nachodil

Když sem šel přes hory přes ten les borový, [: našel sem tam, našel :] oříšek lískový. To nebyl oříšek, to nebylo jádro; [: co sem se nachodil, :] všecko bylo darmo. Přišel sem k mé milé, k milé pod okýnko, [: zaklepal, zaťukal: :] »Spíš-li, má Nanynko?« Ale já, já nespím, já tě dobře slyším; [: ale že já tobě :] otevříti nesmím. Když mně neotevřeš, tak s Pánem Bohem lež; [: já o tě nestojím :] až do smrti po dnes.

Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!