mamička

Displaying 1 - 42 of 42
Vdávala mamička, vdávala cérečku
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
Na horách, na dolách co sa to tam bělá; 1) husy-li to seďá 2) nebo snihy ležá? Dyby byly husy, už by ulétaly, dyby sněhy byly, už by otajaly. 3) A to sa tam bělá postelka vystlaná, 4) leží tam šohajek, hlava porúbaná. Z jednej strany leží z ocela šablenka, z druhej strany sedí jeho frajerenka. V jednej ruce drží bílený šáteček, v druhej ruce drží zelený prúteček. Bíleným šátečkem čelo mu utírá, zeleným prútečkem muchy mu oháňá. Ani mně neumřeš, ani neokřeješ, ani mně nepovíš, jak dlúho živ budeš. 5) Podaj mně, má milá, šablu zrcadelnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednu. 6) Šablu mu podala, honem odskočila, na jeho srdečku zradu ucítila. Kdo ti, moja milá, kdo ti tu radu dal, věrné ťa, má milá, věrně ťa miloval. Dala mně ju, dala, má stará mamička, by mia neseťala tá tvoja šablička. 7) Byl bych ti, má milá, byl bych ti hlavu sťal, 8) aby po mej smrti žádný ťa nedostal.
[: Na konec Novej Vsi, :] [: u tej Boží muky. :] Stojí tam děvečka, zauamuje ruky. Zauamuje si jich za svoju huavičku: Komus mia tu nechau, švárný šohajíčku? Komu bych ťa nechau, leda Pánu Bohu; aby sa’s modliua, abych došeu domů. Šohaj z vojny jede, s huavú porúbanú: Zavaž mi ju, miuá, naší nepoznajú. Mamička poznali, tatíček nemohli: 1) To jsem já, tatíčku, co mia v noci vezli.
Pásla husy pode mlýnem [: a sama seděla :] pod jaborem. Vila věnec fijalový a propletala ho rozmarýnem. Přišeltě k ní její milý a ptal ju o věnec fijalový. 1) Já ti nesmím věnec dáti, lála by mně moja stará máti. Dyž ti bude máti láti, šak ty možeš se mnú vandrovati. Dybych s tebú vandrovala, kam bych já ty svoje husy dala? Pusť husičky po vodince, ony poplovú k tvojí matince. 2) Starší husa zakýhala 3) a její mamička zavolala: 4) Kýhaj, huso, ešče více, kam se nám poděla pastevnice? Pastevnice vandrovala a vás smutné samy zanechala. 5)
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
Pošla Kačenka ze mlýna, neslatě na rukách syna. Kole Dunaja chodila, do Dunaja ho hodila, jak by jeho máť nebyla. 1) Rybáři ryby lovili, krásné pachole chytili. Mne tu mamička vhodila, leda ve vínku chodila. A na ratúze zvonijú, panenky z města svádijú. 2) Všecky panenky do rady: Našli jsme dítě u vody. Všecky přišly ve věnečku, jenom Andulka v čepečku. Proč, Andulka, vínka nevzala? Lebo tě hlavěnka bolela? Hlavěnka mě nebolela, ale maměnka bránila. 3) Co pak's tam, dítě, robilo, dyž's po vodince brodilo? Jak pak ty, dítě, jak se máš? Kerú matičku svoju máš? Byla má máti bohatá, pošla do smrti za kata. 4) Vemte ju, kati, pod boky, hoďte ju v Dunaj hlyboký. Kati ju vzali pod boky, hodili v Dunaj hlyboky.
Šla sirotka hledať svoji mamuličky, mily, mocny Bože, svoji mamuličky. Potkal ju stařeček, stařeček přestary, mily, mocny Bože, stařeček přestarý. Kaj iděš, děvečko, mila sirotečko? Mily, mocny Bože a t. d. Ach, ja idu hledať svoji mamuličky. Tva mamička leži u tych velkych dveři. Ulom si pruteček, klupni na hrobeček. Oj, hdo mi to klupe po mojim hrobečku? To ja sem, macičko, ja, vaše diťatko. Vemtě mne tam k sobě do tej černej země. Co bys tu dělala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, růženěc řikala. Co bys tu jidala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, piseček sbirala. Co bys tu pijala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, rosičku sbirala. Di, děvča, do domu, maš tam mladu mamu. Co je po mladosti, dy něni lutosti. Jak do domu přišla, matka ju popadla, třikrat zatočila, za pec ju hodila. Tatik šel z kostela, všeci ho vitali, enem Anička ni. Všeci mne vitatě, kaj Aničku matě? A Anička leži za pecem v kutečku. Přišli dva anděle, vzali ju pod křidla; vyletěli nizko, vzletěli vysoko. Přišli dva ďablove, popadli macochu; vyletěli nizko, sletěli hlyboko.
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.
Ach, mamičko, mamko, srdce sa mně zamklo, [: kdo mně ho odemkne? :] Není doma Janko. Mamičko má milá, já půjdu pro něho, pase on koničky u hájka zeleného. Má mamička neví, ani vědět nesmí, za kým mé srdečko ve dně v noci teskní. Teskním, Bože, teskním za synečkem hezkým, žalovala bych sa svej maměnce, nesmím. Petrove, Petrove, jsi mně na závadě, nemožu uvidět šohajka v zahradě. Šohajka v zahradě, přesazuje kvítí, dyby ne Petrova, mohla sem tam býti.
Polajko, polajko, dávno sme sa znaly, keď sme šohajovi spolu čarovaly. Nečarovala sem, ani má mamička, než mu čarovaly mé černé očička.1) Čarovaly tobě moje černé oči, keď’s jich viděl ve dně, musel přijít v noci. Čarovala tobě má bílá hubička, keď ti ščebetala jako laštovička.
Povídajú ludé, že sem čarovaua, jak živa sem čárů ani nepoznaua. Nečarovaua sem, ani má mamička, než mu čarovauy, mé červené líčka. Mé červené líčka a černé očička.
Dal by mně to Pán Bůh, Panenka Maria, abych do dnes týdňa v černej zemi byla. Co si to, má milá, co si to vinšuješ? Šak se v černej zemi dosti nanocuješ. Co bych si, šohajku, co bych vinšovala, keď ti za mňa bráňá celá tvá rodina. Ani tak rodina jak tvoja mamička, že jsu já chudobná pro tebja děvečka. Keď jsu já chudobná, hledej si bohatší, keď ti to, šohajko, s chudobnú nesvědčí. Chudoba, chudoba, ona cti netratí, vychádzajú na ňu nádherní, bohatí. Kde chudoba chodí, všady kamen raní, že sa za chudobu žádný nezastaví.
Za naším, před naším bramorové schody, nechoď tam, šohajku, polámú ti nohy. Keď mně jich polámú, budú mně ich hojit, bude mně má milá na zelinky chodit. Dá milá zelinky, mamička šátečku, bude polahčeno mojemu srdečku.
V našem domě jako v jamě, hněvajú se všecí na mne. Hněvajú se aj mamička,1) nedajú mně chtět Janíčka. Věru já jim nepřestanu, pokuď si ho nedostanu.2)
[: S Pánem Bohem, kamarádky, :] už já mosím z tej zahrádky. Z tej zahrádky z rozmarýnu, ja, Bože můj, snad zahynu. Nezahyneš, moja milá, kam ty půjdeš, půjdu aj já. Můj vinečku polajkový, viua sem ťa v širém poli. Viua sem ťa helekaja, včiu ťa skuádám naříkaja. Viua sem ťa z rozmarýnu, včiu ťa skuádám v bílém klínu. Iné panny v šenku skáčú, a já smutná doma puaču. Iným pannám všecko hrajú, a mně smutnej čepec dajú. Je-li tady má mamička, je-li tady má sestřička, je-li tu rodina všecka? Nech mia idú ubrániti, ženy mně chcú vínek vzíti.
Z jedné strany za Moravú [: zelený travniček. :] Už mě všecí opustili a i můj tatíček. Z druhé strany za Moravú zelená travička; už mě všecí opustili a i má mamička.
Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, můj tacičku, zlaty holubečku, politujcěž mne. A taciček idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podź, milý bratřičku, zlay holubečku, politujže mne. A bratřiček idzě, dveři odvíro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moji sestre, to je krev moja. A, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, mo mamičko, sivo holubičko, politujcěž mne. A mamička idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom ja žadneho, co mne lutuje. Podź, milo sestřičko, sivo holubičko, politujže mne. A sestřička idzě, dveři odviro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moje sestre, to je krev moja.
Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, tatíčku, sivý sokolíčku, polutujte mne. Tatíček ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, mamičko, sivá holubičko, polutujte mne. Mamička ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mia žádný nepolutuje. Dojdi, ty bratříčku, sivý sokolíčku, polutujže mne. Bratříček ide; dveřa otvírá, na pana švagra ručičkú kývá: Ne tak, švagře, ne tak, budeme sa sekat, to je sestra má.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
Vanoce, vanoce, skoro-li budětě? Ubohe siroty, kaj se podějetě? Co maju rodiče, to půjdu do domu, a ja sirotečka ze služby na službu.1) Ja němam tatička a němam matičky, ja němam bratřička a němam sestřičky. Ach, Bože, rozbože, kaj su můj tatiček? Už na nich narostl zeleny trávniček. Zeleny travniček, bily krvavniček, už mi věc něstanu rozmily tatiček. Ach, Bože, rozbože, kaj su ma mamička! Už na nich narůstla zelena travička. Zelena travička, bila lelujička, už mi věc něstanu rozmila mamička.2) Dyby ja věděla, že jich z hrobu zvihnu, nosila bych hlinu od Těšina k Vidňu.3) Ale ja dobře vim, že už jich nězvihnu, že jejich hlavěnky nikda něuhlidnu. Dy ja si zpomenu na svoju mamičku, jak by mi rozpalil pod srdečkem svičku. Vyjda na zahradu, chytila se pnička: Ach, Bože, rozbože, už němam tatička. Vyjda na zahradu, chytila se přičky: Ach, Bože, rozbože, už němam matičky. Vyjda na zahradu, chytila se plota: Ach, kaj se poděju, ubohá sirota!
[: Komu je horši na světě :] jak tej ubohej sirotě. Co svych rodiči němaju a po světě se tulaju. Ach, každy laje a bije a žaden něpolituje. Ach, polituj mne sam, Bože, dy můj tatiček němože.1) Už můj tatiček tvrdo spi, moja mamička něslyši. Ach, můj tatičku, stavajtě, požehnani mi davajtě. Ach, dajtě mi ho s ručičku, můj roztomily tatičku. Ach, můj tatiček něstava, požehnani mi nědava, A sam Pan Bůh je vysoko a můj tatiček hlyboko. Moje ďiťatko, něvolaj, a mi těžkosti nedělaj. Bo ja už věcej něstanu, ležim tu pod tverdu zemu. Sem od tebe daleko, ležim ve hrobě hlyboko. Ležim blizko kostela, něslyšim ja zvoněňa. Ani ptačka zpivati, ene tvůj hlas nařikati.
[: Aj, mezi dvěma horami :] šery plamen vychazi. Sedi tam otec stary s drobnymi sirotkami. Ony plaču, volaju, dy matičky němaju. Mamička je hluboko a Pambiček vysoko. Něplačte, něvolajtě, že mamičky němatě.
Ženění, ženění, horší než vězení, z vězení pomůže, od ženy nemůže. Z vězení pomůže mamička, tatíček, od ženy nemůže, leda sám Pámbíček. Už jsem se oženil, jak by mně hlavu sťal, strela mu v matěri, kdo mně tu radu dal.
Kazaua mně máti babuuenky hnáti, tam dole po dole k mynařovej vodě. A já sem ich hnaua až na kraj Dunaja, abych uviděua švárného šohaja. Mynářka vyběhua s velikú lopatú, zabiua, babuuku pěkně dubenatú.1) Počkaj, ty mynárko co sa tobě stane, až naša mamička na tebe vypadne. Ručenku ti zuomí, pěkně až po pouy, není taký lékař, co ti ju zahojí.
Má moja mamička veliký žau, že sa jej synáček do vojny dau, do vojny dau, šablenkú hrká, už sa mej mamičce srdco puká. Nepuačte, mamičko, za tym synem, šak vám on ve vojně nezahyne, o rok, o dva, mamičko dobrá, bude vám synáček z vojny doma.
Ta brněnská brána kolem malovaná, poď ňú sedí mamka ceuá upuakaná. Došeu k ní syneček, ruce jí podává: Nepuačte, mamičko, šak je to svadba má. Nepuačte, mamičko, nepuačte vy toho, šak ta moja svatba nekoštuje mnoho. »Co je to, synáčku, co je to za svatba, a že na ní néni žádná rodina tvá.« A ten starý rychtář a ten je ten můj svat, tak mňa dau on svázat, jako šibenca kat. Tolé mně dau družbů, všecek sem sa strápiu, ešče mně povídau, abych sa nevrátiu. Nepuačte, mamičko, už je všecko darmo, musím mašírovat večer lebo ráno. Už tambor bubnuje, šohaj maširuje, ta jeho mamička ruce zauamuje. Ruce zauamuje, za svoju huavičku; komu mia tu necháš, chudobnú mamičku.
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.
[: Červený, bílý tulipán, :] pusť mia, děvečko, na tvé slovečko, pusť mia k vám. Ach, kerak já ťa pustit mám, já su chudobná, nic nemám. Šak mia mamička vydělí, dá mně peřiny bez peří. Ješče sem byla maličká, slibovali mně Janíčka, ješče byl Janek v poviťú, juž mu říkali: Můj zeťu.