Šly panenky silnicí,
potkali je myslivci dvá.
„Kam panenky, kam jdete?
která to z vás budete má?
Ta maličká, ta je má,
ta má oči jako já mám;
Na krku má granáty,
mezi nimi dukáty jsou.
Jak pak já to vyvedu?
Já si pro ni přijedu tam,
Čtyrma koňma vranejma,
jako sedlák do mlejna jede.“
Jak pak se, má milá,
jak pak se máš?
„Ach mám se – když ty nic
o mé nedbáš.
Do hospody přídeš,
pivo piješ: a na mě nbohou
nezpomeneš!“
Kterak pak mám na tě
zpominati: když vaši zbraňujou
k tobě jiti?
„Jen tomu, holečku,
nikdy nevěř: i vždycky se ptají, ‚
proč k nám nejdeš?“
Což ten panský mostek
prohýbá se,
na něm je travička,
neseká se.
A pod tím mostečkem
drobné ryby,
tam je má panenka,
mně se líbí.
Šíte mně, matičko,
košiličku, a já si pojedu,
pro Ančičku.
Šíte mně, matičko,
vyšívanou,
že já mám panenku
pohaněnou.
„Kdo ti ji pohanil?“
Můj kamarád:
proto ji pohanil,
že ji má rád.
„Kdo ti ji pohanil?“
Všecky lidi:
a já ji nehaním,
mně se líbí.
„A když se ti líbí,
tak si ji měj,
na ty lidské řeči
nic nedávej.“
V té naší zahrádce
pěkně roste kvítí,
do těch našich oken
pěkně slunce svítí.
Pod večer na nebi
jasná hvězda vyšla:
že za mnou má milá
do zahrádky přišla.
Do zahrádky přišla,
podlé mne si sedla;
nezůstala dlouho,
hnedky zas odběhla.
Neořu, neseju,
přece se mi rodí:
mám já potěšení,
samo za mnou chodí.
Nechodí, nechodí,
přišla jenom jednou,
jako ta ovečka
za zelenou travou.
Kdo mně krmí koníčky,
když jsem u svý holčičky?
nechtěla mne domů pustit,
že až zajdou hvězdičky.
Hvězdičky se ztratily,
já byl eště u milý:
mý koníčky nekrmeny
přenáramně řejhtaly.
Mlčte, mlčte, koníčky!
naseču vám travičky,
abyste mi neřejhtaly,
když jsem u svý holčičky.
Žádnej neví jako já,
jak je cesta v noci dlouhá;
žádnej neví jako já,
jak je cesta v noci zlá.
Kdo mně krmí koníčky,
když já nejsem v noci doma?
kdo mně krmí koníčky,
když jsem u svy holčičky?
Kdo mně sklidí nádobí,
když já v noci nejsem doma?
kdo mně sklidí nádobí,
když já jsem u svý milý?
Vysoký jaloveček,
vysoký jako já:
kýž mi tě, má panenko,
kýž mi tě pán Bůh dá!
Proto jsem si kanafasku
koupila,
abych se ti, můj Jeníčku,
líbila:
na červenou, na zelenou,
na bílou,
abysi mně nechodíval
za jinou.
Šla má milá do háječka,
do zeleného,
potkala tam mládenečka
modrookého.
„Myslivečku mládenečku!
přijďte rej tra k nám,
já mám doma bílej šátek,
a já vám ho dám.“
Mysliveček mládeneček
dvéře otvírá,
a ta jeho nejmilejší
oči utírá.
„Neplač, neplač, má panenko!
vždyť se k tobě znám:
až se žitko zazelená,
ruku tobě dám.“
Před sousedy na potoce
husy se perou:
jdi, Jeníčku, vem flintičku,
zabí některou.
„Já ty husy nezabiju,
já je dobře znám:
jsou to husy paňmáminy,
kam já chodívám.
Kdybych já jí jednu zabil,
hněvala by se;
a kdybych tam potom přišel,
vadila by se.“
Před sousedy na potoce
husy se perou:
Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Šla má milá do háječka,
do zeleného,
potkala tam mládenečka
modrookého.
„Myslivečku mládenečku!
přijďte rej tra k nám,
já mám doma bílej šátek,
a já vám ho dám.“
Mysliveček mládeneček
dvéře otvírá,
a ta jeho nejmilejší
oči utírá.
„Neplač, neplač, má panenko!
vždyť se k tobě znám:
až se žitko zazelená,
ruku tobě dám.“
Co ten ptáček štěbetá,
co na dubě sedá?
která panna hocha má,
že je vždycky bledá.
Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1)
jak cikánská kůže:
však já taky hocha mám,
a jsem jako růže.
1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš,
nepovídáš pravdu:
a já taky hocha mám,
a mám přece barvu.
Co ten ptáček tam povídá,
co na dubě sedá?
která panna dva miluje,
že je každá bledá.
V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku!
pravíť Jezuviti:
která panna dva miluje,
že je jako kvití.
Že má ruce jak lilije,
tváře jako růže:
jenom se jí postarejte
o svatební lůže.
V tom háječku při měsíčku
zpíval tam slavíček:
že už více nemiluje
Andulku Jeníček.
Tak dlouho se milovali,
až se rozhněvali:
ale zase v krátkém čase,
zase se shledali.
Už je malá chvilka do dne,
pojď, má milá, vyprovoď mne;
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Svitá, svitá svitáníčko,
stroj, má milá, snídaníčko;
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Svitá, svitá, je den bilý,
už já musím od svý milý;
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Vyprovoď mne mezi vrata,
má panenko boubelatá!
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Vyprovoď mne na rozcestí,
na cestu mně vinšuj štěstí;
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Vyprovoď mne na pěšinku,
na cestu mně dej hubinku;
pojď, má milá, pojď,
pojď, mne vyprovoď.
Prší, prší, jen se lije!
kam ty koně postavíme?
Postavte je, kde chcete,
já se držím děvčete.
Postavte je do zahrádky,
já se držím Marijánky;
postavte je pod oknem –
jen když my dva nezmoknem.
Má panenka v Praze slouží,
mé srdéčko po ní touží:
však já jí tam nenechám,
já sí pro ni pojechám.
Šla panenka k zpovídání,
měla zlaté šněrování,
a pan páter se jí ptal,
kdo že ji tak šněroval?
Pane páter, co se ptáte?
vždyť vy mé jen zpovídáte:
sama já se šněruju,
a Honzíčka miluju.
„Zanech, holka, milkování,
dej se raděj na pokání,
sice trestu neujdeš,
do pekla se dostaneš.“
Já se pekla nic nebojím,
jen když já mám, oč já stojím:
když mám Honzíčka svého,
milovnička věrného.
Za tou naší stodoličkou,
za tou naší stodolou
plakala tam má panenka,
plakala tam nade mnou.
„Neplač, neplač, nenaříkej, 1)
vždyť já přijdu brzičko:
časně ráno za svítání,
dřív než vyjde sluníčko.“
Šla panenka k zpovídání,
měla zlaté šněrování,
a pan páter se jí ptal,
kdo že ji tak šněroval?
Pane páter, co se ptáte?
vždyť vy mé jen zpovídáte:
sama já se šněruju,
a Honzíčka miluju.
„Zanech, holka, milkování,
dej se raděj na pokání,
sice trestu neujdeš,
do pekla se dostaneš.“
Já se pekla nic nebojím,
jen když já mám, oč já stojím:
když mám Honzíčka svého,
milovnička věrného.
Matoušek můj,
on vozí hnůj:
až on ho vyvozí,
koníčky vybrodí,
pak bude můj.
Na vrbě pták,
v potoce rak,
v rybníce rybice:
má zlatá dívčice,
já tě mám rád!
Pěknej obrázek mám,
vím co s ním udělám:
jsou na něm dvě srdce –
jedno dám panence,
druhé si sám nechám.
V Hrazánkách je radost,
je tam děvčátek dost:
kýž mně to pán Bůh dá,
bych brzy mohl já
jedné odtud pomoct!
Vždycky mně matička
říkávala,
abych se mládencům
vyhýbala:
a já přeci
mám je v srdci:
však jsou li mládenci
hodní chlapci.
Když jsem šla v neděli
na mši ranní,
potkal mě mládenec
k milování:
pěkný tváře,
modry oči –
div že srdéčko mi
nevyskočí!
Nic nedbám, jen když mám
pod okny zahrádku,
nic nedbám, jen když mám
pod okny štěp:
jsou na něm jablíčka,
trhá je Ančička,
jsou dobry, jsou sladky,
jsou jako med.
Ach nevím, nevím,
proč se tobě líbím,
ach nevím, nevím,
proč mne máš rád:
bohatá já nejsem,
tak hezká taky ne;
ach nevím, nevím,
proč mne máš rád.
„Tvé modré oči
ty já mám nejradši,
tvé modré oči
ty já mám rád:
ty modré očičky
a bílé ručičky:
protože umějí 1)
všecko dělat.“
1) jen kdyby uměly
něco dělat!
Nad Pušperkem je
zelenej vršeček,
nad Pušperkem je
zelenej vršek:
zamračilo se,
bude tam pršet;
zamračilo se,
bude tam pršet.
Bude tam pršet,
jen se bude líti;
bude tam pršet,
jen se bude lít:
je tam má milá,1)
já tam musím jit;
je tam má milá,
já tam musím jít.
1) já tam mám holku,
musím pro ni jít.
Za Domažlici
velikej vršík:
mraky se strojí,
bude tam pršít;
bude tam pršít,
bude se lít:
já tam mám milou,
musím tam jít.
Pře– má milá kmotra,
jste-li vy tak chytrá,
abyste vy věděla,
co v lucerně mám?
mám tam Ančičku,
mého srdce svíčku –
až já ji dostanu,
posvítím si k vám.
Andulko, mé dítě,
vy se mně líbíte;
Andulko, mé dítě,
já vás mám rád!
Ani mi to lidi nepřejou,
že chodím za tebou;
ani mi to lidi nepřejou,
že chodím k vám.
Truc na truc někomu
do vašeho domu,
truc na truc někomu
do vašich vrat.
Ani mi to lidi nepřejou,
že chodím za tebou;
ani mi to lidi nepřejou,
že chodím k vám.
„Pusť mě, holka,
pusť mě do komůrky.“
A já nechci,
já tam mám měchurky!
To jsem tě, můj zlatej holečku,
to jsem tě ošidila,
že jsem tě do naší komůrky,
že jsem tě nepustila!
„Pusť mě, holka,
pusť mě do setničky.“
A já nechci, já tam mám rohlíčky!
To jsem tě, můj zlatej holečku,
to jsem tě ošidila,
že jsem tě do naší setničky,
že jsem tě nepustila!
Když jsem já šel od mé dívčky,
svítily mi dvě hvězdičky.
Jedna světlá, druhá tmavá:
ach můj Bože! kde je ta má?
Ach ta světlá, ta je tvoje,
a ta tmavá, ta je moje.
Hvězdo tmavá! rozsvětli se:
má panenko! rozmysli se.
Jak pak se mám rozmysliti,
když si tě nemíním vzíti?
Kámen mlejnský, ten je těžký:
ještě těžší stav manželský.
Kámen mlejnský se omele,
stav manželský se nezdere.
Kámen mlejnský se udrtí:
stav manželský až do smrti!
Mám velkej zármutek
pro tebe, holečku,
že jsi mne zanechal,
ubohou děvečku.
Když jsi k nám chodíval
a mne jsi miloval,
nemyslila jsem si,
že bys mne zanechal!
Když jsi mne zanechal, 1)
děkuju ti z lásky:
nebudem už spolu
chodit na procházky.
Děkuju ti, synku,
za tvé milování:
aby ti dal pán Bůh
hojné požehnání!
1) Vždycky jsem myslila,
že máš ke mně lásku:
a tys mě ošidil,
můj zlatý obrázku!
Dřív jsi mne miloval,
teď jsi mne zanechal:
děkuju ti, synku,
že’s falešný býval!
Pršelo, bylo tma,
holubička zmokla,[25]
nemohla doletět
k milému pod okna.
Nemohla doletět,
vzkázaní vyřídit:
Vzkázal tě, Andulko!
tvůj milej pozdravit.
„A já mu zas vzkážu,
že já se nehněvám,
aby jen k nám přišel,
že já ho ráda mám.“
Teče voda, teče
po potoce k řece:
namluvil si mladý hulán
modrooké děvče.
Ach mámo, mamičko!
dodejte mně rady:
naučil se za mnou chodit
jeden hulán mladý.
„Ach dcero, dcero má!
zanechej hulána:
huláni ti pryč odjedou,
ty zůstaneš sama.“
Ach mámo, mamičko!
špatná vaše rada:
já už mám šaty svázané,
půjdu s hulánama.
Huláni, huláni!
pěkné koně máte:
já bych s vámi taky jela,
kterého mně dáte?
„Žádného jiného,
než toho vraného:
pěkně bude osedlaný,
sedneš si na něho.“
Když bylo po roce,
vrátila se k matce,
přinesla si hulaňátko
v strakaté peřince.
Ach mámo, mamičko!
pomozte nyníčko:
bude vám moje děťátko
říkati: Babičko!
„Ach dcero, dcero má!
špatná moje rada:
nechť tobě nyní pomůže,
s kým jsi radu brala!“
Ach Bože, pře-Bože!
co jsem já myslela,
že jsem svou milou matičku
poslechnout nechtěla!
Teď jsem osaměla,
jako holubička,
kterážto letí do světa,
hledajíc samečka.
Teď jsem osaměla,
jako hruška v poli:
když hrušky jsou očesaný,
ona smutně stoji.
Teď jsem osaměla,
jako kůl u cesty:
teprva nyní poznávám,
jaké mám neštěstí!
Vyrostla mně bílá růže,
trhat já ji nebudu:
milovala jsem Vojtíška,
milovat už nebudu.
Milovala jsem ho věrně,
v srdci jsem ho nosila;
toho jsem se nenadála,
žeby láska šálila.
Šel můj milej po ulici,
měl klobouček na stranu;
lidé jsou mu povídali:
Tamhle vidíš svou pannu.
„Nemluvte mně, lidé, o ní,
hledět na ni nemohu;
jak ji spatřím jedním okem,
sklopím hlavu hned dolu.“
Když jsi na mě
hledět nemoh,
proč jsi za mnou
chodíval?
já jsem tebe
neprosila,
abys ty mne
miloval.
Měl jsi dvéře otevřeny
do srdce upřímného:
ale nyní jsou zavřeny,
nepřijdeš víc do něho!
Což pak jsem ti udělala,
že mne teď nenávidíš?
vždyť jsem ta, která jsem byla,
proč pak se za mě stydíš?
To mám já teď za upřímnost,
kterou jsem k tobě měla;
pro tebe bych, nejmilejši,
krev byla vycedila!
Rozpomeň se, nejmilejši!
na tvoje slibování:
že tě bude pán Bůh trestat,
nedá ti požehnání.
Rozpomeň se, nejmilejši!
na moje mladá léta:
léta s tebou jsem ztratila –
po radosti je veta!
Živobytí bych si vzala,
však jsem si ho nedala:
věčnost věčší, než celý svět,
toho jsem se lekala.
Vyjdu si já na vršíček,
a ještě se podívám,
vorá-li tam kde můj chlapec,
já si na něj zavolám.
Pojeď, chlapče, pojeď domů,
nech už toho vorání!
neb mne bolí má hlavička
od samého čekání.
Čekala jsem, nespala jsem,
čekala jsem na tebe:
nemohu bejt, můj Jeničku,
nemohu bejt bez tebe!
„Leť, ty ptáčku! přes ty lesy,
pozdravuj tam mou milou,
aby na mne nečekala,
že já už zas mám jinou.
Pojeď, chlapče, pojeď domů,
nech už toho vorání;
už mě bolí má hlavička
od samýho volání.
„Nechci, nechci, nepojedu,
eště mám záhon vorat:
však si ani nemusela
tak dlouho na mě volat.“
Pojed, chlapče, pojeď domů,
zanech toho vorání;
dyť už mě má hlava bolí
vod samýho volání.
„A já nechci, nepojedu,
eště mám záhon vorat:
co pak jsi se nestyděla
před lidma na mě volat?“
Ty se‘s taky nic nestyděl 1)
před lidma za mnou chodit:
když jsem šla z hospody domu,
ty’s mě šel vyprovodit.
„Tu máš, holka, tu máš dukát,
to za ten stezníček můj:
abysi mně nemohla říct,
že jsem já milovník tvůj.“
A já nechci žádnej dukát,
ani žádny peníze:
já té chci mít, můj holečku,
já tě chci mít za muže.
1) Proč pak bych já se styděla
před lidma na té volat?
když se’s taky nic nestyděl
před lidma mě milovat.
Panímámo! kde je vaše dcera?
já jí přišel navštívit;
tři léta minuly, co jsem jí neviděl,
já se přišel potěšit.
„Naše dcera na hřbitově leží,
tam je její postýlka:
nemysli si více, Jeníčku rozmilý,
že bude tvá manželka!“
Jak ta slova máti promluvila,
duch se ve mně zatajil,
že toho stvoření na světě už není,
po němž touží srdce mý.
Panímámo! ukažte to místo,
kde mou milou hledat mám;
já na hřbitov pudu, pilně kopat budu,
ať ji ještě uhlídám.
Jak jsem jen krok na hřbitov udělal,
spatřil jsem tam hrob nový;
dvě růže červeny daly mně znamení,
že tu srdce mé leží.
Ptám se já vás, červené růžičky!
je-li tu hrob mé milé?
Růže se sklonily, znamení mně daly,
že tu leží srdce mé.
Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko!
promluv ke mně slovíčko!
„Já bych ráda vstala, k tobě promluvila –
mám zemdlené srdéčko.“
Ach já smutné, nešťastné stvoření
na tomto bídném světě!
uschnula mně růže, srdci milá tuze,
více mně nepokvěte.
Odpočívej v tomto tmavém hrobě,
já jdu už od tebe pryč;
tvé růžové tváře jako ranní záře
nespatřím už nikdy víc!
Přenešťastný ty Jičínsky luka,
po kterých jsem chodíval,
když jsem svou panenku, krásnou holubinku,
za ručičku vodíval!
Přenešťastná ta Jičínská brána,
přenešťastná silnice!
protože nepřála, milovat nedala,
co těšilo mé srdce.
Přenešťastní takoví rodiče,
kteří dítkám zbraňují!
oni jim zbraňují, vzíti se nedají,
do hrobu je svrhují.
Zatmělo se mně slunéčko,
ach kdo potěší,
moje znej milejší,
mé zarmoucené srdéčko!
Zatmělo se mně ze všech stran,
že mnoho falešných
a málo upřímných,
že mnoho falešných lidí mám.
Nemohu nikam vyjiti,
aby mne nemohli
ti lidé falešní,
aby mne nemohli soudili.
Ach suďte, suďte, jak sluší:
záplat vám to pán Bůh,
vy lidé falešní,
záplat vám to pán Bůh na duši.
Na duši, tak i na těle,
proto že jste všichni,
i ti mí přátelé,
proto že jste všichni proti mně!
U panského dvora
náš Vítoušek vorá,
strakaté volečky má:
až pole dovorá,
na mě si zavolá,
on mě už z daleka zná.
Darmo ty můj milej,
Vítoušku rozmilej,
darmo ty na mě voláš:
volej ve dne v noci,
není ti pomoci,
mne se víc nedovoláš.
Já už mám jiného
hocha upřímného,
ten mi je nad tě dražší:
víc na mne nevolej,
hluboko zavorej
na věky lásku naši!
První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického.
Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co
píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.
Pod horou háječek,
za horou jaloveček,
na hoře černá věž:
pověz mně, můj milej,
Jeníčku rozmilej,
jest-li že mě miluješ?
„Já tebe už nechci,
už tebe nemiluju,
už tebe nemám rád:
já mám holku jinší,
ta je mně milejší,
než ty’s byla dosavad.“
Kdybys ty byl hodnej,
chodil bys pořád k jednej,
chodil bys pořád k nám:
ale že jsi na nic,
máš upřímnost za nic
a jdeš šidit zas jinam.
Tamhle je háječek,
tamhle je jaloveček, ,.
tamhle je černý les:
pověz mně, můj milý atd.
Podlé luk a podlé pole
pojď, má milá, vyprovoď mě,
až k tomu rybníku
na tu hráz;
pojď, má milá, vyprovoď mě,
už mám čas.
„Já bych z toho srdce ráda,
kdyby panímáma dala;
to co mé srdéčko
miluje, to mně naše panímáma
zbraňuje.“
Už je malá chvilka do dne,
pojď, má milá, vyprovoď mne
tam k tomu rybníčku
na tu hráz,
pojď, má milá, vyprovoď mne,
už je čas.
„Já bych tě vyprovodila,
kdyby máma nebránila:
panímáma nesvolí
dokonce, radši ani neobtěžuj
své srdce.“
Žádnej neví, co mě bolí,
a já dobře vím;
žádnej neví, co mě trápí,
a já nepovím:
zavolejte mi sem lékaře,
ať mně mou hlavičku zaváže;
nebo umřu, že nezvíte,
jaky mám hoře!
„Kdybys třeba už umíral,
pro lik nepudu;
kdyby hrana ti zvonili,
plakat nebudu:
proto že’s ošidil srdce mé,
pomsta boží tebe nemine;
Bůh nebeský svůj trest těžký
sešli na tebe.“
Ach můj Bože, já mám hoře,
já se usoužím;
žádnej neví, co mě bolí,
a já nepovím atd.
Přišla je mně včera z rána
přežalostná novina:
že můj milej těžce stone,
o tom jsem nevěděla.
Ach, co sobě počít mám?
koho sobě objednám,
by mně napsal pár řádečků,
po kom já je poslat mám?
Vidím, vidím, že je darmo,
že tam musím sama jít,
abych mohla s nejmilejším
pár slovíček promluvit;
abych se ho zeptala,
chce-li míti doktora?
ach, což bych já převelice
neráda ho ztratila!
„Doktora mně, má panenko,
doktora mně nejednej:
radši ty mně, má panenko,
pěknej pohřeb objednej;
co máš dáti doktoru,
dej to radši kantoru:
kantor ten mně bude zpívat,
až mě ponesou k hrobu.“
Jakej by milej byl,
aby ve vsi sloužil,
jakej by milej byl,
aby nedbal:
aby se k svej milej,
panence rozmilej,
aby se k ní nikdy
nepodíval?
Já se k ní podívám,
trošku ji zobjímám,
potom se jí zeptám:
jak pak se máš?
„Já se mám dost hezky,
jako hrách u cesty:
kdo přijde, utrhne,
uteče zas!“
Teče voda studené
k znejmilejší do dvorečká,
k znejmilejší do dvora.
Kdo tu vodu vyvede,
ten mou holku znejmilejší,
ten mou holku povede.
Prší voda, prší dýšť:
ty mě, holka znejmilejší,
ty mě holka ošidíš.
„Ošidila jsem jich pět:
ještě myslím, můj holečku,
ještě myslím na devět.
Ošidím-li šestého:
tebe já mám, můj holečku,
tebe já mám jistého!“
Když jsem já šel k Táboru,
dohonil jsem Barboru:
Pojď, Baruško! pojď se mnou,
ať mám cestu veselou.
„Nežli bych já s tebou šla,
radši bych dnes nedošla:
jdi si, jdi si, jdi si sám,
o vojáka já nedbám!“
Tesknosti mně jdou,
jedna za druhou:
že jsem se rozloučil
včera s mou milou.
Dala’s mně šátek,
já ho eště mám:
až pojedu vorat,
já ho zavorám.
Já ho zavorám
do černý země:
nedostaneš, holka,
šátek ani mě.
Dala’s mně prsten,
já ho eště mám:
až pojedu vorat,
já ho závorám.
Já ho závorám
od meze k mezi:
žádnej se nedoví,
kde prsten leží!
Jeničku, bloudíš,
že za mnou chodíš:
já už mám jiného,
ty o tom nevíš.
„Která je bodná,
víc hochů nemá;
má svého milého
a je mu věrné.“
Dítě mé milé!
netrap mne dýle:
jest-li mé ráda máš,
řekni upřímně.
„Což je to platno
ráda tě míti:
když si mne nemíníš
upřímně vzíti!“
Jen se ty, šátečku,
vesele toč:
můj milej se hněvá,
já nevím proč?
Když hněvá, ať hněvá, 1)
já nic nedbám;
takového štěstí
všude dost mám.
Takové štěstí mně
všude květe:
pod našima okny
v zimě, v letě.
1) Když hněvá, ať hněvá,
budu taky;
roztrhám tu lásku
na caparty.
Žalost mám, nic nedbám,
veselost si koupím:
pro tebe, můj milej,
srdce nezarmoutím.
Hoře mám, nic nedbám,
po milým netoužím:
kdy ho mám potkatí,
oči si zamhouřím.
Měla jsem milého,
dělal se jurista:
já si ho nevěrnu,
kdyby měl čtyry sta.
Kdyby měl čtyry sta,
anebo tisíce:
já si ho nevěrnu,
chudobná dívčice.
Rybička maličká
po Dunaji plave;
chytil ji rybáček
u samýho kraje.
Kterak se rozvede
malá ryba s velkou,
tak i se rozejde
mládenec s panenkou.
Co ty se vyptáváš,
mnoho-li mám peněz?
nic ti po tom není,
do truhly mi nelez.
Co ty se vyptáváš,
mnoho-li mám věna:
nic ti po tom není,
nebudu tvá žena.
Nebudu já už pro tebe
své koníčky trmácet:
budeš ty mi, má panenko,
moje dary navracet.
„Jak já všecky tvoje dary
ještě k navracení mám:
budeš-li se pro ně hněvat,
všecky ti je zase dám.
Jak já tobě v nich nechodím,
ani o ně nestojím:
budeš-li se pro ně hněvat,
z okna ti je vyhodím.
Koupil jsi mi jeden fábor
a dal jsi mi kytičku:
já jsem tobě dala šátek,
k tomu jednu hubičku.
Ta hubička, ta je dražší
než ten fábor po groši:
nevybírej, můj holečku!
vždyť pak jsi ty nejhorší!“
Když jsem šel okolo vrat,
viděl jsem mou milou stát;
když jsem šel okolo,
srdce mě bolelo –
ach, ouvej, co mám dělat!
Ještě tam jednou pudu,
paňmámu prosit budu:
paňmámo zlatičká,
poproste tatíčka,
aby mi dal svou dceru.
„Já vám jí nemůžu dát,
to proto, že jste voják;
má dcera neumí
ani nerozumí
s vojáky mašírovat.“
Když mi ji nechcete dát,
dejte si ji malovat:
dejte si ji za sklo,
až vám bude teskno,
choďte se na ni dívat.
Pršívalo jen se lilo,
bývalo bláto;
předce jsem k vám chodívával,
nedbal jsem na to:
čím jsem já byl upřímnější,
ty jsi byla falešnější,
to jsem měl za to.
Slavíček je malý ptáček,
chytit se nedá;
mládeneček své panence
šidit se nedá:
než bych já se šidit nechal,
radši bych se na vojnu dal;
vojna svobodná,
holka podvodná.
Což pak vy se domníváte,
že já hoře mám?
vždyť já ještě dcery vaší
na vás nežádám:
vždyť je panen všudy dosti,
jako zrnek na jalovci,
kam se podívám.
Počkej, má milá,
já na tě povím,
že jsi nedbala,
kolik je hodin:
čtyry hodiny
v Kláštere bily,
když tě mládenci
doprovodili.
Dala’s mně šátek,
já ho ještě mám:
až budu vorat,
já ho závorám;
závorám já ho,
zaseju směskou:
dostanu jinou
panenku hezkou.
Pod naším okýnkem
roste olíva:
pověz mně, má milá,
kdo k vám chodívá?
„Chodí k nám kočí,
má černé oči:
nechoď k nám, Jeníčku,
já ho mám radší!“
Tobě je, má milá,
snadno trucovat,
když nemáš na práci,
jen se pucovat;
jen se pucovat,
z okýnka koukat: tobě je, má milá,
snadno si foukat!
Já jsem chudej pacholíček,
mám maličko košiliček:
má milá se za mě stydí,
že mě vždycky v jedny vidí.
Nestyď ty se, holka, za mě,
já si koupím zejtra na ně:
na dvě tenky, na dvě tlusty,
však nás pán Bůh neopustí.
Třebas já byl bez čepice,
jen když já mám hezké děvče;
třebas já byl bez klobouku,
jen když já mám hezkou holku.
Já jsem chlapík ošacenej,
kabát pětkrát obrácenej:
vem ty si mě, nebo nevem,
já mám kabát jenom jeden.
Kdybych já byl sedláků syn,
což bych já se pěkně nosil,
ale že jsem chalupníků,
nosím kabát bez knoflíků.
Ach Bože můj milý!
jaké mám soužení:
měla jsem milého,
přišel mi k zmaření.
Měla jsem milého,
byl vedle z vesnice:
vlez za mnou na půdu,
snědly ho slepice.
Já mám holku, to je holka,
to je ňáká panenka:
ona se tak pěkně nosí
jako ňáká hraběnka.
Vždycky lidé povídají,
že ona je hrbatá:
vy jste lidi všickni blázni –
ona je tak bohatá.
Má na zádech spakováno,
jako kdy chce vandrovat:
nechtěl bych s ní, na mou věru!
na ten filec handlovat.
Tam útěch panskejch vrat
stál jsem tam nastokrát:
maj‘ tam hezkou holku,
boubelatou všecku –
já mám ji tuze rád.
Vzadu je buclatá,
napřed je ploskatá;
na krku má vole,
pysky na tři coule,
a hlava chlupatá.
Vem ty si mne nebo nevem,
já mám kabát jenom jeden;
vem ty si mne nebo nevem,
já mám kabát jenom ten:
už je třikrát obracený,
ještě není zaplacený:
vem ty si mne nebo nevem,
já mám kabát jenom ten.
Dej mi, Bože, synka,
co na harfu břinká,
aby mně zabřinkal
večír u vokýnka.
Večír u vokýnka,
ve dne u stolečka,
aby každý věděl,
že mám harfeníčka.
Dej mi pán Bůh synka,
co na cimbál cinká:
on mně bude cinkávati
v noci u vokýnka.
Alou, páni muzikanti!
všem s kuráží, a mně taky:
jakou já na mysli mám,
takovou vám zazpívám.
Měl jsem holku vedle ze vsi,
měl jsem ji rád, už ji nechci;
měl jsem ji rád dvě léta –
už po lásce je veta!
Dva mily za sebou vodí,
jeden jde k ní, druhej od ní:
ona oba ráda má,
a tu láska přestává!
Vždyť si můžu ještě vybrat
rozmarínu, karafiját;
z trní růže pichlavá,
jako panna podvodná.
a falešná panna srdce;
z trní růži nechci mít,
a s falešnou jsem už kvit.
Toč se, děvče, toč se,
dokud tě mám v ruce:
až tě z ruky pustím,
Bohu tě poručím,
ať si tě má, kdo chce.
Kýž je mi tak vždycky,
jako je nyníčky:
já bych k vám nechodit
a se vás neprosil,
vy pyšné holčičky![35]
Já mám v levy noze trneček-ček,
ja mám v levy noze trn;
ve pravy mám bodláček,
ten mně vyndá sedláček:
já mám v levy noze trneček-cek,
já mám v levy noze trn.
Vzkázala mně jedna chudobná,
vzkázaly bohaty dvě:
radši mám tu jednu chudobnou,
než ty bohaty obě.
Bohatá ta jenom hezká je,
dokud u mámy sedí:
a když se od mámy dostane,
sotva pro špínu hledí.
Má zlatá mamičko!
ženit se budu,
já mám hezkou holku,
já pro ni pudu.
„Můj zlatej kolečku, 1)
ženit se míníš?
však budeš litovat,
nevíš co činíš!
Počkej jen, co na tě
všecko se sveze:
až budeš vyplácet
bábu i kněze.
Bábě dáš dva zlaty,
knězi dáš dukát:
nebudeš, Honzíčku,
v hospodě dupat!“
1) „Můj zlatej holečku!
ženit se míníš?
nic dělat neumíš,
což se nestydíš?“
Já na to nic nedbám,
jen když mám holku:
to je mně milejší
než mísa dolků!
Neboj se, má milá,
neboj se nouze,
však já mám peníze
schovaný v strouze;
schovaný v strouze,
přikryty drnem:
neboj se, má milá,
však nezahynem.
Neboj se, má milá,
neboj se hladu,
však já mám tolary
schovaný v sadu:
tolary v sadu,
pro ty si zajdu:
počkej jen, má milá,
až je tam najdu!
Pravila jsem, pravila,
že mě láska ranila;
ranila mě střelou prudce,
poranila moje srdce;
pravila jsem, pravila,
že mě láska ranila.
Půjdu se ptát rychtáře,
kdo má platit lékaře?
kdo mou ránu hojit bude?
kdo od rány platit bude?
půjdu se ptát rychtáře,
kdo má platit lékaře.
Ach rychtáři 1 bolí mě;
povězte mi upřímně,
kterak právo ukazuje,
kdo se střílet osměluje?
kdo má platit lékaře,
když se rána dokáže?
„Vemte sobě lékaře,
ať vám ránu zaváže;
vy za bolest, on od rány
musíte mít zaplacení:
ten, kdo ranil, platit má,
tak mi právo povídá.“
Vy se, pane, mejlíte,
vy mně nerozumíte:
mojí rány vidět není,
já mám srdce prostřeleny;
kterak pak mně pomůže?
srdce vázat nemůže.
„Má panenko rozmilá!
právo s vámi nic nemá:
náš pan farář k tomu káže,
místo srdce ruce váže;
s ním se jděte poradit,
nemám s vámi co činit.“
I kdo si mě přec veme,
já mu povím upřímně,
co já mám, co já mám
v hrobový truhle:
Mám tam tři homolky
a domovy peroutky,
a taky, a taky
másla na dolky.
Lamentací mám na srdci,
to pro mého milého,
že mi včera odpověděl,
a já nemám jiného:
herež, herež! já nic nedbám,
proto já se přece vdám;
a kdo koli za mnou přijde,
nábytek mu všechen dám.
Starý necky, dvě vařečky,
a truhlu rozlámanou;
postel ta je rozbořena
a pokryta peřinou:
na peřině cíchy není,
peří jsem z ní prodala,
a penise na špacíru
se svým milým propila.
Nade mlejnem
je háječek:
tam se prochází,
šátečkem bází
můj holeček.
Na hlavě má
černý klobouk:
nemůže na tě,
mé dítě zlaté,
zapomenout!
Pod kloboučkem
černé vlásky:
nemůžu já té,
mé dítě zlaté,
pustit z lásky.
Pod vláskama
bílé čelo:
kterak by se mně
mé zlaté dítě
nelíbilo?
Pod čelíčkem
modré oči,
kterýma po mně
mé zlaté dítě
vždycky točí.
Točí, točí,
točit bude,
pokud k oltáři
před božskou tváří
neklekneme.
A když kleknem
oba spolu:
štola nás spojí,
že budem svoji –
půjdem domů.
Domů prijdem,1)
k stolu sednem,
a panímámě
za její dceru
poděkujem.
„Děkuju vám,
ruce líbám,
že jste mi daly
a vychovaly,
co já rád mám.“
*) Půjdem domů,
sednem k stolu,
budem pít zdraví
naší paňmámy
za tu dceru.
U Kláštera
je háječek:
tam se mně točí,
má černé oči,
můj holeček.
Na hlavě má
bílej klobouk:
nemůžu na té,
můj zlatej chlapče,
zapomenout.
Pod kloboučkem
černý vlásky:
škoda by bylo,
můj zlatej chlapče,
naši lásky!
Pod vláskami
má obůčí:
vem si mě pěkně,
můj zlatej chlapče,
do náruči.
Pod obůčim
oči černý:
ty jsi mé celé,
můj zlatej chlapče,
potěšení.
Má milá slouží za vodou,
já zase sloužím za druhou:
kterak já si poradit mám,
bych mou panenku dostal k nám?
Koupím si veslo slonové,
stříbrem, zlatem okované,
a sednu si na lodičku,
pojedu pro svou holčičku.
Už jedou muziky
ke dvoru!
kam se jim schovám,
matičko moje,
do domu?
„Kdy jsi se jim chtěla
schovávat,
neměla jsi jim,
dceruško moje,
slibovat.“
Já neslíbila jen
jednomu:
svému milému
roztomilému,
věrnému.
Kdo pak mě tam bude
šidívat?
vždyť já k vám budu,
matičko moje,
chodívat!
„Přijdeš sem jen jednou
za tejden:
a lidi řeknou,
že jsi tu pořád
každej den!“
Dvanácte trubačů
troubilo,
dvanáct mládenců
a krásných panen
sloužilo.
Hrajte mně muziky
vesele,
dokud mám ještě
zelenej věnec
na hlavě!
Až toho věnečku
pozbudu,
do roka, do dne
veselá ještě
nebudu!
Jaké to trápení
mám smutný na zemi:
bolí mě, bolí hlavička
pro mé potěšení!
Teče voda, teče
na ty novy mlejny:
což je těžko milovali,
co k libosti není!
Co k libosti bylo,
to mě opustilo;
v dalekých širých krajinách
mne je zanechalo.
Chodil jsem po horách
v dalekých krajinách,
všude volal jsem: Má milá!
kam jsi se poděla?
Přijdu v tu krajinu,
slyšel jsem novinu,
že moje milá zůstává
zde tuto hodinu.
Andulko má milá!
jsi-li tak upřímná,
vyjdi ty ven na slovíčko,
tvoj milej tě volá!
Tuším, tuším, tuším,
že já odtud musím:
kterou jsem pannu miloval,
tu opustit musím.
Snadno ji opustím,
a když jinou nemám,
vyjdu si já na vršíček,
na jinou zavolám!
Rybičky v hlubinách,
ptáčkové v huštinách,
a moje zlaté panenky
v hlubokých komorách.
Kuřátka na hůře,
děvčátka v komoře:
a vy zlaté panímámy,
otevřete dvéře!
Dvéře jsou zavřeny,
stýblem zastrčeny,
a ty zlaté panímámy
otevřít nechtějí.
Ale se nestarám,
výplatu v roce mám:
jen mi nevěstu vydejte,
dobře zaplatím vám.
Jsem družba zjednaný,
k vám posel vyslaný,
chci si nevěstu vyplatit
tvrdými tolary.
Dvéře otevřete,
nevěstu vydejte,
ať ji odevzdám ženichu,
víc neprodlívejte.
Nevěsto, pojďte k nám,
ať vás ženichu dám:
už žádný vás nerozvede,
až někdy pán Bůh sám.
Už vás nerozvede,
ani nerozloučí,
až na smrtelné posteli
pán Bůh všemohoucí.
Bože mne polituj!
kde je, můj tatíček?
už na něm vyrůstá
zelený trávníček.
Zelený trávníček,
žlutý karafiját:
škoda vás tatíčku,
škoda vás nastokrát!
Bože mne polituj!
kde je má mamička?
už na ní vyrůstá
zelená travička!
Zelená travička
bílým kvítkem květe:
už mne, má mamičko,
vdávat nebudete!
Ach nemám mamičky,
nemám už tatíčka:
mám jenom sestřičku
a toho bratříčka.
Bože mne polituj!
kam se obrátit mám?
komu požaluju,
když rodičů nemám?
Požalovala bych
svému bratříčkovi:
přec to tak nebude
jako tatíčkovi!
Požalovala bych
své milé sestřičce:
přec to tak nebude,
jako své mamičce.
Za kamenným plotem
zpívá tam slavíček:
že tam odpočívá
můj zlatej tatíček.
Za kamenným plotem
lítá holubička:
že tam odpočívá
má zlatá mamička.
Co jsem smutná myslila
před panem farářem,
že jsem ruko podala
před velkým oltářem:
co jsem chtěla, už to mám,
už se tomu neschovám,
přesmutná děvečka!
Cos, Andulko, myslila
před velkým oltářem,
že jsi ruku podala
před panem farářem?
Hleď, Andulko, hleď, hleď,
své srdéčko nepleť:
co jsi chtěla, už to máš,
už se tomu neschováš!
Kdybysi se schovala,
on tě bude hledat,
s když psk tě dostane,
tu se bude hněvat.
Hleď, Andulko, hleď, hleď,
své srdéčko neplet:
co jsi chtěla, už to máš,
už se tomu neschováš!
U oltáře klekla,
sobě rozjímala,
když svému ženichu
ruku podávala:
nemůž‘ jinak býti,
musím si ho vzíli,
do své plné smrti
musím jeho býti.
Aj, vy muzikanti!
hrajte mi vesele,
dokud mám věneček
ještě na svem čele:
až já odtud pudu,
což truchlivá budu!
kterak já lu na vás
smutná zapomenu!
Má matička milá
okolo mne chodí,
ani to slovíčko
ke mně nepromluví:
má zlatá matičko!
promluvte slovíčko;
brzo mne ztratíte,
jako strom jablíčko!
Což tak, vy družičky!
tiše tu sedíte
a smutně očičky
k té zemi klopíte?
nejstarší družičko!
promluvte slovíčko;
brzo mne ztratíte
co z klásku zrníčko!
Už mně budou vínek,
vlasy rozplítati,
bílou pavučinku
na hlavu dávali:
nemůž‘ jinak býti,
musím odejíti,
do své plné smrti
musím hlavu kryti!