než

Displaying 1 - 100 of 188
Která bude má, než ta maličká: vona štěbetá jak vlaštovička. Vona štěbetá, vona se točí, když se k ní hezkej chlapec přibočí.
Studýnka roubená mezi vinohrady: pověz mně, má milá, čí užíváš rady? „Čí bych užívala než mého milého? pro něho já nesmím milovat jiného.
Kdybysi byl přišel, než měsíček vyšel, byla bych ti dala za klobouček višeň. Za klobouček višeň, do kapsičky šátek: abys nepodváděl poctivých děvčátek.
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: komu ty se dostaneš, má zlatá holčičko? Koulely se, koulely dvě naproti sobě: komu bych se dostala, než, Jeníčku, tobě? Komu bych se dostala, než, můj milej, tobě: ty jsi hezkej, já taky, šikneme se k sobě.
Lepší je ta Rakušanka, než Moravské děvče: Rakušanka dá hubičku, a Moravka nechce.
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“ Když máš přijít zejtra ráno, zůstaň radši hned u mne. potěšíš tak mé srdéčko, potěšíš i sám sebe. 1) Místo následujících dvou sloh zpívá se místem tato jedna: Neplač, neplač, nenaříkej, vždyť já si tě přec vemu: až jen drobet povyrosteš, vemu si tě za ženu.
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou naříkala má panenka, že prej chodím za jinou. Nevěř tomu, má panenko, nevěř ty nic žádnému: já nechodím než za tebou, a jinou si nevěrnu. Já bych za tebou nechodil, kdybys nebyla hezká: když já tejden tě nevidím, po tobě se mi stejská.
Andulko má milá! kde pak jsř chodila? „Byla jsem na pouti u svaty Doroty, tam jsem se modlila. Za koho jiného než mého milého: abych ho dostala za svého manžela do lože bílého.“
Seděla u našich vrat, pěkná bílá jako šat: hleďte, panno, hleďte, vy krásu tratíte, že nejdete sama spat. „To není pravda žádná, já spávám vždycky sama v tej naší komoře, tam žádnej nemůže než naše panímáma.“[21]
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!
Kdyby byla jiná zlatem obalená, moje nejmilejší samy bláto: já na to nic nedbám, já bláto oškrabám, moje nejmilejší stojí za to! Kdyby jinší byla! 1) zlatem premovaná, a moje panenka samy bláto: nechci žádnou jinší, než mou znejmilejší: a což má panenka stojí za to!
Ráda bych tě měla, jen kdybych věděla, jen kdybych věděla, že budeš můj; ale tak těžko je, potěšeni moje, protože já nevím, budeš-li můj. „Jen ty mě ráda měj, na mě se nehněvej, jen ty mě ráda měj, já budu tvůj; nebo tak lehko je, potěšení moje, protože nechci bejt, než jenom tvůj.“
Černé oči, jděte spat, však musíte ráno vstát. Ráno, ráno, raníčko, dřív než vyjde sluníčko. Už sluníčko vychází, má milá se prochází. Prochází se po rynku, přinesla nám novinku. To novinku takovou, že na vojnu verbujou. Když verbujou, budou brát, 1) škoda hochů nastokrát! Ty hezké nám poberou, 2) ti chromí nám zůstanou. 1) Když verbujou, budou brát, půjdeme se taky dát. Dej se bratře, já taky, budem spolu vojáky. 2) Zverbovali Honzíčka, dali jemu koníčka. Dali zeleny šaly a klobouček ušatý. Na klobouček píření jemu pro potěšení.
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“
Na kopečku stojí borovička, seděla tam pod ní má Ančička. Přiletěl slavíček, nese psaní, podal ho Andulce s pravé strany. Tu máš, má panenko, nelekej se, nesu ti psaníčko, potěšíš se. Dříve než slunéčko vyjde z hory, budeš mít milého u komory. Bude na tě smutně očekávat, bude na okýnko poklepávat. Až bude klepati, neotvírej, on taky klepává někdo jinej. A jest-li otevřeš, ošidíš se, a ta vaše láska promění se. Promění se jednou, víc nebude: milej tebe nechá, jinam pude.
Dej, Bože! Barboře Martina s kosou, aby jí nasekal travičky s rosou. Než trávy nasekal, kosa mu spadla; než kosu nasadil, tráva mu zvadla.
Když jsem šla jedenkrát přes háječek, ach, přes háječek! potkal mne na cestě mysliveček. Sluuéčko svítilo, bylo teplo, ach, bylo teplo! tenkrát mé srdéčko láskou kvetlo. Seděli jsme spolu do večera, ach, do večera! střelil mysliveček na jelena. Nebyl to jelínek, hyla laně, ach, byla laně! „Spomeneš, panenko, brzy na mě.“ Když potom po čase trávu žala, ach, trávu žala! Kýž jsem myslivečka nepoznala! Když šaty mákala u rybníčka, ach, u rybníčka! Kýž jsem nepoznala myslivečka! Než jsem já poznala myslivečka, ach, myslivečka! byla jsem červená jak růžička. Nyníčko však moje krása je pryč, ach, krása je pryč! mysliveček nejde milovat víc. Mysliveček s jinou na procházce, ach, na procházce! děvčátko v komůrce hořce pláče. Nechoďte, panenky, přes háječek, ach, přes háječek! ať vás tam nepotká mysliveček.
Nic mne tu nermoutí, než panská zahrada, po který jsem chodil, má milá plakala. Plakala, želela, rukama lomila, když mne naposledy tam vyprovodila. Kdybych já věděla, že umřeš za Prahou, dala bych ti dělat truhlu jabůrovou.
Ten Zbirovský, zámek[26] dokola klenutý, sedí tam můj milý řetězy sepnutý. Pověz mi, můj milý, proč té přikovali? „Pro tebe, má milá, že mi tě nepřáli.“ Co ho tam přivedlo? ti Zbirovští páni: aby on zanechal falše v milování. Co ho tam přivedlo než jeho mladý věk: přeškoda, Jeníčku! že jsi mně zkazil svět!
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.
Až já odtud pryč pojedu, bude pro mě velkej pláč: budou pro mě holky plakat, které jsem já míval rád. A já taky plakat budu, až já odtud pryč pudu: pannu, kterou jsem miloval, víc milovat nebudu. Vykoukala z okýnečka, byla jako z růže květ; černé oči utírala, že se ji svět nepoved. Neplač, nekvil, nenaříkej, přijdu já k vám brzičko: přijdu ještě zejtra ráno, dřív než vyjde sluníčko. Vy hodiny, ach hodiny! co jste mi to vyvedly, že jste vy mne s mou panenkou. tak na krátce rozvedly? Jak rozvedly, tak rozvedly, už nás víc nesvedete: a vy mily černý, oči, kdy se dost vypláčete?
Můj koníček pěkný vraný, na něm pentle zelená: pověz ty mně, má panenko, jsi-li ke mně upřímná? „Já jsem k tobě upřímnější, než ty ke mně, můj milej: všedního dne k nám chodíváš, a v neděli jdeš k jinej!“
Letěla tady labutě: ach kterak se máš, můj znej milejší, ach kterak se máš ve světě? „Lepší mi ve světě býti, nežli po tobě, potěšení moje, nežli po tobě toužiti. Toužení, to je velká moc: ještě je větší, potěšení moje, ještě je větší, než nemoc. V nemoci pošlu k lékaři: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede na máry. V nemoci pošlu k doktoru: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede do hrobu.“
Včera neděle byla, já jsem doma nebyla: žala jsem travičku v zeleném háječku – svátek jsem nesvětila. Než jsem trávy nažala, celá jsem se požala: proto že, Jeničku! falešnou hubičku od tebe jsem dostala. V háji travičku žití – nechtějte to činiti, panny a mládenci s zelenými věnci! můžete se požiti. Včera přenešťastný den, kam se můj milý poděl? dostala jsem kvinde, šel k panence jinde, na mě snad už zapomněl!
Těš se, můj holečku, těš! pověz, jest-li ty mě chceš? já si ráda na tě počkám, jenom jest-li se tě dočkám, jest-li si mě pak vemeš. „A já si tě nevemu, á na vojnu pojedu; koníčka sobě osedlám, ještě s tebou se rozžehnám, a potom zapomenu.“ Ach! já jsem se měla vdát, a na tebe nečekat: mohla jsem dostat věrnější, než jsi ty, můj nejmilejši, škoda věku nastokrát! „Ty se nevdáš jen jednou, hned ti tvářičky shlédnou, tvoje krása se promění – adie, mé potěšeni! nepřijdu víc za tebou.“
Pod horou háječek, za horou jaloveček, na hoře černá věž: pověz mně, můj milej, Jeníčku rozmilej, jest-li že mě miluješ? „Já tebe už nechci, už tebe nemiluju, už tebe nemám rád: já mám holku jinší, ta je mně milejší, než ty’s byla dosavad.“ Kdybys ty byl hodnej, chodil bys pořád k jednej, chodil bys pořád k nám: ale že jsi na nic, máš upřímnost za nic a jdeš šidit zas jinam. Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, ,. tamhle je černý les: pověz mně, můj milý atd.
Na tej naší návsi vysokej strom: aby do tej lásky uhodit hrom! uhodil prudce, rozrazil srdce: aby nerušilo lásky více. Jest-li se mně ten svět nepovede, nebudu naříkat než na tebe: že’s mě, holečku, chudou děvečku zanechal, potom se chytil jiné.
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.
Jsem-li já chudobná, chudobné mateře: předce neotevřu ledakomu dvéře. Dříve než otevru, já se jeho zeptám: jest-li stojí za to, že já mu otvírám? Nestojí-li za to, však já mu odpovím: že o takového hocha darebného docela nestojím.
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“
Pršívalo jen se lilo, bývalo bláto; předce jsem k vám chodívával, nedbal jsem na to: čím jsem já byl upřímnější, ty jsi byla falešnější, to jsem měl za to. Slavíček je malý ptáček, chytit se nedá; mládeneček své panence šidit se nedá: než bych já se šidit nechal, radši bych se na vojnu dal; vojna svobodná, holka podvodná. Což pak vy se domníváte, že já hoře mám? vždyť já ještě dcery vaší na vás nežádám: vždyť je panen všudy dosti, jako zrnek na jalovci, kam se podívám.
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.
Teče voda proti vodě, vítr do ní fouká – má panenka modrooká z okenecka kouká. Nekoukej ty z okenecka, vyjdi radši před dům: jest-li že mi dáš hubičku, já ti jich dám sedům. Než bych já ti jednu dala, radši ti jich sto dám; aby lidé nemluvili, že tě ráda nemám.
Já nechci žádnou než Káču, Kačenku, já nechci žádnou než Káču: co já se pro tě, má zlatá Kačenko, co já se pro tě napláču!
Je-li pak to pravda, nebo ne, že plyne dudáček po vodě? Jakpak by to pravda nebylo? modrooké děvče pravilo. Běžte, lidi, běžte s hákama, vytáhněte ho i s dudama. Zabili dudáčka, zabili, 1) kdo nám bude hrávat na dudy? Ještě je tu jeden takovej: toho nám tu pán Bůh zachovej! Zadudej, dudáčku, zadudej! nebo mi ty zlaté dudy dej. „Než bych já ty zlaté dudy dal, radši bych ti na ně zadudal.“ Zadudej dudáčku, jak umíš, však ty tomu dobře rozumíš. „Kterak pak bych dobře zadudal? ještě jsem pivička nebubal! Až já se pivička nabubám, potom teprv dobře zadudám.“ 1) Když jsme tě, dudáčku, vytáhli, tak nám na ty dudy zadudli. „Jak pak bych na dudy zndudlal, když jsem ještě pivo nebumbal? Až já se pivička nabumbám, pak vám na ty dudy zadudlám.“ Zadudej dudáčku, jak umíš, však ty mým nožičkám rozumíš.
Když jsem šel z Mělnické hospody, zlámal se pode mnou most; co jsem se navolal, než jsem se dovolal: má milá, pojď mi pomoct!
Vzkázala mně jedna chudobná, vzkázaly bohaty dvě: radši mám tu jednu chudobnou, než ty bohaty obě. Bohatá ta jenom hezká je, dokud u mámy sedí: a když se od mámy dostane, sotva pro špínu hledí.
Má zlatá mamičko! ženit se budu, já mám hezkou holku, já pro ni pudu. „Můj zlatej kolečku, 1) ženit se míníš? však budeš litovat, nevíš co činíš! Počkej jen, co na tě všecko se sveze: až budeš vyplácet bábu i kněze. Bábě dáš dva zlaty, knězi dáš dukát: nebudeš, Honzíčku, v hospodě dupat!“ 1) „Můj zlatej holečku! ženit se míníš? nic dělat neumíš, což se nestydíš?“ Já na to nic nedbám, jen když mám holku: to je mně milejší než mísa dolků!
Pochválen pán Ježíš Kristus! my jsme k vám přijeli, dáte-li nám vaši dcero, abysme věděli: dáte, či nedáte? nynčko nám povězte, abysme se obrátili, pokud jsme na cestě.
Pověs mně, má milá, máš-li mě ráda? pověs mně, má milá, chceš-li mě? „Já jsem ti přála, že tě mám ráda: koho pak jinýho než tebe!“
Už ji vedou, už ji mají, komu pak ji odevzdají? komu by ji odevzdaly než ženichu do komory? Když pak družba nevěstu do ložnice uvedl a dvéře za ní zavřel, zpívají ženy dílem v příbytku nevěstině, dílem po cestě zpátky do hospody, písně tyto:
Nejsem naučena časně vstávat: kdo pak na mě bude povolávat? kdo pak jinej než můj milej, nežli můj Honzíček roztomilej.
Na koho naříkat, ‚) než na naši mámu, že mně nastrkala do podušek slámu. Do podušek slámu, do truhel kamení, ako bych nebyla z toho pokolení! 2) 1) Byla bych neřekla do tý naši mámy, že vona mně nandá do podušek slámy. 2) z jejího stavení.
Družbo, družbo, družebníčku! dej si pozor na družičku; jest-li ty si pozor nedáš, přijdeš o ni, než se nadáš. Družbo, co’s udělal družce? ona praví, že tě nechce. „Já jsem jí nic neudělal, jenom jsem jí hubičku dal.“
Ženo má, ženo má, ženo má maličká! já tebe radši mám, než husar koníčka. Husar má koníčka za dvě stě tolarů: já tebe, ženo má, zadarmo dostanu. Husar má koníčka pro to své jezdění: a já tě, ženo má, pro své potěšení.
Ženěníčko, ženě-, ženění, to je horší nežli vězení: z vězení si člověk pomůže, ale od zlé ženy nemůže. Co pak jste, rodiče, myslili, že jste mě k ženěni nutili? dostal jsem s ní čtyry tisíce, ty mně zarmoutily mý srdce. Peníze jsem rozdal na dluhy, nemůžu se zbavit obludy: pořád ne mně sedí jako drak, bodejž jí vzal sobě černej šlak! Ženění, ženění! horši než vězení: z vězení si pomůže, a od ženy nemůže. Má žena falešná ona mi odešla: bodejž je mi utekla rovnou cestou do pekla!
Nedej, Bože! abych stonal, kdož pak by mně posluhoval? Kdož pak jinej, než má milá, má Andulka roztomilá. Nedej, Bože! abych umřel, než zaplatím, co jsem dlužen. Nejsem dlužen než dvá česká, to zaplatí holka hezká. Co zaplatí grošíčkama, já oplatím hubičkama.
Dávali mně za mou plantu čtyry libry diamantů, já ji přeci nechtěl dát: lepší planta než kabát. V plantě vyspím se na peci, a ona je hezká přeci; kabát musím pucovat: proto plantu nechci dát.
Když já jsem pryč, tak nejsem doma; když jsem doma, tak nejsem pryč. Lepši na vojně nežli vojákem, lepší vojákem než na vojně.
Já jsem páter Františkán,[68] nemám nic jiného, než ten pár pantoflíček z dřeva lipového. Růženeček za pasem a breviář nosím: za nevěrné děvčátka pána Boha prosím. „Když jsi páter Františkán, říkej: Pater noster; nech děvčátek s pokojem, spravuj si svůj kostel.“
Syn. já do lesa nepudu: kdyby na mě hajnej přišel, on by mně vzal sekyru. Sekyřička za dva zlaty a topůrko za toral: kdyby na mě hajnej přišel, on by mi to všecko vzal. Otec ty do lesa přec pudeš: jest-li na tě hajnej přijde, nic se ho bát nebudeš. Naší obci patří ten les: což jsem já v ní ňákej pes? jest-li krůvek ty odneseš: hajnej na sta stěn odvez. Než bych já to dal hajnýmu, dám to radši myslivci: myslivec má hezkou dceru, a hajnej má opici.
Není lepši na tom světě než zelený háječek: když se nad ním vyjasňuje ten překrásný měsíček! A já tady se svou milou čekám zase na zvěř divou, na zvěř divou, na srnce, jeleny a sajíce. Zajíc běží po dolině, srnec běží po háji; zajíček se přibližuje k mé panence, nezná jí. „Na zajíčka jsem střelila, jen že jsem se ho chybila: ach, můj Bože přemilý, kterak jsem to mířila! Nauč ty mne, myslivečku, nauč ty mne stříleti: chci se tobě za to ráda někdy zas odměniti. Zastřelím já ti srnčičku, dám ti překrásnou hubičku; budeš míti z ní radost, budeme mít oba dost.“ Záb. mysl I, 50, 51.
Vstávej, má milá! snídaní strojit: já jdu do háje zajíce honit. Zajíce honit, veverky chytat: vstávej, má milá! než bude svítat. „Vstávat nebudu, hlava mě bolí: jseš-li upřímnej, pojď zavaž mi ji. Hlavu jí vázal, ruce mu sklesly: „Co jsi, můj milej, co’s tak uleklý? Ty jsi, můj milej! ty jsi tím vinen, že’s mne opíjel červeným vínem. Červeným vínem, bílou pálenkou: mohla jsem býti podnes panenkou. 1 já panenkou, i ty mládencem, mohli jsme chodit oba pod věncem.“ Ty jsi, má milá, ty jsi vinnější, že’s mě vábila do síně vaší. Do síně vaší, pak do světničky, dávala’s mi tam sladké hubičky. O naší pouti, o posvícení budeme spolu už posvěceni. Pak si tě vemu okolo krku, dám ti hubičku, stisknu ti ruku.
Já mám hůř než pes, musím hlídat ves: pes do slámy někde vleze, zaspí zloděje, když leze; a já svou holí hájím stodoly. Jiný směle spí u ženušky svý; jiní mají dobry bydlo, a já musím jak strašidlo po vsi chodili a psy buditi.
My tesařský řemesníci mnoho zkusit musíme: ať je zima nebo horko, do díla jít musíme. Ráno vstáném, do díla jdem, dřív než slunce vychází: moje ze všech nejmilejší po rynku se prochází. Tu mně nese snídaníčko, kafe z dobrý smetany: „Tu máš, můj milej Jeníčku! od mojí panímámy.“
Máš, máš, máš, sedláčku! čtyry koně vraný: máš hezkou dcerušku, máš hezkou dcerušku, pudeme ti za ní. Máš, máš, máš, sedláčku! čtyry koně hřebce: máš hezkou dcerušku, máš hezkou dcerušku, žádnýho nás nechce. Máš, máš, máš, sedláčku! čtyry koně lysy: přece tvou dcerušku, 1) přece tvou dcerušku někomu dáš kdysi. 1) přec tu tvou dcerušku žádnej nedostane než Jeniček z Lisi.
Když jsem já šel vod svý milý, skřivánci už zpívali; když jsem přišel do maštale, koně vraný řehtaly. Neřehtejte, koně vraný, já vám kousek sena dám; než to seno sežerete, já si trošku podřímám.
Formane, formane! valach ti netáhne: rozřezej klobouk, udělej chomout, potom ti potáhne. Formane, formánku! neber si ze zámku: vem si radš ze vsi děvčátko hezky, než ňákou galánku.
Žádná není taková, jako naše sládkova: ona peče buchty s mákem, posílá je za vojákem. Dřív než buchty udělá, peněz do nich zadělá: když se buchty rozkrajujou, peníze se vyvalujou.
Husaři, husaři, pěkné koně máte: já s vámi pojedu, kterého mi dáte? Kterého jiného, než toho vraného? já si ho osedlám a sednu na něho. Já si ho osedlám bílými povlaky, abys mne poznala, až přijdu s vojáky. Já si ho osedlám červenou dykytou, abys mne poznala, až bude před bitvou. Já si ho osedlám zeleným brokátem, abys mne poznala, až pomašírujem. Až pomašírujem tři sta mil za Prahu: tam spatřím, má milá, tureckou armádu. Až pomašírujem tři sta mil za Vídeň: tam spatřím, má milá, celou Tureckou zem. Celou Tureckou zem, tu cizou krajinu: tam já ti, má milá, tam já ti zahynu.
Andnlinko moje! už mně vedou koně, pojedeme přes lesy: bejvala jsi moje, než mně dali koně, ale nejčko už nejsi. Co pak se mám soužit a po tobě toužit, vím, že tě nedostanu: kdyť já mám děvčátek jako koukolátek k Varvažovu tu stranu.
Nešťastná lucerna, ta mi zhasit; než jsem se vobrátil, varta přišla: tu mě vzali a svázali, dali mě pro milou do šatlavy. Minul den, druhej den, třetí taky, dala se má milá po mně ptáti: kde já chodím a co činím, že já mou panenku nenavštívím.
Já jinou nechci než Pražskou šenkýřku, já jinou nechci než šenkýřku: ona má dukáty, z vojny mě vyplatí; já jinou nechci než šenkýřku.
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“
Na té naší kopanince leží voják v rozmarínce, leží voják zabitý, rozmarínkou přikrytý. Přišla k němu jeho milá, 1) šátečkem krev utírala, dala jemu hubičku, přitiskla ho k srdíčku. Kdo nám bude koně kovat, až my budem mašíroval? kováře nám zabili, rozmarínkou přikryli. Do půlnoci koně kovat, od půlnoci mašírovat; podkovičky klapaly, modré oči plakaly. „Zvoňte zvony na vše strany, můj milý je pochovaný; zahynul mně z růže květ, pro který mne těšil svět!“ Zvoní koně podkovami, a vojáci šavličkami; hraje hudba veselá, a jí srdce usedá. 1) Kdo ho bude vybojovat, rány jeho zavazovat? kdož-li jiný než milá, co ho v srdci nosila.
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého: jen jedna nespala, milého čekala. Dočkali se ho nemohla, šla, muziku štelovala: „Muzikanti hrajte, hrajte mně vesele! Až já počnu libě spáti, hrajte vy mně pijamenty; muzikanti hrajte, hrajte mně vesele!“ Vyšla ze zámku na špacír, ptala se, byl-li tu kavalír v šatech prémovaných, v punčochách hedbávných? Pažátko odpovědělo, že nevidělo žádného, než koně vraného a osedlaného. Vešla je do své zahrádky tam utrhnout prut marjánky: on ležel pod stromem proražený kordem. Ten kord je z něho vytrhla, do svého srdce vrazila: to byl konec lásky, daremné překážky! Ten kdo okolo pojede, ten každý litovat bude dvě krásné osoby proražené kordy. Uřežte chvojku zelenou, přikrejte tu krev nevinnou, ať vrány nekváčou, panenky nepláčou. Píseň tato budiž na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století. Obsah její jest bezpochyby nějaký skutečný příběh téhož času. Ostatně co na ní lepšího, totiž nápěv a první i poslední sloha, vzato jest z jiných písní národních.
(Napěv 621.) Šel jest pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když do prosíred přicházeli, pravil pán Bůh k Adamovi: „Se všech stromů požívejte, s jednoho jen zanechejte, Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvétaje.“ Učinil se ďábel hadem, podved Evu i s Adamem. Utrh jabko velmi prudce a podal je Evě v ruce. Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila. „Jez, Adame, jez to jabko, což jest po něm velmi sladko!“ Tak se oba prohřešili, z ráje ven vyhnáni byli. Dal jim pán Bůh po motyce a poslal je na vinice. „Jděte, jděte a kopejte, chleba sobě dobývejte!“ Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Tu máš, Evo, z tvého smíchu, teď jsme padli oba k hříchu atd. Zpívá se obyčejně při hodech svatebních, když před nevěstu na stůl postaví strom, kdež na způsob písní církevních slohami těmito se končí: Kriste pro tvé umučení dej nám hříchů odpuštění, At nás nežže věčný plamen, zachovej nás, Kriste. Amen. Na Slovensku touž píseň zpívají chlapci, od vánoc až do nového roku s hadem chodíce.
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, ať nás nežže věčný plamen.
Vyskoč, Janušú, než ťa blechy pokúšú
A ve štvrtek po večeři šel Pan Ježíš na procházku se dvanásti apoštoly. Postřetli tam jednu dívku, [:a ta dívka nesla vodu:]. Daj nám, dívko, daj tej vody, ať umyjem ruce, nohy. A ta voda není čistá, napršalo do ní lista. A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi čista. Devět mužů jsi ty měla, s Žádným zdávána nebyla, s každým's dítky zmordovala. A ta dívka se ulekla, hned na své kolena klekla, ani slova mu neřekla. Ale, dívko, nelekaj se, jdi před kněza, spovidaj se, vezmi rúšku a zavij se. A jak do kostela vešla, hned před obraz Krista klekla. Obrazy se zobracaly, na sebe hledět nedaly. Oltáře se poklonily, svíčky z vosku zhasínaly. A jak dále pokleknula, na tom místě zkameňala. To učinil Pan Bůh milý všem panenkám na znamení. Kerá je múdrá panenka, nedá rozviť svého vínka. Jako sem já rozviť dala, do pekla sem se dostala.
A v nedělu po obědě chodil Pán Bůh po besedě.1) Nadešel tam panskú dívku, nabírala vodu čistú. Podaj, děvče, podaj vody, umyjem si svoje nohy. A ta voda není čistá, napadalo do ní lista.2) A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi jistá.3) Padesáte's mužů měla, s každým dítě zahubila. Mužma’s peklo zahustila, dětma’s moře zaplavila. Pannú si se udělala, knězi se nespovídala. Sám-li ste vy Pán Bůh milý, že vy znáte moje viny?4) Jdi, děvečko, do kostela, padni na holé kolena.5) Jak na krchovo vkročila, samy zvony zazvonily.6) Co ty zvony znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak do kostela vkročila, obrazy se potrhaly, naopak se obracaly. Co obrazy znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak v kostele pokleknula, v solný slúp se obrátila.
[:Šla děvečka:], šla pro vodu. Potkal ju tě jeden stařec. Daj, děvečko, daj mi vody. Milý stařec, není čistá. Voda čistá, tys nečistá. A tys měla devět mužů, devět mužů nezdávaných. S každým's měla pacholátko, pacholátko, nemluvňátko. Hned's ho každé zmordovala a pod pécku zakopala, nehašené vápno dala, černú hlínú zašlapala. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v moři písek, v moři písek, stromě lístek. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v nebi hvězdy, v nebi hvězdy, po světě cesty. V nebi hvězdy, vysoko sú, v světě cesty, široko sú. Než jich ona spočítala, celá v prach se rozsypala.
Vím hájíček pěkný, zelený, a v něm bydlejí svati andělí.1) Pod hájíčkem lúka zelená, kráčela po ní Panna Maria. Potkala ju svátá Alžběta: Kampak to kráčíš, Panno Maria?2) Kráčím já, kráčím do kláštera, bych nezmeškala Božího anděla.3) Seslal Pán Bůh anděly s nebe, aby hledali Panny Marie. Našli ju tam při mši v kostele, a ona klečí při Božím těle. Svého syna v rukách pěstuje a za nás za hříšné oroduje. Kdo tu píseň třikrát vyspívá, skoro ráno dřív než posnídá, tomu Pán Bůh hříchy odmývá.4) Spívala ju Panna Maria, když kolébala Božího syna.5)
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
Co se této noci stalo? Kyrieleison, co se této noci stalo? leluja, zdrávas buď, Panenko Maria. Narodilo se nám dítě. Kyrieleison, narodilo se nám dítě, leluja, zdrávas buď, Panenko Maria.1) Jaké my mu jméno dáme? Jak by jiné, než Pán Ježíš? Jakéž my mu kmotry dáme? Svatý Jachym, křestný tata. Svatá Anna, křestná máma. A kdež my ho křtíti budem? Kdež by jinde, jak v Jordáně.
Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, než to byla panna krásná.1) Šla Maria, šla plačící, syna svého hledající. Přišla tě tam na údolí, nalezla tam Apoštoly. A vy, milí Apoštoli, co jste smutní, neveselí? My sme smutní, neveselí, že sme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával a svou svatou krev nám dával. Jezte, píte, pamatujte, této noci mne ztratíte. A jak bylo po večeři, hned ti židi Krista jali. Octa, žluči nastrojili, na dřevo kříže přibili.2) Maria to uslyšela, hned pod svatý kříž běžela. A tam stála a plakala,3) kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všady růže prokvétala. Co tu, matičko, stojíte, tak přežalostně hledíte? Jak tu nemám smutná státi, nad synáčkem naříkati! Když z něho krev svatá stříká; což jest ta bolest veliká! Sstup, můj synu, s kříže dolů, já za tebe trpět budu. Neplač, neplač, milá máti, třetího dne volím vstáti.4) Já netrpím za žádného, jen za hříchy světa zlého. A já trpím za křesťany, aby v pekle nezůstali. V pekle pálí věčný plamen, uchovej nás, Kriste. Amen.
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
[: Co sa stauo v nově :] [: na Novej dědině? :] Zabiuo tam dřevo syna Strakového. Ráno vyjeu zdravý, šohajíček švárný. Napouedne jede ceuý pouamaný. Tatíčku, mamičko, otvírajte dveře, z vašeho synáčka nevinná krev leje. Jak to usuyšeua ta jeho sestřička, rukama uomiua o svého bratříčka. Na kohos, Martinku, na kohos ty vouau, keď na ťa velký dub v čirých horách padau? A byu bych já vouau na svého tatíčka, než mně krev zaliua mé černé očička. A byu bych já vouau na svoju mamičku, než mně dub proraziu na štvero huavičku. Ubohá matička u postele stáua, smutně naříkaua, až k zemi padaua. Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? Čili mně okřeješ, čili ty mně umřeš? Okřeju, okřeju, mamičko má miuá, až na mém hrobečku bude černá hlína. Na tej černej hlíně vyroste rozmarýn, mamičko má miuá, potom vám ozdravím.
(Nápěv předešlý) Co sa stauo v nově ve Gbelech městečku? Zabiu Jura Karman svoju frajirečku. A jak on ju zabiu, na Boha zavouau: Frajirečko moja, co sem ti uděuau! Nenamúvau sem ťa uahodnými suovy, než sem ťa namuviu brúsenýma noži. Pícheu on ju, pícheu do pravého bočka, z tej rany vykvetua červená růžička. Pícheu on ju, pícheu pod její srdečko, z tej rany vyrůstuo zelené perečko. Pícheu on ju, pícheu pod její bíuú tvář, z tej rány vyrůsteu červený tulipán. Má mamičko miuá, dost je mauá chvíla, dosť je mauá chvíla, co sem s váma byua. Už Aničku nesú s pannami muádenci 1) a Juřenka vedú kati k šibenici. V tém holickém poli šibenice dvoje, pohledni, Juříčku, keré budú tvoje? Na keré mia dajú, na tech budu visat, bude mně z huavy mej tulipan prokvitat.
[: Byl tatíček starý, :] [: měl tři pěkné dcery. :] Jak nejstarší vdával, tři sta jí věnoval. 1) Tu máš, dcerko milá, by si mě živila, jak nebudu chodit, nebudu moct robit. Jak prostřední vdával, dvě sta jí věnoval. Tu máš, dcerko milá, abys mě živila, když nebudu chodit, nebudu moct robit. Jak nejmladší vdával, sto peněz jí zadal. Tu máš, dcerko milá, abys mě živila, jak nebudu chodit, nebudu moct robit. Neminú tři léta, jde starý do světa. Jide tam s húlečkú, zhůru po chodníčku. Přišel k první dceři, sňal klobúk u dvéří. 2) Zdař Bůh, dcerko milá! Daj mi kúsek chleba. Já nemožu robit, musím chleba prosit. Do komůrky vešla, provaz mu přinesla. To máš, taťku starý, už můžeš na mary. Aby se oběsil, věc chleba neprosil. Jde starý s húlečkú, zhůru po chodníčku. 3) Přišel k druhé dceři, sňal klobúk u dvéří. Zdař Bůh, dcerko milá! Daj mi kúsek chleba. Do komůrky vešla, chleba mu přinesla. Tu máš, taťku starý, aby ses udlavil, věc chleba neprosil. 4) Jde starý s hůlečkú, zhůru po chodníčku. Přišel k třetí dceři, sňal klobúk u dvéří. Zdař Bůh, dcero milá! Daj mi kúsek chleba. Vítám vás, tatíčku, sivý holúbečku. Já vás budu chovat, vy mně děti hlídat. Sedněte, tatíčku, vařím polévečku. Já jí jest nebudu, hořem jest nemožu. Co je vám, tatíčku, sivý holúbečku? Jedna provaz dala, abych se oběsil a k ní věc nechodil. Druhá chleba dala, abych se udávil a k ní věc nechodil. Já na ně poběhnu, jim domlúvat budu. Než na ně doběhla, jedna zkameňala.
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)
[: Pošla Anička na trávu :] pod vinohrady dozadu. Ej, nadešla tam Janíčka, on tam napásal koníčka. Poslal Aničku pro kosíř, že jí travěnky nakosí. 1) Jak jí travěnky navázal, hned sa Andulky vyptával: Pověz, Andulko má milá, keréhos měla frajira? Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po druhé, alebo s tebú zle bude. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po třetí, než ti hlavěnka odletí. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Vytáhl z pošvy šavličku, uťal Andulce hlavičku. Zavázal 2) jí ju ručníčkem: tu běž, Andulko, chodníčkem. Jaké je moje chodění, dyž je hlavěnka na zemi. Kady Andulka vedena, všady fialka červená.

Pages