Sušil 1221 | Co je ve vozi všecko je

68 words

Sušil 1221 | Co je ve vozi všecko je (100%)
Co je ve vozi, všecko je moje; ja, ešče jsem zapomněla vínečka zeleného doma na stole. Tvého vínečka na stole není. Povídajú, že ho vzalo, co se s tebú sezdať dalo, tvé potěšení. Nevracaj se proň, nenaříkaj oň. Prvej si byla panenka, včil je z tebe mladá ženka, dosvědčí to on. Zachovala si čistý svůj věnec, za to ti Pán Bůh požehnal, že si tebe objednal švarný mládenec.

Bartoš 1901 / 1180 | Na líšenským zámko (34%)
Na líšenským zámko honili cegánko a ja ju ja; nebela cegánka, bela má galánka, — moja milá. Chceš-li moja býti mosíš se mnó híti — do tábora; tam se sezdat dáme, roke si podáme, — bodeš moja.

Erben 2/662 | My jsme chlapci (34%)
My jsme chlapci při svobodě: jako ty rybičky, který jsou maličky, v čistý vodě.

Sušil 1367 | Poctivosť poctivosť (24%)
Poctivosť, poctivosť, co ona panuje! Kerá panna švárná, nech si jí šanuje. Nech si jí šanuje, do papírka sková, nech si jí mládencom opatrovat nedá. Ona by ju každá panna zachovala, dyby se synečkem v noci nesedala. Poctivost, poctivost, co je to pěkná cnosť! Kdo si ju zachová, trvá mu na věčnosť. Kdyby sa poctivosť na skale1) rodila, nejedna panenka by na ňu chodila.2) Ale sa poctivost na skale nerodí, nejedna panenka bez věnečka chodí.

Černík 1908 / 119 | Kerá panna (23%)
Kerá panna stává z lože, červená je jako růže, červená je taková, kerá vienka zachová. A já som ho zachovala od večera až do rána, od večera tmavého až do rána bielého. A keď prišlo bielé ránko, prišla mamka pod okénko, staň, Janoško, staň vzhůru, verbujů ťa na vojnu. Bežce domů, má mamička, osedlajce mi koníčka, sedlajce mi vraného, budzem sadac na něho. Keď som na koníčka sadal, tatko na mňa takto volal: » S Pánom Bohom, synu mój, ťažko som ťa vychoval. « Choval som ťa z růže kvetom, včilej idzeš cudzím svetom, choval som ťa laliju, a včilej ťa zabijú. S Pánom Bohom , má mamička, s Pánom Bohom, mój tacíček, s Pánom Bohom, mamička, aj moja frajérečka.

Sušil 0310 | Seděl jeden vězeň (5%)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.

Sušil 1220 | Co je ve vozi všecko je (4%)
Co je ve vozi, všecko je moje, a ješče sem zapomněla věnečka zeleného doma na stole. Pohůnečku můj, koničky širuj, pojedeme přes to pole, tam je potěšení moje, malovaný dvůr.1) Když tam přijeli, všecí hleděli, ja, co je to za panenka, dy se veze jak hraběnka šestima koni.2)

Černík 1908 / 311 | Staň Kačenko (4%)
Staň, Kačenko, hore, už sú bielé zore, zory zazorené, krávy nědojené. Staň, Ondrejko, hore, už sú bielé zore, už sú tvoje volky v rychtárovém dvore. Stroj, sa, Kačenko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Stroj sa, Ondrejko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Idzeme, idzeme, šetci sme v zelene, budzeme sa rovnac k širéj bukovine. Idzeme chodníkom aj s mladým ženichom, idzeme my cestú aj s mladú něvestú. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zroňja. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zroňja. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjáže. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zvjáže. Svatý Mikulášu, žehnaj cestu našu, žehnaj cestu našu, idzeme k sobášu. Už sme sobášili, dve ruce složili, dve ruce složili, prscen premenili. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe, Kačenko, slobodu zronily. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe Ondřejko, slobodu zronily. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjázal. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Ondrejko. tvú slobodu zvjázal. Družba milý, družba, jaká tvoja služba? Taká tvoja služba, jak na vozi hužva. Široká, široká, poščaj mi nožíka. něch si já vykrojím z jabuka červíka, Pozri sa, Kačenko, na hrozenskú vežu, široko, dalako tvój veneček vezú. Vezú ci ho, vezú, štyrma páry koní už tvého venečka žjaden nědohoní, Prikrývajce stoly, idú hosci s hory, stoly javorové, ručníčky kmentové. Rádi-li vy, mamko, tu nevěstu máce? Ráda ju, ráda mám, len mi ju dovedzte. Rádi-li nás, mamko, rádi-li nás máce? Jak nás rádi máce, dvére otvárajce.

Sušil 0181 | A v pondělí po neděli (4%)
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (4%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Sušil 0053 | Na mšu svatú zvonijú (3%)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.