezkej chlapec přibočí.
Už se Krumlovskej zámeček bourá: že se můj milej za jinou toulá. Toulá se, toulá, řekli mi lidé – až se vytoulá, však von zas přídě! Můj milej jede vod Prahy domů: já pudu zejtra naproti němu. Ach jede, jede čtyřmi koníčky: vzadu vrané, napřed šimlíčky.
Louka široká, tráva zelená; pásla milá, pásla jelena. Nebyl to jelen, byla to laně: počkej, milá, tři léta na mě. „Tři léta čekat, ještě se nevdát: mohla bych sobě žalost odchovat. Žalost odchovat, radost pochovat, potom do smrti toho litovat.“
Přiletěl ptáček z cizí krajiny; přines mi psaní, v něm pozdravení. Bych se podíval do země České, že jsou tam v Čechách panenky hezké. Češka každá na jazyku med; a když ji pozná, pak je jako jed. Zůstanu raděj v naší krajině, najdu si děvče švarné v Moravě. Moravka každá jak rovná svíce, každá k chlapci upřímné srdce.
zlatá panenko! jak se š? až zejtra k vám přijdu, co mně dáš? „Přinesu koláče na míse, naleju ti piva, napí se.“
Osum kuželiček, devátej král: jen jsem jednou hodil, hned jsem vyhrál. Vyhrál jsem panenku, 1) což je hezká: chodí na pantoflích do městečka. 1) J Vyhrál jsem panenku boubelatou: ona sukničku kropenatou.
Jak pak se, milá, jak pak se š? „Ach mám se – když ty nic o mé nedbáš. Do hospody přídeš, pivo piješ: a na mě nbohou nezpomeneš!“ Kterak pak mám na tě zpominati: když vaši zbraňujou k tobě jiti? „Jen tomu, holečku, nikdy nevěř: i vždycky se ptají, ‚ proč k nám nejdeš?“
Až odtud pojedeš, mňj holečku, já pudu za tebou za vojačku. „Co bys, panenko, tam dělala? vždyť bys mě ve vojsku nepoznala?“ Udělala bych se malým ptáčkem, snášela bych se ti nad kloboučkem. Udělala bych se vlaštovičkou, snášela bych se ti nad hlavičkou.
Okolo javora teče voda: napí se, milá, však je dobrá; napí se milá, napí se jí, budeš mít srdéčko uzdraveny. Okolo Kláštera, teče voda: napí se, milá, což je dobrá! „Já jsem se napila do libosti: děkuju ti, chlapce, z upřímnosti!“
Což ten panský mostek prohýbá se, na něm je travička, neseká se. A pod tím mostečkem drobné ryby, tam je panenka, mně se líbí. Šíte mně, matičko, košiličku, a já si pojedu, pro Ančičku. Šíte mně, matičko, vyšívanou, že já mám panenku pohaněnou. „Kdo ti ji pohanil?“ Můj kamarád: proto ji pohanil, že ji rád. „Kdo ti ji pohanil?“ Všecky lidi: a já ji nehaním, mně se líbí. „A když se ti líbí, tak si ji měj, na ty lidské řeči nic nedávej.“
Vypraná vestička[14] neválená: že je panenka pohaněná. Kdo ji hanil? všichni lidi: co je komu na tom? mně se líbí. „Vypraný šáteček[15] neválený: že je můj holeček pohaněný. Kdo ho hanil? všickni lidi: co je komu na tom? mně se líbí.“
Na horách se svítí,[16] já tam poběhnu; je-li to kvítečko, já ho utrhnu. Kvítečko to není, je to milá: proto se tak svítí, že je upřímná.
Pověz mně, milá! proč jsi tak tenká? „Proč pak bych nebyla, vždyť jsem panenka? panenka poctivá, a ty mládenec: obádvá nosíme zelenej věnec.“
Co to š, milá, co to š za celo: jak jsem tě políbil, celé se zardělo. Co to š, milá, co to š za oči: když do nich pohlednu, svět se mnou se točí! Co to š, milá, co to š za líce: když já jich nevidím, bolívá mě srdce.
milá, milá! černé oči máte: povězte, řekněte, čím je umejváte? „Já jich neumejvám, leč jen za den jednou, v tom našem potoce vodičkou studenou.“ U potoka stála, napájela páva: povězte, milá, kdo u vás bejvává? „Nevím, sama nevím, ale dnes se dovím: přijďte k nám z večera, jistotně vám povím.“
Kdybych já se nebál, milá, tvé zrady, šel bych na jablíčka do vaší zahrady. Bojím se však, bojím, žebys mne zradila; žeby mně služba za rok nestačila. „Neboj se, můj milý, já tebe nezradím: červeným šátečkem okýnko zahradím.“
Koně, vraný koně pod javorem stojí, a nejmilejší na pole se strojí. „Kdybych já věděla, čí to jsou koníčky, navážila bych jim studené vodičky. Kdybych já věděla, že jsou hocha mého, nasypala bych jim ovsa zrnatého.
V té naší zahrádce pěkně roste kvítí, do těch našich oken pěkně slunce svítí. Pod večer na nebi jasná hvězda vyšla: že za mnou milá do zahrádky přišla. Do zahrádky přišla, podlé mne si sedla; nezůstala dlouho, hnedky zas odběhla. Neořu, neseju, přece se mi rodí: mám já potěšení, samo za mnou chodí. Nechodí, nechodí, přišla jenom jednou, jako ta ovečka za zelenou travou.
Studýnka roubená mezi vinohrady: pověz mně, milá, čí užíváš rady? „Čí bych užívala než mého milého? pro něho já nesmím milovat jiného.
Ty Zvíkovské zahrady pěkně se zelenají; procházelo se tam mé zlaté potěšení. Procházelo, prochází, procházet se nebude: ale sám pán Bůh ví, čí to děvčátko bude! Bude-li , nebo tvá, komu nám ji pán Bůh dá, kdo to pěkné kvítí, kdo je utrhnouti !
Dlouho, můj holečku, dlouho domů nejdeš: koně š ve stáji, hladem ti řehtají, kdy je krmit půjdeš? Dej jim, panenko, dej jim kousek sena: aby se nažrali, na mne nečekali, Když já nejsem doma. Dej jim, panenko, dej jim kousek vičky: aby se nažrali, na mne nečekali mý vraný koníčky.
Já jsem chlapík z Moravy, panenko, nevěř mi: já jsem tak jako pták, pomiluju, nechám tak.
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, panenko, kýž mi tě pán Bůh dá!
Šla milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: komu ty se dostaneš, zlatá holčičko? Koulely se, koulely dvě naproti sobě: komu bych se dostala, než, Jeníčku, tobě? Komu bych se dostala, než, můj milej, tobě: ty jsi hezkej, já taky, šikneme se k sobě.
Co ten ptáček štěbetá, co na dubě sedá? která panna hocha , že je vždycky bledá. Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1) jak cikánská kůže: však já taky hocha mám, a jsem jako růže. 1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: a já taky hocha mám, a mám přece barvu. Co ten ptáček tam povídá, co na dubě sedá? která panna dva miluje, že je každá bledá. V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku! pravíť Jezuviti: která panna dva miluje, že je jako kvití. Že ruce jak lilije, tváře jako růže: jenom se jí postarejte o svatební lůže.
Moje milá roztomilá, což to holka hezká: sukničku roztrhanou, košiličkou blejská. Moje milá sukní nemá, ale bude míti: zeleničkou, červeničkou, jakou bude chtíti.
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, milá, vyprovoď mne; pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, milá, snídaníčko; pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, panenko boubelatá! pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Už je malá chvilka do dne, pojď, milá, vyprovoď mne; pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, milá, snídaníčko; pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, panenko boubelatá! pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, milá, pojď, pojď, mne vyprovoď.
panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám.
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“ Když š přijít zejtra ráno, zůstaň radši hned u mne. potěšíš tak mé srdéčko, potěšíš i sám sebe. 1) Místo následujících dvou sloh zpívá se místem tato jedna: Neplač, neplač, nenaříkej, vždyť já si tě přec vemu: až jen drobet povyrosteš, vemu si tě za ženu.
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou naříkala panenka, že prej chodím za jinou. Nevěř tomu, panenko, nevěř ty nic žádnému: já nechodím než za tebou, a jinou si nevěrnu. Já bych za tebou nechodil, kdybys nebyla hezká: když já tejden tě nevidím, po tobě se mi stejská.
Když tě vidím, panenko! v tom kostele klečeti, nic nemohu sloužit Bohu, musím na tě hleděti: kdybych Boha tak miloval, jako miluju tebe, byl bych dávno za svatého, jako andělé z nebe.
Včera mně svítilo sluníčko, dnes už mě zebou ruce: kdybys byl, Honzíčku, upřímnej, koupil bys rukavice. „Kup ty mně, milá, na podzim, já ti je koupím z jara: až budeš chodívat na trávu, abys se neužala.“
Seděla pod borovičkou, plakala, že chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu š, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Pověz mně, och znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček.
Adámku můj! v slovu mně stáj, co jsi mně sliboval, když jsi mne miloval, že budeš muj. „Andulko ! není možná: počkej jen do jara, až bude fijala, pak budeš . Andulko roztomilá! do smrti nejdelší moje nejmilejší – žádná jiná.“
Matoušek můj, on vozí hnůj: až on ho vyvozí, koníčky vybrodí, pak bude můj. Na vrbě pták, v potoce rak, v rybníce rybice: zlatá dívčice, já tě mám rád!
Pod ten Pražský most teče vodička: napoj mně, milá, hubičko rozmilá, mého koníčka. „Já nenapojím, já se ho bojím: on by mě pošlapal, on by mě pošlapal, kdoby mě zhojil?“ Pražští doktoři to jsou lékaři: ty by tě zhojili, moje potěšení, za dvě hodiny.
Až ty pojdeš k nám, nechodívej sám: vezmi s sebou kamaráda, panímáma bude ráda, přes zelenej háj. V zeleném háji na tě čekají: zabijou tě pro Ančičku, zakopají pod jedličku, tam tě nechají. Až ty půjdeš k nám, nepřicházej sám: vem si s sebou kamaráda, a já tomu budu ráda, ne– a ne– a nepřicházej sám. V zeleném háji na tě čekají; nechodívej, můj holečku! zabijou tě pro tvou dívčku, tam tě, tam tě, tam tě nechají. „Když mě zabijou, vostanu ležet: bude pro mne hubička, červená bílá růžička, kvílet, kvílet, kvílet a želet.“
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, mé zlaté srdíčko! jiného š. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Andulko milá! kde pak jsř chodila? „Byla jsem na pouti u svaty Doroty, tam jsem se modlila. Za koho jiného než mého milého: abych ho dostala za svého manžela do lože bílého.“
Foukej, větříčku, v tu stranu, kde milá slouží: vyřiď pozdravení, mému potěšení, mé srdce tam touží.
Nechoď, milá, do lesa, padá studená rosa; střevíčky š starý, cely roztrhany, musela bys jít bosa. Nechoď, milá, do lesa, je tam veliká rosa: š střevíčky maly, což by rozmokvaly, přišla bys domu bosa.
mám děvče, vono mě chce, vono černý voči : jak mě vidí, už se stydí a hned si je zakrejvá.
Ančičko vstaň, já už jdu k vám: půl čtvrtý hodiny v Klášteře odbily; Ančičko vstaň, já už jdu k vám. Někdo jde k nám, já ho neznám: modré očičky, růžové tvářičky, až přijde k nám, pak ho poznám.
Vyletěl ptáček na jaloveček, škubal mech: že moje milá sladký ústa jako med. Já jsem obešel čtyry krajiny, pátou ves: však jsem nenašel mé milé roven až podnes.
Kam se půjdem projít, milá? „Do pěkné zahrádky, ty a já.“ Nepovídej na mé, milá! Co tam budem dělat, milá? „Trhat pěkné kvítky,[22] ty a já.“ Nepovídej na mě, milá! Kam je budem dávat, milá? „Do bílého šátku, ty a já.“ Nepovídej na mě, milá! Co z nich budem dělat, milá? „Pěkný věnec víti, ty a já.“ Nepovídej na mě, milá! Kam půjdem na večír, milá? „Do naši hospody, ty a já.“ Nepovídej na mě, milá! Co tam budem dělat, milá? „Žejdlík piva píti, ty a já.“ Nepovídej na mě, milá! Kam pak půjdeme spat, milá? „Každý na svou postel, ty a já.“ Nepovídej na mě, milá! A když ráno vstáném, milá? „Tuť se políbíme, ty a já.“ Nepovídej na mě, milá!
Roste stromek dubový, ach dubový! na vršíčku tenoučký: počkej na mě, zlatá panenko! já jsem ještě mlaďoučký. „Já bych na tě čekala, ach čekala! však ty si mne nevemeš: ty si vsedneš na koně vraného a na vojnu odjedeš!“
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Míšeňská jablíčka – pojďme na ně: budem je vařívat na smetaně; pozveme Mařenku, mou zlatou panenku, taky na ně. zlatá Mařenka v komůrce spi; přišel k ní Jeníček, probudil ji: Pí, moje Mařenko, zlatá panenko! na mé zdraví. „Proč bych já na vaše zdraví pila? vždyť já nejsem žádná vaše milá.“ Jsi, moje Mařenko, zlatá panenko, žádná jiná. „Vždyť jsou mi to lidé povídali, že jste prej za jinou chodívali?“ Nevěř, Mařenko, zlatá panenko! lidi lhali!
Já bych šel za milou, já nesmím, zarostla mně cesta rákosím; až já to rákosí posekám, tebe tam, milá, nenechám. Já bych šel za milou, nevím kam, zarostla mně cesta semo tam; až já to semotam vymotám, já tě tam, milá, nenechám. Já bych šel za milou za lesy, narostlo mně v cestu rákosí; až já to rákosí polámu, vezmu si dcerušku i mámu. Šel bych do Kláštera, já nesmím, zarostla mně cesta rákosím: a já to rákosí pořežu, tebe si, milá, odvezu.
Dala se milá do stonání, že jsem ji nekoupil lemování: já tam pudu, já ji zhojím, já se tej nemoci nic nebojím!
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!
Na našem sádečku je travička, žádnej ji neseče, je drobničká, je drobničká, jen se plazí: po ní mě milá vyprovází. Půjč mi, panenko, lucerničku, abych si posvítil na cestičku, je-li suchá nebo bláto: cestička se svítí jako zlato.
Mračinko vycházi, bude pršet: schovej mne, milá, do podušek; nepůjdu od tebe, potěšeni moje, až vyjde sluníčko zas nad vršek.
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu š: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu š: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu š; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.
Chovejte mne, matičko, jako míšeňské jablíčko, chovejte mne, matičko, jako z růže květ: jen až vy mne vychováte, pak se na mne podíváte, jak mně bude pěkně slušet bílej kabátek.
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.
Neříkej, panenko! neříkej nic, že jsme spolu mluvili, neříkej nic; že jsme spolu stávali, hubičky si dávali, neříkej, panenko, neříkej nic!
Nad Pušperkem ten vrsíček zelená se, na něm sedí vlaštovička, ozývá se: já tam pudu poslouchati, co mně bude vlaštovička povídati. Vlaštovička povídala o mý milý, že já musím od ní jiti, jak den bílý; jak den bílý, slunce svítí: že je zlatá panenka jako kvítí.
Zelenej hájičku, zelenej se les: co’s mně včera slíbila, já jdu pro to dnes; co’s mně včera slíbila, já jdu pro to, milá, slíbila, nedala, mne ošidila.
Stojí hruška v šírém poli, zelená se, pod ni roste rozmarína, netrhá se: já ji musím utrhnout, kdybych tam měl zahynout, a ty musíš, panenko, zapomenout. Kdyby se to naši páni dověděli, že je proutek z rozmaríny utržený: oni by sem svolali všecky krajské ouřady, oni by nás hned na vojnu pochytali.
Vykvetla mně pěkná tuže, karafiját: nechtěla mně panenka hubičku dát; nechtěla je, nedala, proto že se hněvala: jak ona se panenka udobří zas.
Zazpívej, slavíčku, vesele na tej naší dolině: co mi je od Boha souzeno, však ono mne nemine; nechť si lidi mluví, co chtějí, co mně mou milou odvádějí: jest-li mně milá chtít bude, žádnej jí neodvede. Když jsem k mej panence chodíval, svítíval mi měsíček; když jsem se zas domů vracíval, bejval bílej deníček. Vyběhla za mnou do sádečku: „Brzo-li k nám přídeš, holečku? když tebe, můj zlatej, nevidím, ztrápená celá chodím.“
Kdyby byla jiná zlatem obalená, moje nejmilejší samy bláto: já na to nic nedbám, já bláto oškrabám, moje nejmilejší stojí za to! Kdyby jinší byla! 1) zlatem premovaná, a moje panenka samy bláto: nechci žádnou jinší, než mou znejmilejší: a což panenka stojí za to!
Na tom mostě travička zelená, na tom našem mostě tráva roste: žala ji dívčka, je eště maličká; a já na ni počkám, až doroste. V tom našem sádečku[23] tra vička zelená, v tom našem sádečku tráva roste; žne ji tam Ančička, je ještě maličká: já si na ni počkám, až doroste. Proč pak bych nečekal, když je moje milá? proč pak bych nečekal, když je moje? kdo mně za ni pude, dobře mu nebude: jest-li ho dostanu, zle mu bude!
Okolo Kestřan travička zelená, okolo Kestřan tráva roste: až tráva vyroste, Ančička doroste; až tráva vyroste, pak bude . Už je vás málo, Kestřansky děvčátka, už je vás málo, maloučičko: bylo vás jedenáct, už nejsou jen dvě z vás, přišlí vojáci, pobrali vás.

Pages