Slunéčko vyšlo přes hory,
má milá kouká z komory;
koukala se, dívala se,
na miláčka ohlídla se.
Ohlíží se na vše strany,
má očičky uplakaný:
oči, oči, co pláčete?
jděte, raděj se vyspěte.
Kdybych věděl, moje milá,
že mě máš ze srdce ráda,
dal bych tobě dar k libosti,
na důkaz mé upřímnosti.
Dal bych ti prstýnek zlatý
na znamení lásky naší,
na něm slova vyrývaný,
že jsi moje potěšení.
To si, mámo, nemyslete,
že si vezmu, co vy chcete:
já si vezmu, co budu chtít,
já s tím musím do smrti být.
Nadělali na mne klevet,
že jsem já měl děvčat devět:
a já nemám jenom jednu,
ta je hezká, tu si vezmu.
Kdyby se tatínek nevadil,
řekla bych, kdo se mnou včera byl:
vaďte se, tatínku, nebo ne,
byl se mnou můj milej v hospodě.
Kdyby ten tatínek nebroukal,
řekla bych, co mně můj milej dal:
broukejte, můj zlatej tatíčku!
dostala jsem od něj hubičku.
Kdyby se tatínek nedivil,
řekla bych, co hoch mi přislíbil:
divte se, tatínku, jak chcete,
ještě rád mne vdávat budete.
Slíbil mi můj milej, přislíbil,
když mne na rozchodnou políbil:
až se ta pšenička vymetá,
že mne pak u vás víc nenechá.
Až odtud pojedeš,
mňj holečku,
já pudu za tebou
za vojačku.
„Co bys, má panenko,
tam dělala?
vždyť bys mě ve vojsku
nepoznala?“
Udělala bych se
malým ptáčkem,
snášela bych se ti
nad kloboučkem.
Udělala bych se
vlaštovičkou,
snášela bych se ti
nad hlavičkou.
Vypraná vestička[14]
neválená:
že je má panenka
pohaněná.
Kdo ji hanil?
všichni lidi:
co je komu na tom?
mně se líbí.
„Vypraný šáteček[15]
neválený:
že je můj holeček
pohaněný.
Kdo ho hanil?
všickni lidi:
co je komu na tom?
mně se líbí.“
Co to máš, má milá,
co to máš za celo:
jak jsem tě políbil,
celé se zardělo.
Co to máš, má milá,
co to máš za oči:
když do nich pohlednu,
svět se mnou se točí!
Co to máš, má milá,
co to máš za líce:
když já jich nevidím,
bolívá mě srdce.
Červená růžičko,
co se nerozvíjíš?
co k nám, můj Jeníčka,
co k nám už nechodíš?
„Kdybych já k vám chodil,
ty bysi plakala,
červeným šátečkem
oči utírala.“
Proč bych já plakala,
když mne nic nebolí?
milovali jsme se,
jako dva holubi.
Jako dva holoubky,
jako dvě hrdličky:
já jsem ti dávala
upřímné hubičky.
Upřímné hubičky –
falešná tvá láska:
nebudu ti věřit,
až bude ohláška.
Až bude ohláška
na té naší faře,
tenkrát budu říkat
bratru tvému šva’ře.
Bratru tvému šva’ře,
matce panímámo;
budu jí líbávat
ruce každé ráno.
Ruce každé ráno,
nohy každý večír:
a to všecko proto,
že jsi ty můj přeci.
Roztocká hospoda
je velmi vysoká,
přeletěla přes ni
husička divoká.
Přeletěla přes ni
jenom jednou v roce,
vypila vodičku
v Roztockém potoce.
Tu čistou vypila,
tu kalnou nechala:
což jsem, můj holečku,
pro tebe vystála!
Co jsem už vystála,
co ještě vystojím:
pro tebe, můj zlatej,
vše ráda přestojím!
Dej Bože, dej vláhy
do naší dědinky:
já jsem si zašila
záhon rozmarinky.
Sila jsem zelenou,
žlutá mně vychází:
že se můj Jeníček
s jinšíma prochází.
Prochází, prochází –
ať si vodí jiné:
co mně pán Bůh soudí,
přec mne to nemine.
Co je ti? co je ti?
že se na mě hněváš,
že mi ani na dobrou noc
pár hubiček nedáš?
„Nehněvám, nehněvám,
ale je mi líto,
že za jinou chodíváš –
povídali mi to.“
Co ten ptáček štěbetá,
co na dubě sedá?
která panna hocha má,
že je vždycky bledá.
Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1)
jak cikánská kůže:
však já taky hocha mám,
a jsem jako růže.
1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš,
nepovídáš pravdu:
a já taky hocha mám,
a mám přece barvu.
Co ten ptáček tam povídá,
co na dubě sedá?
která panna dva miluje,
že je každá bledá.
V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku!
pravíť Jezuviti:
která panna dva miluje,
že je jako kvití.
Že má ruce jak lilije,
tváře jako růže:
jenom se jí postarejte
o svatební lůže.
V tom háječku při měsíčku
zpíval tam slavíček:
že už více nemiluje
Andulku Jeníček.
Tak dlouho se milovali,
až se rozhněvali:
ale zase v krátkém čase,
zase se shledali.
Už je malá chvilka do dne,
pojď, má milá, vyprovoď mne;
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Svitá, svitá svitáníčko,
stroj, má milá, snídaníčko;
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Svitá, svitá, je den bilý,
už já musím od svý milý;
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Vyprovoď mne mezi vrata,
má panenko boubelatá!
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Vyprovoď mne na rozcestí,
na cestu mně vinšuj štěstí;
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Vyprovoď mne na pěšinku,
na cestu mně dej hubinku;
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Prší, prší, jen se lije!
kam ty koně postavíme?
Postavte je, kde chcete,
já se držím děvčete.
Postavte je do zahrádky,
já se držím Marijánky;
postavte je pod oknem –
jen když my dva nezmoknem.
Má panenka v Praze slouží,
mé srdéčko po ní touží:
však já jí tam nenechám,
já sí pro ni pojechám.
Šla panenka k zpovídání,
měla zlaté šněrování,
a pan páter se jí ptal,
kdo že ji tak šněroval?
Pane páter, co se ptáte?
vždyť vy mé jen zpovídáte:
sama já se šněruju,
a Honzíčka miluju.
„Zanech, holka, milkování,
dej se raděj na pokání,
sice trestu neujdeš,
do pekla se dostaneš.“
Já se pekla nic nebojím,
jen když já mám, oč já stojím:
když mám Honzíčka svého,
milovnička věrného.
Za tou naší stodoličkou,
za tou naší stodolou
plakala tam má panenka,
plakala tam nade mnou.
„Neplač, neplač, nenaříkej, 1)
vždyť já přijdu brzičko:
časně ráno za svítání,
dřív než vyjde sluníčko.“
Šla panenka k zpovídání,
měla zlaté šněrování,
a pan páter se jí ptal,
kdo že ji tak šněroval?
Pane páter, co se ptáte?
vždyť vy mé jen zpovídáte:
sama já se šněruju,
a Honzíčka miluju.
„Zanech, holka, milkování,
dej se raděj na pokání,
sice trestu neujdeš,
do pekla se dostaneš.“
Já se pekla nic nebojím,
jen když já mám, oč já stojím:
když mám Honzíčka svého,
milovnička věrného.
Seděla pod borovičkou,
plakala, že má chudičkou
kytičku rozmarínovou
na zahrádce.
Prosila božího deště,
aby jí vyrostla ještě
kytička rozmarinová
na zahrádce.
Mladost, radost!
ani mně nedají dorost:
včera mně minulo patnáct let,
už jsem jich přelhala devět.
Nedám, nedám,
mládenci, to vám povídám,
se stromu jablíčka trhali:
musíte času čekati.
Kdyby bylo nesvítalo,
bylo by mi děvče dalo
tři hubičky nebo čtyry,
to je děvče roztomilý!
Už jdou děvčátka z Lomečku,
už jdou děvčata z Lomce:
mají červeny čepení,
mají zeleny věnce.
Pověz mně, och má znejmilejší!
kudy k vám budu chodit?
Vokolo humen je cestička,
ta tě k nám bude vodit.
Vokolo humen je cestička,
je pěkná drnovatá:
kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš,
sedni před naše vrata.
Před těma našima vratami
je pěknej bílej kámen:
kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš,
jenom si sedni na něn.
Před těma našima vratami
je pěknej kameníček:
aby vo tom lidi věděli,
že jsi můj milovníček.
Šafáři,[19]
mlynáři!
z vašeho dvora
krásná osoba
vychází.
Jeníčku,
bratříčku!
nabí flintičku,
postřel Aničku
na hrázi.
Nechám jí,
neznám ji:
ona mně koupí
na pěkný šaty
hedbáví.
Já jí zas
zlatý pás,
stříbrný přazky,
zlaty podvazky:
„Tu máš, Ančičko,
zlatá perličko!
lásku zas.“
Adámku náš!
co pak děláš?
na lonce ti pasou,
Adámku můj!
v slovu mně stáj,
co jsi mně sliboval,
když jsi mne miloval,
že budeš muj.
„Andulko má!
není možná:
počkej jen do jara,
až bude fijala,
pak budeš má.
Andulko má
roztomilá!
do smrti nejdelší
moje nejmilejší –
žádná jiná.“
Pod našima okny
roste tam bez:
pověz mně, Ančičko,
mé zlaté srdíčko!
kdo tam byl dnes?
„Byl je tam Josífek,
pod okny stál.“–
Pověz mně, Ančičko,
mé zlaté srdíčko:
co se tě ptal?
„On volal, on klepal
na okýnko:
Otvírej, nedřímej,
otvírej, nedřímej,
má hubinko!
A já bych ti ráda
otevřela:
kdyby mě hlavička
pro mého holečka
nebolela.
Však tě tak nebolí,
jak se děláš:
že ty tam, hubičko,
mé zlaté srdíčko!
jiného máš.
Koho bych tu měla?
jsem tu sama:
jen tu se mnou leží
v postýlce u dveří
panímáma.“
Pěknej obrázek mám,
vím co s ním udělám:
jsou na něm dvě srdce –
jedno dám panence,
druhé si sám nechám.
V Hrazánkách je radost,
je tam děvčátek dost:
kýž mně to pán Bůh dá,
bych brzy mohl já
jedné odtud pomoct!
Kam se půjdem projít,
má milá?
„Do pěkné zahrádky,
ty a já.“
Nepovídej na mé,
má milá!
Co tam budem dělat,
má milá?
„Trhat pěkné kvítky,[22]
ty a já.“
Nepovídej na mě,
má milá!
Kam je budem dávat,
má milá?
„Do bílého šátku,
ty a já.“
Nepovídej na mě,
má milá!
Co z nich budem dělat,
má milá?
„Pěkný věnec víti,
ty a já.“
Nepovídej na mě,
má milá!
Kam půjdem na večír,
má milá?
„Do naši hospody,
ty a já.“
Nepovídej na mě,
má milá!
Co tam budem dělat,
má milá?
„Žejdlík piva píti,
ty a já.“
Nepovídej na mě,
má milá!
Kam pak půjdeme spat,
má milá?
„Každý na svou postel,
ty a já.“
Nepovídej na mě,
má milá!
A když ráno vstáném,
má milá?
„Tuť se políbíme,
ty a já.“
Nepovídej na mě,
má milá!
Jedna hodina
z půlnoci byla,
když mne má milá
vyprovodila:
„Přes ten zelenej háj jdi už,
můj milej, sám,
jdi s pánem Bohem!“
Není na nebi
tolik hvězdiček,
co mně má milá
dala hubiček,
není a nebude,
co svět světem bude,
tolik hvězdiček.
„Kdyby mě byla
moje matička,
dokud jsem byla
ještě maličká,
do kláštera dala,
nebyla bych znala
nyní Honzíčka.“
Nad Pušperkem ten vrsíček
zelená se,
na něm sedí vlaštovička,
ozývá se:
já tam pudu
poslouchati,
co mně bude vlaštovička
povídati.
Vlaštovička povídala
o mý milý,
že já musím od ní jiti,
jak den bílý;
jak den bílý,
slunce svítí:
že je má zlatá panenka
jako kvítí.
Žádnej neví, co je láska,
kdo jí nezkusil:
nešel bych já za svou milou,
kdybych nemusil:
ale já tam mnsím jít,
svou panenka navštívit,
kdyby mně to všickni lidé
měli za zlé mít.
Zazpívej, slavíčku, vesele
na tej naší dolině:
co mi je od Boha souzeno,
však ono mne nemine;
nechť si lidi mluví, co chtějí,
co mně mou milou odvádějí:
jest-li mně má milá chtít bude,
žádnej jí neodvede.
Když jsem k mej panence chodíval,
svítíval mi měsíček;
když jsem se zas domů vracíval,
bejval bílej deníček.
Vyběhla za mnou do sádečku:
„Brzo-li k nám přídeš, holečku?
když tebe, můj zlatej, nevidím,
ztrápená celá chodím.“
Dovez mě, dovez,
můj vranej koníčku,
dovez mě, dovez,
za mou milou:
jest-li mě dovezeš,
já ti dám, co jen chceš;
dovez mě, dovez,
dám ti oves.
Přenes mě, přenes,
můj vranej koníčku!
přenes mě, přenes,
přes ten černej les:
až ty mě přeneseš,
k mej milej doneseš,
dostaneš k večeři
zlatej oves.
Čel. II, 29.
Ach bože nebeskej!
co pak nejsem hezkej,
že mě v těch Klatovech
žádná nechce?
já pudu do světa,
kde štěstí rozkvětá,
a tam si namluvím
hezky děvče.
Matičko nebeská!
co pak nejsem hezká,
že mě v tom Pušperku
žádnej nechce?
já pudu do světa,
kde štěstí rozkvětá,
a tam si namluvím
taky chlapce.
Já tu nebudu,
já odtud pryč pudu;
já tu nebudu,
já pudu pryč:
já pudu do světa,
kde růže rozkvětá,
tam si vyberu,
co jenom chtít budu,
tam si vyberu,
co budu chtít.
Když tě nedostanu,
vím, co dělat budu;
když tě nedostanu,
má panenko!
půjdu do kláštera,
dám se za frátera,
a tam se za tebe
modlit budu.
Pakli nám pán Bůh dá,
a ty přec budeš má,
potom se vysmějem
nepřátelům:
když nás pán Bůh svede,
žádnej nerozvede,
až někdy lopata
na hřbitově.
Pře– má milá kmotra,
jste-li vy tak chytrá,
abyste vy věděla,
co v lucerně mám?
mám tam Ančičku,
mého srdce svíčku –
až já ji dostanu,
posvítím si k vám.
Čtyry koně na dvoře,
žádnej jimi nevoře.
Voře jimi Jiříček,
červený jak hřebíček.
Jede s nimi do pole,
zavorávat koukole.
Když ku konci dovoral,
na svou milou zavolal:
Pojď, má milá, pojď ke mně,
já ti povím, co je mně.
Bolí mě má hlavička,
pobila mě matička.
Pobila mě pro tebe,
bych upustil od tebe.
„Pro mě ať tě nebijou,
můžeš chodit za jinou.“
Já za jinou nepůjdu,
dám se radši na vojnu.
Až já budu vojákem,
budu švárným jonákem.
Daj mně šaty zelené
a vejložky červené.
A koníčka vraného,
vyskočim si na něho.
Na koníčka vyskočil,
bílým šátkem zatočil:
Pěkně se ti, má milá,
pěkně se ti poroučím!
Žalo děvče, žalo trávu
nedaleko suchopáru.
Jak nažala, ohledla se,
kde Janeček koně pase.
Pase on je na dolině,
na té mladé jetelině.
Jezte, koně, však je dobrá –
moje milá je podvodná.
Koupil jsem jí pentli modrou:
tu máš, holka, na rozchodnou!
Když tu pentli zaplítala,
vždycky nad ní zaplakala.
„Kde je ten, co mně ji koupil?
mé srdéčko mi zarmoutil!“
Vyletěla holubička
z rychtářovic okenečka.
Vyletěla, zahoukala,
na milého zavolala.
Pojď, můj milý, s oné strany,
pomoz na mě nůši trávy.
„Těžší tráva než otava,
proč’s, má milá, tolik brala?“
Já jsem brala po libosti, 1)
abych měla kravám dosti.
Otočil se a zasmál se,
vytál facku své panence.
Červená ji polívala,
do šátečku utírala.
Do šátečku, do bílého,
co dostala od milého.
Vila věnec ze slziček
a vplítala jetelíček.
Vadne kvítí ve věnečku:
S pánem Bohem, můj holečku!
Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295.
1) „Ať pomůže otec, máti,
nechtěli mi tebe dáti.
Ještě tebe kolíbali,
už mi tebe slibovali.“
Propusť mě, můj milej, propusť:
jsi falešnej – Bůh ti odpusť!
propusť mé ze slibu mého,
budu čekat na jiného.
Ty si myslíš, že já nevím?
a já se ti všeho dovím,
co, ty synku, co ty děláš:
že sobě jiny namlouváš!
Ouvej, ouvej, co já dělám!
měl jsem holku, už ji nemám;
měl jsem děvče namluveny,
jinej přišel, vodved mně ji.
Až pojedu tou dolinou,
moje koně řejhtat budou;
ten podsední ten nejvíce,
co mě nosil k mej panence.
Měla jsem chlapce, nemám nic;
dala jsem šátek, nedám víc:
ouvej moje potěšení!
včera bylo, dnes už není.
Dobře mé srdce vědělo,
povědít mně neumělo:
že ta láska není stálá,
co se před lidmi schovává.
Šel muj milej, šel do Slezska,
vzal mně klíček od srdéčka:
vzal od svého i od mého,
nenechal mně od žádného.
Vyběhla z domu,
pošeptala mu:
„Máš jít, holečku,
máš jít na vojnu!“
Na vojnu pudu,
bojovat budu:
co vybojuju,
tobě daruju.
Vybojoval jsem
koně vraného:
sedni, má milá,
sedni na něho.
Na koně sedla,
hned celá zbledla:
kam jsi, má milá,
krásu poděla?
„Poděla jsem ji
do širých polí:
ach což mne nyní
srdéčko bolí!“
Co jsi, můj holečku,
co jsi myslil,
žes mě pro chudobu
z lásky pustil?
Já se pro tě ve dne,
v noci trápím:
a ty máš myšlení
jinde zatím!
Falešná tvá láska,
falešnej svět:
když si’s mě nechtěl vzít,
moh‘ si říct hned!
Já byla bych na tě
nemyslila: jiného si za tě
vyvolila.
Co pak si zakládáš
na bohatství?
však vidíš příkladů
všady dosti.
Jsú lidi, že měli
kolik tisíc:
všecko jim ušlo pryč,
nemají nic.
Peníze uplynu
jako voda:
a tobě vostane
mrcha žena!
Vletěla husička,
do dvora vletěla:
pověz mně, má milá,
jest-li bys mě chtěla?
Já bych tebe chtěla,
nedají mně naši:
že se tvá matička
vysoko vynáší.
Vysoko vynáší,
vysoko si vede:
a já jsem děvečka
chudobné mateře.
Vem sobě bohatou,
a já chudobného:
potom zapomenem
jeden na druhého.
Chudobná děvečka
co vyslouží, to má:
bohatým dceruškám
maminka najedná.
Ona jim najedná
tenounké ručníčky,
co na ně napředly
chudobné dívčičky!
Služebná děvečka,
což ta mnoho zkusí:
v službě ledakoho
poslouchati musí.
Když ho neposlechne,
všickni po ní pasou:
jak slovíčko řekne,
je to mezi chasou!
Široky, hluboky
ty Vltavsky tůně:
měl jsem já panenku,
teď mi srdce stůně.
Měl jsem já panenku,
měl jsem ji dvě léta:
teď mi ji odvedli –
po lásce je veta.
Co jsem se nachodil,
co našlapal bláta:
přec jsem tě nedostal,
má panenko zlatá!
Co jsem se nachodil,
našlapal kamení:
přec jsem tě nedostal,
moje potěšení!
Sázela má milá
modrou fíjaličku;
když ji nasázela,
prosila vlažičku.
Vlažička nepřišla,
přišla jen rosička,
aby jí neuschla
modrá fijalička.
Modrá fijalička
co pávové peří:
každá holka blázen,
která chlapci věří.
Já taky věřila
a jsem oklamána:
ztratila jsem prsten
s třema kamenama.
Chodila po lesí,
trhala ořeší:
„Což je po ořeší,
když mne nic netěší!“
Chodila po hájku,
trhala fijalku:
„Což je po fijalce,
když mne žádnej nechce!
Chodila po poli,
po zvorané roli:
„Co je po té roli,
když mne hlava bolí!“
Na kobelí hůře
náš synáček voře;
chodějí mu koně
na hedbávný šňůře.
Ta kobelí hůra
celá pošlapaná;
chodí tam má milá
celá uplakaná.
Co pláčeš, naříkáš,
když mě tu eště máš:
potom můžeš plakat,
až mne neuhlídáš.
Kdybych já věděla,
kdo mne s milým loučí,
nasypala bych mu
soli mezi oči.
Soli mezi oči,
písku mezi zuby:
aby nevypouštěl 1)
falešných slov z huby.
Byla je příčina
stará baba jedna,
ta je naše srdce
od sebe rozvedla.
Dopust, Bože! dopusť
na babicí hřmění,
by na ni pršelo
devět dní kamení.
Devět dní kamení,
desátý den trní:
by víc nerušila
věrné milování.
l) aby nerozváděl,
co se komu líbí.
Tím se někdy ta píseň také zavírá.
