mi

Displaying 1 - 100 of 635
Ach, Bože, prebože, čo mi je
Sňíval sa mi tejto noci čudní sen
noc
Slubovali sce mi kravu aj s celatom
Mala som frajera, volau sa mi Miši
Spoza nášho hája, dievča sa mi klania
Keď zrne sa mi dvaja zhovárali
Takí sa mi v cejto noci zosnul sen
noc
Takí sa mi tamtej noci sňívau sen
noc
Virastou mi pod obluočkon ladníčok
Kedz som sa ja vídávala, bou mi svet
Sňívau sa mi tejto noci čujní sen
noc
V tej Pešti dva dubi, tan sa mi neľúbi
Ľúto mi je, ľúto i doma i tuto
Mať mi tak poviedala, že ja robiť ňemusín
Nariastou mi na zahumňí pupenec
Moscenickie štíre zvoni tag mi pekne zvonili
Pásla husy na jeteli, ptala se ho: „Přijdete-li?“ – „Přijdu, přijdu, jsem ti jistej, jen mi večeři uchystej!“
Už se Krumlovskej zámeček bourá: že se můj milej za jinou toulá. Toulá se, toulá, řekli mi lidé – až se vytoulá, však von zas přídě! Můj milej jede vod Prahy domů: já pudu zejtra naproti němu. Ach jede, jede čtyřmi koníčky: vzadu má vrané, napřed šimlíčky.
Na prahu stála, hezká se zdála, já jí dal hubičku, ona se smála. Jak s prahu sešla, tuze se lekla, že musím na vojnu, smutně mi řekla. Na vojnu půjdu, bojovat budu: bude-li pán Bůh chtít, přece tvůj budu.
Přiletěl ptáček z cizí krajiny; přines mi psaní, v něm pozdravení. Bych se podíval do země České, že jsou tam v Čechách panenky hezké. Češka má každá na jazyku med; a když ji pozná, pak je jako jed. Zůstanu raděj v naší krajině, najdu si děvče švarné v Moravě. Moravka každá jak rovná svíce, každá má k chlapci upřímné srdce.
Když jsem šel jednou k panence mojí, svítil mi měsíc a jasné hvězdy. Když jsem tam přišel, ona nespala, venku pod stromem na mě čekala. „Nechoď, holečku, do mé komory, neb ti podkovky tuze cinkají. Ostanem raděj venku pod stromem a tu se spolu těšili budem.“
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.
Ten panskej dvoreček ten se bělí, slouží tam můj milej, mně se líbí; slouží, slouží, slouží v panským dvoře, on se tam červená jako růže. Ten Řečičky zámek pěkný bílý, slouží tam můj milý, mně se líbí; je pěkný červený, jako kvítí: kýž mi ho je možná políbili!
Zdálo mi se, zdálo, že se od bor mračí: a to se černají mé panence oči. Zdálo mi se, zdálo o východní záři: a to se zardělo mé panence v tváři. Zdálo mi se, zdálo, že se rozednělo: a to se svítilo mé panence čelo..
V té naší zahrádce pěkně roste kvítí, do těch našich oken pěkně slunce svítí. Pod večer na nebi jasná hvězda vyšla: že za mnou má milá do zahrádky přišla. Do zahrádky přišla, podlé mne si sedla; nezůstala dlouho, hnedky zas odběhla. Neořu, neseju, přece se mi rodí: mám já potěšení, samo za mnou chodí. Nechodí, nechodí, přišla jenom jednou, jako ta ovečka za zelenou travou.
Kdybych já moh býti, kde je mé myšlení: tam kde se prochází moje potěšení! Kdyby mi nebyly hory na závadě, viděl bych mou milou chodit po zahradě. Chodit po zahradě trhat modré kvítí: ach, to sám pán Bůh ví, budu-li tě míti! Hory, Černé hory, ustupte na stranu: ať přece mou milou za ženu dostanu.
Měla jsem milého, umřel mi na klíně: dala jsem mu dělat truhličku v Kolíně; truhličku v Kolíně, a víko v Kostelci: abyste věděli, falešní mládenci!
Co je ti? co je ti? že se na mě hněváš, že mi ani na dobrou noc pár hubiček nedáš? „Nehněvám, nehněvám, ale je mi líto, že za jinou chodíváš – povídali mi to.“
Šla panenka pro vodu, měla novou nádobu; potkal ji tu pán, roztlouk‘ on jí džbán. Šla panenka, plakala, svého džbánu želela: Třeba vy jste pán, zaplatte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán šateček 1) ti dám.“ Děvče šátek nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mi džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán prsten tobě dám.“ Děvče prsten nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán vezmu si té sám.“ Děvče víc neželelo, ale bylo veselo: „Za zelenej džbán dostal se mně pán!“
Já jsem chlapík z Moravy, má panenko, nevěř mi: já jsem tak jako pták, pomiluju, nechám tak.
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá!
Ztratila jsem pantoflíček ve pšenici, ztratila jsem pantoflíček v žitě: jen ty mi ho, můj Honzíčku, hledej, ztratila jsem pantoflíček levej.
Za tím naším háječkem zraje pěkný žito: můj milej je daleko, je mi ho přec líto. Já mu pudu naproti, vemu pěkný šaty, dám mu hezkou hnbičku a srdéčko taky.
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou naříkala má panenka, že prej chodím za jinou. Nevěř tomu, má panenko, nevěř ty nic žádnému: já nechodím než za tebou, a jinou si nevěrnu. Já bych za tebou nechodil, kdybys nebyla hezká: když já tejden tě nevidím, po tobě se mi stejská.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý!
Můj milej, rozmilej, to ty mně udělej: kramflíčkem zaklepni a klobouček smekni, poklonu udělej. Když pannu navštívíš, rodiče pozdravíš, pak si sedneš zticha, srdce panně vzdychá, že na ni nemluvíš. Můj milej, rozmilej! toho mi nedělej, bys chodil za jinou, když už máš svou milou, bud ke mně upřímnej.
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
Stojím pod okny celý promoklý jako myš: panenko zlatá! otevř mi vrata, jest-li smíš. „Ráda bych já tě k nám do světničky pustila: ale nemáme v celém stavení svítidla.“ „Dej si, můj milej, grešli na svíčku, já dám dvě: pak se budeme spolu těšiti až do dne.“
Míšeňská jablíčka – pojďme na ně: budem je vařívat na smetaně; pozveme Mařenku, mou zlatou panenku, taky na ně. Má zlatá Mařenka v komůrce spi; přišel k ní Jeníček, probudil ji: Pí, moje Mařenko, má zlatá panenko! na mé zdraví. „Proč bych já na vaše zdraví pila? vždyť já nejsem žádná vaše milá.“ Jsi, moje Mařenko, má zlatá panenko, žádná jiná. „Vždyť jsou mi to lidé povídali, že jste prej za jinou chodívali?“ Nevěř, má Mařenko, má zlatá panenko! lidi lhali!
Vždycky mně matička říkávala, abych se mládencům vyhýbala: a já přeci mám je v srdci: však jsou li mládenci hodní chlapci. Když jsem šla v neděli na mši ranní, potkal mě mládenec k milování: pěkný tváře, modry oči – div že srdéčko mi nevyskočí!
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!
Na našem sádečku je travička, žádnej ji neseče, je drobničká, je drobničká, jen se plazí: po ní mě má milá vyprovází. Půjč mi, má panenko, lucerničku, abych si posvítil na cestičku, je-li suchá nebo bláto: cestička se svítí jako zlato.
Petrovický zámek mezi horama: nezapomeň na to, co jsi mi dala! „Dala, dala, dala jsem vyšívaný harasem pěkný bílý šátek s tulipánama.“
Šla panenka do Vamberka, nesla v nůši kuřata; potkal on jí její milej, že jí nůši rozšlapá. „Truc na truc, můj milej! nebuď tak zlobívej: kuřata si třeba pober, jen mi nůši nešlapej.“
Zazpívej, slavíčku, vesele na tej naší dolině: co mi je od Boha souzeno, však ono mne nemine; nechť si lidi mluví, co chtějí, co mně mou milou odvádějí: jest-li mně má milá chtít bude, žádnej jí neodvede. Když jsem k mej panence chodíval, svítíval mi měsíček; když jsem se zas domů vracíval, bejval bílej deníček. Vyběhla za mnou do sádečku: „Brzo-li k nám přídeš, holečku? když tebe, můj zlatej, nevidím, ztrápená celá chodím.“
Stála na pavláčce v kmentovej košilce, šněrovačku měla s portičkama; a já pořád prosil, klobouk v ruce nosil, aby mi ustlala peřinkama. Ona mi povídá, že ještě je mladá, že ještě husičky neškubala; až bude škubali, že mi chce ustlali pěknejma bílejma peřinkama.
Když jsem šel od milý, pěkně mi troubili, kukačka na dubě zakukala: kukačka kukala, má milá plakala, že sobě Jeníčka rozhněvala. Jeníčku můj milej! proto se nehněvej, že jsem já za tebou nevyšla ven; proto se nehněvej, příčiny nehledej: jest-li se ti líbím, jen si mě vem.
Tamhle za vodou dvě holky s trávy jdou, potřebovaly by převezení: vstávej převozničku, převez mou holčičku, aby mi nepřišla k utopení.
Hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen když mě potkáš, pozdravení dej; hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen mi pozdravení dej: a když mě potkáš, pozdravení dáš, budou lidi myslit, že se nehněváš; hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen mi pozdravení dej.
Andulko, mé dítě, vy se mně líbíte; Andulko, mé dítě, já vás mám rád! Ani mi to lidi nepřejou, že chodím za tebou; ani mi to lidi nepřejou, že chodím k vám. Truc na truc někomu do vašeho domu, truc na truc někomu do vašich vrat. Ani mi to lidi nepřejou, že chodím za tebou; ani mi to lidi nepřejou, že chodím k vám.
Stála na zahrádce v zlaté šněrovačce. Měla čepec zlatý, vlásky kudrnaty. Košilicka tenká, šila ji panenka. Šila ji z hedbáví v tom zeleném háji. Šila, vyšívala, žalostné plakala. „V té zámecké věži tam můj milý leží. Vartu k němu dejte, ať mi neodejde.“ Vartu k němu dali, čtyry kyrysary. A y širokém domě sedlali mu koně. „Koně mně sedlejte, dlouhý palaš dejte. K tomu karabinu za mou mladou ženu.
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko suchopáru. Jak nažala, ohledla se, kde Janeček koně pase. Pase on je na dolině, na té mladé jetelině. Jezte, koně, však je dobrá – moje milá je podvodná. Koupil jsem jí pentli modrou: tu máš, holka, na rozchodnou! Když tu pentli zaplítala, vždycky nad ní zaplakala. „Kde je ten, co mně ji koupil? mé srdéčko mi zarmoutil!“
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“
Když jsem já šel od mé dívčky, svítily mi dvě hvězdičky. Jedna světlá, druhá tmavá: ach můj Bože! kde je ta má? Ach ta světlá, ta je tvoje, a ta tmavá, ta je moje. Hvězdo tmavá! rozsvětli se: má panenko! rozmysli se. Jak pak se mám rozmysliti, když si tě nemíním vzíti? Kámen mlejnský, ten je těžký: ještě těžší stav manželský. Kámen mlejnský se omele, stav manželský se nezdere. Kámen mlejnský se udrtí: stav manželský až do smrti!
Má panenko starodávná! pro tebe mne nechce žádná; pro tebe mne nemilujou, 1) na tebe mi ukazujou. Kdybych věděl, že má budeš, dal bych dláždit, kudy pudeš; dal bych dláždit dlaždičkama, kudy chodíš nožičkama. Slunce stojí nade mlejnem, kdepak se my zase sejdem? sejdeme se na cestičce, dáme sobě po hubičce. 1) Pro tebe mne nemiluje, prstem na tě ukazuje.
Nevím, nevím, kudy cesta – zarostla mi travou všecka; zarostla mi jetelinkou, bych nechodil za hubinkou. Koupil jsem jí šněrování stříbrem, zlatem premovaný, šněrování, zlaté přazky na závazek naší lásky. „Kdo pak se tě, synku, prosil, abys ty mi dary nosil? ty jsi nosil, já jsem brala, jiného jsem milovala.“
Vždycky’s mi, měsíčku, svítíval, když jsem k mej panence chodíval. Svit ty mi, měsíčku, ještě dnes: však mi už svítívat nebudeš. Však mi už svítívat nebudeš: nepudu k mej milej už podnes.
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!
Za vodou, za vodou, za vodičkou hrála tam má milá s holubičkou, hrála tam má milá s černým orlem: „Ožeň se, Jeníčku, s pánem Bohem!“ Já se ti ožením, ani nezvíš, ty mně mých ohlášek nezapovíš, ani mi oddavek strojit nedáš, toho ty, má milá, neuděláš. Když jsem tě nedostal za ženušku, vyvolím si tebe za družičku, abys mně naposled posloužila, věneček na hlavu položila. „To se ti, Jeničku, nemůže stát, pro lítost bych ti ho nemohla dát, pro pláč do kostela ani vejít: pro lásku falešnou musím umřít! Za to tě jen prosím, můj Jeníčku! bys při mém skonáni rozžhal svíčku, bys při mém skonání samotný stál, mé kalné očička zatlačoval! Zatlač mi očička, rozžhni svíčku, modli se otčenáš za dušičku: aby láska naše zapálená jedním plamínečkem vyhořela!“ Když jsem si tě nevzal za ženušku, vyžádám si tebe za družičku, za družičku za nejstarší, proto že’s byla má nejmilejší. „Já za tu družičku nemůžu být, nemohla bych pro pláč vínku uvít; vínku uvít, k oltáři jít – pro lásku falešnou musím umřít.“
Měla jsem holoubka v truhle zavřeného, on mi však uletěl do pole šírého. Do pole šírého na zelenej doubek; tam sobě zahoukal můj zlatej holoubek. Nehoukej, nebroukej, můj zlatej holoubku; nedělej svej milej většího zármutku! „Já jí ho nedělám, dělá si ho sama; když já nejsem doma, s jinšími sedává. Já jí koupil pentli barvy proměnavé, by si proplétala vlásky kadeřavé. Já jí koupil jinou, a to pěknou bílou: by pamatovala, že byla mou milou.“
Kamarádko věrná, jako ruka jedna: já měla milého, ty’s mi ho odvedla. Ty’s mi ho odvedla a budeš se vdávat: neměla jsem já tě na tu trávu brávat! Na trávu, travidku do naší pšeničky; lidi říkávali, že jsme dvě sestřičky! Ani tak sestřičky, jako kamarádky: šívaly jsme spolu hochům pěkné šátky. Bývaly jsme spolu jako ruka jedna: já byla upřímná – ty jsi mne podvedla!
Široky, hluboky ty Vltavsky tůně: měl jsem já panenku, teď mi srdce stůně. Měl jsem já panenku, měl jsem ji dvě léta: teď mi ji odvedli – po lásce je veta. Co jsem se nachodil, co našlapal bláta: přec jsem tě nedostal, má panenko zlatá! Co jsem se nachodil, našlapal kamení: přec jsem tě nedostal, moje potěšení!
Daleké široké to Stupenské pole: po něm se prochází potěšení moje. Prochází, prochází, pláče a naříká, svoje bílé ruce za hlavu zakládá. Proč pláčeš, naříkáš, panenko rozmilá: když jsi mi od Boha souzena nebyla. Od Boha souzena od matičky dána: neplač, nenaříkej, není pomoc žádná!
Husaři, husaři! pěkné koně máte: já s vámi pojedu, kterého mi dáte? Buď toho bílého, neb toho vraného: já s vámi pojedu do pole šírého. Do pole šírého na studenou rosu: ještě se podívám na Skutečskou chasu. Ti Skutečtí chlapci jsou švární jonáci: jen škoda, přeškoda, že jsou z nich vojáci!
Kdyby mi tak bylo, jak mi bylo kdysi, když mne vozívaly vrany koně lysy. Kdyby mi tak bylo, jak mi bejvávalo, když mi ve dne v noci slunce svítívalo. Jedno od východu, druhy od západu, třetí mi svítilo přes naši zahradu. Svítilo mi slunce v modry kamizolce: když už svítit nechce, ať svítí komu chce!
Když jsi mne nechtěla, měla’s mi povědít, já jsem moh za tebou sedum let nechodit. Sedum let nechodit, peněz neutrácet, vraného koníčka darmo netrmácet.
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!

Pages