Kolberg 02 / K0206

Sbírka písní:
Kolberg 02 Sandomierskie
  
Seznam písní ve sbírce:
  

@4/4$bBE 4''D*{8.''D*6''C*}4'B*4'B/*{8''C*8''D*8.''E*6''C*}4'A*4'F/*4'B*{8'A*8'B*8''C*8''D*8.''E*6''C}/*4'B*4'A*4'B*4-/*4''F*{8.''F*6''E*}4''D*4''D/*{8''E*8''F*8.''G*6''E*}4''C*4'A/*4'B*{8'A*8'B*8''C*8''D*8.''E*6''C}/*4'B*4'A*4'B*4-/*
Text: 
Ach ona widze nie ublagana
3 words

Similar songs

Sušil 0750 | Má milá je nemocná (100%)
Má milá je nemocná, ona rána nedočká, já ju musím navštiviti, v nemoci ju potěšiti. Přišel do komůrky k ní a optal se, co je jí. »Ach, bolí mně má hlavěnka, uderila mě maměnka. Uderila pro tebe, nedá milovat tebe. Už, synečku, zapominej, pod okýnko nechodívej.« Pod okýnkem zahrádka, v ní pěkná marijánka; marijánka pěkně voní, mé panence zvoník zvoní. Pod okny je stromeček, na něm zpívá slavíček: Žaluj, žaluj, ptáčku, se mnou, už mou milou k hrobu vedou.

Sušil 1947 | Dyž sem šel z hospody dom (100%)
Dyž sem šel z hospody dom, klupal jsem na dvéří: Ach, ženičko má milá, dyť mně poď odevři. 0, ženičko má milá, co děláš, jak se máš? Ach, pusť mě do sednice, dyť jsem já hospodář. Ona mně šla odvírat, vzala si na mne hůl, já ubohý hospodář musel jsem vlézt pod stůl. Vy chasníci svobodní, dobře poslechněte, takové si opice, jak já mám, neberte. Pokuď chasník svobodný, dycky je svým pánem, jak se jednou ožení, smrti naší amen!

Sušil 1620 | Na bystřickém poli (100%)
Na bystřickém poli pěkná růža stojí, ešče sem daleko, už mně pěkně voní. Ach, voní mně, voní, už a i prokvítá, ach, jejda, přejejda, už musím do světa. Daleko do světa, do pole čirého, tam mně dali lámat kamení těžkého. Kamení těžkého, nalámať ho možu, na tebe, děvčino, zapomnět nemožu. Zapomeneš na mne, můj šohajku, snadně, dyž pomaširuješ, nepohlídaj na mne. Nepohlídaj na mne, na moje stavení, snadno zapomeneš, moje potěšení. Jednú zapomenu, po druhé zpomenu, po třetí, má milá, za tebú poběhnu.

Sušil 1617 | Když sem já šel po chodníčku (100%)
Když sem já šel po chodníčku, bych navščivil svó děvečku,1) potkali mě vojáci, ptali se mě, odkuď jsi? Já su synek z Kojetína, jdu na hody do Jičína, jdu navščivit děvečku k potěšení srdečku.2) Vemte, drábi, vemte puta, odvedem ho za rekruta, odvedem ho na zámek, šak je hodný šohajek.3) Putečka mně nedáváte, ani ruky nesvážéte, déte mně radš koníčka, bude plakat Anička. Ach, jak bych neměla plakat, dyž slyším podkovy klapat a koníčka vranýho, šuhajíčka milýho.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (100%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (100%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Sušil 1949 | Neberte si kamarádky (100%)
Neberte si, kamarádky, muža malýho, nebo von se v noci bojí schořa černýho. Mám já muža maličkýho, schořa se bojí, a dycky doma pro schořa v kótě si stojí. Černý schoř prý dycky skáče za lomenicó a muž strachem sedávává večír za pecó. Nechce mně chodit na hůru pro seno koňům, ach, co si já s ním mám počat, Pane Bože můj? Zašiju si jé do měcha, a dám jé pod hnůj; odpočívé, můj možičko, schořa se nebůj.

Sušil 1948 | Měla žena muža (100%)
Měla žena muža, on se schořa bál, po štyry neděle doma nelíhal. O, ty milá ženo, přijde-li ten schoř, já tě pěkně prosím, do pytla mně vlož. Ach, má milá ženo, pytel díravý, a když ten schoř přijde, hned mě uvidí. To ti, milý muži, to ti dokážu, mám tam staró cíchu, tu ti rozpářu. Mám tam staró cíchu, tu ti rozpářu, potom tě, mužičku, do ní zavážu.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (100%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Sušil 0674 | Nad naším humenkem nade dvorem (100%)
Nad naším humenkem nade dvorem točí se syneček s vraném koněm. Panenka vyhlídá, vrata mu votvírá: Pojeď honem. Ach, pojeď, pojeď, mé potěšení, potěš mý srdečko zarmócený. Zarmótí ledakdo, potěšit nemá kdo, pojeď honem.

Sušil 1636 | Ty tuřanský hodine (100%)
Ty tuřanský hodine, jak vone z temna bijó, [: a dež já si zpomeno, :] z vočí mně sloze lijó. A debe mně Pán Bůh dal a matička tuřanská, ja, abe mně svědčila ta šablička vojanská. A debe mně Pán Bůh dal a všecí milí svatí, ja, abe mně svědčily ty vojanský šaty. O, hétmane, hétmane, jak ste mě hrozně strestal, já sem se vojne nebál a na ňo sem se dostal. Ti, keří se hí báli, ti doma zvostali, mě, smutného pacholka, na vojno odevzdali. Néni tém žádné vinen, jak pudmistr s rechtářem, beli na mně žalovat před samém milostpánem. Před samém milostpánem na vrcho u hétmana, že mám dostat kabátek s modréma véložkama. S modréma véložkama a kamizolko bíló, už já mosím vopustit, ach, svó maměnko miló. Ach, svó maměnko miló a tatíčka starýho, už se mosím přidržet Pána Boha samýho. Pána Boha samýho a matičke tuřanské, aby mě zachránila vod šabličke vojanské. Té šabličke vojanské, každé se hí bojí, ani jeden šohajek bez ní nevobstojí.

Prohlížíte omezenou verzi databáze - pomozte nám databázi rozšířit!

Vážení návštěvníci stránek FolkSong.eu,

Hledáme spolupracovníky, proto je pro nepřihlášené uživatele k dispozici vždy pouze 5 položek vyhledávání.

Plný přístup k vyhledávání a k doprovodným obrazovým materiálům lze získat tím, že se stanete spolupracovníky projektu a pomůžete při editaci textů z počítačově přečtené tištěné edice. Každých 10 opravených textů (méně než hodina práce) prodlouží Váš plný přístup do databáze o jeden měsíc.

V případě zájmu o spolupráci napište prosím správci databáze Janu Koláčkovi skrze kontaktní formulář a obdržíte bližší instrukce k přispění do databáze a snadnému získání přístupu k úplným výsledkům vyhledávání a k obrazovým materiálům (faksimile vybraných sbírek).

Pro bližší informace o spolupráci klikněte zde.
Těším se na spolupráci!