k

Displaying 1 - 100 of 829
Käďe k vám, käďe k vám dleučatá chodiť mám
Vela vodi ujdze, pókim ja k vám pojdzem
Akože ja puoďem k neznámej
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.
Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mne štěkávával; já mu házel z kapsy kůrky: pust mě, pejsku do komůrky. Na okýnko jsem ťukával, vaši dceru jsem volával: vaše dcera velmi pyšná, ani za mnou ven nevyšla.
Proč vy sem k nám, hoši, jdete, když s sebou nic nenesete? – My jdeme pro červenej šátek, pomilovat vašich děvčátek.
Která bude má, než ta maličká: vona štěbetá jak vlaštovička. Vona štěbetá, vona se točí, když se khezkej chlapec přibočí.
Dlouho holečku, dlouho k nám nejdeš: já jsem myslila, že už nepřijdeš! Když jsi k nim přišel, pojď večer s námi: však nejseš cizí, jseš dobrý známý.
Přiletěl ptáček z cizí krajiny; přines mi psaní, v něm pozdravení. Bych se podíval do země České, že jsou tam v Čechách panenky hezké. Češkakaždá na jazyku med; a když ji pozná, pak je jako jed. Zůstanu raděj v naší krajině, najdu si děvče švarné v Moravě. Moravka každá jak rovná svíce, každá má k chlapci upřímné srdce.
Když jsem šel jednou k panence mojí, svítil mi měsíc a jasné hvězdy. Když jsem tam přišel, ona nespala, venku pod stromem na mě čekala. „Nechoď, holečku, do mé komory, neb ti podkovky tuze cinkají. Ostanem raděj venku pod stromem a tu se spolu těšili budem.“
Jen ty mě, koníčku, pěkně nes, dostaneš ovíska ještě dnes. Až ty mě k mej milej doneseš, pěkné si hlavičkou zatřeseš.
Má zlatá panenko! jak se máš? až zejtra k vám přijdu, co mně dáš? „Přinesu koláče na míse, naleju ti piva, napí se.“
Jak pak se, má milá, jak pak se máš? „Ach mám se – když ty nic o mé nedbáš. Do hospody přídeš, pivo piješ: a na mě nbohou nezpomeneš!“ Kterak pak mám na tě zpominati: když vaši zbraňujou k tobě jiti? „Jen tomu, holečku, nikdy nevěř: i vždycky se ptají, ‚ proč k nám nejdeš?“
Jen ty k nám, Matoušku! jen ty k nám choď: nechávej v zahrádce pod okny bot. Panímáma praví: „Čí to boty?“ – To jsou Matouškovy od roboty.
Záhon petržele, záhon máku: Nechoďte k nám, hoši, do baráku. Záhon petržele, záhon prosa: nechoďte k nám, hoši, když je rosa. Záhon petržele, záhon mrkve: nechoďte k nám, hoši, až se smrkne. Záhon petržele, záhon zelí: nechoďte k nám, hoši, až v neděli.
Má milá, má milá! černé oči máte: povězte, řekněte, čím je umejváte? „Já jich neumejvám, leč jen za den jednou, v tom našem potoce vodičkou studenou.“ U potoka stála, napájela páva: povězte, má milá, kdo u vás bejvává? „Nevím, sama nevím, ale dnes se dovím: přijďte k nám z večera, jistotně vám povím.“
Červená růžičko, co se nerozvíjíš? co k nám, můj Jeníčka, co k nám už nechodíš? „Kdybychk vám chodil, ty bysi plakala, červeným šátečkem oči utírala.“ Proč bych já plakala, když mne nic nebolí? milovali jsme se, jako dva holubi. Jako dva holoubky, jako dvě hrdličky: já jsem ti dávala upřímné hubičky. Upřímné hubičky – falešná tvá láska: nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na té naší faře, tenkrát budu říkat bratru tvému šva’ře. Bratru tvému šva’ře, matce panímámo; budu jí líbávat ruce každé ráno. Ruce každé ráno, nohy každý večír: a to všecko proto, že jsi ty můj přeci.
Ráda jsem, Jeníčku, ráda jsem tě měla, dokud jsi nechodil ještě za jinejma. Jednou jdeš k Anince, podruhé k Marjánce: když jsi hezkej chlapec, každá tě ráda chce.
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: komu ty se dostaneš, má zlatá holčičko? Koulely se, koulely dvě naproti sobě: komu bych se dostala, než, Jeníčku, tobě? Komu bych se dostala, než, můj milej, tobě: ty jsi hezkej, já taky, šikneme se k sobě.
Leť, můj poslíčku, jako pták k potěšení mému, pozdravuj ho nastokrát a dej vědět jemu: Že ho věrně miluju, ve svém srdci nosím: aby přišel večer k nám, že ho pěkně prosím.
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného.
Náš Honzíček, maly poupě, šoupával on se po sloupě nahoru, pak dolů kpotockejm do dvoru. Zápotocká to viděla, starému to pověděla: „Pudu tam! je-li tam, já mu hodně vylupám!“ Honza slyšel hubováni, nechal dívčky milování, utíkal, pospíchal, by ho starej nedostal.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček.
Až ty pojdeš k nám, nechodívej sám: vezmi s sebou kamaráda, panímáma bude ráda, přes zelenej háj. V zeleném háji na tě čekají: zabijou tě pro Ančičku, zakopají pod jedličku, tam tě nechají. Až ty půjdeš k nám, nepřicházej sám: vem si s sebou kamaráda, a já tomu budu ráda, ne– a ne– a nepřicházej sám. V zeleném háji na tě čekají; nechodívej, můj holečku! zabijou tě pro tvou dívčku, tam tě, tam tě, tam tě nechají. „Když mě zabijou, vostanu ležet: bude pro mne má hubička, červená bílá růžička, kvílet, kvílet, kvílet a želet.“
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
Ančičko vstaň, já už jdu k vám: půl čtvrtý hodiny v Klášteře odbily; Ančičko vstaň, já už jdu k vám. Někdo jde k nám, já ho neznám: má modré očičky, růžové tvářičky, až přijde k nám, pak ho poznám.
Stojím pod okny celý promoklý jako myš: panenko zlatá! otevř mi vrata, jest-li smíš. „Ráda bych já tě k nám do světničky pustila: ale nemáme v celém stavení svítidla.“ „Dej si, můj milej, grešli na svíčku, já dám dvě: pak se budeme spolu těšiti až do dne.“
Paňmámo! milej jde k nám: jakou mu večeři dám? Večeře hotová, pečínka skopová, pivíčko přinešeny pro moje potěšení. Paňmámo! milej jde k nám, jakou mu postýlku dám? Postýlka dubová, peřinka prachová, běloučké povlečení pro moje potěšení. Panímámo! milej jde k nám, jakou já mu večeři dám? Večeře hotová: pečínka skopová, ještě k tomu pivíčka žbán.
Míšeňská jablíčka – pojďme na ně: budem je vařívat na smetaně; pozveme Mařenku, mou zlatou panenku, taky na ně. Má zlatá Mařenka v komůrce spi; přišel k ní Jeníček, probudil ji: Pí, moje Mařenko, má zlatá panenko! na mé zdraví. „Proč bych já na vaše zdraví pila? vždyť já nejsem žádná vaše milá.“ Jsi, moje Mařenko, má zlatá panenko, žádná jiná. „Vždyť jsou mi to lidé povídali, že jste prej za jinou chodívali?“ Nevěř, má Mařenko, má zlatá panenko! lidi lhali!
dycky mně matička říkávala, abych se mládencům vyhýbala: a já přeci mám je v srdci: však jsou li mládenci hodní chlapci. Když jsem šla v neděli na mši ranní, potkal mě mládenec k milování: pěkný tváře, modry oči – div že srdéčko mi nevyskočí!
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.
Nepůjdu k rychtáři do dvorečka: mají tam černýho Pozorečka; já vždycky: „Pozorku!“ on ještě touž: ty bys mě, nešťastnej Pozorku, kous!
Nechoďte, mládenci, k panskej Mařeně, sice vás jako mě psema vyžene: když jsem tam přišel, pes na mě vyšel, musil jsem se vrátit, sotva jsem ušel.
Zazpívej, slavíčku, vesele na tej naší dolině: co mi je od Boha souzeno, však ono mne nemine; nechť si lidi mluví, co chtějí, co mně mou milou odvádějí: jest-li mně má milá chtít bude, žádnej jí neodvede. Když jsem k mej panence chodíval, svítíval mi měsíček; když jsem se zas domů vracíval, bejval bílej deníček. Vyběhla za mnou do sádečku: „Brzo-li k nám přídeš, holečku? když tebe, můj zlatej, nevidím, ztrápená celá chodím.“
Nechoď tam, poď radš k nám, já jsem holka vonačejší; poď radš k nám, nechoď k ní, já jsem holka vonačí: jest-li ona bohatější, já jsem za to upřímnější; nechoď k ní, pod radš k nám, já tě ráda uhlídám.
Stála na potoce v modry šněrovadce, a měla sukničku popelavou, šáteček růžový, fěrtoušek kmentový: bylo to děvčátko k milování!
K Lužanům je cesta zaprášená všecka, komu se nestejská po ní chodit? komu se nestejská, když je holka hezká, komu se nestejská vyprovodit? K Pažežnici cesta trníčkem vobrostlá, komu se nestejská po ní chodit? mně se tam nestejská: je tam holka hezká, vona mě chodívá vyprovodit.
Dovez mě, dovez, můj vranej koníčku, dovez mě, dovez, za mou milou: jest-li mě dovezeš, já ti dám, co jen chceš; dovez mě, dovez, dám ti oves. Přenes mě, přenes, můj vranej koníčku! přenes mě, přenes, přes ten černej les: až ty mě přeneseš, k mej milej doneseš, dostaneš k večeři zlatej oves. Čel. II, 29.
Tamhle za vodou dvě holky s trávy jdou, potřebovaly by převezení: vstávej převozničku, převez mou holčičku, aby mi nepřišla k utopení.
Vzdor na vzdor někomu do našeho domu, vzdor na vzdor někomu do našich vrat: rostou tam dvě růže, žádnej k nim nemůže, žádnej jich nemůže pomilovat. „Já nejsem žádnej pes, abych k vám oknem lez; já nejsem žádnej pes, ani šelma: až já budu chtíti l) vaši dceru míti, nepůjdu já oknem, půjdu dveřma.“ 1) kdybych já šelma byl, já bych k vám nechodil, já bych k vám nechodil přede všema.
Přijď k nám ve dne, sedni si vedle mne, přijď k nám ve dne, sedni vedle mne: dej nám přinést piva, abych se napila; já dám na stůl chléb a sejr a sůl.
Pře– má milá kmotra, jste-li vy tak chytrá, abyste vy věděla, co v lucerně mám? mám tam Ančičku, mého srdce svíčku – až já ji dostanu, posvítím si k vám.
Proto jsem tě nechtěl, že’s tuze ospalá, proto jsem tě nechtěl, že tuze spíš: já jsem k tobě přišel, zase jsem odešel, dal jsem ti hubičku, ty nic nevíš.
Andulko, mé dítě, vy se mně líbíte; Andulko, mé dítě, já vás mám rád! Ani mi to lidi nepřejou, že chodím za tebou; ani mi to lidi nepřejou, že chodím k vám. Truc na truc někomu do vašeho domu, truc na truc někomu do vašich vrat. Ani mi to lidi nepřejou, že chodím za tebou; ani mi to lidi nepřejou, že chodím k vám.
Stála na zahrádce v zlaté šněrovačce. Měla čepec zlatý, vlásky kudrnaty. Košilicka tenká, šila ji panenka. Šila ji z hedbáví v tom zeleném háji. Šila, vyšívala, žalostné plakala. „V té zámecké věži tam můj milý leží. Vartu k němu dejte, ať mi neodejde.“ Vartu k němu dali, čtyry kyrysary. A y širokém domě sedlali mu koně. „Koně mně sedlejte, dlouhý palaš dejte. K tomu karabinu za mou mladou ženu.
Vsadila jsem záhy dosti, pěknou růži k svej libosti; ach, růžička opadává, můj milej mne zanechává. Zanechává a mne nechce, že já nemám na tisíce, na tisíce, ani na sta – zarostla k nám travou cesta. Měla jsem milého chlapce, což je po něm, když mne nechce? když k nám přijde, pořád sedí, ani slova nepromluví. Ožeň se, holečku, ožeň, vem si, která je ti roven: na poctivost jsem ti rovná, na bohatství není možná!
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.
K Pažežnici cesta húzká, 1) celá trníčkem porostlá; to trníčko bíle kvete: má panenko, votevřete! Má zlatá Spaněvská cesto, což je mně po tobě teskno ani tak ne po cestičce, jako po tě, má dívčice! „My zlaty Spaněvsky háje, já na vás zpomínám stále: ani tak ne po háječku, jako po tě, můj holečku! My zlaty Spaněvsky dráhy, jak jste vy se zelenaly: zazelenejte se eště, moje srdéčko potěšte!“ Tam na těch Spaněvskejch lukách já slyšel kukalku kukat; kukalička zakukala, má panenka zaplakala. Kukalka kukala kuku: „Podej mně, můj chlapče! ruku, podej ruku, podej pravou, zarostla k nám cesta travou. Podej ruku, podej vobě, že se nedostáném sobě: ani za rok, za dvě léta, ani do skonání světa!“ 1) K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá atd.
Horo, horo, vysoká jsi! má panenko, vzdálená jsi, vzdálená jsi za horama – vadne láska mezi náma. Vadne, vadne, až uvadne! není v světě pro mne žádné, není žádné potěšení pro mne více k nalezení!
Ouvej, ouvej, co já dělám! měl jsem holku, už ji nemám; měl jsem děvče namluveny, jinej přišel, vodved mně ji. Až pojedu tou dolinou, moje koně řejhtat budou; ten podsední ten nejvíce, co mě nosil k mej panence.
Škoda je tě, synku, škoda je tě: pantáta tě nechce mít za zetě, ani dcera za milého; zanechej chození daremného. „Já toho chození nezanechám, dokud vaše dvířka nerozsekám, dvířka novy jasanový, že je konec toho milování.“ Už holečku, už je veta:[24] máma nechce tě za zeta, ani dcera za milého, nech chození daremného. „Já chození nezanechám, dokud vrátka neposekám, třeba byly z brusu novy: 1) abych věděl, kdo k vám chodí.“ 1) vrátka novy jasanový, že je konec milování.
K Lužanům je cesta během, celičká zavátá sněhem: kdo chce holku pomilovat, musí cestu prohazovat.
Byla-tě cestička šlapaná, šla tudy Anička, plakala. Šel tady Jeniček, vejsksl si; dohonil svou milou, stejskal si. „Což pak si, můj milej, stejskáte? zdaliž vy mou lásku neznáte? Přijité k nám, můj milej, v neděli, já vám dám věneček zelený.“ Jeniček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že jest ji Jeníček oklamal. Od Lipoltic stezka šlapaná atd.
dycky’s mi, měsíčku, svítíval, když jsem k mej panence chodíval. Svit ty mi, měsíčku, ještě dnes: však mi už svítívat nebudeš. Však mi už svítívat nebudeš: nepudu k mej milej už podnes.
Za vodou, za vodou, za vodičkou hrála tam má milá s holubičkou, hrála tam má milá s černým orlem: „Ožeň se, Jeníčku, s pánem Bohem!“ Já se ti ožením, ani nezvíš, ty mně mých ohlášek nezapovíš, ani mi oddavek strojit nedáš, toho ty, má milá, neuděláš. Když jsem tě nedostal za ženušku, vyvolím si tebe za družičku, abys mně naposled posloužila, věneček na hlavu položila. „To se ti, Jeničku, nemůže stát, pro lítost bych ti ho nemohla dát, pro pláč do kostela ani vejít: pro lásku falešnou musím umřít! Za to tě jen prosím, můj Jeníčku! bys při mém skonáni rozžhal svíčku, bys při mém skonání samotný stál, mé kalné očička zatlačoval! Zatlač mi očička, rozžhni svíčku, modli se otčenáš za dušičku: aby láska naše zapálená jedním plamínečkem vyhořela!“ Když jsem si tě nevzal za ženušku, vyžádám si tebe za družičku, za družičku za nejstarší, proto že’s byla má nejmilejší. „Já za tu družičku nemůžu být, nemohla bych pro pláč vínku uvít; vínku uvít, k oltáři jít – pro lásku falešnou musím umřít.“
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“
Mám velkejrmutek pro tebe, holečku, že jsi mne zanechal, ubohou děvečku. Když jsi k nám chodíval a mne jsi miloval, nemyslila jsem si, že bys mne zanechal! Když jsi mne zanechal, 1) děkuju ti z lásky: nebudem už spolu chodit na procházky. Děkuju ti, synku, za tvé milování: aby ti dal pán Bůh hojné požehnání! 1) Vždycky jsem myslila, že máš ke mně lásku: a tys mě ošidil, můj zlatý obrázku! Dřív jsi mne miloval, teď jsi mne zanechal: děkuju ti, synku, že’s falešný býval!
Pršelo, bylo tma, holubička zmokla,[25] nemohla doletět k milému pod okna. Nemohla doletět, vzkázaní vyřídit: Vzkázal tě, Andulko! tvůj milej pozdravit. „A já mu zas vzkážu, že já se nehněvám, aby jen k nám přišel, že já ho ráda mám.“
Pověz mně, má milá, kudy je cesta k vám? „Pod našima okny roste tam tulipán Pod okny tulipán, u stezičky strůmek.“ – Dej pozor, Andulko! aby tě nepodved. Jest-li tě podvede, pak si tě neveme, na koníčka vsedne, na vojnu odjede. „Neboj se, má milá, toho neudělám: pro jednu panenku na vojnu se nedám!“
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!
Ten Krumlovskejmek na zelenejch lukách: sedí tam můj milej, má nožičky v putách. Já jsem jeho milá, my se spolu známe: pusťte mě tam k němu, ať se rozžehnáme. Co pak jsi, můj milej, co pak jsi provinil? však jsi ty žádnému ničím neublížil! „Já jsem neprovinil, jen že jsem u vás spal: proto jsem železa na mé nohy dostal.“
Putovalo děvče z Prahy do Moravy, mělo modry oči cely uplakany. Putovalo předse od potoka k řece: Převez, převozníčku! mne švárnou dívčičku. „Nechci, nepřevezu, jest-li má nebudeš; dokud mi neslíbíš, že ty se mnou pudeš.“ Nechci a nepůjdu, nejsem tvoje milá, radši bych se zase zpátky navrátila. – Sedla na mezičku, zaplakala tuze, že jí stříbrný pás opásat nemůže. Natrhala klasů, přivázala k pasu: Kýž jsem nepoznala tu mlynářskou chasu! Když jsem ho viděla příliš opilého, měla jsem se vyhnout do pole šírého. Když jsem ho viděla ouzkou cestou jíti, měla jsem se vyhnout, kde slunce nesvítí. Když jsem ho viděla hořké pivo píti, neměla jsem sama na trávu choditi!
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
Ach žalude, žalude! jak jsi těžkej na dubě: pod tebou se celičkej dub k zemi ohýbe! Vždycky jsi mně sliboval, když jsi za mnou chodíval, dokud jsi mě, můj holečku, ještě miloval. Slibovala mi, jak sluší, zaklínal se’s na duši, že se naše věrná láska nikdy nezruší. Už je láska zrušena, už je všecka zkažena: do vodičky do hluboky je uvržena.
Když jsem já šel kolem lesa, byla velká rosa; sed jsem si tam pod stromeček, poslouchal jsem kosa. Kose, kose, černý ptáče! ty líbezně zpíváš, všecky panenky s trávy jdou, ty se na ně díváš. Všecky panenky strávy jdou, jenom moje nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Já zapřežu čtyry koně, pojedu si pro ni; povezu ji k doktorovi, který rány hojí. „Pane doktor, já vás prosím, vyhojte vy mně ji: já od ní chci zaplatí ti jako od svy mily.“ Všecky panenky s trávy jdou, jenom jedna nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Zapřáhněte čtyry koně, 1) a dojeďte pro ni; dovezte ji k doktorovi, ať jí rány zhojí. Náš pan doktor doma není, jen jeho mládenec: pan doktor jel do kláštera pro zelený věnec. V klášteře tvojí panence věnečků nevijou: to pro tebe, nevěrnice, že máš holku jinou! 1) Zapřáhněme koně vraný, pojedeme pro ni; dovezem ji do Mělníka k panu doktorovi. Aneb: odvezem ji k felčarovi, on mi ji vyhojí. Aneb: nežli pro ni dojedeme, zatím bude po ní.
Nad Dunajem, pod Dunajem, na zelenej louce hrály jsou tam tři panenky, hrály tam o věnce. Jedna byla Kateřinka a druhá Madlenka, třetí tu já nejmenuju – byla má panenka. Já jsem ji vzal za ručičku, vzal jsem ji za obě: Pojed, holka, pojeď se mnou, poplavem po vodě. „A já nechci, nepojedu, ty jsi šelma zrádce: pošlapala mně marijánku v tej naší zahrádce.“ Ta marjánka, rozmarýnka modrým kvítkem květe: připravila mě o věneček, co mi máma řekne! Já ho nemám, ty ho nemáš, nemáme ho oba: půjdem-li ho sobě koupit, kdo pak nám ho prodal“ Když jsem plynul po Dunaji k zelenému háji, viděl jsem tam tři panenky, o věnečky hrály. Jedna byla Rakušanka, ta druhá Moravka; třetí jmenovati nechci – byla má panenka atd.
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.
Až já odtud pryč pojedu, bude pro mě velkej pláč: budou pro mě holky plakat, které jsem já míval rád. A já taky plakat budu, až já odtud pryč pudu: pannu, kterou jsem miloval, víc milovat nebudu. Vykoukala z okýnečka, byla jako z růže květ; černé oči utírala, že se ji svět nepoved. Neplač, nekvil, nenaříkej, přijdu já k vám brzičko: přijdu ještě zejtra ráno, dřív než vyjde sluníčko. Vy hodiny, ach hodiny! co jste mi to vyvedly, že jste vy mne s mou panenkou. tak na krátce rozvedly? Jak rozvedly, tak rozvedly, už nás víc nesvedete: a vy mily černý, oči, kdy se dost vypláčete?
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.
Můj koníčekkný vraný, na něm pentle zelená: pověz ty mně, má panenko, jsi-li ke mně upřímná? „Já jsem k tobě upřímnější, než ty ke mně, můj milej: všedního dne k nám chodíváš, a v neděli jdeš k jinej!“
To soužení, to trápení, to je všecko pro tebe: že jsem musel nalámati sedům sáhů kamene. Sedům sáhů kameníčka, vosům sáhů dři víčka: k tomu je mé připravila moje zlatá hubička!
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Letěla tady labutě: ach kterak se máš, můj znej milejší, ach kterak se máš ve světě? „Lepší mi ve světě býti, nežli po tobě, potěšení moje, nežli po tobě toužiti. Toužení, to je velká moc: ještě je větší, potěšení moje, ještě je větší, než nemoc. V nemoci pošlu kkaři: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede na máry. V nemoci pošlu k doktoru: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede do hrobu.“
Jedna je cestička k Táboru, druhá je od Tábora: já tam tou cestičkou nepudu, já bych tam zabloudila. Já tam tou cestičkou nepudu, já bych tam zabloudila: pase tam můj milej koníčky, já bych ho zarmoutila.
Vímť já domeček, 1) a v něm okénko, pod kerým jsem stával, na tebe volával: Spíš-li, panenko? „Nespím, ach nespím! 2) dobře tě slyším; jenom že já tobě, potěšení moje, otevřít nesmím.“ Proč bys nesměla? Vždyť nejsi sama, ani ti nebrání, potěšení moje, tvá panímáma. Když neotevřeš, s pánem Bohem lež: nepřijdu já k tobě, potěšení moje, do roka podnes. Nežli rok vyšel, už zase přišel: jen že u své milé, holky roztomilé, lásky nenašel. Ach holka milá, co jsi myslila, že jsi naši lásku, můj zlatej obrázku, že’s ji zrušila? „Zrušila jsem ji ne o své vině: že jsou nás podvedli, od sebe rozvedli falešní lidé. Zrušila jsem ji pro lidské řeči: že jsou mi nepřáli, milovat nedali tvých černých očí.“ 1) Ach nejmilejši zlaté okýnko! 2) Spala jsem, nespím.
Včera neděle byla, já jsem doma nebyla: žala jsem travičku v zeleném háječku – svátek jsem nesvětila. Než jsem trávy nažala, celá jsem se požala: proto že, Jeničku! falešnou hubičku od tebe jsem dostala. V háji travičku žití – nechtějte to činiti, panny a mládenci s zelenými věnci! můžete se požiti. Včera přenešťastný den, kam se můj milý poděl? dostala jsem kvinde, šel k panence jinde, na mě snad už zapomněl!
Těš se, má panenko, těš! byl jsem já na pouti dnes: koupil jsem ti pouti, co tebe zarmoutí: že už moje nebudeš. Svez mé, můj koníčku, svez až přes ten zelenej les: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už nejdu k ní po dnes. Svez mě, můj koníčku, dál až přes ten zelenej háj: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už jsem si jinou vzal. „Žen se, můj holečku, žeň! na mě si taky zpomeň: že jsme se chtívali, spolu milovali, na to si taky zpomeň! - Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelenej les; dovez mě k mé milé, panence rozmilé, ať mě uhlídá dnes. Byl jsem na pouti dnes, něco jsem ti přines: přines jsem ti pouti, ta pout té zarmoutí – že mě nedostaneš. Ta pout kupovaná ta nebejvá stálá: bejvá nejstálejší, moje znej milejší, štolou zavázaná!
Ach cestičko, cesto ušlapaná, ach cestičko k mej milej! když jsem k vám chodíval, vaši dceru chtíval, chodil tam jinej. Já k vám chodil, vy jste slibovali, chodil jsem k vám každej den: když jsem já odešel, bned zas jinej přišel, já byl podveden. Škoda cesty, škoda kroků mnoho, škoda koně vraného, že mne mnohokráte k vám, bezpočtukráte nosil smutného!
V okýnku stála, ven vykoukala, byla co z růže květ: viděla svého nejmilejšího sem na koníčku jet. „Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede k nám: síň a světnička neumetená, co pak on řekne nám? 1) Matko, matičko, zlaté srdíčko! vyjděte k němu ven: až já umetu síň a světničku, zavoláme ho sem. Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede pryč – silnicí bílou za jinou milou – k nám už nepřijde víc!“ 2) 1) kterak pak vejde k nám? 2) za tou rychtářovic.
Kukačka kuká, holoubek vrká na zelenej volši: což ty si myslíš, můj. znejmilejší, že jsem já nejhorší? Ach nejsem nejsem, šáteček dej sem, á ti ho vyperu: abys měl bílej, až pudeš k jinej v sobotu k večeru. 1) 1) pozveš mě na svatbu.
Pod horou háječek, za horou jaloveček, na hoře černá věž: pověz mně, můj milej, Jeníčku rozmilej, jest-li že mě miluješ? „Já tebe už nechci, už tebe nemiluju, už tebe nemám rád: já mám holku jinší, ta je mně milejší, než ty’s byla dosavad.“ Kdybys ty byl hodnej, chodil bys pořád k jednej, chodil bys pořád k nám: ale že jsi na nic, máš upřímnost za nic a jdeš šidit zas jinam. Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, ,. tamhle je černý les: pověz mně, můj milý atd.
Nad tou vaši stodolou vlaštovičky zpívají, zpívají, ach zpívají! abych k vám už nechodil, že mi tebe nedají, nedají, ach nedají!
Podlé luk a podlé pole pojď, má milá, vyprovoď mě, až k tomu rybníku na tu hráz; pojď, má milá, vyprovoď mě, už mám čas. „Já bych z toho srdce ráda, kdyby panímáma dala; to co mé srdéčko miluje, to mně naše panímáma zbraňuje.“ Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne tam k tomu rybníčku na tu hráz, pojď, má milá, vyprovoď mne, už je čas. „Já bych tě vyprovodila, kdyby máma nebránila: panímáma nesvolí dokonce, radši ani neobtěžuj své srdce.“
Pod našima okny teče vodička – napoj mně, má milá, mého koníčka ! „Nechci, nenapojím, já se koně bojím, že jsem maličká.“ Pod našima okny roste oliva – pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „K nám nikdo nechodí, neb o mě nestojí, že jsem chudobná.“ Pod našima okny roste z růže květ – pověz mně, má milá, proč tě mrzí svět? „Mne svět nic nemrzí, ale srdce bolí, plakala bych hned!“
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!

Pages