ten

Displaying 1 - 100 of 442
Počuj, milí, počuj, čo ten vtáčik píska
A ten náš kráľ mladí píše ľístok malí
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.
Ten panskej dvoreček ten se bělí, slouží tam můj milej, mně se líbí; slouží, slouží, slouží v panským dvoře, on se tam červená jako růže. Ten Řečičky zámek pěkný bílý, slouží tam můj milý, mně se líbí; je pěkný červený, jako kvítí: kýž mi ho je možná políbili!
Což ten panský mostek prohýbá se, na něm je travička, neseká se. A pod tím mostečkem drobné ryby, tam je má panenka, mně se líbí. Šíte mně, matičko, košiličku, a já si pojedu, pro Ančičku. Šíte mně, matičko, vyšívanou, že já mám panenku pohaněnou. „Kdo ti ji pohanil?“ Můj kamarád: proto ji pohanil, že ji má rád. „Kdo ti ji pohanil?“ Všecky lidi: a já ji nehaním, mně se líbí. „A když se ti líbí, tak si ji měj, na ty lidské řeči nic nedávej.“
Sedí milá za stolečkem, jako z růže květ, sama sobě povídala, že jich měla pět. Jeden si ji zamiloval, druhej mu ji vzal; a třetího srdce bolí, že jí nedoslal. Čtvrtej stojí pod okýnkem, utírá oči; a ten pátej při muzice šátečkem točí.
Co ten ptáček štěbetá, co na dubě sedá? která panna hocha má, že je vždycky bledá. Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1) jak cikánská kůže: však já taky hocha mám, a jsem jako růže. 1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: a já taky hocha mám, a mám přece barvu. Co ten ptáček tam povídá, co na dubě sedá? která panna dva miluje, že je každá bledá. V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku! pravíť Jezuviti: která panna dva miluje, že je jako kvití. Že má ruce jak lilije, tváře jako růže: jenom se jí postarejte o svatební lůže.
Pod ten Pražský most teče vodička: napoj mně, má milá, hubičko rozmilá, mého koníčka. „Já nenapojím, já se ho bojím: on by mě pošlapal, on by mě pošlapal, kdoby mě zhojil?“ Pražští doktoři to jsou lékaři: ty by tě zhojili, moje potěšení, za dvě hodiny.
Což ten slavíček od pal noci zpívá? což se ten hlásek pěkné rozlíhá! sedne na větvičku, zpívá si písničku, aby slyšela samička milá.
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Nad Pušperkem ten vrsíček zelená se, na něm sedí vlaštovička, ozývá se: já tam pudu poslouchati, co mně bude vlaštovička povídati. Vlaštovička povídala o mý milý, že já musím od ní jiti, jak den bílý; jak den bílý, slunce svítí: že je má zlatá panenka jako kvítí.
Dovez mě, dovez, můj vranej koníčku, dovez mě, dovez, za mou milou: jest-li mě dovezeš, já ti dám, co jen chceš; dovez mě, dovez, dám ti oves. Přenes mě, přenes, můj vranej koníčku! přenes mě, přenes, přes ten černej les: až ty mě přeneseš, k mej milej doneseš, dostaneš k večeři zlatej oves. Čel. II, 29.
Já nechci žádného, jen Honzu samého, já nechci žádného, jenom Honzu: Honza ten mě bude vozit v krytém vozu, v krytém vozu, čtyrma koňma, ach můj zlatej Honza, Honza!
Vyletěl holoubek na zelenej doubek. Vyletěl, zahoukal, až se dub zahoupal. Za ním holubička, hledala samečka. Sameček uletěl za ten panskej jetel. Za jetel na lesy: „Holoubku můj! kde jsi?“
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko suchopáru. Jak nažala, ohledla se, kde Janeček koně pase. Pase on je na dolině, na té mladé jetelině. Jezte, koně, však je dobrá – moje milá je podvodná. Koupil jsem jí pentli modrou: tu máš, holka, na rozchodnou! Když tu pentli zaplítala, vždycky nad ní zaplakala. „Kde je ten, co mně ji koupil? mé srdéčko mi zarmoutil!“
Když jsem já šel od mé dívčky, svítily mi dvě hvězdičky. Jedna světlá, druhá tmavá: ach můj Bože! kde je ta má? Ach ta světlá, ta je tvoje, a ta tmavá, ta je moje. Hvězdo tmavá! rozsvětli se: má panenko! rozmysli se. Jak pak se mám rozmysliti, když si tě nemíním vzíti? Kámen mlejnský, ten je těžký: ještě těžší stav manželský. Kámen mlejnský se omele, stav manželský se nezdere. Kámen mlejnský se udrtí: stav manželský až do smrti!
Ouvej, ouvej, co já dělám! měl jsem holku, už ji nemám; měl jsem děvče namluveny, jinej přišel, vodved mně ji. Až pojedu tou dolinou, moje koně řejhtat budou; ten podsední ten nejvíce, co mě nosil k mej panence.
Ten Zbirovský, zámek[26] dokola klenutý, sedí tam můj milý řetězy sepnutý. Pověz mi, můj milý, proč té přikovali? „Pro tebe, má milá, že mi tě nepřáli.“ Co ho tam přivedlo? ti Zbirovští páni: aby on zanechal falše v milování. Co ho tam přivedlo než jeho mladý věk: přeškoda, Jeníčku! že jsi mně zkazil svět!
Ten Krumlovskej zámek na zelenejch lukách: sedí tam můj milej, má nožičky v putách. Já jsem jeho milá, my se spolu známe: pusťte mě tam k němu, ať se rozžehnáme. Co pak jsi, můj milej, co pak jsi provinil? však jsi ty žádnému ničím neublížil! „Já jsem neprovinil, jen že jsem u vás spal: proto jsem železa na mé nohy dostal.“
Jak se dám, posekám ten zelený hájek, aby mi zafoukal na mou milou chládek. Jak se dám, posekám to zelené olší, aby mi zafoukal na mou nejmilejší. Pod jezerem, nad jezerem vodička se kalí: koupila má milá za tolar hedbáví. Za tolar hedbáví, za dva zlaty nití, že bude milému košiličku šíti. Košili ušila, nevěděla komu: dala ji milému – vzali ho na vojnu.
Svit, měsíčku, pomaličku na ten panskej dvůr: nemysli si, moje milá, abych já byl tvůj. Jiní žito zpodsívali, já bych plívy bral: nemysli si, moje milá, abych si tě vzal!
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!
Krásně jsem já dcerka z rodu chudobného: přece chtít nebudu, ani si nevěrnu mládence každého. Mládence každého, kterej pyšně chodí: ten by si nevšímal, ten by si nevšímal mý matičky chudý. Má matička chudá těžko mne chovala, za jeden groš, za dva za jeden groš, za dva chleba kupovala. Když mne vychovala, lidi nás sužujou, mně i mej matičce, mně i mej matičce srdce zarmucujou. Berounska. – Srov. Čel. II, 12.
Ach, kýž jsem za vodou, za vodou studenou! dala bych si ulejt, dala bych si ulejt roubu, to stříbrnou. Zatroubila bych, zaplakala bych, na svého milého, na neupřímného, zavolala bych. „Ach, dcero má milá! co pak jsi myslila, že jsi pro jednoho hocha falešného tak se zarmoutila?“ Ach! té mojí lásky neuhasí ve mně ani ten deštíček, ani ten deštíček, co se přes les žene. Co se přes les žene, přes zelené pole, tam kde vorávalo, když za mnou chodilo, potěšení moje. Já byla upřímná, ty jsi byl falešný: Bůh ti štěstí nedá, Bůh ti štěstí nedá v tom jiném manželství. Bůh ti štěstí nedá na tom tvém statečku: že jsi mne oklamal, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku! – Ty hvězdičko tmavá! kdybys slzy znalá, a měla srdíčko, má zlatá hvězdičko, jiskry bys plakala! Plakala bys se mnou, plakala noc celou, že pro věno zlaté nevěsty bohaté s milým mne rozvedou.
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.
Těš se, má panenko, těš! byl jsem já na pouti dnes: koupil jsem ti pouti, co tebe zarmoutí: že už moje nebudeš. Svez mé, můj koníčku, svez až přes ten zelenej les: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už nejdu k ní po dnes. Svez mě, můj koníčku, dál až přes ten zelenej háj: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už jsem si jinou vzal. „Žen se, můj holečku, žeň! na mě si taky zpomeň: že jsme se chtívali, spolu milovali, na to si taky zpomeň! - Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelenej les; dovez mě k mé milé, panence rozmilé, ať mě uhlídá dnes. Byl jsem na pouti dnes, něco jsem ti přines: přines jsem ti pouti, ta pout té zarmoutí – že mě nedostaneš. Ta pout kupovaná ta nebejvá stálá: bejvá nejstálejší, moje znej milejší, štolou zavázaná!
Měla jsem milého švárného, nebylo mu v světě rovného; kamarádky moje mně ho záviděly, odloudily ho. Ten mne vždycky věrné miloval, že budeme svoji, sliboval; ale v krátkém čase láska zkazila se, on mne zanechal. Říkávala jsem ti důvěrně, abys neměl jiných mimo mě; ty jsi na to nedal, jiných sobě’s hledal, mně jsi dal kvinde. Vždyť já nemám srdce z kamenu, když jsi na tě, chlapče, zpomenu, jak lidé mluvili, když tebe viděli s ní stát na prahu.
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.
Žežulinka kuká na buku v lesí – ozvi se, má milá, ozví se, kde jsi? ty jsi jenom ta jediná, co jsi srdce mé ranila, ozvi se, kde jsi? Zazpíval slavíček v hájku zeleném, že my už, má milá, svoji nebudem; nebudem už spolu chodit, nebudem se spolu vodit, ach, už nebudem! „Měla jsem holoubka, ten mi uletěl; že já budu plakat, na to nehleděl: uletěl mi do kapradí, žádnej mi ho nenahradí, ach nenahradil“
Za lesíčkem růže smutně dokvetá; má panenka slůně, žalostně vzdychá: když ta růže vykvetala, má panenka putovala se mnou do světa. Putovala se mnou v jedlovém lese, tam utrhla pěknou kytku v pasece; tu mně dala za klobouček, kdy jsme sedli na palouček k studené řece. Putovala se mnou přes tři potoky, ten jeden byl krajem velmi hluboký; pomáčela si sukničku, sušila ji na sluníčku, děvče ubohý. Putovala se mnou až do Moravy, tu mně darovala věneček s hlavy; tu jsme spolu tancovali, až jsme oba potrhali věneček drahý. Tu jsme tancovali, to na popelec, muziky nám hrály ještě na konec; hrála taky Nemodlenka, že nenajde má panenka více svůj věnec.
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.
Na tej naší návsi vysokej strom: aby do tej lásky uhodit hrom! uhodil prudce, rozrazil srdce: aby nerušilo lásky více. Jest-li se mně ten svět nepovede, nebudu naříkat než na tebe: že’s mě, holečku, chudou děvečku zanechal, potom se chytil jiné.
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.
Měla jsem já milovníčka jednoho, ach jednoho, nebylo mu v šírém světě rovného, ach rovného: ten mě dlouho miloval, že budem sví, sliboval, a nyní mne naposledy zanechal, ach zanechal! Vždyť pak není mé srdéčko ledacos, ach ledacos, aby mi chtěl ubližovat ledakdos, ach ledakdos; mé srdéčko upřímné div žalostí nezhyne: kdo je souží, toho pomsta nemine, ach nemine!
Když se ten ovísek vyme– vyme– vymetával, ještě mne můj milej milo– mílo– milovával; milovával, slibovával, že on si mě vezme za rok, za dvě, za tři léta. Už se ten ovísek zabě– zabě– zabělává: už mne tu můj milej zane– zane– zanechává; zanechává, už mě nechce! a proto mě bolí, bolí, bolí moje srdce.
Když jsem já k vám chodívával přes ten hájíček, na cestu mně svítívával jasnej měsíček; měsíček mně svítíval a já jsem sobě zpíval, popošel jsem kousek cesty, někdo zavolal. Zavolal jest smutným hlasem: „Stůj a zastav se, jde za tebou potěšení, něco ti nese: nese ti smutné psaní, černě zapečetěny; málo inkoustem je psáno, více slzami.“
Přišla je mně včera z rána přežalostná novina: že můj milej těžce stone, o tom jsem nevěděla. Ach, co sobě počít mám? koho sobě objednám, by mně napsal pár řádečků, po kom já je poslat mám? Vidím, vidím, že je darmo, že tam musím sama jít, abych mohla s nejmilejším pár slovíček promluvit; abych se ho zeptala, chce-li míti doktora? ach, což bych já převelice neráda ho ztratila! „Doktora mně, má panenko, doktora mně nejednej: radši ty mně, má panenko, pěknej pohřeb objednej; co máš dáti doktoru, dej to radši kantoru: kantor ten mně bude zpívat, až mě ponesou k hrobu.“
Jedou husaři, od Vídně jedou, také-li jede ten můj milej? viděla bych ho, slyšela bych ho: pod ním koníček pěknej bílej. Jede husárek po Pražském mostě, pod nim koníček za dvě stě: koníček skáče, Andulka pláče, že jí Jeníček už nechce.
Není tu, není, co by mě těšilo, není tu, není, co mě těší: co mě těšívalo, s vodou odplavalo; není tu, není, co mě těší. Ach není tu, není, co by mne těšilo, ach není tu, není, co mne těšil kdyby tu bývalo, co mne těšivalo, bylo by mé srdce veselejší. Jaké to vorání bez pluhu, bez koní, jaké to vorání bez koleček? takové vorání, jako milování, jako milování bez hubiček! Pořád mně dávají, co se mně nelíbí; pořád mně dávají, co já nechci: dávají mně vdovce, ten má jen pul srdce; půl ho dal nebožce, půl by dal mně.
Červená růžička v krvi namočená, na zelenej doubek zavěšená: kdo tam tady pude, ten si ji utrhne: já bych ji potrhal, není možná. Růžička červená, krví pokropená, po vaši zahrádce rozsázená: kdo tam tudy pude, ten ji trhat bude: já bych ji rád utrh, není možná.
Dvě léta, tři zimy, potěšení moje, co tebe znám; předce tě vyskoumat, má zlatá panenko, nemohu sám: ty jsi mne milovat naučila, sama si na lásku, můj zlatej obrázku, nemyslila. Pamatuj na večer, potěšení moje, v druhém Máji, jak překrásně zpíval, má zlatá panenko, slavík v háji; měsíc jasně svítil, jako ve dne, když jsme se dívali, potěšení moje, kam on sedne. Sednul ten slavíček, má zlatá panenko, na jedličku: tu jsem prvně tobě, potěšení moje, dal hubičku. Od té chvíle užil jsem sladkostí, které se nasytit, má zlatá panenko, nemůž dosti. Kdybys ty bývala, má zlatá panenko, upřímnější, nebylo by v světě, potěšení moje, mně milejší: ale to tvé srdce dvě křídla má, po všelikém kvítí, co se koli třpytí, sem tam lítá.
Na tom našem dvoře všecko to krákoře, i ten kohout – nemůžu na tebe, potěšeni moje, zapomenout. Jest-li zapomenu, však dost těžce: předce mě pro tebe, potěšeni moje, bolí srdce!
Teče voda studené k znejmilejší do dvorečká, k znejmilejší do dvora. Kdo tu vodu vyvede, ten mou holku znejmilejší, ten mou holku povede. Prší voda, prší dýšť: ty mě, holka znejmilejší, ty mě holka ošidíš. „Ošidila jsem jich pět: ještě myslím, můj holečku, ještě myslím na devět. Ošidím-li šestého: tebe já mám, můj holečku, tebe já mám jistého!“
Za Strakonici zelenej vršek; vyšlo mračinko, bude z něj pršet. Bude z něj pršet tichá vlažička: že mně odpoví moje holčička. Kam se poděju, kam se obrátím? kde se obrátím, všecko vyvrátím! Na ten vejvratek pověsím šátek: ta máš, má milá, ten můj zármutek! Tam nad tím Lazem zelenej vršek: zamračilo se, že bude pršet. Že bude pršet ticha vlažička: že zapomíná moje Ančička. Že budou pršet velká kápata: že jsou tam v Lazu jiná děvčata.
Přiletěl slavíček, sed na větvičku; přiletěl zas druhý, zpíval písničku: že má nejmilejší už jiného má, ten že je hezčejší, nežli prý jsem já. Když se ti nelíbím, krk si nezlomím: já se pro tě předce ještě ožením; jsem-li jí ošklivej, ať se nesměje: dostanu vždy hezčí, nežli ona je. Přiletěl slavíček, sed na jedličku; přiletěl tam druhej, zpíval písničku, a to píseň takovou krásnou, zpanilou: že můj milej šlape cestu za jinou. Což on sobě myslí, že budu plakat, když on bude cestu za jinou šlapat? blázen bych já byla, abych plakala, pro jedno stvořeni smutek nosila!
Až půjdu, pojedu, okolo mlynáře: on má hezkou dceru, on mi ji ukáže. Jest-li neukáže, nebudu se prosit: pobodnu koníčka, ten mě bude nosit.
K Ouněticům dlouhá cesta přes ten trávniček: pojď mě, holka, vyprovodit, svítí měsíček. „Proč bych já tě, máj holečku, vyprovázela? když mi má zlatá matička nedovolila!“ – Straka skáče po zahrádce, hledá zrníčko: nemysli si, má panenko, na mé srdíčko. Straka skáče po zahrádce, hledá ječný klas: nemysli si, má panenko, že k vám přijdu zas.
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“
Ten nepřítel Turek se pozveduje: císař pán povídá, že na něj pude: my kamarádi pudeme taky, ty naše milenky necháme tady. „Už jsem osiřela jako hrdlička, která je zbavena svého samečka: ach Bože milý! popřej mi sily, by mě moh‘ milovat mládenec jiný!“
Nad Pušperkem ten vršeček je okrášlený, ono se tam procházelo, mé potěšení; prochází se po senci, nosí pivo ve sklenci: když měl přijít k svej panence, on šel ze senci. Netrvala malá chvilka, on dal zas nalít; kdy měl připit svej panence, on dal jinej pít: „To ti na truc já dělám, že ti ani pít nedám: aby každej o tom věděl, že tě rád nemám.“ Kdybych já to, falešníku, byla věděla, nebyla bych já z tý sklence to pivo pila: bohatých tu málo máš, z chudých si posměch děláš, zpomeň sobě, falešniku, 1) že sám nic nemáš! 1) počkej jenom, falešníku, se vším se shledáš!
Nevěděl jsem co mám dělat, tři záhony za den zvorat: jeden prosa, druhý máku a ten třetí pastrňáku.
Chodíval k nám, chodíval z kanceláře písař, klobouk měl premovanej jako ňákej císař. V jednej ruce kalamář, v druhej ruce péro: chtěl abych ho zapsala do srdéčka svého. Kdybys ty byl mládenec, jako já jsem panna, dala bych ti ten věnec, kterej nosím sama. Můj věneček zelenej na hlavičce skáče: a ta tvoje poctivost na kolíbce pláče.
V Varvažově na vršíčku je tu málo višní: jsou tu malí trpaslíci a jsou tuze pyšní. Jeden je tu trpaslíček na krátkých nožičkách, ten si počal vybírati v těch zdejších holčičkách. Kde ramena, tu kolena, břicho jako nůše: Bože, rač nás uchovati od takovy duše! Lecjakýs trpaslíček o krátkých nožičkách chtěl by sobě vybírati v hezounkých holčičkách. Vždyť má nožky jako hůlky, ruce jako topory: pán Bůh račiž opatrovat od takovy netvory!
Ach, můj Bože nejmilejši! jak je letos lacino: kopa mužskejch za půl jabka, a to ještě planyho, a dvě kopy za cely – ještě jsou dost placeny: jedna ženská za pět tisíc – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou žensky tak drahy: na rynku jich prodávají čtyry za dva krejcary; jeden mužskej za tisíce – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou mužsky tak drahy: dvanáct mužskejch za půl jabka, čtyrydvadcet za cely; jedna holka za tisíce – ještě není k dostáni!
Já mám holku, to je holka, to je ňáká panenka: ona se tak pěkně nosí jako ňáká hraběnka. Vždycky lidé povídají, že ona je hrbatá: vy jste lidi všickni blázni – ona je tak bohatá. Má na zádech spakováno, jako kdy chce vandrovat: nechtěl bych s ní, na mou věru! na ten filec handlovat.
U kláštera stojí kámen, panenka tam sedí na něm; volá: Hoši, pojďte jsem, já už v klášteře nejsem. V klášteře mne nic netěší, ten svět mi je přec milejší: a já ráda tancuju, hezky hochy miluju.
Přenešťastnej ten Krumlovskej zámek! přenešťastnej ten Krumlovskej dvůr! šel tudy Jeníček, urazil kramflíček: jeden celej a druhýho půl!.
Jetelka, jetelka, tráva zelená: Pušpersky mládence pejcha přemáhá; ale ne všecky, jenom někery: kdybych chtěla mluvit, vím dobře kery. A ten Adamojic, to je hned jeden: on si dal lemovat klobuk papírem; klobuk papírem, stříbrný přezky: – dyt já tě, ty blázne, dyť já té nechci!
Už se ten ovísek vyme– vyme– vymetává; už mne má panenka zane– zane– zanechává: když mne nechce, ať mne nechá; já o ni nestojím, o le– o le– o lenocha!
Vem ty si mne nebo nevem, já mám kabát jenom jeden; vem ty si mne nebo nevem, já mám kabát jenom ten: už je třikrát obracený, ještě není zaplacený: vem ty si mne nebo nevem, já mám kabát jenom ten.
Poznám, poznám, poznám, který je mládenec: ten se v kole točí jako z růží věnec. Poznám, poznám, poznám, která je panenka: ta se v kole točí jako rozmarínka. Poznám, poznám, poznám, která je ženuška: ta se v kole točí jako holubička. Poznám, poznám, poznám, který je ženatý: ten se v kole točí jako pán bohatý. který je mládenec: má klobouk na stranu, na něm z růží věnec. která je panenka: chodí vystrojena jako majolenka. který je ženatý: chodí nevyspalý, celý jeřabatý. která už je vdaná: cbodí jako husa, když je podškubaná.
Lepší je ta rejdovačka, nežli je ten rejdovák: má panenka má hubičku jako cukr, jako mák.
Já mám v levy noze trneček-ček, ja mám v levy noze trn; ve pravy mám bodláček, ten mně vyndá sedláček: já mám v levy noze trneček-cek, já mám v levy noze trn.
Mládenec má dobře, ten se ženit muže: ale panna ne tak, ona musí čekat, až jí ňákej zkáze. Mládencovi dobře, on se ženit muže, co mu srdce káže: ale panně ne tak, ona musí čekat, až jí někdo vzkáže.
Paňmáma povídala, abych si vdovce vzala: vdovec má půl srdce, půl ho dal nebožce; mládenec ten má cely, on je se mnou rozdělí. Paňmáma povídala, abych si vdovce vzala: že vdovec nepije a ženu nebije; že má zaschlej žaloudek, jako od smoly soudek.
Ten panskej jurista l) koupil koně za tři sta, a kočárek za dvě sté, že pojede k nevěstě: ke který? ke který? k tý Lenorce kupcovy. 1) Ten náš malej jurista má koníčka za tři sta atd.
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“
Jest-li já se ten rok nevdám, lidi řeknou, že nic nemám: já mám dukáty v truhle u táty: poďte, chlapci! já vám je dám.
Ten Kouteckej zámek, z daleka ho vidět, šije tam má milá, šije košili: já tam za ní pudu, milovat ji budu, a já si ji vemu za hospodyni.
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Na těch Klenovskejch paloučkách, na těch Klenovskejch lukách ztratil Jeniček dukátek, ztratil Jeníček dukát. Jdi ho, má milá, hledati, jdi ho, má milá, hledat: jest-li ten dukátek najdeš, dáme se za něj oddat. Na těch Lázeckejch lukách ztratil Tomášek dukát: „Jdi ho, má milá, hledat, dáme se spolu oddat.“ Andulka dukát našla, panu faráři nesla: „Tu máš, faráři, oddej, vždyť je Tomášek hodnej.“
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“
Ten zdejší pan farář pěkně káže, rozdává obrázky u oltáře;[44] já na to kázaní taky pudu, o jeden obrázek prosit budu. Ten zdejší pan farář: milostivej, on mi dal obrázek, ten je živej; kam já ho, přesmutná, kam já ho dám, když pro něj místečka nikde nemám! Dám-li ho za rámek, 2) nevejde se; dám-li ho do truhly, udusí se: dám já si ho za stůl, sednu k němu: on mně dá hubičku, a já jemu. Klatovska. – Srov. Suš. 474; Kol I, 241. 2) Dám-li si ho za sklo, pořeže se; dám-li ho do knížek, nevejde se: dám ho do postýlky pod peřinu, budu se s ním těšit celou zima.
Jdi měsíčku polehoučku přes ten panskej dvůr: nemysli si, má zlatá panenko, že já budu tvůj. Straka skáče po zahrádce, hledá zrnéčko: nemysli si, má zlatá panenko, na mé srdéčko. Straka skáče po zahrádce, drží v hubě klas: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu zas. Svět měsíčku polehoučku přes ten panskej les: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu dnes. Co ten ptáček s cliocholickou nad námi lítá? co nám nese za novino, že nic neříká? Nese, nese ti novina, nese takovou: že tvůj ze všech nejmilejši chodí za jinou. Co ten ptáček s chocholickou nad námi lítá? co nám nese za novinu, že tak štěbetá? Nese, nese ti novinu, nese takovou: že už tu tvou nejmilejši čepiti budou. Milá sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozplítati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, pro svůj věneček: však ti pěkně bude slušet bílej čepeček!
Družička. Kdo chce míl o svatbě růži živou, ten nesmi milovat žádnou jinou: pán Bůh vládne, komu padne, musí ji milovat, až mu svadne. Družba. Já ji chci milovat, já ji chci mít; budu ji milovat, kdy budu chtít: při snídaní, při obědě, a večír vezmu ji do postele.
Až my pojedeme přes ten les, nepadni, koníčku, přes pařez. Až my pojedeme po hrázi, koníček podkovy zuráží. Počkej, koníčku, zvedni nožičku, já tobě přibiju tvou podkovičku!
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.
Co pak tě tvá máma dala, že tě tak mladičkou vdala? „Dala mně muže trapiče: ten mně mou hlavu roztluče!“
Hezké zboží máme, komu je prodáme? ten kdo je kupuje, ten je potřebuje, tomu je prodáme.
Ach můj vínku zelený! už tě s hlavy skládám, a ten bílý čepeček na hlavičku dávám: abych v něm chodila, a se v něm těšila, do svý smrti nejdelší s hlavy ho nedala! Ach vy mily družičky! co za mnou stojíte, a mě smutnou nevěstu zhola nebráníte? až přijde ten váš čas, nebudu bránit zas, vemu bílý čepeček, vám na hlavu dám zas.
Sundej ty, Vavroušku! sundej svůj věnec: vždyťuž nynčko nejsi žádnej mládenec. Hanka pannou byla, pentle nosila: ona je pro tebe sundat musila. Sundej ty, můj chlapče! sundej ten věnec: jak už z tebe není žádnej mládenec. Když jsem pannu byla, pantle jsem měla: já jsem je pro tebe sundat musela!
Poslechněte lidi málo, co se je před lety dálo, kterak jedna svatba byla, moc diváků přivábila. Ženich ten byl z Chudé Třídy, a nevěsta z Ženské Bídy, prohlášeni jsou v Jekově a oddáni v Nebylově. Družba ten byl z Drbalova a mládenec z Vyhnanova, družka byla ze Strojetic a kuchařka od Odřetic. Piva, vína bylo dosti, každý pil po své libosti; a když po obědě bylo, všecko se to k tanci mělo. Na skřipky hrál od Šumavy, a na šalamaj z Vratislavi; a na trouby co troubili, od Mrázova kdesi byli. Ze Strakonic byl s dudama, od Trhanova s kobzama, s trumarínou od Dobřína a s kejdama z Kokořína. Frkoč foukal jeden z Lomu: divili se lidé tomu, kde jsou takovou čeládku shledali k tomuto sňatku. Bylo jest to hodování, přes příkopy tancování! Rozešli se po tom čase – nevím, kde se sejdou zase.
Vímť já ptáčka jednoho, dudek se jmenuje, který se oženit chce: sojku brát si bude. Na tu svatbu veselou bylo moc pozvaných, to z rozličného ptactva, jak velkých, tak malých. Zlatohlavý strnádek ten jest byl za družbu, a radostný skřivánek zval hosty na svatbu. Křepelka za družičku, ta jest věnce vila, pannu sojku nevěstu na oddavky vedla. Krkavec je oddával, jestřáb za svědka stál, že nejsou žádny přátelé, všem se zakazoval. Havran byl za kuchaře, ten jim oběd strojil: však ho všickni poznají, kterak se začernil. Slavík dělal muziku, když po jídle bylo, a tak, co hostu bylo, všecko tancovalo. Unavila se sojka, spat se odebrala, kdežto švitorná straka postel jí vystlala. Svatba se dokonala, písničku zavírám, na které já taky byl a na ni se díval. Stala se roku toho, a podnes se stává: když dudek k sojce přijde, svatba je hotová.
Vzal jsem si babičku stařičkou, myslil jsem, že něco má: ona má v komoře kohouta, ten jí tam kokrhává.
Hodnou ženu mám, nechlubím se vám: je to dobrá hospodyně, kde si smyslí, tu si sedne, to vám povídám. Studenou vodou chléb zadělává: když jí zůstane jako brus, nesmí ho dát žádnýmu kus, mně vinu dává. Že jsem jí dřiví naštípal křivý; že má k chlebu rovny býti, suků žádnejch nemá míti, z toho mne viní. Pořádek u vás ten není n nás: jeden střevíc pod lavicí, druhej v řezací stolici – to není u vás! Co vám víc povím: bílá co komín, sukni nosí k jedny straně, cíp od šátku na rameně – víc vám nepovím!
Skřivánek, malý pták, nikdy nezahálí: ve dne, v noci pracuje, pána Boha chválí. Dělejme my taky tak, jako ten skřivánek: ‚ v jedné ruce panenku, v druhé ruce džbánek.
Pivíčko je naše, šenkýřův je žbánek; kdo nám ho navařil? ten Chuděnskej sládek.
Že to pivo nevypiju? že to pivo vypiju! že ten žbánek o ten trámek, že ho taky rozbiju. Že to pivo nevypiju? že to pivo vypiju! tamhle stojí můj kamarád, já mu taky připiju!
Nepůjdu já přes ten háj, kudy ovčák ovce hnal: půjdu radši silnicí, za tou, hezkou dívčicí, kdyby mně ji pán Bůh dal! Nepůjdu já přes ten les, kudy řezník ovci nes‘: půjdu radši silnicí, kudy chodí chasníci, kudy šenkýř pivo vez‘.

Pages