atd

Displaying 1 - 100 of 120
K Pažežnici cesta húzká, 1) celá trníčkem porostlá; to trníčko bíle kvete: má panenko, votevřete! Má zlatá Spaněvská cesto, což je mně po tobě teskno ani tak ne po cestičce, jako po tě, má dívčice! „My zlaty Spaněvsky háje, já na vás zpomínám stále: ani tak ne po háječku, jako po tě, můj holečku! My zlaty Spaněvsky dráhy, jak jste vy se zelenaly: zazelenejte se eště, moje srdéčko potěšte!“ Tam na těch Spaněvskejch lukách já slyšel kukalku kukat; kukalička zakukala, má panenka zaplakala. Kukalka kukala kuku: „Podej mně, můj chlapče! ruku, podej ruku, podej pravou, zarostla k nám cesta travou. Podej ruku, podej vobě, že se nedostáném sobě: ani za rok, za dvě léta, ani do skonání světa!“ 1) K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá atd.
Byla-tě cestička šlapaná, šla tudy Anička, plakala. Šel tady Jeniček, vejsksl si; dohonil svou milou, stejskal si. „Což pak si, můj milej, stejskáte? zdaliž vy mou lásku neznáte? Přijité k nám, můj milej, v neděli, já vám dám věneček zelený.“ Jeniček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že jest ji Jeníček oklamal. Od Lipoltic stezka šlapaná atd.
Nad Dunajem, pod Dunajem, na zelenej louce hrály jsou tam tři panenky, hrály tam o věnce. Jedna byla Kateřinka a druhá Madlenka, třetí tu já nejmenuju – byla má panenka. Já jsem ji vzal za ručičku, vzal jsem ji za obě: Pojed, holka, pojeď se mnou, poplavem po vodě. „A já nechci, nepojedu, ty jsi šelma zrádce: pošlapala mně marijánku v tej naší zahrádce.“ Ta marjánka, rozmarýnka modrým kvítkem květe: připravila mě o věneček, co mi máma řekne! Já ho nemám, ty ho nemáš, nemáme ho oba: půjdem-li ho sobě koupit, kdo pak nám ho prodal“ Když jsem plynul po Dunaji k zelenému háji, viděl jsem tam tři panenky, o věnečky hrály. Jedna byla Rakušanka, ta druhá Moravka; třetí jmenovati nechci – byla má panenka atd.
Pod horou háječek, za horou jaloveček, na hoře černá věž: pověz mně, můj milej, Jeníčku rozmilej, jest-li že mě miluješ? „Já tebe už nechci, už tebe nemiluju, už tebe nemám rád: já mám holku jinší, ta je mně milejší, než ty’s byla dosavad.“ Kdybys ty byl hodnej, chodil bys pořád k jednej, chodil bys pořád k nám: ale že jsi na nic, máš upřímnost za nic a jdeš šidit zas jinam. Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, ,. tamhle je černý les: pověz mně, můj milý atd.
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.
Žádnej neví, co mě bolí, a já dobře vím; žádnej neví, co mě trápí, a já nepovím: zavolejte mi sem lékaře, ať mně mou hlavičku zaváže; nebo umřu, že nezvíte, jaky mám hoře! „Kdybys třeba už umíral, pro lik nepudu; kdyby hrana ti zvonili, plakat nebudu: proto že’s ošidil srdce mé, pomsta boží tebe nemine; Bůh nebeský svůj trest těžký sešli na tebe.“ Ach můj Bože, já mám hoře, já se usoužím; žádnej neví, co mě bolí, a já nepovím atd.
Měl jsem holku v Neveklově, mezi hustým lesovím; 1) chodil jsem tam každičký den, nynčko už tam nechodím: chodějí tam dva jiní, ale ne tak upřímní: dej si, holka, dobrý pozor, některý tě ošidí! Seděla tam v okenečku 2) jako z bílé růže květ, naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved. Škoda tebe, má milá! že jsi se tak změnila: když’s mne milovat nechtěla, už je holka zas jiná. 1) Roudnice je na dolině mezi pěkným stromovím. 2) Vykoukala z okenečka, byla jako z růže květ, oři měla uplakany atd. U Žďára jsou roviny, na nich pěkné křoviny: měl jsem já tam potěšení – teď tam chodí zas jiný. Chodí tam teď zas jiný, nebude tak upřímný: dej si, holka, dobrej pozor, že tě brzy ošidí!
Teče voda od javora 1) okolo samého dvora; všecky lávky pobrala, jenom jednu nechala. Po které Pavloušek chodil, Mařenku za ruku vodil; utrh jabko, utrh dvě, pustil jedno po vodě. „Plyň, jablíčko, kam ty ráčíš, jenom ať se nepomáčíš; plyň, jablíčko, plyň dolů, k mé Mařence do domu.“ Jak jablíčko připlynulo, na Mařenku zavolalo: Vstaň, Mařenko, vyjdi ven, milý stoji před domem. „Proč pak bych já ven chodila, kdyť já nejsem jeho milá; a on není z růže květ, aby on mně kazil svět. Proč pak bych já ven chodila, kdyť jsem jemu povídala, aby k nám už nechodil, tou cestičkou nebloudil. Byla láska, ale není – zapadala do kamení, do kameni drobného, do srdce falešného.“ 1) Také: Teče voda od javora, teče voda široká atd.
Chlumeckej zámeček 1) z drobného kamení, šel tudy můj milej, nedal pozdravení. Když nedal, ať nedal, snad se na mé hněvá? chceš-li se hněvati, hněvejme se oba. Nemluvme na sebe ani půl slovíčka: snad jsem já pro tebe chudobná děvečka? Jsem-li já děvečka chudobné mateře, já přece nevyjdu pro tebe za dveře. Ty snad sobě myslíš, že já pro tě vzkážu: a já tu tvou lásku za onuci vážu! 1) To naše stavení z drobného kameni atd.
Když jsem k vám chodil do vašeho domu, ty snad jsi myslila, že já nemám k komu: když mne nechceš, nechej tak, nemusíš mne milovat, nemusíš mne, má panenko, více milovat! Když jsem k vám chodil do vaší komory, ty snad jsi myslila, že ti nejsem rovný: když mne nechceš atd. Když jsem k vám chodil, ty jsi byla pyšná; ty jsi ani jednou za mnou ven nevyšla: když mne nechceš atd.
Na Bílej hoře sedláček voře, má hezkou dceru, dej mi ji Bože! hej, župy, župy, dej mi ji, Bože! hej župy, župy, žup. Kdybych ji dostal, což bych si vejskat: tři sta tolarů bych s ní vyzejskal! hej župy, župy atd. Hezká ženuška, tři sta tolarů: dal bych ji vozit v krytém kočáru; hej župy, župy atd. Lokaje napřed, lokaje za ní; dal bych jí říkat: urozená paní! hej župy, župy, urozena paní! hej župy, župy, žup!
Komu se tak podařilo, jako tobě, Vávro: koza se ti okozlila, není tomu dávno. Komu se tak podařilo,1) jako tomu tkalci: koza se mu okozlila, kůzlata šly k tanci. 1) Kýž by nám to pán Bůh dal, jako tomu starci atd.
Ten panskej jurista l) koupil koně za tři sta, a kočárek za dvě sté, že pojede k nevěstě: ke který? ke který? k tý Lenorce kupcovy. 1) Ten náš malej jurista má koníčka za tři sta atd.
Pověz ty mně, hvězdičko má, 1) jsi-li jasná, nebo tmavá? Jsi-li tmavá, vyjasni se: má panenko, rozmysli se. „Já jsem se už rozmyslila, otce, matku opustila. Otce, matku i přátele, zvolila si jenom tebe. A ne na rok, na dvě léta: ale do skonání světa. Do skonání mého, tvého, nepohlednout na žádného. Nepohlednout, nezasmát se, jenom k tobě míti srdce!“ 1) Proč, kalino, v struze stojíš? snad se tuze sucha bojíš? Stoj, kalino! neboj ty se: má panenko, rozmysli se atd.
Měla jsem já muže – ach Bože milý! teď na něj zpomínám každičkou chvíli. Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila! Nařezal řezanky, nasekal trávy, slepice ohledal, podojil krávy. Přeškoda atd. Dvoreček mi zamet, naštípal dříví, v kamnech mi zatopil, vyčistil chlívy. Přeškoda atd. Vody mi nanosil, uvařil jídla: přec neužil se mnou dobrého bydla. Přeškoda atd. Nití mi nasoukal, přebíral kroupy: a já mu říkala: ty troupe hloupý! Přeškoda atd. Já měla kalhoty a on měl sukni; proto mi nastali časové smutní! Přeškoda atd. Měla jsem manžela vždy po své vůli: nyní mám manžela, maže mě holí! Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila!
Těžko trpět žízeň,. bratří rozmilí! pivíčko dobry je, svlažuje žíly, jak je máme, tu zpíváme: Nepudeme domů až ráno, až bude ustláno; nepudeme domů až ráno, až bude den. Mázíček za mázem líbezně chutná, každej se napije, je jako putna, sklenci zdvihá, pěkně zpívá: Nepudeme domů atd. Ženuška přiběhne: „Muži, pojď domů!“ Šenkýř ji uvítá, vede ji k stolu: „Pije jen máz pan manžel váš!“ Nepudeme domů atd. Žena počne zpívat píseň bez noty: „Propiješ naposled kabát, kalhoty! prach nic nedbáš, jenom zpíváš: Nepudeme domů atd. Pivíčko pěkně se pění v sklenici; každej má rozumu plnou čepici: sláva sládku, též i mládku! Nepudeme domů atd.
Blahoslavený sládek, který první pivo vařil: ale zlořečená šelma, který ho první platil. Sbor: Sicut erat in principio, et nunc, et semper, et in secula seculorum, amen. Blahoslavený šenkýř, který pijákům věří: ale zlořečená šelma, který jim pěnou měří! Sicnt erat in principio atd. Blahoslavený šenkýř, který pijákům čeká: ale zlořečená šelma, který jim kabáty svléká. Sicnt erat in principio atd.
Co pak se to se mnou děje, žádný mi nic nepřeje; prstem na mne ukazují, za ochlastu mne mají: tak jako bych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl, a své peníze propil! Kdybych třebas dukát propil, šenkýřka se nehněvá; šenkýř se mnou se nevadí, pivička mi nalívá: tak jako bych hoden nebyl atd. Alou, páni muzikanti! z veselá mi zahrajte; hrajte, trubte na vše strany, a mne obveselujte: tak jako bych atd. Veselosti plná hlava, v kapse ani krejcaru; má-li žena jaké groše, všechny jí je poberu: tak jako bych atd. Šel jsem včera do hospody, v patách za mnou běžela; jen jsem si dal holbu piva, už se do mne pustila: tak jako bych atd. Vždycky jenom mně vyčítá – věřte mi na mou víru – že mám kabát plný záplat, kalhoty samou díru: tak jako bych atd. Ach, moje zlatá ženuško! jen se na mě nehněvej, radši mi ňáké peníze na pivíčko vydělej: tak jakobych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl a se pivíčka napili
Chytil táta sojku, chytila máma taky; chytil táta, chytila máma, chytily všecky děti; sojka neuletí. Místo „chytil“ – „chytila“ atd. zpívá se v ostatních slohách: zabil – škubal – pekl – krájel – papal táta sojku atd.
Chytili jsme lososa, chytili jsme ho, chytili jsme ho, chytili jsme ho v noci. Místo „chytili jsme“ zpívá se v ostatních slohách: zabili jsme pařili jsme vařili jsme smažili jsme krájeli jsme papali jsme lososa atd. „Z Chrudimska.
Šel Jukel na pivo, na dobré pivíčko; šla žena pro Jukla: „Pojd domů brzičko!“ Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala pro psíka, aby pes Jukla kous: pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala je pro kej, aby kej psa mlátil: kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít atd. Poslala pro oheň, aby oheň kej pálil: oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat atd. Poslala pro vodu, aby oheň hasila: voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit atd. Poslala pro vola, aby vůl vodu pil: vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit atd. Poslala pro řezníka, aby řezník vola bil: řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit atd. Poslala pro bábu, aby odčarovala: bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít atd. Poslala pro čerta, aby čert bábu vzal: čert nechce bábu brát, bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít atd. Poslala pro hroma, aby hrom čerta tlouk: hrom začne čerta tlouct, čert začne bábu brát, bába začne čarovat, řeznik začne vola bit, vůl začne vodu pít, voda začne oheň hasit, oheň začne kej pálit, kej začne psa mlátit, pes začne Jukla kousat, Jukel už chce domů jít, že už se mu nechce pít: ach to dobré pivo, to dobré pivíčko!
Když jsem já sloužil to první léto, vysloužil jsem si kuřátko za to: a to kuře krákoře běhá po dvoře; má panenka pláče doma v komoře. Když jsem já sloužil to druhé léto, vysloužil jsem si , kachničku za to: a ta kachna jako machna, a to kuře krákoře běhá po dvoře; má panenka pláče doma v komoře. Když jsem já sloužil to třetí léto, vysloužil jsem si husičku za to: a ta husa chodí bosa, a ta kachna jako machna atd. Když jsem já sloužil to čtvrté léto, vysloužil jsem si vepříka za to: a len vepř jako pepř, a ta husa chodí bosa atd. Když jsem já sloužil to páté léto, vysloužil jsem si telátko za to: a to tele hubou mele, a ten vepř jako pepř atd. Když jsem já sloužil to šesté léto, vysloužil jsem si kravičku za to: a ta kráva mlíko dává a to tele hubou mele atd. Když jsem já sloužil to sedmé léto, vysloužil jsem si volečka za to: a ten vůl jako kůl, a ta kráva mlíko dává atd. Když jsem já sloužil to osmé léto, vysloužil jsem si botičky za to: a ty boty do roboty, a ten vůl jako kůl atd. Když jsem já sloužil poslední léto, vysloužil jsem si děvčátko za to: to děvčátko jak poupátko, a ty boty do roboty, a ten vůl jako kůl, a ta kráva mlíko dává, a to tele hubou mele, a ten vepř jako pepř, a ta husa chodí bosa, a ta kachna jako machna, a to kure krákoře běhá po dvoře: má panenka stele postel v komoře.
Naše stará bába není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše dojná kráva není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše mlsná koza není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše krmná svině není doma atd. svině s selaty atd. Naše tichá ovce není doma atd. ovce s jehňaty atd. Naše bílá husa není doma atd. husa s housaty atd. Naše zlatá kachna není doma atd. kachna s kachňaty atd. Naše kusá koura není doma atd. koura s kuřaty atd. Naše chytrá čubka není doma atd. čubka s štěňaty atd. Naše černá kočka není doma atd. kočka s koťaty atd. Naše malá myška není doma atd. myška s myšaty atd. Moje zlá žena není doma šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty, svině s selaty, ovce s jehňaty, husa s housaty, kachna s kachňaty, koura s kuřaty, čubka s štěňaty, kočka s koťaty, myška s myšaty, žena s děvčaty nejsou doma, šly do mlejna.
A ti kluci Hajdaláci l) koupili si basu: nevěděli kam ji dáti, šli s ní ku primasu. A ta basa u primasa za kamnama stála: když primaska zatopila, basa sama hrála. 1) Šly muziky do Lazu, nesly s sebou basu; neměly jí kde nechat, jenom u primasů atd.
Jede Kudrna, 1) jede do Brna, veze kolomaz, kolo mu vrzá. Pane Kudrno! namaž si kolo, ať ti ne vrzá přes cely Brno. 1) Jede Kudrna vokolo Brna, nemaže kola, vono mu vrzá. Počkej Kudrno atd.
Po každé hodině: Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila desátá (jedenáctá atd.) hodina. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden: odpočiňte s pánem Bohem! Po každé čtvrti: Desátá hodina a první (druhá, třetí) čtvrt: mnohým lidem život a smrt; ta přijde nenadále, sebere žebráka i krále. K ránu: Chval každý duch Hospodina, i Ježíše, jeho syna: odbila třetí (čtvrtá) hodina. Vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena, vzývej Boha Hospodina! Tuto píseň zpívali do nedávná v Čechách obecně hlásní, a zpívají snad potud jeátě v městech některých, ěasu nočního při vy* truboviní hodiu. Léta 1656 byla dekretem vlády zemské zapovězena, ze jména proto, „žeby tento veršíček od starého kacířství podezřelý byl,“ a místo ní takto spívati nařízeno: Chval každý duch Otce, Syna, Ducha, Boha Hospodina, již bila atd.
Má panenka v hrobě leží, mé srdéčko po ni touží; hrajte mně, trubte mně, zahrajte mně marš: už se beru pryč od vás. Až já odtud povandruju, komu já si požaluju? hrajte mně atd. Požaluju své matičce, dám hubičku své sestřičce: hrajte mně atd.
Můj zlatej tatíčku! já vás prosím, vyplaťte mě z vojny, Vždyť jsem váš syn. Vždyť jsem váš syn, vaše dítě: jest-li pak mě z vojny vyplatíte? Kdyby má matička živa byla, ona by mě z vojny vyplatila. Vždyť jsem váš syn atd. Má zlatá matičko! tvrdě spíte, vy o mém soužení nic nevíte. Vždyť jsem váš syn atd. Kdybyste, matičko, to věděla, rakev by se s vámi otevřela 1 Vždyť jsem vás syn atd.
To mně bylo nejhůř, 1) když mě dali na váz, dali mně koníčka, celej se lesk: všecko se blejskalo, přece se stejskalo od mý znejmilejší na vojnu ject. 1) Protivinští páni na vojnu mě vzali, dali mně koníčka atd.
Jaro se otvírá, kvítí květe, trada tradadada tradada! žežulička kuká v hustým lese, trada tradadada tradada! slavíček v hájíčku tluče svou písničku: že já budu nosívsti šavličku. Myslila‘s, má milá, že je to špás, trada atd. a nynčko ze špásu zármutek máš, trada atd. teď budeš naříkat a na mě zpomínat, a já budu pryč od tebe mašírovat.
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Teče voda od Tábora, 1) teče okolo javora; všecky lávky pobrala, jen jedinkou nechala. Kudy mysliveček chodil, děvčátko za ruku vodil. Utrh‘ jabko s jabloně, a pustil je po vodě: „Plyn, jablíčko, kam ty ráčíš, jen ať se mně nepomáčiš; plyň, jablíčko, plyň dolů, tam pod javor do mlýnu.“ Jak jablíčko připlynulo, čtyry kola zastavilo; točit se jim nedalo, vodu na břeh vyhnalo. „Proč se, kola, netočíte, mé srdéčko netěšíte, tak jako jste těšily, dokud jste se točily?“ Byl myslivec na Táboře, procházel se po oboře; pásal on tam jeleny, měl klobouček zelený. S jeleny se obírával, hezké holky milovával; poslal svého jelena tam pod javor do mlýna. „Běž, jelínku, po potoku, nic nelituj svého skoku, běž tam dolů do mlýna, kde se javor zelená. Tam na břehu pod javorem najdeš děvčátko státi, mou panenku rozmilou smutně hořekovati. Čtyry mlýnské kola stojí, neštěstí se v mlýně rodí! před ní sehni parohy, a skoč s lávky do vody. Tam kde první je kolečko, přijdeš a najdeš jablíčko; to vbodni na parohy, a pospěš do obory.“ Noc se blíží – jelen běží, a pod ním se země třese; na parůžku jablíčko pěkné červené nese. Vzal myslivec, vzal jablíčko, rozkrojil je v polovičko: vyletělo ptačátko, bělounké holoubátko. Nevěř, nevěř myslivečku, že to bylo ptačátko: bylo, bylo zaklené jedno krásné děvčátko. 1) Teče voda od Štukravy, teče okolo Jihlavy atd.
V šírém poli lípa stojí, pod tou lípou vojsko leží. Trubač pěkně vytrubuje, už to vojsko mašíruje. „Já bych taky mašíroval, kdyby mi kdo koně sedlal.“ Sestra mladší nemeškala, hned koníčka osedlala. Když koníčka osedlala, přežalostně zaplakala. „Neplač, neplač, sestro moje, za dvě léta přijdu k tobě.“ Když dvě léta uplynula, sestra bratra neviděla. A on leží v šírém poli, má hlavičku na dvě půly. Vraný stojí kůň u něho, nohou hrabe, lituje ho. „Vstávej, vstávej, můj patrone! dávej oves, seno moje. Vždycky jsem se dobře míval, dokud jsi mým pánem býval. Nynčko ležíš v šírém poli, máš hlavičku na dvě půly! Máš hlavičku na dvě strany, roznesou té straky, vrány.“ Jiný počátek: Když vojáček mašíruje, žádnej jeho nelituje. Jenom ta jeho holčička, kterou si vzal do srdéčka. Já bych taky mašíroval atd.
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.
Naše paní nemocná, ona rána nedočká. Chtělo se ji vína pít, neměl jí kdo pro ně jít. Pána svého poslala atd. - - - - -
(Napěv 621.) Šel jest pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když do prosíred přicházeli, pravil pán Bůh k Adamovi: „Se všech stromů požívejte, s jednoho jen zanechejte, Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvétaje.“ Učinil se ďábel hadem, podved Evu i s Adamem. Utrh jabko velmi prudce a podal je Evě v ruce. Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila. „Jez, Adame, jez to jabko, což jest po něm velmi sladko!“ Tak se oba prohřešili, z ráje ven vyhnáni byli. Dal jim pán Bůh po motyce a poslal je na vinice. „Jděte, jděte a kopejte, chleba sobě dobývejte!“ Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Tu máš, Evo, z tvého smíchu, teď jsme padli oba k hříchu atd. Zpívá se obyčejně při hodech svatebních, když před nevěstu na stůl postaví strom, kdež na způsob písní církevních slohami těmito se končí: Kriste pro tvé umučení dej nám hříchů odpuštění, At nás nežže věčný plamen, zachovej nás, Kriste. Amen. Na Slovensku touž píseň zpívají chlapci, od vánoc až do nového roku s hadem chodíce.
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.
[: Na mšu svatu zvonili, :] [:by se lude schodili. :] Všeci lude na mšu šli i ten Lazar ubohy. Kněz mši svatu dokonal, bohač na hostinu zval, bratra Lazara něchal. Jak se Lazar dověděl, k bratru na hostinu šel. Vyhnali ho před vrata, přišla k němu ščeňata. Rany jeho lizaly, drobka jemu nosily. Jak se bohač dověděl, ščeňata pozaviral a je kyjmi biti dal. Lazar kvik jich uslyšel, k Bohu oči pozdvižel. Ach, Bože můj, Bože můj, vem mne k sobě, Bože můj. Něminula hodina atd.
Vyskočiuo sunečko skoro ráno ranúčko, hej, hej, skoro ráno ranúčko. Vyskočiuo na stěnu na zahrádku trněnú, hej, hej, na zahrádku trněnú. Vyrůstuy tam tři růže, žádný pro ně nemože, hej, hej, žádný pro ně nemože. A šua pro ně děvečka, co chovaua synečka, hej, hej, co chovaua synečka. Atd.
Mělcě svaty Juři konička braneho, a chojil*) un, chojil do města jedneho. Nadešel dzěvečku nad jazerem klečeć, do teho jazera tak přesmutně hledzěć. Což ty to, dzěvečko, nad jazerem klečiš, do teho jazera tak přesmutně hledziš? Ach, co ja to němam tak smutně hledzěci, dy už mne ma ten drak, už mne ma sežraci. atd. A co my,panimamo,a co my mu damy? V tym našim koscěle malovać ho damy.
Vím já kopeček, na něm domeček, Bože, Bože, Bože, na něm domeček. A v tom domečku tři bílé lože, Bože, Bože, Bože, tři bílé lože. Na jednom loži Maria leží; Bože atd. Na druhém loži svátý Ján leží; Na třetím loži Kristus Pán leží; Před Pannú Marjí růže prokvétá; Před svátým Jánem andělé hrajú; Před Kristem Pánem svíce hořijú. Kdo tu pěsničku třikrát vyspívá, ten tři dušičky z pekla vystříhá. Jednu otcovu, druhú matčinu, Bože, Bože, Bože, a třetí svoju.
Vím já zahradečku [: trním pletenó :] a v té zahrádece trávu zelenó. A pod tó travičkó kostýlek malé, a v tém kostýlku só tři oltáře atd.
Tečou dvě vody, obě proti sobě. Zvolejme bez přestání: Smiluj se, Jezu Kriste, nad námi! Mezi vodama trávníček zelený. Zvolejme atd. Na tom trávníčku tři lože ustlany. Zvolejme atd. Na prvním loži svatý Josef leží; na druhém loži Panna Marja leží. Na třetím loži sám Pán Kristus leží.
Vím já kostel kamenný, kyrie, vím já kostel kamenný, lexem domine; Jezu Kriste z Marie. Je v něm sedum oltářů, kyrie, je v něm sedum oltářů, lexem domine; Jezu Kriste z Marie. U každého žid stojí, kyrie atd. Každý drží hrst hloží. Krista Pána bičují, až krev z něho stříkala. Maria ju sbírala, do zlateho pohára. Po zahradě chodila a tú krvjú kropila. Kde kapečka ukápla, všady révek vypukl, a z révečka pupenec a z pupenca listeček a z listečka kvítečko a z kvítečka zrnečko, ze zrnečka vínečko; kdo to vínko pit bude na věky spasen bude.
[: Stojí kostel kamenný, lilie, :] Jezu Kriste z Marie. A v něm devět oltářů, atd. U každého žid stojí, každý drží hrst roždí. Jali Krista šlahati, až z něho krev stříkala, Maria nemeškala, tu svatou krev sebrala, do šátečka svázala. Co s tou krví dělala? Do zahrádky vsadila. Co z té krvi poroste? Poroste z ní slunýčko, po slunýčku měsíček, po měsíčku hvězdičky, po hvězdičkách syn Boží.
Stojí kostel na skalí, Kriste nebeský, stojí kostel na skalí, aleluja, zdrávas Maria. Je v něm devět oltářů atd. U každého žid stojí; každý drží nůž, hloží. Krista Pána bodají, až z něho krev fikala. Maria ju sbírala, do šátečka svázala. Do zahrady skočila, třikrát rýčem zaryla, tu krev svatou rozsela.1) Růstni, růstni révečku, z toho révka pupénko, z toho pupna listeček,2) z toho listka hrozének, z toho hrozna vínečko. Kdo to víno pit bude, ten na věky živ bude. Bude je pit svatý Ján, naposledy Kristus Pán.
Přimluvaj se za nas dycky a každy čas, o, svaty Michale! My k tobě volame a pomoc žadame, naš mily patrone. Ochraň nas od škody od ohně a vody, o, svaty Michale! A t. d. Ochraň nas od škody, na poli urody, o, svaty atd. Když budem v nemoci, přispěj nam k pomoci! A t. d. Obzvláštně při smrti rač přitomen byti. A t. d. My vždycky každy čas běžime pod tvůj plašč. A t. d. Amen, ať se staně, tak všickni žadame. A t. d.
Ten hodonský správce pěknú dcerušku má, ona nic neděuá, v okenečku sedá. V okenečku sedá, pěkně sobě spívá, její huásek padá zrovna do Dunaja. Nebohá dceruška, co to uděuaua! Do Dunaja padua, tam sa utopiua. Na kohos atd. jak předešle.
Pásl ovčák ovce na zelenej lúce, aitom tytom tytom, na zelenej lúce. Přišel k němu řezník a s ním strakatý psík. Aitom atd. Zdař Pán Bůh, ovčáče! Zač dáš svoje ovce? »Za dva rýnské slovem, za tolar si je vem.« 1) Žene ovčák domů, trefil se pán k tomu. Můj milý ovčáče, kam’s dal štyry ovce? 2) Milý ty můj pane, přišel mně vlk na ně. Měl’s kyj, proč ho’s nehnal, měl’s psa, proč ho’s nečval? Nedaleko Nysy už ovčáček visí.
Umřela dneska Trudovi žena, a Trud jí nevěří: Staň, Ženko, hore, srdenko moje, šak ťa nic nebolí. Trudovu ženu už oblíkajú, a Trud jí nevěří: Staň, ženko, hore, srdenko moje, šak ťa nic nebolí. Trudovu ženu do truhly kladú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu na máry nesú, a Trud jí nevěří atd. Trudovej ženě už vyzváňajú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu na kerchov nesú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu do hrobu kladú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu už pochovali, a Trud jí nevěří atd.
Začínají: Trudova žena nemocna leží, a Trud jí nevěří: Staň, má Aničko, vař snídaničko, šak tě nic nebolí. Trudova žena už dokonává atd. Trudova žena už dokonala. Trudovu ženu už pochovali, už jí Trud uvěřil: Ostaň tu s Bohem, srdenko moje, už sem ti uvěřil.
Starobilsky kosteličku, stojiš na pěknym kopečku. Pod tym kopečkem domeček, pod tym domečkem dvoreček. Pod tym dvorečkem lučenka, na ni vysoka travěnka. Domluvily se dvě panny, by tej travěnky nažaly. Dival se na ně milostpan, na sve pachole zavolal. Stavaj, pachole, stroj koně, pojeděm na hon do pole. A co tam buděmy honiti, dy němamy žadnej flinty? Buděmy honiť zviřatka, patnactilete děvčatka. Atd.
Pase šohaj dva voly nedaleko hobory. Donesl mu otec jest: Poďé, synu, poďé jest. A já jesti nepůjdu, dokad úhor nezořu atd. Donesla mu milá jest atd. A já jesti už půjdu, třeba úhor nezořu.
[: Běži voda Lindava, :] milý Bože, kole dvora fojtova. [: Všecky lavky sebrala, :] milý Bože, enom jednu něchala. Atd. Chodi po ni syneček, štyry koně napajel. Jak jedneho napojil, hezke děvče namluvil. Hděs, děvečko, hděs byla, hdě si krasy nabyla? V studni jsem se umyla, tam sem krasy nabyla.
Toulali jsou se mládenci po tej vanovskej vesnici. O, lásko, zalíbení, ty jsi moje potěšení, po tej vanovské vesnici. A toulali se, toulali, aj se ke Mlejnkům dostali. Atd. Poseďte u nás, mládenci, na té červené stolici. A my nechceme seděti, my chceme Marjánku vzíti. My vám Marjánku nedáme, až jí na šaty1) zjednáme. Jak jí na šaty zjednali, hned ji těm hochům vydali.2) Mládenci zpívají, vejskají, že už Marjánku dostali. U Mlejnků plačou, želejí, že už Marjánku nemají.
Vím já jeden hájíček, v tom hájíčku domeček. V tom domečku děvečka, vykóká z okenečka. Černovocí mládenci tólali se po noci. Tólali se, tólali, až se k oknům dostali. Atd. Poďte, chlapci, poďte pryč, a už nedostanem nic. A šak hrachu nejídá, do hospody chodívá. Ani hrachu, ani krup, do hospody šupy šup.
[: Po zahradě chodila, :] ščep jablunku sadila. Sadila ju z hlyboka: Růsť, jablunko, z široka. Dyž už bylo půl roka, už jablunka prokvetá. Dyž už bylo po roce, na jablunce ovoce. Věň, větřičku, z Dunaje, zvěň jablečko lebo dvě. Zvěnul jedno jediný atd.
»Sedaj na vůz, kochání moje, nepomože plakání tvoje. Nepomože, milý Bože, dy už koničky ve voze sú zapřáhnuté.« A jak bych já na vůz sedala, dy sem matce neděkovala? Děkuju vám, má mamičko, za to vaše chovaníčko, za to chování. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem otci neděkovala? Děkuju vám, otče milí, že ste mne dotad živili, už nebudete. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem bratrům neděkovala? Děkuju vám, bratři milí, co ste na mne dobří byli, už musím od vás. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem sestrám neděkovala? Děkuju vám, sestry milé, co ste na mne byly dobré, dobře se mějte. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem prahům neděkovala? Děkuju vám, dvéři, prahy, co mé nožky chodívaly, už víc nebudú. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem stolům neděkovala? Děkuju vám, stoly, lavy, co mé ruce myjávaly, už víc nebudú.
Hompé, Bartoši, co to neseš na koši? Nesu, nesu, nesu, půl míry žita od pana Víta. Vít není doma, jel do Koříma, jenom sama nevěsta, ukradla nám kus těsta, napekla vdolků, pozvala pacholků. Pacholátka, jezte, šak je to v městě atd.
Do zahrádky vkročila; zdraj, hora, zdraj, hora, hora Píščekova. Tři růžičky utrhla; zdraj atd. Vila ona vínečky. Jeden vila harasem. Druhý vila hedbávem. Třeti vila v všem zlatě. Jeden dala družbovi. Druhý dala bratrovi. Třetí dala milému.
Do zahrádky vkročila, a já sama, a já sama, růže bílá, červenavá, už mi moja bazalenka zem přemáhá.1) Tři růžičky utrhla, a já sama atd. Vila ona věnečky. Jeden vila niťama. A vajdovi kúdelú. Vezmi, bratře, ostrý meč. Utni hlavu, zahoď preč.
Vím zahrádku trněnú, [: raj hora, :] hora javorová. Do zahrádky skočila. Raj hora atd. Tři růžičky utrhla. Jednu dala mladému. Druhú dala starému. Třetí dala milému. Štvrtú sama voňala.
Ej, hoja, hoja, tovaryško věrná moja, pones mně snídaňa, kamarádko moja. Ej, hoja, hoja. Ej, hoja, hoja, tovaryško věrná moja! Už sem posnídala, kamarádko moja. Ej, hoja, hoja. Ej atd. Pročs mně nenechala? Ej atd. Dy sem nevěděla, že ty tu poženeš. Ej atd. Šak sem ti pravila, že já tu poženu. Ej atd. Toho sem nečula, co jsi mně pravila. Ej atd. A co si dělala, žes toho nečula. Ej atd. Krav sem obracala. Ej atd. Mohlas krav tak nechat a jenem počuvat. Ej atd. Dyž do škody zašly. Ej atd. Už sa tak nechajme, na sebe nehelekajme. Ej atd. Pěkně ti děkuju, za tvé helekání. Ej atd. Žes na mňa helekala a sa nehněvala. Ej atd. Což bych sa hněvala, nic mně’s neudělala. Ej, hoja, hoja, tovaryško věrná moja, ani já snad tobě, nemáme nic proti sobě. Ej, hoja, hoja.
1. Okolo Jarošova teče voděnka troja; proč na mňa nehojakáš, kamaradečko moja? 2. Okolo Jarošova teče voděnka troja; a já na ťa hojakám, kamaradečko moja. 1. Okolo Jarošova teče voděnka troja; užis posnídala, kamaradečko moja? 2. Okolo Jarošova teče voděnka troja; a už sem posnídala, kamaradečko moja. atd. sebe otazují a sobě odpovídají. Neslyší-li hned děva druhá hlasu děvy první, tedy tato silněji hojaká: 1. A proč sa na mňa hněváš, proč sa na mňa duješ? Já na ťa hojakám, ty mně neděkuješ. 2. Já tobě děkuju, ale pomalúčky, aby mia neučuly moje kamaradečky.
Hulečka, hulečka, daj, Bože, slunečka, hojo, hojo, hojo. Na tu dobru chasu, co na polu pasu, hojo atd. A na ty daj zimy, co maju peřiny. A na ty daj krupy, co maju chalupy.
Měl jest synek koně švárna, [: nechtěl k němu ráno vstávat, atd. :]
Ej, sedí, sedí [: na kolaji vtáča, :] pěkné perenka hedbávem otáčá. Ej, sedí, sedí na kolaji druhé. Ej, vytahuje konopenky dúhé. Kdes ty, má milá, kdes ty bývávala, atd.
Martinek je hezké, což je galánské, má botky na šupavo, aby mu to necupalo, což je galánské! Nanynka je hezká, což je galánská! Má čepeček s krajkama, podvázané pantlama, což je galánská! Na to děva odpovídá, děkujíc: Pěkně vám dekuju, že ste mně zpívaly a tak hezkýho chlapce daly. Pěkně vám děkuju skrz slunce a sklo, že je mně synek milejší než jiných sto. Pěkně vám děkuju skrz slunko a měsíc, že je mně můj syneček milejší než jiných tisíc; až půjdete podle naších voken, vynesu vám mísu koláčů s makem atd.
[: Aj, na horach je dubina, :] aj, v te dubině ludovira zaraži, hopašin valašin, hopaj, šupaj, šupaj šin. Aj, za dubinu vrbina atd. Za vrbinu dolina, Za dolinu kopeček, Za kopečkem dubeček, Za dubečkem mlyneček, V tym mlynečku tři dcery, Te jedne je Maruša, Te druhe je Katruša. Ale te třeti ludovira atd.*) Maruša šla za pana. Katruša šla za krala. Ale ta třeti ludovira zaraži, atd.*) A ta Maruša panuje a ta Katruša kraluje. Ale ta třeti ludovira zaraži, atd.*)
A my máme kozu tu, rohatú, chlupatú, ču-li je to pravda, Marcine, čo náš taťko kúpil v Trenčíně? A my máme vlka1) toho, kerý sežral2) kozu tu, rohatú, chlupatú; ču-li je to pravda, Marcine? Čo náš taťko kúpil v Trenčíně. A my máme kyják ten, kerý zabil vlka toho, kerý sežral3) kozu tú atd. A my máme oheň ten, kerý spálil kyják ten, kerý zabil vlka toho atd. A my máme vodu tu, kerá zhasila oheň ten, kerý spálil atd. A my máme psíčka toho, kerý rozlél vodu tu, kerá shasila oheň ten atd. A my máme rasa toho, kerý zabil psíka toho, kerý rozlél vodu tu atd. A my máme cinter zas, v kerém leží tento ras, kerý zabil atd.
Pojedzěmy na hůn, na hůn, tovaryšku můj. Na ten hůnek hůnovy, přes ten lesek cisovy, tovaryšku můj, můj, můj, tovaryšku můj. Hynaj, běži zajic, zajic, tovaryšku můj. Pusć ty chyrty ež k němu, ež zajica přiženu. Tovaryšku můj, můj, můj, tovaryšku můj. Pojedzěmy na hůn, na hůn, tovaryšku můj. Na ten hůnek hůnovy atd. Hynaj běži syrna, syrna, tovaryšku můj. Pusć ty chyrty ež ku ni, ež tu syrnu přihoni, tovaryšku můj, můj, můj, tovaryšku můj. Hynaj běži liška, liška, tovaryšku můj. Pusć ty chyrty ež ku ni, ež tu lišku přihoni, tovaryšku můj, atd. Hynaj běži panna, panna, tovaryšku můj. Pusć ty chyrty ež ku ni, ež tu pannu přihoni atd. Včil se budem dzělić, dzělić, tovaryšku můj. Tobě zajic a syrna, a mi liška a panna; tovaryšku můj, můj, můj, tovaryšku můj. Esli je ci křivda, křivda, tovaryšku můj. Tobě všecka zvěřina, a mi sama děvčina, tovaryšku můj, můj, můj, tovaryšku můj.
Dy sem já jel kole Prostějova, klapala mně klisence podkova. Ach, hoje, hoje, klisence podkova. Kdež já toho kovaříčka najdu, aby přibil klisence podkovu? atd. V Soběchlebích je takové kovář, co on kuje na zlatéch podkovách.
Kaj jsi přebyvala, moja Uliano? Za humnama, za humnama, moja panimamo. Cos tam dělavala, moja Uliano? Věnky vila, šaty šila, moja panimamo. Komus jich davala? atd. Jozefkoji, Jakobkoji atd Čemus mu jich dala? Dycky chodil, jabka nosil. Bylo že ho kyjem, ja do kyja, on se svija.
Kdes byl, Janko? Na jarmaku. Cos tam počul za novinku? Co to byla [: za novina! :] Jedna žena [: muža bila. :] Kde ho bila? Pod komínem. Čím ho bila? Motovidlem. Bývaj, mužu, bývaj dobrý,*) nechodívej do hospody. Čím ho bila? Rukavicú; kde ju vzala? Za policú. Bývaj atd. Sama pila ze sklenice, jemu dala ze střevíce. Bývaj atd. Sama jedla ryby, raky, jemu dala dva zemiáky. Bývaj atd. Sama jedla na šálečku, jemu dala na střípečku. Bývaj atd. Sama lehla do peřiny, jemu dala hrachoviny. Bývaj atd.
A dyž prišlo pondělí, nadíla se kúdelí. Kúdeličko, kúdel, enom postoj u dver! Kúdeličko, kúdelí, enom postoj u dveří. A dyž přišlo v úterý, postavila u dverí. Kudeličko atd. A dyž přišlo ve středu, běžala na besedu. A dyž přišlo ve štvrtek, měla velký zármutek. A dyž přišlo na pátek, pravila, že má svátek. A dyž přišlo v sobotu, měla inú robotu. A dyž byla neděla, do tanečka běžela. Kudeličko, kúdel, kdo ťa bude přásti, já půjdem do tanečka, budem tylem třásti.
Přišel sem k vám, nic neříkám, nuže, nuže, nuž, hraj dudy atd. požčajte nám sekerenky, hraj dudy na dudy dud. Nač vám bude sekerenka? Nuže atd. Budem rúbat prútiříčko, hraj dudy atd. Nač vám bude prútiříčko? Budem plésti zahrádečku. Nač vám bude zahrádečka? Budem séjat kvítiříčko. Nač vám bude kvítiříčko? Budem dávat chlapcom pérka. Budú k nám chlapci chodívat, budú pěkné pérka mívat.
Cos dělala, ženo má, má ženičko rozmilá? Koleda hodně veselá. Přadla jsem já kúdelí, můj mužičku rozmilý, koleda hodně veselá. Chde máš, ženo, potáček? Má ženičko rozmilá atd. Zmotala jsem potáček, můj mužičku rozmilý. Chde máš, ženo, přadeno? Prodala jsem přadeno. Chde máš, ženo, peníze? Kúpila jsem hrnečky. Chde máš, ženo, hrnečky? Rozstřepaly je děti. Chde máš, ženo, škarupy? Hodila jsem za bránu.1) A dyť jsem tam včera jel, a jich sem tam neviděl. A on po ní hroticú, ona po něm přaslicú. Cvičila ho německy, strčila ho pod necky.
Darmo se ty trápíš, můj milý synečku, nenosím já tebe, nenosím v srdečku, a já tvoja nebudu ani jednu hodinu. Copak sobě myslíš, má milá panenko, dyť si ty to moje rozmilé srdenko; a ty musíš býti má, lebo mi tě Pán Bůh dá. A já se udělám malú veveričkú a uskočím tobě z dubu na jedličku, předce tvoja nebudu ani jednu hodinu. A já chovám doma takú sekerečku, ona mi podetne buk a i jedličku: A ty přece budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá. A já se udělám maličkým zajíčkem a já ti uteču zeleným hájíčkem, předce atd. A já chovám doma takového psíčka, co on mně uhoní každého zajíčka. A ty atd. A já se udělám maličkú myšičkú a já se ti schovám doma pod pšeničkú. A já chovám doma takovú kočičku, co ona vychytá kdejakú myšičku. A já se udělám tú malú rybičkú a já ti uplynu preč po Dunajíčku.1) A já chovám doma takovú udičku, co na ní ulovím kdejakú rybičku. A já se udělám divokým holubem a já budu lítat pod vysokým nebem. A já chovám doma takové havrany, co mně vychytajú kdejaké holuby. A já se udělám tú velikú vranú a já ti uletím na uherskú stranu. A já chovám doma takovú tu kušu, co ona vystřelí všechným vranám dušu. A já se udělám hvězdičkú na nebi a já budu lidem svítiti na zemi. A sú u nás doma takoví hvězdáři, co vypočítajú hvězdičky na nebi; a ty předce budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá.
[: Letěu, letěu kraholíček přes pole, :] [: potkau sa on :] s uaštovičkú na skale. Počau sa jí kraholíček vyptávat: Budeš-li sa, uaštovičko, vydávat? Já sa budu, kraholíčku, vydávat, až sa bude suchá linda zeleňat atd.
Dyž komára ženili, joj, joj, ženili, [: joj, joj, ženili; :] kouska chleba neměli. Přiletěl k nim slavíček, dal jím chleba krajíček, k tomu vína žídlíček atd.
Straka hnízdo vláčela, ryjum, fium, tajum, straka hnízdo vláčela, sakajdum, tanaj, dunaj, tanaj dum. Tři mladý vyseděla, atd. Jedno dala do služby, a druhý si nechala, a třetí jí umřelo. Sviňa mu hrob kopala, slípka zahrabávala. Kohótek mu odzpíval, a kocór se odprosil.
Dyby byla Morava, jako je Vídeň, dala bych ti huběnky na celý týden. Ale že je Morava maličká, ošidila děvečka synečka. Dyby byla Morava, jako jsou Čechy, dala bych ti huběnky ze štyry měchy. Ale že atd. Dyby byla Morava, jako je Slezko, dala bych ti huběnky, až by to plesklo, ale že atd. Dyby byla Morava, jako jsou Uhry, dala bych ti huběnky na všecky uhly.1) Ale že atd.
Co by mně Pán Bůh dal [: takovú děvečku, :] co by sama byla syna porodila, a zas panenkú byla atd.
Krajčíři, krajčíři světa širokého, ušijte mně šaty z květu makového atd.
Stojí hruška v širém poli listu makového, hej, hej, listu makového. Pod ní byla má panenka líčka červeného, hej, hej atd. Jel jest tady její milý na vraném koníčku, hej atd. Pozdrav Pán Bůh, má panenko, ty má musíš býti, hej, hej, do nejdelší smrti. Dejž to Pán Bůh, můj synečku, žes mi to směl řícti. Proč bych nesměl, má panenko, sloužil otci tvému, hej atd. Dys ty sloužil otci mému, kaž si zaplatiti. Já nesloužil, má panenko, z platu ze žádného, já jsem sloužil, má panenko, z líčka červeného. Dys ty sloužil z líčka mého, nebudeš ho míti, hej, hej, do nejdelší smrti. Dám já tobě košili šít bez jehly, bez niti. Dám já tobě zámek stavět na zelným košťále. Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, hej, hej, do nejdelší smrti.
Maměnko, maměnko, mládenci jdó k nám. Maměnko, maměnko, co jim jesti dám? Střapatému řepe, Jozefkovi mrkve, přepěknému Janičkovi pěkné babičke.1) Maměnko, maměnko, mládenci jdó k nám. Maměnko, maměnko, jaké lžičky dám? Střapatému dřevěnó, Jozefovi cínovó, přepěknému Janičkovi pěknó stříbrnó. Atd.2)
Za našéma humnama zabile tam hétmana, to máš, pane hétman, to máš, proč nás na to vojnu dáváš. Bela za ňé mša svatá, slóžile jo děvčata, to máš atd. Bele za ňé rekvie v Ořechově na pivě, to máš atd. Belo za ňé modlení za homnama ho trní, to máš atd.
Prší, prší jalovec, ztratili sme pět ovec a šestého barana se zlatýma rohama. kdo ty rohy nande, štyry míle zande. Štyry míle za Prahó, honili tam šmatlavó, šmatlavá jím utekla, oni sklouzli do pekla. Liška sedí na cestě, šije boty nevěstě, nevěsta se raduje, že ty boty obuje. Boty spadly s kolka, zabily pacholka. Vdávalo se motovidlo, bralo sobě starý trdlo a struhádko plakalo, že se trdlo vdávalo atd.
Heliška v kole tancuje, ráda mládence miluje. Přemá milá, roztomilá Heliško, věrná tovaryško. Pohlaď si svoju hlavičku tak jak hladkó laštovičku. Přemá milá atd. Pohlaď si svoje léčičky, tak jak červené růžičky atd. Vyber ty sobě z těch pěti, (Anebo z dvaceti, desíti atd.) kerá tebe bude chceti. Třeba tutohle na koncu, ja, v tom růžovém ve věncu. *) Heliška v kole tancuje, ráda mládence miluje … **) Málo nás, málo nás, poď ty, Marjánko, (anebo jak se jmenuje) mezi nás. ***) Má nejmilejší paní Heliško, sedni na stoličku, obuj sobě boty, půjdem do roboty; obleč sobě sukni zelenou, půjdem na mši svatou atd. Pak Eliška vstane a, vyberouc si jednu, s ní tancuje.
Heryška v kole tancuje, ráda mládence miluje, má milá Heryško, červená, bílá*) růžičko. Heryška atd. Připni sobě pásek na zlatý řetázek. Má milá atd. Klekni na stoličku, vypí gořaličku. Vyber sobě z pěti, kerú budeš chtěti.
Vlk s kozú tancuje, húser jím bubnuje. baran pivo vaří, kocúr hospodaří atd. viz č. 2148
Hou, hou, krávy jdou, nesou mlíko pod vodou; A ta naše jalová u božího kostela. Kostel se boří, stodola hoří a ty, panenko, skoč mně do vody pro ty čtyry jahody. Proč bych já tam skákala, svou sukničku mákala? Kde bych si ji sušila? Za kamny v koutku, na zeleném proutku. Proutek se votočí, pár vajíček vyskočí. Má žilečka se šupeří, vaše děvečka mně nevěří. Poženem se do dveří atd.
Stoji lipka pochyla. Snúbi lilijum. Ej, srubili, štyry byly, chyle byly, prochyle, chylinaj, prosim tebe, něbrukaj, chylinaj, promachajer bur, zeleny haj. Pod tum lipkum studenka atd. V ni panna Syna myla atd. Jak umyla, povila atd. Do jesliček vložila. Do kostela běžela. Zvony samy zvonily, dyž Marii viděly. Dveře se zotviraly, svice se rozžihaly, sam Pan Ježiš mšu služil.
Stojí vrba košatá, hej, hej, koleda, na ní koza rohatá, hej, hej, koleda. Přišel tě k ní kmotr vlk atd. Paní kmotra, poď dolů! A já dolů ńepudu. Ty máš velký zubiska, natáh bys mně kůžiska.
Hej, vej, slúžil jeden mladeneček, hej, vej, koleda. Hej, vej, na druhy rok něchcel služić, Hej atd. Vyplacajče hospodařu! Hej atd. Širokyma tolaroma. Přes černy les pojechali, tam mileho porubali. Jak se mila dovědzěla, hned na to misto běžela, ty kostečky pozbirala. Tym kostečkam zvonic dala. Hej, vej, koleda.
Pec se nam běli, koláči něni. To je tomu tak, dajtě nam patak. Hrnek od hrachu, to je do strachu, to je tomu tak atd. Měřica bobu, to něrad zobu. A pecen chleba, toho nam třeba. Hrnek od kaše, to je už naše.

Pages