pro

Displaying 1 - 100 of 232
Sobotěnky s nedelů, može pro mňa nebyt / a já nemám
Do kostela, reáno z kostela dovojo a terez pro tě hudba
To vše sem schovalu pro svého manžela
Ta naše gazdina, to je dobrá roba, ona nám navarí pro prasata žrádla
Ach bída, nebudu víc chodit pro vodu, pro vodu
[:Šla děvečka:], šla pro vodu. Potkal ju tě jeden stařec. Daj, děvečko, daj mi vody. Milý stařec, není čistá. Voda čistá, tys nečistá. A tys měla devět mužů, devět mužů nezdávaných. S každým's měla pacholátko, pacholátko, nemluvňátko. Hned's ho každé zmordovala a pod pécku zakopala, nehašené vápno dala, černú hlínú zašlapala. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v moři písek, v moři písek, stromě lístek. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v nebi hvězdy, v nebi hvězdy, po světě cesty. V nebi hvězdy, vysoko sú, v světě cesty, široko sú. Než jich ona spočítala, celá v prach se rozsypala.
[: Byla cesta, byla ušlapaná, :] kdo ju šlapal? Matka Krista Pána. Postřetla ju tam svatá Alžběta: Kam ty kráčíš, sestřičko má milá? Kráčím, sestro, kráčím do kostela, poslúchat mše, svatého nešpora. Nechoď, sestro, nechoď do kostela, povidajú, že porodíš syna. Máš ho zrodit na ty slavné hody, když zamrznú v studenenkách vody. A co by to za novina byla, kdyby panna syna porodila! Porodila v ty vánoční hody, co zamrzly všecky všady vody. Není ptáčka, ani křepelice, samé zimy, samé metelice. Edem jedna voda nezamrzla, kde Maria pro vodu chodila, by Ježišku kúpel udělala.
Byla jedna, byla stará žena, měla ona jediného syna. A ten leží v smrtelnej nemoci, chtělo se mu studenej vody piti. Neměl mu kdo pro voděnku jiti, šla mu pro ňu jeho stará máti. Potkalo ju mladé pacholátko, a to bylo od Boha poslátko. Už já nesu jeho milú duši, do radosti, do nebeskej vlasti.
Když se naš Pan Ježiš narodzil, hvězdy, měsic zazrak vyvodzil. Jak se dovědzěl Herodes kral, všecky male dzitky pobic dal. Jozef s Mariu to slyšali, hned s dzicjatkem preč ucikali. Našli chlopka v poli žito sjać: Vrač se pro srp, hodzi se už žać. Račil mi Bůh mily ščesci dać, dnes sem sel a možu dnes i zać. Když se toho žide zvědzěli, za Pannu Marii běželi. Nadešli tam chlopka, žito žal, svate pěsničky při tom zpival. Něvidzěls-li panny iducej, co nesla dzěcjatko na ruce? Dy sem ja to žito rozsival, překrasnu sem pannu uhlidal. O, ty chlopku, chlopku šaleny, ty jsi to žitečko sel vloni. Vracmy se, židove, do města, bo tu nešla taka něvěsta.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
Vyskočiuo sunečko skoro ráno ranúčko, hej, hej, skoro ráno ranúčko. Vyskočiuo na stěnu na zahrádku trněnú, hej, hej, na zahrádku trněnú. Vyrůstuy tam tři růže, žádný pro ně nemože, hej, hej, žádný pro ně nemože. A šua pro ně děvečka, co chovaua synečka, hej, hej, co chovaua synečka. Atd.
Šel Pán Bůh na procházku, pod pekelnú bránu. Všecky dvéře zavřeny, na zámky zamčeny. Jak Pán do dveří stušil, hned zámky porušil. Co jest to za mocný Pán, že ruší zámky nám? »Já jsem Pán. Bůh s výsosti, přišel jsem pro duše.« Vem si jednu lebo dvě, jdi s něma do ráje. »Já nejidu pro jednu, ani pro dvě, pro tři; já jsem přišel pro všecky, pro věrné dušičky.« Všecky duše řadem jdou, vesele zpívají; jenom jedna smutná jde, žalostivě plače. Proč, dušičko, smutná jdeš, žalostivě plačeš? »Proč bych smutná nebyla? Otce, máti bila. Ach, nebila, nebila, jenom jsem myslela.1) Za to pomyšlení Boha jsem ztratila.«2) Horší jest pomyšlení nežli udeření.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista.1) Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati.2) Hospodáři nastávajú, ve svátek hnůj 3) vozívajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včil mládenci nastávajú, do mší svátých v karty hrajú. To mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.4) U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Hospodyně nastávajú, ve mši svatú pekávajú;5) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš muka pro křesťany. Nemožu, matičko, spáti, ani se sníčka dobrati. Včil panenky nastávajú, do mší svátých vínky vijú;6) to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá. U kostela na kopečku, na zeleném na trávníčku kolébala Panna čistá, kolébala Pána Krista. Nynej, nynej, synu milý, trpíš viny pro křesťany. Matičko, nemožu spáti, ani se sníčka dobrati. Včilej děti nastávajú, Otčenáše zaspávajú; to mě bolí, to mě sadá, to všecko do mých ran padá.
[: Vím já kostelíček pod jednó horó,:] [:a v tom kostelíčku:] tři oltáře só. Na jednom oltáři Panna Maria, na druhém oltáři milý svatý Ján, na třetím oltáři milý Kristus Pán. Nad Pannó Marií svíce hořijó a nad svatým Jánem varhany hrajó. A před trůnem Božím růže rozkvétá, a z té bilé růže vtáček vyhlídá. A to nebyl vtáček, to byl syn Boží, kerý pro nás umřel na svatém kříži.
Ach, člověče hříšný, poslyš mé zpívání, pohleď a rozvažuj Ježíšovy rány! Náš milý Spasitel hned od narození, věrně jest pracoval pro naše spasení. Tak nás milý Ježíš, tak nás zamiloval, že své drahé tělo pro nás nelitoval. Dal se od katanů ukrutně trýzniti, dal pro nás své tělo na kříži probiti. O, člověče hříšný, to často rozjímej, pro Christovu lásku hříchům výhost dávej. Takého nenajdeš sobě upřimného, jakého spatřuješ Spasitele svého. O, Christe Ježíši, uděl mně milosti, abych jenom v tobě nacházel radosti.
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.
(Zpívají děvy na smrtnou neděli) Poděkujme Pánu Bohu a vzdávejme čest a chválu jemu, neboť pro své umučení ráčil nám dat hříchů odpuštění. S nebe stúpil, ponížil se a z Marie Panny narodil se; tři a třicet let pracoval, a pak na svatém kříži umíral. Lámala matka své ruce, když viděla syna v těžké muce, od nepřátel zhaněného a na svatém kříži rozpjatého. Slyšela ho plačícího, viděla ho ukrvaveného, nemohla ho slovem těšit, ani jeho svátou krev zastavit. Svatá krev jest po něm tekla, z hlavy, z boku, z čistého života, a tá krev nás vykúpila z muk velikých, z horúcího pekla. Kriste, pro tvé umučení, račiž nám dat hříchů odpuštění, ať nás nezže věčný plamen, uchovej nás, Jezu Kriste. Amen.
Vyviň, vyviň svou ručičku, o, božské pacholátko; já do ní vtisknu hubičku, o, sladké Jezulátko. Nynej, nynej, holubičko, marijanské poupátko; podložím ti své srdéčko, o, nevinné robátko. Vyhlídáš z lůna matičky a snad hledáš beránky? Z mé duše, bludné ovčičky, ustroj své radovánky. O, matko plná milosti, půjč mi tvého synáčka, ať objímám do sytosti andělského panáčka. Pro to útlé pacholátko drsnaté jsou jesličky, v srdci láskou zapáleném lepší jsou poduštičky. Nebeští dvořenínové, sem s nebe pospíchejte a rozkošné nemluvňátko s matičkou1) kolíbejte. V kralů východních šlepěji do Betléma přistoupím a víru, lásku, naději od nich sobě zakoupím. O, děťátko roztomilé, do srdce mého vpadni a v duši mé od té chvíle na věky věků vládni. Stavím na tvém smilování, já sem tvůj, spas mě, Pane, ať setrvám do skonání, dej, Bože, ať se stane. Měj se dobře, marný světe, s tou podvodnou radostí, již Ježíš v srdci mém kvete, ten květ plný sladkosti.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Hajičku, hajičku, si pěkny zeleny; leži tam syneček, cely poraněny. Dyby ja věděla, že tě hlava boli, poslala by ja ti někaj pro dochtory. Něchcu, ma děvečko, dochtorovej masti, už su porubane na hlavě me kosti. Dyby ja věděla, že už musiš umřiť, dala by ja tobě košulu zlatem šiť. Nědavaj, děvečko, košulu zlatem šiť, klekni na kolena a pros Pana Boha, bych moh co spěš umřiť. Na hrobě klečela, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Něplakaj, děvečko, o synka mrtveho, možeš sobě vybrať z tisica jedneho. A ja bych vybrala, až bych baj přebrala, něni žadny milši nežli ten najprvši.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
[: Povězte, povězte, vy malé rybičky, :] [: viděly-i ste tam, :] devča u vodičky? Viděly, viděly, dívalo sa do ní: Si-i tak hluboká, jako si široká, skočila bych do ní. Neskákáj, neskákáj, nedělaj mi toho; jak sa ti nelúbím, hledáj si jiného. Rožnove, Rožnove, stojíš na kopečku, pro tebe sem pozbyl svoju galanečku.
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.
[: Bylatě stará kovářka, :] [: měla synáčka Václavka. :] Nedala se mu ženiti, kázala mu vandrovati. Vandruj, Václavku, vandruj preč, dám ti na cestu ostrý meč. A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú. Už v Holešově přestali, že už Václavka dostali. Zkažte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ach, ani zítra k obědu, už mě do Brna povedú. Nech mně pošle košulenku, tu konopnú a tu tenkú. V konopné budu choditi a v tenké budu viseti. Nevěšejte mne na duby, objedli by mě holubi. Pověšte mě radš na jedlu, kam chodí milá pro vodu. Až té voděnky nabere, holuby se mne zežene. Ej, hukša, hukša s milého, nejezte těla bílého. Ej, nežerte mu nožiček, co k nám šlapaly chodníček. Ej, nežerte mu ručiček, co mně nosily perníček. Ej, nežerte mu hlavěnku, co mně lúbala huběnku. Nežerte těch černých očí, co mě přivodily k pláči. 1) A holubi jenom žrali, kosti jenom zanechali. 2)
[: Bude vojna, bude, :] [: kdo pak na ňu půjde? :] Kdož pak by šel jinší, chyba najmilejší. Na koníčka sedal, s pláčem sa s ňú žehnal. Čekaj mia do leta, do leta sedmého, až do úplného. Sedmý rok dochodí, milého tu není. Máti sa dcery ptala, budeš-i naň čekať lebo sa vydávať? Radši bych umřela, lež bych sa vydala. Slovo nevyřekla, hneď a i umřela. Milý z vojny jede, kůň pod ním smutně jde. Můj koníčku sivý, proč si tak truchlivý? Snad milá umřela lebo sa vydala? Milúčka umřela, v klášter je schována. Třikrát klášter objel, a dveří nenašel. Edem okenečko, co svítilo slunéčko, na divčino líčko. Milúnká děvečko, potěš mé srdečko! Prvej sem těšila, včilej už nemožu. S koněm sa zatočil, hořem sa rozpučil. Zhynul on pro milú, ona pro milého. Zhynuli obádvá, jeden pro druhého.
Co sa stalo v nově v městě Hodoníně? Utopil sa šohaj při hodonském mlýně. Dyž sa topit začal, na svú milú volal: 1) Podaj mně ručenku, topit sa mně nedaj. Bylo na třetí deň, vyšel na vodičku, přišla jeho milá podat mu ručičku. 2) Košulenka tenka na břehu ležela: Proč sa’s, milý, kúpal, dyž byla neděla? Já sem sa nekúpal, já sem koně brodil, snad mia milý Pán Bůh do tej vody vhodil. Do tej vody vhodil, do tej hlubočiny, že sem si nevšímal chudobnej děvčiny. Chudobná děvčina pro Boha prosila: Vem si mia, synečku, abych neslúžila.
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)
Zakázali na vojnu sedláčkovi do domu. 1) Sedláček se zastaral, sedňa za stůl zaplakal. Nemám syna žádného, ani bratra vlastního. Ty, děvečko najstarší, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, já bojovat nebudu. Já sem srdca měkkého, já se leknu každého. Ty, dceruško prostřední, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, ja bojovat nebudu. Ja sem srdca měkkého, ja se bojím každého. Poslal pro tu najmladší: Tebe já mám najradší. Poď, děvečko, poď domů, pojeď za mne na vojnu. Já, tatíčku, já půjdu, za vás bojovat budu. Já sem srdca tvrdého, nebojím se žádného. A když ju oblékali, obě sestry plakaly. Když jí vlasy splétali, všecky panny plakaly. Když na koňa sedala, otec, máti plakala. Jeď, dceruško, jeď s Bohem, daj ti Pan Bůh dobrý den. 2) Jak do vojny přijela, třikrát vojsko objela. Jak ponajprem střelila, tři sta Turků zranila. Jak po druhé střelila, celý tábor zranila. Jak po třetí střelila, všecky Turky zahnala. Podivil se císař pán: A co je to za husar? Jenom jednu dcerku mám, tu tomu vojáčku dám. A nejsem já vojáček, a sem ja ti Anička chudobného tatíčka. »A jedneho syna mám, tobě, Aničko, ho dám.« Hned se vojna skončila a svadba se strojila.
Kúpala se milá v mořu, pásla volečky ve zbožu. Jede synek, z pola jede, zajal volky, dom ich vede. Jak se milá dověděla, hned pro volečky běžela. Vrať mně, synku, vrať mně volky, dám ti za ně tři tolarky. Vrátím já ti tvé volečky, připovíš-li mně ručičky. A můj milý šuhajíčku, připovídám tobě ručku.
Lišička sedí na hrázi, myslivec za ňú pochází; střelil na lišku, zabil Marišku, tam ona leží ve vršku. 1) Měla sukničku zelenú a šnurovačku červenú, pančošky bílé, střevičky černé, hlavěnku všecku zraněnú. Urostly na ní tři růže, žáden jich trhat nemůže; jedna je bílá, druhá červená a třetí pěkná zelená. Pro tento jeden bílý květ, musím opustit celý svět, otca, mamičku, bratra, sestřičku, pro jednu vonnú růžičku. 2)
Kuli se to jabko, kuli po ulici, [: kaj stě se poděli, :] moji milovnici? Něbyla sem doma, potkala mne škoda, měla sem mileho, vzala mi ho voda. Půjdu do kostela, budu prosiť Boha, aby mi ho dala ta dunajska voda. Ona mi ho dala, ale ni živeho. Na prostřed srdečka mečem prohnateho. Skoč, děvucho, dolů s břeha vysokeho, vytrhni meč ostry ze srdečka meho. Ona ho vyjala, do svojiho ťala, a to pro synečka, že ho milovala.
Bože můj nebeský, jdú na mňa tesknosti, že můj milý leží ve velkej nemoci. Dybych já věděla, že jemu pomožu, zajela bych já mu pro červenú růžu. Nehledaj, má milá, tej červenej masti, už je má hlavěnka porúbaná dosti. Dyby já věděla, že mně míníš umřít, dala bych já tobě košelku zlatem šit. Nedávaj, má milá, košelky zlatem šit, a pros Pána Boha, abych mohl okřít. Podaj mně, má milá, šablu zrcadlnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednú. Jak mu ju podala, na straně ostala; kdo ti tu radu dal, bys u mňa nestála? Dala mně ju, dala, má stará matička,, by mňa neseťala tá tvoja šablička. Byl bych ti udělal svadbu bez ohlášek, až by mně byl ostal krvavý palášek.
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
Novina, novina, co to za novina? Hodonské panenky popadauy z čuna. Dvě ženičky muadé, tři panenky švárné a jeden muádenec, uvijem jim věnec. Na kohos, Mariško, na kohos vouaua, dyž ti ta vodička usta zalévaua? Byua bych vouaua na svoju mamičku, ale sem nemohua pro prudkú vodičku. Byua bych vouaua na svého tatíčka, ale sa mi vliua voda do srdečka. Byua bych vouaua na svého miuého, ale sem nemohua pro Boha živého. Mariščina máti na ulici stojí, ruce zauomuje, družičkám děkuje. Pěkně vám děkuju, hodonské družičky, co ste bývavauy s mú Mariškú dycky. Hodonščí muádenci, pěkně vám děkujem, že ste mú Marišku vynesli z vody ven.
Okolo Strážnice voděnka sa točí, stojí nad ňú milá, že tam do ní skočí. Jak do ní skočila, ručenky pozvihla, by jí pomáhaly, by sa nezalila. Její bratříčkové celú noc nespali, co pořád Marušku po vodě volali. A když ju vytáhli, žalostně plakali, od velkej žalosti nésti ju nemohli. Má sestřičko milá, na kohos volala, dyž ti ta vodička usta zalévala? Byla bych volala na svého bratříčka, dyž mia zalévala dunajská vodička. Byla bych volala na svoju mamičku, ale jsem nemohla pro prudkú vodičku. Ty skalické zvony vesele zvonijú, skalické děvčátka všecky sa čudujú. Jedni povídajú: Pútničkové idú, druzí povídajú: Pochovávat budú. Pochovávat budú Marušku z vodičky; skalické děvčátka, chystajte voničky.
Ode mlýna k hájíčku cesta ušlapaná; kdo tu cestu ušlapal, ten mynářku miloval. Kluče, kluče na dveře: Je-li mynář doma? Mynář šel na mlýnicu, mele réž a pšenicu. Jak to mynář uslyšel, do sednice běžel a popadna sekerku uťal jemu hlavěnku. *) Šla mynářka pro vodu, pro vodu studenú, našla tě tam hlavěnku převelice raněnú. »O, hlavěnko, hlavěnko, kam’s poděla tělo?« Tělo je ve mlýnici na dubové lavici. Ach, mynáři, mynáři, co ste udělali, že ste mému milému tu hlavěnku uťali! »Dy sem uťal, uťal sem, do vody sem vhodil, aby lidi viděli, kdo mně za ženú chodil.« O, mládenci, mládenci, nemilujte ženy, já sem ženu miloval, až sem pro ňu život dal.
O fojtovym syně zla novina slyně, že ukrad štyry koně v lese Bukovině. Zaved jich do města, dostal za ně tři sta, kupil si on za ně botky šnurovane. Ty ho prozradzily, že tak šumne byly. Z uterka na středu už Janička vedu; vedu ho silnici kaci k šibenici. Šibenko šibena, pro keho’s stavena? Dybych to byl vědzěl, že na ni viseć mam! Byl bych ju dal zlacić od vrchu do země, od vrchu ež do země, zlate litery kole mne.
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)
[: Pod jaborem pod zeleným :] oře dívča vouem jedním. Oře, oře, přeorává, máti na ňu povouává. Ostaň, dívča, ostaň státi, budeš-li sa vydávati? Ja sa vydávat nebudem, na Janoška čekat budem. Janošek je hodný chasník, ví přes hory každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kady choďá pro nevěstu.
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)
[: Pošla Anička na trávu :] pod vinohrady dozadu. Ej, nadešla tam Janíčka, on tam napásal koníčka. Poslal Aničku pro kosíř, že jí travěnky nakosí. 1) Jak jí travěnky navázal, hned sa Andulky vyptával: Pověz, Andulko má milá, keréhos měla frajira? Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po druhé, alebo s tebú zle bude. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po třetí, než ti hlavěnka odletí. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Vytáhl z pošvy šavličku, uťal Andulce hlavičku. Zavázal 2) jí ju ručníčkem: tu běž, Andulko, chodníčkem. Jaké je moje chodění, dyž je hlavěnka na zemi. Kady Andulka vedena, všady fialka červená.
Co se stalo v Rataji, aj, co se stalo v Rataji, v jedném domečku na kraji. Zabil Adam Evičku, aj, v tem zeleném hájičku. 1) Po kolenách lozila, jeho pro Boha prosila: Oj, nechej mě na živě, v tobě dušička, ve mne dvě. Na živě tě nenechám, já tě ze světa zmařit dám. Věru bys mě zradila a do vězení vsadila. 2) Dala bys mně voničku, tu korycanskú temničku. Dala bys mně pérečko, to koryčanské patečko. Dala bys mně šáteček, ten koryčanský zámeček.
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Byla jedna vdova, patnast dcerek měla. Všecky povdavala, Verunku něchala. Turek se dověděl, hned pro Verušku jel. 1) Za humny seděla, zlatém vyšivala. Slyšela tam hrati, bubny bubnovati. Komu to, maměnko, komu to bubnuju? Tobě to, Verunko, Turci pro tě jedu. Ma mila maměnko, hdě bych se skovala? Skryj se do komory, jsu tam troje dveři. Jak Turci přijeli, všeci je vitali, jenom Verunka ni. Kaj je ma Veruška, ona mne něvita? Jak byla neděla, Veruška umřela. Turek na to nědal, jen Verunky hledal. Šli do prvnich dveři, tam Verunky něni. Šli do druhych dveři, tam Verunky něni. Šli do třetich dveři, tam Verunka leži. Mlada cisarovna, vypravuj se s nami. A Verunku vzali, na kočar ju dali. Jak byla za vraty, volala na braty: Bratřicci rozmili, zůstaňtě tu s Bohem. Ujela půl cesty, volala na sestry: Sestřičky me mile, buďtě vy tu s Bohem. 2) Jak přijeli k dubu: Staň, kočarku, se mnu. A choji lamala, pod kočar chybala. Ma mila Verunko, na co ty to lameš? A to na znameni, že tu Turci jeli. Jak přijeli k mořu: Staň, kočarku, se mnu. Abych se napila z bystreho Dunaja. Něpij to, Verunko, lepši u Turků vinko. Než bych měla vinko piť, volim se utopiť. 3) Do vody skočila, hned se utopila.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.
Sódijó synečka v Kyjově na právě, že zabil panenko na zelené trávě. Já sem jí nezabil, zabila se sama, já sem se jí díval, jak se mordovala. *) Vrazila nožéček do levýho bočka, z té rany vykvetla červená růžička. Červená růžička, modré karafiát, škoda ti, panenko, škoda ti na stokrát. Ach, co sis, panenko, co sis pomeslila! Pro marný slovíčko srdečko’s zranila! Zranila, zranila pro synečka svýho, že jož nedostane nikdá takovýho.
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.
Na konec v tom prahu zakopala tálu. Do kosně běžala, bílé groše brala. Zahrajte mně, hudci, za mé bílé groše, abych já užila panenskej rozkoše. Kačenka sa točí, krev sa za ňú značí, Kačenko divoká, pohleď do okenka. Jde pro ťa máti, jdú sestra i brati. Nejde pro mňa máti, ani sestra, brati. Než to idú kati, co mia majú sťati.
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.
Stojí hruška v dole, vrch sa jí zelená; pod ňú sa Janiček s Aničkú v karty hrá. Tak sa oni hráli, až sa miuovali, od velikej uásky obá dvá zaspali. Zaspaua Anička na bíuém fertušku, zaspau i Janiček na červeném líčku. Zazpívau suavíček v zeleném hájičku, probudiu Janička, Janiček Aničku. Vstaň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, staň, Aničko, čas máš, kravičky dojit máš. Létali, létali dva sokoli malí, až sa nalétali, zas dom doletěli. Má mamičko miuá, máte-li nás rádi, ustelte nám lože v tej novej komoře. *) Keď jim lože stuaua, zle jim vinšovaua, aby ta nevěsta rána nedočkaua. Skoro ráno staua, snídaní chystaua, pro synečka medu, pro nevěstu jedu. Uděuau sám Pán Bůh mezi tým proměnu, napiu sa syn jedu a nevěsta medu. Ponajprv sa napiu, hned huavičku skuoniu, po druhé sa napiu, poručenství suožiu. Tobě, miuá, tobě to stavení nové, co v něm leží, stojí, šecko bude tvoje. Tobě, matko, tobě ten Dunaj široký, ten Dunaj široký, na krk kameň mlýnský, abys nerušiua jak živ stav manželský.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
Šlo děvčátko pro vodu, pro voděnku studenú, došel pán, rozbil žbán, trala, trali, rozbil žbán.
Šlo děvčátko pro vodu, pro voděnku studenú. Došel pán, rozbil žbán, trala, trali, rozbil žbán. Děvče hned nemeškalo a za pánem běžalo: Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí; za ten žbán dukát dám. Děvče dukát nechtělo, jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán dům ti dám. 1) Děvče domu nechtělo, 2) jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán sebe dám. Děvče hned dom běžalo a na máti volalo: Ráda jsem, našla jsem. Ztratila jsem, našla jsem, rozbila jsem, ráda jsem. Za ten žbán pána mám.
[: Šlo děvče na travu :] [: na lučku zelenu. :] Němohlo ji nažať pro rosu studenu. Po lučce chodilo, žalostně plakalo. Nadešlo tam šipek, na tym šipku kvitek. Kvitku, mily kvitku, ja tebe utrhnu. Nětrhaj mne v zimě, moja krasa zhyně. Nětrhaj mne v letě, dy slunečko peče. 1) Utrhni mne z jara, moja krasa stala.
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
Uliana, krásná panna, také-li by si mě vzala? 1) Ráda bych si tebe vzala, dybych pro bratříčka směla. Umoř bratra, vezmi si mě, budeš míti ščestí ze mně. Jak bych já ho umořila? Dyť sem se to neučila. 2) Di do lesa višňovýho, najdeš hada jedovýho. 3) Uvař mu ho v sladkým mlíce, on ti skoná po hodince. 4) Už bratříček z lesa jede, přeneščasný dříví veze. 5) Hned mu vrata otvírala a koničky odpříhala. Poď, bratřičku, poď k snídaní, máš rybičky přichystaný. 6) Co pak só to za rybičky? Žádná nemá své hlavičky. Hlavičky sem zutínala, sama sem jich posnídala. A dyž první kósek snědl, hnedka jako stěna zbledl. 7) Di, sestřičko, dones vína, už mně mé srdce zemdlívá. 8) Sestřička hned nemeškala, z luže vody mu nabrala. 9) Pi, bratřičku, šak je dobrý, z plnýho sudu nabraný. 10) Dé mně, sestro, dé peřinko, ať položím svó hlavěnko. Donesla mu tvrdé kameň: Spi, bratřičku, tade na něm. 11) Už sem bratra votrávila, tvé srdečko zaslóžila. Dones, milá, tvrdé kameň, já rozdělím srdce na něm. Bratřička sem votrávila, a tebe sem nedostala. 12) Bratřičkovi už zvonijó, Uliánku podpalujó. Bratříčkovi odzvonili, Uliánku podpálili.
Vandrovala Kačenka, ta rychtařova dcerka, hejnam hej, ta rychtařova dcerka. Vandrovala dolinú, až na lúčku zelenú, hejnam hej, až na lúčku zelenú. Nadešla tam Janíčka a on pásl koníčka. Sedni, milá, v té trávě, jískaj mi v mojí hlavě. Při kopečku seděla, jískati mu musela. Co do hlavy pohlídla, zaplakati 1) musela. Proč Kačenka truchlivá, když do hlavy pohlídá? Zle, Janíčku, zle s námi, černá mrakva 2) nad námi. Nade mnú jest černá mhla a nad tebú červená, hejnam hej, že nebudu tvá žena. 3) Janíček se rozhněval, hned Kačence hlavu sťal. 4) Položil ju na Dunaj, a na Dunaj hluboký. Jeli tamto pánové od bystrého Dunaje. Co, Janíčku, co tam máš, co kamenem pokládáš? Hned Janíčka chytili, k šibenici ho vedli. Šibeničko šibená, pro koho si stavena? Čili pro mne samého, či pro koho jiného. Byl bych tebe ozlatil od vrchu až do dna, že nebyla hodna.
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.
V mlynařovem splavku bila husa plyva, že z velkeho milovani malo hdy co byva. Stanul pod okenko, zavolal tišenko: Marianko, srdce moje, otevř mně okenko. Je mně hrubě zima, větřiček zaviva, pusť mne jenom do komůrky, moja roztomila. Ja tě do ni pustim, na svych ručkach uspim, slibila sem Bohu svemu, že tě něopustim. Včil ju on opustil v jejich mladych letach, ztratila vinek zeleny, něužila světa. 1) Světa něužila, pannu něnabyla, to že pro synka mileho Boha opustila.
U súsedů za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži Janko leží, porúbanú hlavu drží. Drží, drží, podržuje, drahú masťú pomasťuje. Běž, milenko, pro šátečku, uvaž mú hlavěnku těžkú. Hned milenka, hned běžala, najdražsí šátek vybrala. Ty mně, Janko, ty mně umřeš, mé srdenko zarmucuješ. Dyž já umřu, bude jiný, ešče budu ležat v síni. Dyž ja umřu, tož tam budu, daj malovat zlatem truhlu. Na tej truhle slovo Boží, by věděli, kdo tu leží. Leží, leží můj Janíček, mého srdca milovníček.
Vyletěl tě sokol hore pod oblaky a měl un peřičko nade všecky ptaky, nad všecky zvěřinečky. A letěl un, letěl po tem Rybim zhůru, a spustil se po dřevě javoru, po stromečku zelenem. A letěl un, letěl, vesele zazpival: Spiš-li, mila, spiš-li čili čuješ, čili koho nocuješ? A něspim ja, něspim, a ja dobře čuju, ja žádneho tudy něnocuju, ani tebe něbudu. A tak mila s milym spolu rozmluvala, ež ona ho po řeči poznala, pěkně ho přivitala. A vitaj, můj mily, z dalekej krajiny, povidaj mi nějake noviny, jak se ti v světě vedlo? A vedlo je, vedlo, ma mila děvečko, zraněne je me srdečko všecko, to pro tebe, děvečko.
Zdalo se Ranoši na loži ležucej, že Jaša utonul po vodzě plynuci. Že Jaša utonul, jak by ho vidzěla, popatřicě lude, jak ho milovala. Chodzila Ranoša, po břehu běhala, rybaky na pomoc po vodzě volala. Rybaře, rybaře, pro Boha živeho, či scě něvidzěli Jašonka mojeho? Vidzěli, vidzěli ale něživeho, na prostředku vody mečem probiteho. Rybaře, rybaře, na čluny sedajcě, mojeho Jašanka na břeh vyrušajcě. A hnedkaj rybaře Čluny zarušali, mileho Jašanka na břeh vyrušali. Skočila Ranoša s břehu vysokeho, vydobila ten meč z boku Jašoveho. Meč ten vydobila, sama se probila, pohledněcě, lude, jak ho milovala. Bože můj, Bože můj Bože miloscivy, keho jsem kochala, teho mi už něni.
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.
Z jedné strany Dunaje Dorna nohy myje; z druhé strany Dunaje Ján napájí koně. Ach, má milá Dorničko, bílý nohy máte: Což je tomu přeblaze, za kém pokráčáte. Ach, má milá Dorničko, černý oči máte. Což je tomu přeblaze, za kém pohlédáte. Ach, má milá Dorničko, bílý ruce máte; což je tomu přeblaze, komu je podáte. Ach, můj milý Janíčku, přijdi ty dneska k nám, tobě já jich podám. Ach, má milá Dorničko, bévá tma z večera, Donaj je hlyboká. Ach, můj milý Janíčku, já zažnu svíčečku proti okýnečku. Až ty Donaj přeplyneš, já podám ručičku. Dorna svíčku zažala, Ján po vodě plyvá. Ach, maměnko má milá, puste mě z hradu ven, ztratila sem prsteň. Já tě nepustím z hradu, sama ti proň půdu. Dorna z hradu vyběhla, k rybářom běžela. Ach, rybáři, rybáři, chyťte mi tu rybu mému srdci libú. Rybáři sak zatáhli, rybičku vytáhli. Ach, to není ta ryba, mému srdci libá. Po druhý sak zatáhli, Janíčka vytáhli. Ach, to je ta ryba, mému srdci libá. Ach, což je mně už po ní, dyž už néní živá. Měla milá dva nože, oba metalové. Jedném hrob ukopala, druhém se zabila: Kdo tu půde, pojede, každé si zpomene! Ach, tu leží Dornička, panská služebnička, vedle leží Janíček, panské služebníček. Zhynul milé pro miló, milá pro milého. Ostali tam obá dvá jeden pro druhého.
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.
[: Vím já lučinu širokú, na ní travěnku vysokú. :] Poďme my na ňu, sestřičko, nažnem travičky brzičko. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. A díval se jim z hradu král, na své pachole zavolal. Stávej, pachole, stroj koně, pojedem na hon do pole. Budeme honit zvířátka, patnáctileté děvčátka. A jak na lúku přijeli, vrané koně zastavili. Kdo vám tu trávu kázal žít? Jedna musíte s námi jít. Kázali otec a máti zelenej trávy nažati. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. Pro jeden kúsek trávníčka musím opustit tatíčka. Pro jednu malú travičku musím opustit mamičku. Pro jeden kúsek býlého musím opustit milého. 1)
Jak živa sem neviděla na lóce jalovca, aby panna opustila mládenca pro vdovca. Jak živa jsem neviděla na boru žaludu aby mládenec opustil panenku pro vdovu.
Ach, mamičko, mamko, srdce sa mně zamklo, [: kdo mně ho odemkne? :] Není doma Janko. Mamičko má milá, já půjdu pro něho, pase on koničky u hájka zeleného. Má mamička neví, ani vědět nesmí, za kým mé srdečko ve dně v noci teskní. Teskním, Bože, teskním za synečkem hezkým, žalovala bych sa svej maměnce, nesmím. Petrove, Petrove, jsi mně na závadě, nemožu uvidět šohajka v zahradě. Šohajka v zahradě, přesazuje kvítí, dyby ne Petrova, mohla sem tam býti.
A te naše koně, belebe to koně, debe si chodile pro vodo do stodně. Pro vodo do stodně, na hůro pro slámo, habe ten seneček chodíval za panno.
Aj, z hory doly dešč idě, už můj milý nepřijdě; hej nam, hej, už můj milý nepřijde. A přišel by un, můj Bože, pro zle lidi němože. Hej nam, hej, pro zle lidi němože. Pro ty baby klebetne, pro děvcatka ščebotne. Hej nam, hej, pro děvčátka ščebotne.
Bohoticí mládenci takovi só, chudobnýho děvčete si nevšímnó. Po bohatéch vočma točí: Chudobná děvčico, jdi mně z vočí. Už sem se já, synečku, dověděla, co na mě tvoja máti namluvila; za nevěstu že mě nechce, že sem já pro tebe špatný děvče. Vožeň se ty, synečku, s Pánem Bohem, a já tobě na statku nésu roveň; na poctivosť su ti rovná, na péchu, na statek néni možná.
Bože můj, dobrý, pro koho mia tresceš? Koho rada vidím, toho mně dat nechceš. Bože miuý, dobrý, co tom’ uděuat mám? Koho ráda vidím, nechce chodivat k nám. A koho neráda, ten sa za mnú vláčí, koho nelúbijú moje sivé oči. Sivé oči, sivé, co by sa žčerňauy, co by sa, šohajku, s tvýma vyrovnauy!
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!
Co si myslíš, moja miuá, se mnú učiniti? Snaď si myslíš své panenství se mnú zatajiti? A já mosím, moja miuá, do kláštera íti, tam mně daua paní mamka černé šaty šíti. Šaty šijú, vuasy řežú, kabát oblekajú, principie, breviáře na stůu předkuadajú. Vysedua si do okénka, viděua miuého: Ach, Bože můj najmilejší, snad skočím pro něho. Vysedua si do druhého, viděua z růže květ: Ach, Bože můj najmilejší, snad skočím proňho hned. Vysedua si do třetího, viděua Míšenku, měu on očka upuakané jak zrauú višenku.
Co ten ptáček jarabáček nad námi lítá? Co to nese za novinu, že nic neříká? Nese, nese novinečku, ale takovou, že mi ze všech nejmilejší chodí za jinou. Dyž si chodí, ať si chodí, já o něj nedbám, pro něj smutek neponesu, ani ho nemám.
Vyptala sem si od svej maměnky svobodu, abych chodila do studenečky pro vodu. A v tej studence chladná voděnka jako led, nemožu na tě, mé zlaté dítě, zapomnět.
Ej, pravim, synku, pravim tobě, esli ci je zle, naprav sobě. Ja sem sobě uminila, aby sem cě opuścila. Milovalach cě z upřimnosci, podezřelach cě v něpravosci; pomni, synku, pomni na to, že cě Pan Bůh stresce za to. Smutny budzěš, plakać budzěš, dy mne s inšim vidzěć budzěš, jak se budzěm namluvaci a z tebe se vysmivaci. A jak ja půjdu do kostela, přes tve srdečko půjdzě střela, půjdzě střela, litovani pro falešne milovani. A jak ja budu u oltaře, tam nam pan farař ruce svaže; svaže nam jich z puhej lasky, rozvaže nas Bůh něbesky. A jak půjdu od oltaře, svić ty, měsičku, jasna zaře, jasna zaře i slunečko, pocěš, Bože, me srdečko.
Falešné synečku, ty mě rmótíš! Ty mně to srdečko darmo trápíš! Dříve’s mně sliboval, že budu tvá, včilka mně povídáš: Néni možná. »Dyž sem si tě nevzal za ženičku, vyvolím si tebe za družičku.« O to ti, můj milé, nebudu stát,1) nemohla bych pro plač věnců podat,2) Pro plač věnců podat, před kněza jít, pro falešnó lásku3) musím umřít. O to jenom prosím, šohajíčku, při mém umíráňó rozži svíčku!4) O to tebe prosím, bys při mně stál, mý bledý vočenka zaklačoval.
Galanečky moje, proč ste vy sa bily? Pro tebja, šohajku, že sme ťa lúbily. Galanečky moje, nezáviďte sobě, néni mně věc možná, abych si vzal obě. Jednu sobě vezmu, druhá mně ostane; ja, Bože, Přebože, komu sa dostane!
Ja, co sa stalo ten týdeň nového, rozhněvala sem si svojeho milého. Rozhněvala sem si pro jedno slovečko, že sem mu neřekla, jdi s Bohem, srdečko. Ja, hněvaj ty sa třeba celý týdeň, enom sa nehněvaj, dyž přijde krajní deň.
Hore hájek, hore, ten zelený hájek; pověz mně, má milá, kde máš marijánek? Já mám marijánek v zahrádce na hřádce, ale ne pro tebe, pro jiné mládence. Pro jiné mládence, co jsú za horama, aby nepravili, že nemám galána.
Hoře je mně, hoře v tém komenském dvoře, vysoké klenutí, žádný tam nemože. Pro švajcara može, pro švajcarku nesmí, přijdi, čerte, s měchem, švajcarku si vezmi. Dyby byly zámky železa štyrského, žáden nezabrání do dvoru panského.
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Je cestička ušlapaná pod našém oknem, kdo ju šlapal, než můj milé, dyž mě volal ven; vyvolal mě na rozcestí: Dé ti, milá, Bože, ščestí, hledé si s Bohem. Copak seš te, můj šohaju, v celém světě sám, že já pro tě mé srdenko zarmócený mám? Šak je ješče chlapců dosti, jako na stromečku lestí, co chcó chodit k nám. Dež’s te chodil, můj šohaju, přes zelený háj, jenom ty se na to zpomeň, žes k nám chodíval; chodívals k nám ve dne v noci, šidívals mý černý voči, včiľs mě voklamal. Ach, můj Bože némiléší, co mě mrzí svět, že nemužo, můj šuhajo, na tě zapomnět. Zapomeno, ale těžko, zpomeno se na to všecko, plakala bych hned.
Pověz mně, má panenko, kam chodíš na travěnko? A já tobě taky povím, kam naše koně vodím. » Já chodím na travěnko do zelenýho hájko«, a já naše koně vodím do drobnýho jatýlko. Pověz mně, má panenko, kdy pudeš pro voděnko? A já tobě v cesto vendo a dám tobě hoběnko. Já chodím pro voděnko do zelenýho hájko, a te nesmíš, můj synečku, veprovázet panenko. Dobró noc už vám dávám, vy pěkný černý voče, ve dně k nám nesmíte přejit, přendite radši v noce.
Ješče sem s mó miló v nedělu stál, jejího neščestí se nenadál, na pondělek v noci padla do nemoci; Pámbůh ví, bude-li jí více pomoci. Pověz mně, má milá, co tě bolí? A já tobě pošlu pro doktory. Bolí mě to srdce strápené velice, pro mý potěšení, že ho možná néní. Dyby tě, má milá, Bůh povolal, pěkné pohřeb bych ti udělat dal, dal bych tobě tróbit, na vše zvony zvonit a třema knězama k hrobu doprovodit.
[: Kdes, má milá, včera byla, :] že jsi ty doma nebyla? Byla jsem, milý, v kostele, modlila jsem sa za tebe, za tvoje srdce fortelné. Dycky’s chodil, dycky’s klamal, až mně můj víneček zvjadal. Prosila jsem ťa pro Boha, že já nejsem tobě rovna. Nemám otca, ani máti, nemám sa kom’ žalovati. Kdekoliv’s mia potkati měl, dycky’s vyminúti hleděl. Nevymíňaj, nevymineš, trestu Božího neujdeš. Ale ťa Bůh trestat bude, až při tom posledním súdě.
Može tě, synečku, može tě hanba byt, žes ty se naučil za ledačím chodit. Ledaco, ledaco ledačinú bude, a tebe, synečku, předce hanba bude. Chudobná děvečka ta statečku nemá, kde by ho nabrala, dyž rodičů nemá? Třeba sem chudobná, dyž su jen poctivá, ešče milý Pán Bůh pro mne statek chová. Ej, chová ho, chová a i chovat bude, pokud má hlavěnka vínek nosit bude.
Dal by mně to Pán Bůh, Panenka Maria, abych do dnes týdňa v černej zemi byla. Co si to, má milá, co si to vinšuješ? Šak se v černej zemi dosti nanocuješ. Co bych si, šohajku, co bych vinšovala, keď ti za mňa bráňá celá tvá rodina. Ani tak rodina jak tvoja mamička, že jsu já chudobná pro tebja děvečka. Keď jsu já chudobná, hledej si bohatší, keď ti to, šohajko, s chudobnú nesvědčí. Chudoba, chudoba, ona cti netratí, vychádzajú na ňu nádherní, bohatí. Kde chudoba chodí, všady kamen raní, že sa za chudobu žádný nezastaví.
Debe prodávale černý voči v krámě, já bech jich kópila pro tebe, galáne. Ale jich nemajó, hani neprodajó, vune jich kramářke same ráde majó.

Pages