půjde

Displaying 1 - 24 of 24
Pod našima okny jsou dva rybníčky; plaval tam můj milej vrané koníčky: na jednom seděl, to dobře věděl, žp za jinou půjde – mně nepověděl. Však mi mé srdéčko dobře pravilo, že mé potěšení jinam chodilo! když je chodilo, ať chodí ještě: já o tě nestojím, falešný chlapče!
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Šel Jukel na pivo, na dobré pivíčko; šla žena pro Jukla: „Pojd domů brzičko!“ Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala pro psíka, aby pes Jukla kous: pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala je pro kej, aby kej psa mlátil: kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít atd. Poslala pro oheň, aby oheň kej pálil: oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat atd. Poslala pro vodu, aby oheň hasila: voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit atd. Poslala pro vola, aby vůl vodu pil: vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit atd. Poslala pro řezníka, aby řezník vola bil: řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit atd. Poslala pro bábu, aby odčarovala: bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít atd. Poslala pro čerta, aby čert bábu vzal: čert nechce bábu brát, bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít atd. Poslala pro hroma, aby hrom čerta tlouk: hrom začne čerta tlouct, čert začne bábu brát, bába začne čarovat, řeznik začne vola bit, vůl začne vodu pít, voda začne oheň hasit, oheň začne kej pálit, kej začne psa mlátit, pes začne Jukla kousat, Jukel už chce domů jít, že už se mu nechce pít: ach to dobré pivo, to dobré pivíčko!
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Na tom světě nic stálého, on je všecek márný, moje leta taky idú rovno s hodinami. A dy přijde amen, složá na mne kamen, duša v skrúšenosti půjde do věčnosti, půjde na examen. Tenkráte se každý doví, jaké to tam bude; budem-li met dobré skutky, dobře nám tam půjde. Ale ty zlé skutky, ty budú zármutky, ty nás budú hnísti, ty na srdci hrýzti, ach, po všecky věky! Ale na to žádný člověk předce dbati nechce, jenom sobě naplňuje každý svoje měšce. Nech je mladý, starý, předce je lakomý, statky sobě shání, hříchu se nechrání, až dojde na máry.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
[: Bude vojna, bude, :] [: kdo pak na ňu půjde? :] Kdož pak by šel jinší, chyba najmilejší. Na koníčka sedal, s pláčem sa s ňú žehnal. Čekaj mia do leta, do leta sedmého, až do úplného. Sedmý rok dochodí, milého tu není. Máti sa dcery ptala, budeš-i naň čekať lebo sa vydávať? Radši bych umřela, lež bych sa vydala. Slovo nevyřekla, hneď a i umřela. Milý z vojny jede, kůň pod ním smutně jde. Můj koníčku sivý, proč si tak truchlivý? Snad milá umřela lebo sa vydala? Milúčka umřela, v klášter je schována. Třikrát klášter objel, a dveří nenašel. Edem okenečko, co svítilo slunéčko, na divčino líčko. Milúnká děvečko, potěš mé srdečko! Prvej sem těšila, včilej už nemožu. S koněm sa zatočil, hořem sa rozpučil. Zhynul on pro milú, ona pro milého. Zhynuli obádvá, jeden pro druhého.
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.
Komenský dvorečku, aj, stojíš na kopečku; líčí ťa děvečka, aj, červenú hlínečkú. Červenú ťa líčí, modrú podrovnává, to tobě, šuhajku, na znamení dává. Komenský dvorečku, aj, podbere ťa voda, sú tam hodné dívky, bylo by jich škoda. Komenský dvorečku, žádný ťa nechválí, je v tobě jak v pekle, enom že nepálí. Nepálí, nepálí, ale pálit bude, až z teho dvorečka šohajíček půjde.
Sedí ptáček maličký, oj! na vysokém dubě, ohlédá sa na hory, oj! čili slunko vyjde. Slunečko už vycházá, oj! ale mně už zašlo, moje děvče povídá, že si druhého našlo. Vykopajte mi jámu, oj! jámu tam nad cestú, aby lidé poznali tú falešnú nevěstu. Nad hlavú mi zasaďte, oj! voničku červenú, a při nohách vykopte, oj! studýnku kamennú. Keď tam půjde má milá, utrhne si voničky, keď tam půjde jej milý, napije sa vodičky.
[: Škoda mojeho synečka, :] jeho dobrého slovečka. Jak on mi ho dobrý dával, dyž on za mnó chodívával.1) Mám já srdce jako kameň, hoří ve mně jako plameň.2) Hoří, hoří, nepřestává, že mě milý zanechává. Dyž zanechá, nech zanechá, šak už na mně jiný čeká. Jeden menší, druhý větší, majó obá černý oči. V tem Lipníku jarmak bude a můj milý na ňé půjde. Co mě kópíš na jarmace, ty moje upřímné srdce? Kópím já ti pentlu modró, to máš, milá, na rozchodnó. Dyž tu pentlu zapletala, přežalostně zaplakala. A kdež jest ten, jenž ju kópil, ten mé srdečko zarmótil.
Jidú ženci z rolí, přikrývajte stouy, stouy jaborové, užičky klenové. Kdo mně pro ně půjde, ten můj miuý bude; šeu mně pro ně synek, byuo mu Martinek, já sem mu slúbila svůj zelený vínek. Vínku můj, vínku můj, co ti mám uděuat? Mám-li ťa opustit? Alebo ťa nechat? Má panenko krásná, nestrhaj mia zjasna, trhaj mia na podzím, až sa já zhotovím.
Z jednej strany potoka, hanaj dynom dajnom, stojí linda, rokyta, hajdynom. Pod tú lindú stolica, na ní sedí děvčica. Maměnka ju česala, do vrkůčka spletala. Nespletajte na tuze, šak nebude na dlúze. Spletajte na slabúčko, půjde dolů brzúčko.
Jedeme, jedeme, chodníčka nevíme, dobří ludé víja, oni nám povíja. Půjdeme tú cestú, kde šel brat se sestrú. Půjdeme chodníčkem, kde šel syn s tatíčkem. Horami, dolami, půjde Pán Bůh s námi.
Spiéše sa rozlúčí Dunajek s písečkem, než sa já rozlúčím se svojím synečkem. Spiéše sa rozlúčí drobná rybka s vodú, než sa já rozlúčím, má panenko, s tebú. Spiéš voda Lidečkem hore zpátkem půjde, než na mé hlavěnce věneček zas bude.
Komenský dvorečku, co by do ťa hrom bil a toho švajčara co by napřed zabil. Komenský dvorečku, žáden ťa nechválí, je v tobě jak v pekle, enom že nepálí. Nepálí, nepálí, ale pálit bude, až ten starý švajčar z toho dvora půjde.
Poslala královna do Moravy psaní. Aby sa mládenci na vojnu chystali. Oni odepsali na široké listy, aby sa nebála, že jsú dycky jistí. Bude vojna, bude, bude verbovaná, půjde na ňu chasa samá vybíraná.
Chodí ptáček po zahradě, tratí pérka zelenavé; pusť to perko po tej vodě, půjde ono po slobodě. Bude i to perko plyvať, budeš mú galankú bývať.
Neber sobě, můj synečku, pro peníze babu, kde s ňú půjdeš, šohajíčku, pro velikú haňbu? Druhý půjde s mladú, ty se starú babú, uděláš si, můj synečku, mezi lidma haňbu. Dy s ňú půjdeš do hospody, dás si v tancu hráti, stará baba už u dveří bude ti mrmlati: Poď, márníče, dom spat, zanech mladých děvčat, šaks mě viděl, starú babu, měl jsi si mě nebrat.
Vlk seče, liška nahrabuje, komár na vůz dává, mucha utlačuje. Komár sa přisahá, že sa žénit bude, liška boty natahuje, že na svadbu půjde.