Sušil 1220 | Co je ve vozi všecko je

48 words

Sušil 1220 | Co je ve vozi všecko je (100%)
Co je ve vozi, všecko je moje, a ješče sem zapomněla věnečka zeleného doma na stole. Pohůnečku můj, koničky širuj, pojedeme přes to pole, tam je potěšení moje, malovaný dvůr.1) Když tam přijeli, všecí hleděli, ja, co je to za panenka, dy se veze jak hraběnka šestima koni.2)

Sušil 2260 | Vyletěl sokol na zelený bor (70%)
Vyletěl sokol na zelený bor1) a sobě zaspíval, až se háj rozlíhal, královnu volal. Královno milá, král tebe volá, abys k němu vyšla, nebyla tak pyšná, sama jediná.2) Králka nevyšla, poslala posla. A ty, milé posle, spravuj mně to dobře jako já sama. Posel spravoval, sobě namlóval, tó krásnó děvečko v růži, ve věnečko sobě namlóval.3) A vy, vozičé, spravujte biče,4) koně zapřihejte, voze vytlačujte, pro paní jeďte. Pro paní jeli, lidi hleděli, co to za panenka, co to za hraběnka v kočáře sedí.5) Sedí u ní pán, ten syneček sám, chtěl oklamat děvečku v růžovém věnečku, oklamal se sám.

Sušil 0401 | Žalo dívča Žalo trávu (37%)
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.

Černík 1908 / 301 | Keď som isol (35%)
Keď som išol pres to pole, pres to pole zelené, postretnul som švarné dzievča, malo liečka červené. Já som sa ho počal pitac: čje že, dzievča, čje že si? A ono mi hovorilo, že je smutné jakési. Ty si smutná, já žalostný, obá dvá sme v zármutku, mé srdénko hovorilo, že budzeš mú malženkú. Širuj, kočí, širuj koně, šecky štyry, lebo tri, pojedzeme namluvaci švarné dzievča do Nitry. Širuj, kočí, širuj koně, šecky štyry, lebo pet, už je dzievča namlúvené také pekné, jako kvet. Už sú koně širované, nětreba jich širovac, už je dzievča namlúvené nětreba ho namlúvac.

Bartoš 1901 / 0093 | Žało dívča žało trávu (35%)
Žało dívča, žało trávu, nedaleko Beľegradu — noľen dáľéj nu. Pán sa na ňu z okna dívał od radosti až omdlívał — noľen dáľéj nu. Širuj kočí, širuj koně, pojedeme v širé pole — noľen dáľéj nu. Širé poľe objíždžali na děvčátko zavołali — noľen dáľéj nu. Do ti kázał trávu žati, panské łúčky vyžínati? — noľen dáľéj nu. Daj nám, dívča, daj nám załoh, co’s na panském trávu žało — noľen dáľéj nu. Dávala ím svú płachtičku, za tú zeľenú travičku — noľen dáľéj nu. Nechceme my tvéj płachtičky, lež my chceme tvéj ručičky — noľen dáľéj nu. Nač bych já vám smutná była, já sem céra pastýrova — noľen dáľéj nu. Bár si cera pastýrova, enom sedaj do hyntova — noľen dáľéj nu.

Erben 2/603 | Já mám holku to je holka (34%)
Já mám holku, to je holka, to je ňáká panenka: ona se tak pěkně nosí jako ňáká hraběnka. Vždycky lidé povídají, že ona je hrbatá: vy jste lidi všickni blázni – ona je tak bohatá. Má na zádech spakováno, jako kdy chce vandrovat: nechtěl bych s ní, na mou věru! na ten filec handlovat.

Bartoš 1901 / 0358 | Pred tém Vaňkovém (34%)
Pred tém Vaňkovém široké kameň, [: sedávała Lojzička :] s Fiľípkem na něm. A dyž seděľi, smutně hľeděľi. [: Ja čehos ty Lojzičko :] čehos žeľeła? Žeľeła sem já aj žeľeť budu, [: dokuď tebe, Filípku, :] míti nebudu.

Sušil 2044 | Či je to lučka zelena? (34%)
[: Či je to lučka zelena? :] [: Je na ni travěnka sečena. :] Čija by byla? Fojtova; sekli ju synove oba dva. A jak ju oni posekli, oba na galanku hleděli. A ja ji něchcu, vem ju ty, bo ona ma zadek zepsuty.

Sušil 1695 | Pozorský zámek (34%)
Pozorský zámek nad vodú nahnutý;1) leží tam synek v železách zakutý. Kdo ho dal zakut? Brněnská hraběnka; kdo ho vyplatí? Jeho frajerenka. Nedej mně, milá, nedej mně zahynút; ty máš zástěrku, můžeš mě zavinút. Nedej mně, milá, nedej mě utrácet, ty máš peníze, můžeš mě vyplácet.2)

Sušil 0402 | Žalo děvče žalo trávu (18%)
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko vinohradu. Pán sa na ňu z okna dívá, on si na ňu rukú kývá. Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Čiré pole projíždžali, až sa k děvčati dostali. Daj nám, děvče, daj nám záloh, žes na panském trávu žalo. Dávala jim svú plachtičku, pán ju pojal za ručičku. Už si, děvče, už si moje, líbí sa mně líčko tvoje. Tobě moje a mně tvoje, líbijá sa nám oboje.

Sušil 0310 | Seděl jeden vězeň (8%)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.